Kajícná modlitba
Dvacátá pátá kapitola
Kajícná modlitba
1, 2. (a) Proč Bůh Židy ukázňuje? (b) Před jakou volbou budou Židé stát potom, co je Jehova ukázní?
ZNIČENÍ Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 607 př. n. l. bylo ukázněním od Jehovy — byl to projev toho, že Bůh Židy neschvaluje. Neposlušný judský národ si skutečně zasloužil přísný trest. Jehova však neměl v úmyslu Židy úplně vyhladit. O účelu toho, proč Jehova Židy ukázňoval, se zmínil apoštol Pavel, když řekl: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kdo jím byli cvičeni, dává potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Hebrejcům 12:11)
2 Jak budou na tento trpký zážitek Židé reagovat? Budou ukázňování od Jehovy nenávidět? (Žalm 50:16, 17) Nebo to přijmou jako školení? Budou činit pokání, což povede k jejich uzdravení? (Izajáš 57:18; Ezekiel 18:23) Izajášovo proroctví předpokládá, že alespoň někteří dřívější obyvatelé Judy budou na ukázňování reagovat příznivě. V posledních verších 63. kapitoly a v celé 64. kapitole je judský národ představován jako kajícný lid, který se na Jehovu obrací s upřímnou prosbou. Prorok Izajáš pronáší za své krajany v jejich budoucím vyhnanství kajícnou modlitbu. O přicházejících událostech přitom mluví tak, jako by se odehrávaly před jeho očima.
Soucitný otec
3. (a) Jak Izajášova prorocká modlitba velebí Jehovu? (b) Jak je z Danielovy modlitby patrné, že Izajášova prorocká modlitba vyjadřuje myšlenky kajícných Židů v Babylóně? (Viz rámeček na straně 362.)
3 Izajáš se modlí k Jehovovi: „Pohlédni z nebe a uvidíš ze svého povýšeného příbytku svatosti a krásy.“ Prorok mluví o duchovních nebesích, kde přebývá Jehova a jeho neviditelní duchovní tvorové. Izajáš pokračuje tím, že vyjadřuje myšlenky Židů ve vyhnanství: „Kde jsou tvá horlivost a tvá plná moc, rozruch tvého nitra a projevy tvého milosrdenství? Vůči mně se zadržely.“ (Izajáš 63:15) Jehova vůči svému lidu zadržoval svou moc a ovládal své hluboké city — „rozruch [svého] nitra a projevy [svého] milosrdenství“. Je však „Otcem“ židovského národa. Přirozenými praotci Židů byli Abraham a Izrael (Jákob). Kdyby byli vzbuzeni k životu, možná by své odpadlé potomky zavrhli. Jehova však má větší soucit. (Žalm 27:10) Izajáš s vděčností říká: „Jehovo, jsi náš Otec. Náš dávný Výkupce je tvoje jméno.“ (Izajáš 63:16)
4, 5. (a) V jakém smyslu Jehova dává svému lidu bloudit mimo své cesty? (b) Jaký způsob uctívání si Jehova přeje?
4 Izajáš pokračuje upřímným vyjádřením: „Proč nám, Jehovo, stále dáváš bloudit mimo své cesty? Proč zatvrzuješ naše srdce proti bázni před tebou? Vrať se kvůli svým sluhům, kmenům svého dědičného vlastnictví.“ (Izajáš 63:17) Ano, Izajáš se modlí, aby Jehova opět obrátil svou pozornost ke svým sluhům. V jakém smyslu však Jehova dává Židům bloudit mimo své cesty? Je snad zodpovědný za to, že mají zatvrzelé srdce, které je vede tak, že před Jehovou nemají žádnou bázeň? Ne, ale Jehova to připouští, a Židé ve svém zoufalství naříkají nad tím, že jim Jehova dal takovou svobodu. (2. Mojžíšova 4:21; Nehemjáš 9:16) Přejí si, aby Jehova zakročil a zabránil jim dělat to, co je špatné.
5 Takto však Bůh s lidmi nejedná. Každý z nás má svobodnou vůli a Jehova nám dovoluje, abychom se sami rozhodli, zda ho budeme nebo nebudeme poslouchat. (5. Mojžíšova 30:15–19) Jehova si přeje takové uctívání, jaké vychází ze srdce a mysli, jež jsou podněcovány opravdovou láskou. Židům tedy dovolil projevovat svobodnou vůli, i když tím dostali možnost vzbouřit se proti němu. A právě v tomto smyslu zatvrdil jejich srdce. (2. Paralipomenon 36:14–21)
6, 7. (a) K čemu vede to, že Židé opouštějí Jehovovy cesty? (b) Jaké marné přání Židé vyjadřují, ale co nemají právo očekávat?
