Celosvětová zpráva

Afrika a okolní ostrovy

Africký kontinent je v důsledku kmenových a národnostních sporů roztříštěný. Zjevení 7:9–14 však předpovídá, že „velký zástup . . . ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“ se sjednotí v uctívání Jehovy a bude mít vyhlídku na přežití do pokojného Božího nového světa. Mnoho tisíc lidí po celé Africe podává přesvědčivé doklady o tom, že jsou součástí tohoto šťastného zástupu.

Jedna sestra z Kapského Města v Jižní Africe byla překvapena, když jeden obyvatel domu přerušil její svědectví otázkou: „Co je vaším cílem?“ Sestra přímočaře odpověděla: „Zavést s lidmi biblické studium.“ K jejímu překvapení na to muž řekl: „Pojďte tedy dál a začněme hned teď.“ Muž byl Žid; sestra s ním měla pěkný rozhovor a domluvila se s ním, že příště přijde se svým manželem. Muž dělal vynikající pokroky. Mimo studia přečetl čtyřikrát od začátku do konce Bibli a třikrát celou knihu Největší člověk, který kdy žil. Také pilně předává pravdu svým příbuzným. Je velmi vděčný za to, že mu Jehova otevřel oči a on poznal pravdu.  Ten den, kdy ho sestra poprvé navštívila, řekl své rodině: „Seznamte se s těmito lidmi, protože je k nám poslal Bůh.“ Předtím měl v úmyslu spáchat sebevraždu.

Rodinné vztahy mohou mít v šíření pravdy důležitou úlohu. Jeden pomocný průkopník na Mauritiu zavedl studium v jedné vesnici. Darmen, zvědavý chlapec ze sousedství, se zájmem poslouchal. Všechno, co slyšel, vyprávěl zase svým rodičům, hlavně matce — hinduistce. Ta začala získávat přesvědčení, že to, co slyšela, je pravda, a tak zničila hinduistickou svatyni na své zahradě. Darmen mluvil se všemi svými příbuznými v té vesnici — s bratry, sestrami, švagry, strýci, tetami a bratranci. Jakmile se naučil denní text, povídal si o něm s nimi. Někdy po večerech se těchto rozhovorů účastnilo více než 30 lidí a diskutovalo se dlouho do noci. Po několika týdnech začali s těmito lidmi studovat jedni manželé, zvláštní průkopníci. Třináct lidí z té rodiny je již pokřtěno a čtyři jsou nepokřtěnými zvěstovateli. A co Darmen? Je již ženatý a on i jeho manželka nyní slouží jako zvláštní průkopníci.

Občanská válka těžce narušila život lidí v Libérii. V době, kdy zvěstovatelé ze sboru „Řeka Mano“ navštívili oblastní sjezd v Monrovii, území jejich bydliště bylo postiženo útokem a oni se celý rok nemohli vrátit domů. V kázání tam však pokračoval jeden nepokřtěný zvěstovatel, který zůstal doma. Ještě nebyl pokřtěný, necítil se tedy způsobilý využívat sál Království. Přesto sál chránil před vyloupením. Vysvětloval, že se také snažil vykonávat „pastýřské návštěvy“ u lidí, kteří předtím studovali, aby udržel jejich zájem o pravdu, a že také doma u sebe vedl shromáždění. Byl mezi těmi, kdo byli pokřtěni na letošním oblastním sjezdu „Božské vyučování“.

Ve Středoafrické republice se vrcholným dnem roku stal 20. leden 1993, kdy byl vládním výnosem zcela ukončen  zákaz činnosti svědků Jehovových. Bratři měli sice již několik let poměrně značnou svobodu, ale nyní je jejich činnost legalizována. To jim umožnilo znovu otevřít sály Království. Školy, nemocnice a mnoho státních úřadů v zemi není v provozu, protože nemají peníze na výplaty. Svědkové Jehovovi však navzdory všem svým finančním problémům opravili a vymalovali všech pět sálů Království v Bangui a znovu je používají jako střediska čistého uctívání.

