Když Jehova Bůh jednal s izraelským národem, prohlásil, že některé věci, osoby, či dokonce celá města budou pod posvátnou klatbou, a tudíž se nesmějí používat nějakým běžným či neposvátným způsobem. Učenci Koehler a Baumgartner definují cheʹrem jako „věc či osobu zasvěcenou (zničení nebo posvátnému použití, a tudíž vyloučenou z jakéhokoli neposvátného použití)“ a kauzativní tvar slovesa cha·ramʹ definují jako „dát do klatby (klatbou . . . vyloučit ze společnosti a ze života, zasvětit zničení)“. (Lexicon in Veteris Testamenti Libros, Leiden, 1958, s. 334) Tyto zasvěcené věci se proto v určitém smyslu pro Izraelity staly něčím, co bylo „tabu“. Příbuzné arabské slovo má dodnes podobný význam. Pro arabské muslimy je posvátné území Mekky a Mediny pokládáno za haram; a šejkův harim byl dlouho zakázanou půdou pro každého člověka kromě pána harému nebo jeho eunuchů.

Poprvé byla posvátná klatba vyjádřena, když byl dán Zákon. Ve 2. Mojžíšově 22:20 čteme: „Kdo obětuje jakýmkoli bohům kromě samotnému Jehovovi, má být zasvěcen zničení [tvar slova cha·ramʹ].“ Tento výnos platil i na samotné Izraelity, jako v případě modlářství v Šittimu, které mělo za následek smrt asi 24 000 lidí. (4Mo 25:1–9) Do klatby se mohl dostat také člověk, který vlastnil věc zasvěcenou zničení. Vzhledem k náboženským sochám kananejských národů proto Bůh Izraelity varoval: „A nepřineseš si do domu odpornou věc [sochu] a nestaneš se skutečně věcí zasvěcenou zničení [cheʹrem] jako ona. Měl by sis to důkladně hnusit a mít k tomu naprostý odpor, protože je to něco zasvěceného zničení.“ (5Mo 7:25, 26)

Posvátná klatba ne vždy znamenala zničení. Předměty, zvířata, a dokonce i pole mohly být zasvěceny Jehovovi, a staly se tudíž tím, co bylo svaté a určené pro posvátné použití kněžími nebo při chrámové službě. Avšak lidé, kteří se dostali pod posvátnou klatbu, museli být zcela jistě usmrceni. Zasvěcenou věc nebylo možné ničím vyplatit a v tom byl hlavní rozdíl mezi zasvěcenou věcí a něčím, co bylo posvěceno jinak. (3Mo 27:21, 28, 29; srovnej s verši 19, 27, 30, 31; 4Mo 18:14; Joz 6:18, 19, 24; Ez 44:29; Ezr 10:8.)

Kananejci. Největší význam měla tato posvátná klatba při dobývání Kanaánu. Než Izraelité oficiálně vstoupili do této země, napadl je v Negebu kananejský král Aradu. Izraelité učinili slavnostní slib, že zasvětí města tohoto království zničení, a Jehova slib schválil. (4Mo 21:1–3) Jako další se pod klatbu dostala království Sichona a Oga ležící na V od Jordánu, protože útočila na Izrael, což vedlo k tomu, že v jejich městech byli všichni lidé zabiti a zachovány  zůstaly jen domácí zvířata a jiná kořist. (5Mo 2:31–35; 3:1–7) Později, těsně před tím, než u Moabských plání Izraelité překročili Jordán, Jehova znovu zdůraznil, že je životně důležité zachovávat uctívání čisté a vyhýbat se všem zkaženým vlivům. Jehova rozhodl, že pod posvátnou klatbou bude sedm národů v Zaslíbené zemi a že Izraelité, kteří budou působit jako vykonavatelé rozsudku, toto modlářské obyvatelstvo zasvětí zničení. (5Mo 7:1–6, 16, 22–26) Možnost uzavřít mír dostala pouze vzdálená města, která nepatřila těmto národům; ale národy, které Bůh označil jako zasvěcené zničení, měly být vyhlazeny, a Jehova Izraelitům řekl „aby vás nenaučili činit podle všech svých odporných věcí, jež činili svým bohům, a vskutku byste hřešili proti Jehovovi, svému Bohu“. (5Mo 20:10–18) Pokud by Izraelité někoho z nich ušetřili, nevyhnutelně by to způsobilo nákazu a poskvrnění falešným náboženstvím. Vyhlazení těchto národů mělo sloužit k zachování života samotných Izraelitů, ale ještě důležitější bylo, že se tím zachovávala čistota uctívání Svrchovaného Panovníka Jehovy Boha. Stejná klatba platila na každého člena rodiny, který odpadl, nebo na budoucí odpadlé obyvatele každého z izraelských měst, která měla být v Zaslíbené zemi zřízena. (5Mo 13:6–17)