6 K čemu to vede? Izajáš prorocky říká: „Na chviličku měl tvůj svatý lid vlastnictví. Naši vlastní protivníci podupali tvou svatyni. Nadlouho jsme se stali jakoby těmi, nad nimiž jsi nepanoval, jakoby těmi, nad nimiž nebylo vzýváno tvé jméno.“ (Izajáš 63:18, 19) Jehovův lid měl na chvilku ve vlastnictví Jehovovu svatyni. Jehova potom dovolil, aby byla zničena a aby byl národ odveden do vyhnanství. Když se to stalo, bylo to, jako by mezi Jehovou a Abrahamovými potomky nebyla žádná smlouva a jako by tito lidé jeho jméno vůbec nevzývali. Židé jsou nyní v zajetí v Babylóně, a ve své beznaději volají: „Kdybys jen byl roztrhl nebesa, kdybys byl sestoupil, kdyby se kvůli tobě byly třásly samotné hory, jako když oheň zažíhá chrastí a oheň přivádí samotnou vodu k varu, abys učinil své jméno známé svým protivníkům, a tak se kvůli tobě znepokojily národy!“ (Izajáš 64:1, 2) Jehova má skutečně moc zachraňovat. Jistě by mohl sestoupit a bojovat za svůj lid, roztrhnout vládní systémy připomínající nebesa a zlomit říše podobající se horám. Tím, že by ve prospěch svého lidu projevil vroucí horlivost, by mohl učinit známým své jméno.
7 Jehova takové věci v minulosti dělal. Izajáš vzpomíná: „Když jsi činil bázeň vzbuzující věci, ve které jsme nemohli doufat, sestoupil jsi. Hory se kvůli tobě třásly.“ (Izajáš 64:3) Tyto velké činy byly projevem Jehovovy moci a božství. Nevěrní Židé v Izajášově době však nemají právo očekávat, že Jehova bude tímto způsobem jednat v jejich prospěch.
Zachránit může pouze Jehova
8. (a) Co je jedním z hledisek, ve kterých se Jehova odlišuje od falešných bohů národů? (b) Proč Jehova nedělá nic pro záchranu svého lidu, přestože je schopen to udělat? (c) V jaké souvislosti Pavel cituje a uplatňuje slova z Izajáše 64:4? (Viz rámeček na straně 366.)
8 Falešní bohové nevykonávají pro své ctitele žádné mocné skutky záchrany. Izajáš píše: „Odedávna nikdo neslyšel ani nikdo nedopřál sluchu ani žádné oko nevidělo Boha kromě tebe, který jedná pro toho, jenž ho očekává. Setkal ses s tím, kdo jásá a činí spravedlnost, s těmi, kdo na tebe stále pamatují na tvých vlastních cestách.“ (Izajáš 64:4, 5a) Samotný Jehova je „dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“. (Hebrejcům 11:6) Chrání ty, kdo konají spravedlnost, a ty, kdo na něho pamatují. (Izajáš 30:18) Jednali snad Židé tímto způsobem? Ne. Izajáš Jehovovi říká: „Pohleď, ty ses rozhořčil, zatímco jsme hřešili — na nich dlouho, a měli bychom být zachráněni?“ (Izajáš 64:5b) Boží lid má za sebou dlouhé období, ve kterém soustavně hřešil, a proto Jehova nemá důvod, aby zadržoval své rozhořčení a dělal něco pro záchranu národa.
9. V co mohou doufat kajícní Židé a co se z toho můžeme naučit?
9 Židé nemohou smazat minulost, ale pokud budou činit pokání a vrátí se k čistému uctívání, mohou doufat v odpuštění a v budoucí požehnání. Ty, kdo činí pokání, Jehova pak ve svůj čas odmění — osvobodí je ze zajetí v Babylóně. Oni však musí být trpěliví. I když činí pokání, Jehova nezmění svůj časový plán. Jsou však ujištěni, že pokud zůstanou bdělí a budou jednat v souladu s Jehovovou vůlí, budou nakonec osvobozeni. Podobně i dnes křesťané trpělivě čekají na Jehovu. (2. Petra 3:11, 12) Bereme si k srdci slova apoštola Pavla, který řekl: „Nevzdávejme se ... konání toho, co je znamenité, neboť v patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme.“ (Galaťanům 6:9)