Někteří afričtí pozorovatelé jasně vidí rozdíl mezi svědky Jehovovými a jinými náboženskými skupinami. Při etnických srážkách v Zairu se skupina Kasajců, pronásledovaných Katanžany, uchýlila do domu náčelníka jedné vesnice poblíž města Kaminy. Náčelník se jich vyptával, co se stalo, a pak se zeptal: ‚Je zde mezi vámi někdo ze svědků Jehovových?‘ Podívali se po sobě a pak odpověděli, že ne. Náčelník se zeptal: ‚Proč ne? Copak ve vesnici nejsou svědkové?‘ Na to odpověděli, že tam nějací svědkové jsou. ‚Proč tedy někteří nejsou tady?‘ vytrvale se ptal náčelník. Nakonec řekl: ‚Teď vidíte, proč svědkové Jehovovi říkají, že všechno vaše náboženství je falešné. Ti, kdo vás vyhnali, jsou příslušníci vašich církví, ale svědkové Jehovovi své bratry nevyhánějí. Naopak je vítají a chrání.‘

Kde je problém s negramotností, tam možná zvěstovatelé zjišťují, že musí učit lidi nejen biblickou pravdu, ale také čtení a psaní. Jedna průkopnice v Zimbabwe, která učila číst a psát lidi, s nimiž studovala, byla překvapena, když jí za tyto služby nabízeli plat. Později napsala: „Vzpomněla jsem si na Elišova sluhu Gechaziho a na to, jak byl postižen malomocenstvím. Proto jsem jim řekla: ‚Moje odměna je, když vás vidím, jak děláte pokroky v poznávání pravdy a uplatňování toho, co se učíte. Nechci od vás peníze.‘“ — 2. Král. 5:20–27.

 Asie

Do Orientu kdysi Jehova umístil původní ráj a do něj první lidi. Ti si přestali vážit toho, co pro ně Jehova udělal. V naší době však statisíce orientálců dokazují, že si váží Jehovových spravedlivých cest, a horlivě sdělují druhým lidem zprávu o Božím záměru udělat z celé země ráj.

Jedna sestra v Japonsku, která musí pracovat na plný úvazek, aby uživila svou rodinu, také s radostí slouží jako průkopnice. Jak to zvládá? Dobře využívá čas, který každý den tráví ve vlaku. Jedna cesta trvá hodinu a půl. Sestra musí být taktní, ale protože lidé dojíždějí do práce každý den stejným vlakem, vykonává dokonce opětovné návštěvy u těch, kteří jí naslouchají. Každý měsíc rozšíří průměrně 167 časopisů a ve vlaku také zavedla sedm biblických studií.

Jedna průkopnice v Malajsii několikrát přišla navštívit ženu, s níž kdysi studovala, ale nikdo nebyl doma. Pokaždé  si ji však podezíravě prohlížel soused té ženy, muž podivného vzhledu. „Proč bych si s tím mužem nepromluvila?“ uvažovala sestra. „Je doma pokaždé, když přijdu, a možná mi poví, kde ta paní je.“ Uvítal ji hrubě: „Co chcete? Co tu pohledáváte?“ Řekl sestře, že se ta žena odstěhovala, a potom kupodivu naslouchal biblickému poselství a také s určitým nadšením souhlasil se studiem. Na prvním studiu byla přítomna i mužova manželka a jeden kolega, který byl horlivým přívržencem nějaké sekty křesťanstva a který se pokoušel biblické studium překazit. Když však onen muž viděl, že sestra klidně a rozumně odpovídá na slovní útoky, řekl svému kolegovi, aby se mu do toho nepletl a nechal ho studovat, co se mu líbí. Dělal rychlé pokroky. Původně byl spiritistickým médiem z povolání, a když se dozvěděl, že Bible spiritismus odsuzuje, ihned vyhodil všechny své spiritistické pomůcky. On i jeho manželka nyní pravidelně každý týden chodí na sborová shromáždění.