Na Z od Jordánu bylo Jericho prvním městem zasvěceným zničení a nemělo se v něm zachovat nic kromě kovových předmětů pro použití v chrámu. Pro svou víru byla z této klatby vyjmuta Raab a její rodina. Navzdory Jozuově přísné výstraze, že porušení této klatby by mohlo mít za následek to, že celý národ bude zasvěcen zničení, Achan vzal některé z předmětů, které byly pod klatbou, a tudíž se stal „tím, co je zasvěceno zničení“. Jen díky tomu, že byl Achan zabit, se pod tuto klatbu nedostal celý národ. (Joz 6:17–19; 7:10–15, 24–26)

Gibeoňané. Později bylo zasvěceno zničení mnoho měst. (Joz 8:26, 27; 10:28–42; 11:11, 12) Biblický záznam o těchto městech říká: „Neprokázalo se být žádné město, jež by uzavřelo mír s izraelskými syny, kromě Chivijců, kteří obývali Gibeon. Všechna ostatní zabrali válkou. Prokázal se to totiž být Jehovův postup, že nechal jejich srdce zatvrdit, takže vypověděli Izraeli válku, aby je zasvětil zničení, aby nebyli posuzováni příznivě, ale aby je vyhladil, právě jak to Jehova přikázal Mojžíšovi.“ (Joz 11:19, 20)

Neúspěch Asyřanů. Asyřan Senacherib se vychloubal, že národy, které jeho praotcové zasvětili zničení, nedokázal zachránit žádný bůh. (2Pa 32:14) Asyrským falešným bohům se však nepodařilo uskutečnit klatbu na Jeruzalému a pravý Bůh Jehova způsobil, že Senacheribovy hrozby byly neúčinné. Nicméně kvůli tvrdohlavosti a vzpurnosti lidu se samotná judská země nakonec stala zemí zasvěcenou zničení a byla Nebukadnecarem zničena. (Jer 25:1–11; Iz 43:28) Věcí zasvěcenou zničení v pravém smyslu slova se potom stal i Babylón. (Jer 50:21–27; 51:1–3; srovnej Zj 18:2–8.)

Další zmínky.   Když se Izrael usadil v zemi, dostali se do klatby Izraelité obývající Jabeš-gilead, protože nepodpořili společné kroky proti kmenu Benjamín, který měl být potrestán za svou ničemnost. (Sd 21:8–12) Král Saul neprovedl důsledně klatbu, která se týkala Amalekitů a jejich krále, pod záminkou, že ušetřené věci budou obětovány Jehovovi. Bylo mu řečeno, že „poslouchat je lepší než oběť“ a že kralování bude nyní dáno někomu jinému. (1Sa 15:1–23) Podobným jednáním se provinil král Achab vzhledem k Syřanovi Ben-hadadovi II. (1Kr 20:42) Obyvatelé hory Seir byli zasvěceni zničení, které provedli Ammonité a Moabci. (2Pa 20:22, 23)

Posvátná klatba se objevuje v mnoha proroctvích. Malachiáš 4:5, 6 předpovídá dílo „proroka Elijáše před příchodem toho velikého a bázeň vzbuzujícího Jehovova dne“ proto, aby Jehova ‚nepřišel a vskutku neudeřil zemi tím, že by ji zasvětil zničení‘. (Srovnej Mt 24:21, 22.) Daniel 11:44 popisuje symbolického „krále severu“, který vychází ve velkém vzteku, „aby vyhladil a aby mnohé zasvětil zničení“. Jehova je pro své rozhořčení popsán jako ten, kdo zasvěcuje ‚všechny národy‘ zničení. (Iz 34:2; srovnej Zj 19:15–21.) Vítězné ‚sionské dceři‘ je řečeno, aby nepoctivý zisk a jmění nepřátelských národů klatbou zasvětila „pravému Pánu celé země“. (Mi 4:13) Je předpověděno, že Jeruzalém osvobozený od všech svých nepřátel bude obýván a od té doby již nenastane „žádná klatba ke zničení“. (Ze 14:11; srovnej Zj 22:3.)

Všechny tyto texty slouží ke zdůraznění Božího prohlášení v 5. Mojžíšově 7:9, 10: „A dobře víš, že Jehova, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který dodržuje smlouvu a projevuje milující laskavost do tisíce generací v případě těch,  kdo ho milují, a těch, kdo dodržují jeho přikázání, ale tomu, kdo ho nenávidí, oplácí do obličeje tím, že ho ničí. Nezaváhá vůči tomu, kdo ho nenávidí; oplatí mu do obličeje.“ Boží Syn, který dal svůj život jako výkupné, prohlásil: „Kdo projevuje víru v Syna, má věčný život; kdo neposlouchá Syna, neuvidí život, ale zůstává na něm Boží zloba.“ (Jan 3:36) Prokletí „kozlové“ v prorockém podobenství u Matouše 25:31–46 jsou zjevně lidmi, na nichž zůstává Boží zloba, a jsou tudíž zasvěceni věčnému zničení.

V Septuagintě je slovo cheʹrem většinou překládáno řeckým slovem a·naʹthe·ma. (Viz hesla PROKLETÍ; SLAVNOSTNÍ SLIB.)