10. Jaká neschopnost je přímo vyjádřena v Izajášově modlitbě?
10 Izajášova prorocká modlitba není jen formálním vyznáním hříchu. Je upřímným vyjádřením toho, že národ uznává svou neschopnost zachránit se. Prorok říká: „Všichni se stáváme podobnými někomu nečistému a všechny naše skutky spravedlnosti jsou jako oděv pro období menstruace; a uvadneme všichni jako listí a naše provinění nás odnesou právě jako vítr.“ (Izajáš 64:6) Židé, kteří na konci vyhnanství projevili kajícný postoj, možná přestali pěstovat odpadlictví. Možná se obrátili k Jehovovi tím, že začali jednat spravedlivě. Jsou však stále nedokonalí. Jejich dobré skutky sice možná zasluhují chválu, ale pokud jde o smíření hříchů, nejsou lepší než potřísněné oděvy. To, že Jehova odpouští, je nezaslouženým darem, a k tomu ho podněcuje jeho milosrdenství. Není to tedy něco, co člověk získá po zásluze. (Římanům 3:23, 24)
11. (a) V jakém nedobrém duchovním stavu je většina Židů ve vyhnanství a proč to tak možná je? (b) Kdo patřil během vyhnanství ke znamenitým příkladům víry?
11 Izajáš se dívá vpřed. Co vidí? Prorok říká: „Nikdo nevzývá tvé jméno, nikdo neprocitá, aby se tě chopil; neboť jsi před námi skryl obličej a působíš, že roztáváme mocí svého provinění.“ (Izajáš 64:7) Duchovní stav národa je žalostný. Lid nevzývá v modlitbě Boží jméno. Sice už není vinen těžkým hříchem v podobě modlářství, ale v uctívání je velmi pravděpodobně ledabylý. A „nikdo neprocitá, aby se ... chopil“ Jehovy. Je zřejmé, že Židé nemají ke Stvořiteli dobrý vztah. Někteří se možná necítí hodni toho, aby se na Jehovu obraceli v modlitbě. Jiní jsou možná zabráni do každodenních věcí a na Jehovu přitom vůbec nepomyslí. Mezi vyhnanci jsou samozřejmě i jednotlivci, kteří jsou znamenitým příkladem víry, jako je Daniel, Chananjáš, Mišael, Azarjáš a Ezekiel. (Hebrejcům 11:33, 34) A jak se sedmdesátileté období vyhnanství chýlí ke konci, muži jako Ageus, Zecharjáš, Zerubbabel a velekněz Jozue jsou připraveni, aby ve vzývání Jehovova jména poskytovali znamenité vedení. Přesto se zdá, že Izajášova prorocká modlitba popisuje stav většiny vyhnanců.
„Poslouchat je lepší než oběť“
12. Jak Izajáš vyjadřuje to, že kajícní Židé jsou ochotni změnit své jednání?
12 Kajícní Židé jsou ochotni změnit se. Izajáš je zastupuje v modlitbě, kterou pronáší k Jehovovi, a prosí: „Teď jsi náš Otec, Jehovo. Jsme hlína a ty jsi náš Hrnčíř; a všichni jsme dílo tvé ruky.“ (Izajáš 64:8) Těmito slovy je opět uznána Jehovova autorita jakožto Otce neboli Životodárce. (Job 10:9) Židé, kteří činí pokání, jsou přirovnáni k tvárné hlíně. Ti, kdo na ukázňování od Jehovy reagují, mohou být v obrazném smyslu tvarováni neboli formováni v souladu s Božími měřítky. Toho je však možné dosáhnout pouze tehdy, když jim Jehova, Hrnčíř, odpustí. Izajáš se proto na něho dvakrát obrací, aby mu připomněl, že Židé jsou Božím lidem. Říká: „Nerozhořčuj se, Jehovo, do krajnosti, a nevzpomínej navždy na naše provinění. Jen pohleď, prosím: všichni jsme tvůj lid.“ (Izajáš 64:9)
13. V jakém stavu je izraelská země v době, kdy je Boží lid ve vyhnanství?
13 Během vyhnanství Židé zakoušejí mnohem víc než pouhé zajetí v pohanské zemi. Jeruzalém a jeho chrám jsou zpustošeny, a to uvádí na Židy a jejich Boha pohanu. Izajášova kajícná modlitba popisuje některé věci, jež tuto pohanu způsobují: „Tvá vlastní svatá města se stala pustinou. Sion se stal naprostou pustinou, Jeruzalém opuštěným úhorem. Náš dům svatosti a krásy, v němž tě chválili naši praotcové, se stal něčím ke spálení v ohni; a každá z našich žádoucích věcí se stala spouští.“ (Izajáš 64:10, 11)
14. (a) Jak Jehova varoval před situací, která nyní nastala? (b) Co je pro Jehovu důležitější než radost, kterou měl z chrámu a z obětí, jež tam byly přinášeny?