Jedna průkopnice v Indii se při službě dům od domu setkala se třemi dívkami, které chodily na univerzitu. I když byly hinduistky, přijaly nabídku biblického studia, protože hledaly odpověď na mnoho otázek. Časem dostaly knihu Lidstvo hledá Boha a přečetly si ji. Právě tato kniha je naprosto přesvědčila, že je nesprávné uctívat modly. Vyprávěly matce, co se již dozvěděly, a ona pak odstranila bůžky, které měla. Dívky se zbavily své spiritistické tabulky. Později řekly: „Na rok 1992 nikdy nezapomeneme. V lednu jsme vyšly z ‚Velkého Babylóna‘ — odstranily jsme modly. V dubnu jsme začaly pravidelně chodit na shromáždění. V srpnu jsme se staly nepokřtěnými zvěstovatelkami. V říjnu jsme se všechny čtyři daly pokřtít. V listopadu dvě z nás začaly sloužit jako pomocné průkopnice a v prosinci jsme vedly deset biblických studií.  Jedno z těchto studií vedeme s naší jedenasedmdesátiletou babičkou.“

Zvěstovatelé v Thajsku zjišťují, že stále více lidí v jejich obvodu je obtěžováno démony. Jedni manželé ve městě Nakhon Sawan měli v domě, kde bydleli, plno model. Pokračovali v biblickém studiu a manžel se jednou zmínil o tom, že se u nich dějí všemožné podivné věci, které jim nedovolují spát. Také říkal, že když se jeho manželka jednou pokoušela jít do sálu Království, měla pocit, že ji někdo zezadu drží, aby jí zabránil odejít z domu. Zvěstovatel je upozornil na myšlenky v brožuře Duchové mrtvých. Muž potvrdil, že prožívají přesně to, co je tam popsáno. Bratr mu v Bibli ukázal, co musí udělat, aby měl Jehovovo požehnání. (5. Mojž. 7:25, 26; 1. Jana 5:21) Příští den muž požádal bratry, aby mu pomohli odstranit z jeho domácnosti všechny modly i jiné náboženské předměty — bylo jich plné dodávkové auto — a aby je v jeho přítomnosti spálili za městem. Jeho víru značně posílilo, když viděl, jak modly — jeho bývalé předměty uctívání — nejsou schopny se samy zachránit. Od té chvíle byla domácnost osvobozena z moci démonů a manželé dělali dobré duchovní pokroky.

Mnozí mladí lidé cítí nejistotu v tom, co je čeká v budoucnosti, a proto pátrají po odpovědích. Některým v tom pomohla brožura Enjoy Life on Earth Forever! (Raduj se navždy ze života na zemi!) a kniha Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Jedna matka ze Srí Lanky, buddhistka, napsala: „Využívám této příležitosti, abych Vám z hloubi srdce poděkovala, že jste pomohli mé dceři najít správný způsob života. Měla jsem velkou radost, když jsem viděla knihu, kterou jste mé dceři dali. Domnívám se, že to je nejcennější dar, jaký v životě dostala. Čte ji pořád dokola, a přečetla jsem ji dokonce i já. Ještě jednou bych Vám tedy ráda z celého srdce poděkovala za tak nádherný dar.“

 Evropa

V mnoha zemích je obtížná hospodářská situace. Svědkové Jehovovi však mají „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Kor. 15:58) Svědkové ve Finsku netruchlí nad nezaměstnaností, ale využívají tuto situaci k tomu, že věnují více času na pomoc lidem, aby pochopili, proč jsou tak obtížné časy a proč potřebujeme Boží Království.

Jaký podíl na této činnosti mají mladí zvěstovatelé? Podívejme se na jeden příklad: Jedna sestra ve Finsku byla se svou pětiletou dcerkou ve svědecké službě. Setkaly se s mužem, který měl předsudky, a proto nechtěl se sestrou mluvit. Její dcerka mu však dala traktát, a to nemohl odmítnout. Později jeho manželka traktát našla v kuchyni na stole a přečetla si jej. Líbila se jí v něm naděje na ráj. Objednala si od Společnosti knihu Žít navždy a začala ji číst. Když k jejím dveřím znovu přišli zvěstovatelé, zavedli s ní biblické studium. Manžel jí ve studiu bránil. Jakmile však viděl, jak svědkové za několik dní postavili sál Království, řekl: „Jestliže svědkové Jehovovi mohou dělat takovéto věci,  určitě je za jejich organizací něco mnohem většího.“ Také začal studovat a za rok byli oba pokřtěni.

Mnoho sborů v Portugalsku propracovává svůj obvod každý týden, a stále nacházejí lidi podobné ovcím. Jedna sestra vypráví: „Každý den, než ráno odejdu z domova do služby, modlím se k Jehovovi, aby mi pomohl najít někoho, kdo má zájem studovat Bibli.“ Jednoho dne si domluvila studium s pracovnicemi kadeřnictví. Později, když se studium přesunulo k sestře do bytu, přišla jen jedna studující. Řekla: ‚Ty druhé nemají zájem, ale já ano.‘ Za měsíc již sama vedla dvě studia. Brzy byla pokřtěna a začala sloužit jako průkopnice.

Jedna dvojice ve Švédsku spolu sice žila podle zvyklostí Cikánů (Romů), ale dali se oddat podle švédského zákona a v roce 1992 se dali pokřtít jako svědkové Jehovovi. Manžela si jiní Cikáni velmi vážili, a proto se mu podařilo zavést mnoho biblických studií. V lednu roku 1993 vedl 21 studií. Jedno studium vedl s tak velkou skupinou, že požádal, aby k tomu mohl použít sál Království. Když s ním šel na toto studium krajský dozorce, v bytě čekalo 26 dospělých Cikánů. Nově pokřtěný bratr však řekl: „Nemohu pochopit, kde dneska večer všichni jsou. Obvykle je tu 40 až 50 lidí.“ Studium se vedlo ve třech jazycích — ve švédštině, v chorvatštině a v romštině. Více než požehnání nového světa přitahuje tyto lidi Boží láska a jednání bez stranickosti a bez předsudků — jednání, které je jasně patrné mezi Jehovovým lidem již v dnešní době.

Kvůli tomu, aby se zbytečně nedělala jedna práce dvakrát a aby se co nejlépe využily všechny prostředky, došlo v řadě odboček k velkým změnám činnosti. K těmto odbočkám patří i odbočky v Nizozemsku a ve Švýcarsku. Odbočka v Nizozemsku má na starosti překládání do holandštiny  a také koordinuje výrobu a rozesílání videokazet pro evropské země. Tisk časopisů v holandštině a rovněž skladování a expedici literatury pro Nizozemsko však má nyní na starosti odbočka v Německu. Podobně se v Německu provádí tisk a expedice té literatury, která se dříve vyráběla ve Švýcarsku. Někteří členové rodiny betel, kteří sloužili v Emmenu v Nizozemsku, dobrovolně pomáhají v jiných odbočkách. Dva byli například přiděleni do Británie, čtyři do Německa a sedm do Nigérie, kde se uvádí do provozu tiskový stroj, který je určen pro čtyřbarevný tisk a byl přivezen z Nizozemska. Zařízení ze Švýcarska bude použito ke zvýšení kvality tisku na Filipínách a na nějakou dobu tam půjde pomáhat jeden manželský pár ze Švýcarska. Další bratr se přestěhuje ze Švýcarska do Nigérie. Jiní budou opět sloužit jako průkopníci.