14 Jehova samozřejmě dobře ví, jaká situace je v dědičné zemi Židů. Asi 420 let před tím, než byl zničen Jeruzalém, Jehova příslušníky svého lidu varoval, že pokud se odvrátí od přikázání, která jim dal, a budou sloužit jiným bohům, ‚odřízne je z povrchu zemské půdy‘, a z překrásného chrámu se „stanou hromady trosek“. (1. Královská 9:6–9) Je pravda, že Jehova měl radost ze země, kterou dal svému lidu, z impozantního chrámu postaveného na jeho počest a z obětí, které mu byly předkládány. Ale věrná oddanost a také poslušnost jsou důležitější než hmotné věci, dokonce důležitější než oběti. Prorok Samuel tedy vhodně řekl králi Saulovi: „Má Jehova tolik potěšení v zápalných obětních darech a obětech jako v poslušnosti Jehovova hlasu? Pohleď, poslouchat je lepší než oběť, věnovat pozornost je lepší než tuk beranů.“ (1. Samuelova 15:22)
15. (a) O co Izajáš prorocky žádá Jehovu a jak Jehova na tuto prosbu odpovídá? (b) Které události vedly k tomu, že Jehova nakonec Izrael jako národ zavrhl?
15 Dokáže však izraelský Bůh shlížet na neštěstí svého kajícného lidu a přitom nepociťovat lítost? Touto otázkou uzavírá Izajáš svou prorockou modlitbu. Za Židy ve vyhnanství prosí těmito slovy: „Budeš se, Jehovo, tváří v tvář těmto věcem dál ovládat? Zůstaneš tichý a necháš nás trápit do krajnosti?“ (Izajáš 64:12) Jehova svému lidu nakonec skutečně odpouští a v roce 537 př. n. l. ho přivádí zpět do jeho země. Příslušníci Božího lidu tam tedy mohou obnovit čisté uctívání. (Joel 2:13) O staletí později jsou však Jeruzalém a jeho chrám znovu zničeny a Bůh svůj smluvní národ definitivně zavrhuje. Proč? Protože se jeho lid odvrátil od jeho přikázání a nakonec zavrhl Mesiáše. (Jan 1:11; 3:19, 20) Když se to stalo, Jehova nahradil Izrael národem novým, duchovním, totiž „Božím Izraelem“. (Galaťanům 6:16; 1. Petra 2:9)
Jehova — ‚Ten, který slyší modlitbu‘
16. Co Bible vyučuje o tom, jak Jehova odpouští?
16 Z toho, co se stalo Izraeli, si můžeme vzít důležité ponaučení. Vidíme, že Jehova je „dobrý a přichystaný odpouštět“. (Žalm 86:5) Jsme nedokonalí tvorové, a proto máme-li být zachráněni, jsme závislí na jeho milosrdenství a odpouštění. Žádné naše skutky nám nemohou pomoci, abychom si toto požehnání zasloužili. Jehova však neodpouští bez rozmyslu. Boží odpuštění mohou získat pouze ti, kdo činí pokání ze svých hříchů a obracejí se. (Skutky 3:19)
17, 18. (a) Jak víme, že se Jehova doopravdy zajímá o naše myšlenky a pocity? (b) Proč Jehova projevuje trpělivost hříšným lidem?
17 Také se dozvídáme, že Jehova se velmi zajímá o naše myšlenky a pocity, které mu vyjádříme v modlitbě. Je ‚Ten, kdo slyší modlitbu‘. (Žalm 65:2, 3) Apoštol Petr nás ujišťuje: „Jehovovy oči jsou totiž upřeny na spravedlivé a jeho uši k jejich úpěnlivé prosbě.“ (1. Petra 3:12) Dále poznáváme, že kajícná modlitba musí zahrnovat pokorné vyznání hříchů. (Přísloví 28:13) To však neznamená, že Boží milosrdenství můžeme zneužívat. Bible křesťany varuje, aby „nepřijímali Boží nezaslouženou laskavost, a přitom opomíjeli její účel“. (2. Korinťanům 6:1)
18 V neposlední řadě se dozvídáme, proč Bůh měl se svým hříšným lidem trpělivost. Apoštol Petr vysvětlil, že Jehova je trpělivý, „protože netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) Nicméně ti, kdo Boží trpělivost soustavně zneužívají, nakonec budou potrestáni. V souvislosti s tím čteme: „[Jehova] dá každému podle jeho skutků: věčný život těm, kdo hledají slávu a čest a neporušitelnost vytrvalostí v díle, jež je dobré; ale pro ty, kdo jsou svárliví a kdo neposlouchají pravdu, ale poslouchají nespravedlnost, bude zloba a hněv.“ (Římanům 2:6–8)
19. Jaké neměnné vlastnosti Jehova bude vždy projevovat?
19 Tak Bůh jednal se starověkým Izraelem. Náš vztah k Jehovovi se dnes řídí stejnými zásadami, protože on se nemění. Sice nezprostí zaslouženého trestu, ale vždy je „Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění a přestupek a hřích“. (2. Mojžíšova 34:6, 7)
[Studijní otázky]
[Rámeček a obrázky na straně 362]
Danielova kajícná modlitba
Prorok Daniel žil v Babylóně po celých 70 let, kdy byli Židé ve vyhnanství. Někdy během 68. roku vyhnanství rozpoznal z Jeremjášova proroctví, že se pobyt Izraelitů v Babylóně chýlí ke konci. (Jeremjáš 25:11; 29:10; Daniel 9:1, 2) Daniel se k Jehovovi obrátil v modlitbě — kajícné modlitbě za celý židovský národ. Daniel vypráví: „Přistoupil jsem k tomu, abych zaměřil svůj obličej k Jehovovi, pravému Bohu, abych ho hledal s modlitbou a se snažnými prosbami, s postem a pytlovinou a popelem. A začal jsem se modlit k Jehovovi, svému Bohu, a vyznávat.“ (Daniel 9:3, 4)
Daniel pronesl svou modlitbu asi dvě stě let potom, co Izajáš zapsal prorockou modlitbu, která je obsažena v 63. a 64. kapitole jeho knihy. Je nepochybné, že během obtížných let vyhnanství se k Jehovovi modlilo mnoho upřímných Židů. Bible však staví do popředí Danielovu modlitbu, která velmi pravděpodobně popisovala pocity mnoha věrných Židů. Danielova modlitba tedy ukazuje, že pocity vyjádřené v Izajášově prorocké modlitbě věrní Židé v Babylóně opravdu zažívali.
Povšimněte si některých podobných prvků v Danielově a Izajášově modlitbě:
Izajáš 64:10, 11 Daniel 9:16–18
[Rámeček na straně 366]
„Oko nevidělo“
Z knihy Izajáš citoval ve svém dopise Korinťanům apoštol Pavel, když napsal: „Právě jak je napsáno: ‚Oko nevidělo a ucho neslyšelo ani v srdci člověka nevyvstaly věci, jež Bůh připravil těm, kdo ho milují.‘“ (1. Korinťanům 2:9) a Ani Pavlův výrok, ani Izajášova slova se nevztahují k tomu, co pro svůj lid Jehova připravuje v nebeském dědictví či v budoucím pozemském ráji. Pavel uplatňuje Izajášova slova na požehnání, které zažívali už křesťané v prvním století, například porozumění hlubším Božím věcem a získání duchovního poučení od Jehovy.
Hlubokým duchovním věcem můžeme porozumět pouze tehdy, když nastane Jehovův čas zjevit je — a i tak pouze za předpokladu, že jsme duchovně smýšlející lidé, kteří mají k Jehovovi důvěrný vztah. Pavlova slova se vztahují na ty, kdo mají malé duchovní smýšlení, nebo nemají žádné. Jejich oči nemohou vidět neboli rozpoznat duchovní pravdy a jejich uši nemohou takové věci slyšet neboli rozumět jim. Poznání věcí, které Bůh připravil pro ty, kdo ho milují, se takovým lidem vůbec nedostane do srdce. Ale těm, kdo svůj život zasvětili Bohu, například Pavlovi, Bůh tyto věci prostřednictvím svého ducha zjevil. (1. Korinťanům 2:1–16)
[Poznámka pod čarou]
a Pavlova slova nejsou v Hebrejských písmech obsažena přesně tak, jak je apoštol citoval. Zdá se, že Pavel spojil myšlenky z Izajáše 52:15; 64:4 a 65:17.
[Obrázek na straně 367]
Boží lid měl Jeruzalém a jeho chrám ve vlastnictví „na chviličku“