Naši bratři vydávají svědectví v Irsku již více než sto let a to, že jsou v této činnosti stále trpěliví a vytrvalí, vede k dobrým výsledkům. Jedna zvěstovatelka v Tipperary zavedla biblické studium s jedním místním mužem jménem Michael. Časem se však tento muž pokoušel se zvěstovatelce vyhýbat. Jakmile si to uvědomila, šla ještě s jednou sestrou do výčepu, aby tam Michaela vyhledala, protože měla dojem, že se o pravdu skutečně zajímá. Když vešly do výčepu, v místnosti se rozhostilo ticho; všichni totiž sestry znali. Zvěstovatelky prostě Michaelovi připomněly, že se s ním dohodly na studiu. Po odchodu sester se Michael snažil situaci zamaskovat, a tak řekl jinému muži: „No jo, měl jsem jí opravit sporák, ale zapomněl jsem na to!“ Pochopil však, že se již sestrám nemůže vyhýbat.

Potom Michael pokračoval ve studiu velmi dobře. Časem se oženil s May. Ta sice zpočátku nedůvěřovala tomu, že o ni mají sestry vřelý zájem, ale přesto souhlasila se studiem. Později se Michael a May začali o to, co se  dozvěděli, dělit s Mayinou sestrou Bredou. V roce 1993 se všichni tři dali pokřtít. Mezitím začali studovat a chodit na shromáždění Mayin bratr a jeho přítelkyně a také Michaelův mladší bratr a jeho manželka. A tak díky vytrvalosti naší sestry má z pravdy užitek sedm lidí.

V Rakousku žije pětiletá Sara, která je velice společenským dítětem a často hovoří s lidmi, kteří jdou kolem jejich domu. Jednou se přímočaře zeptala jedné mladé ženy: „Kouříš?“ Když žena odpověděla, že ne, Sara jí pohotově položila další otázku: „Patříš ke svědkům Jehovovým?“ Žena poněkud zaraženě odpověděla: „Ano!“ Ta situace mladou ženu přiměla, aby šla do domu, kde Sara bydlí, zazvonila u dveří a vyprávěla Sařině matce o rozmluvě se Sarou. Také jí vysvětlila, že sice byla vychována jako svědek, ale pak ztratila se svědky spojení. Požádala Sařinu matku, aby ji navštívila. Slova z Matouše 21:16 „z úst nemluvňat a kojenců jsi opatřil chválu“ jsou skutečně pravdivá.

Svědkové Jehovovi na Slovensku se velice radovali, když byla náboženská společnost svědků Jehovových 24. března 1993 zákonně registrována, a tak oficiálně skončil zákaz jejich činnosti, který byl vyhlášen před třiačtyřiceti lety. Podobné jednání proběhlo 1. září v České republice. Mnozí lidé v těchto zemích jsou zklamáni náboženstvím a politikou. Někteří z nich hledají pravdu. Tak hledali pravdu i jedni starší manželé na Slovensku, v Bobronu na Oravě. Žena se ptala kněze na něco z Bible, ale on jí odpověděl: „Hanko, vyber si na čtení nějakou vhodnější knihu!“ Přesto ona i její manžel dál četli Bibli. Podle toho, co se z ní dozvěděli, dělali změny ve svém životě. Předplatili si řadu náboženských časopisů, aby uspokojili svůj duchovní hlad. Nyní souhlasili, že budou Bibli studovat se svědky. Žena později řekla, že hned od začátku rozmluvy s průkopníky měla pocit, že je poslal sám Bůh.

 Střední a Jižní Amerika

„Pohleďte, moji vlastní sluhové budou radostně volat kvůli dobrému stavu srdce.“ (Iz. 65:14) Tento dobrý duchovní stav srdce je jasně vidět mezi svědky Jehovovými v Mexiku. Navzdory soustředěnému odporu katolické církve vláda v Mexiku registrovala 7. května 1993 dvě naše náboženské společnosti: La Torre del Vigía, A.R. a Los Testigos de Jehová en México, A.R. Toho dne se svědkové Jehovovi stali oficiálně uznaným náboženstvím. Těší se, že nyní poprvé veřejně umístí na své sály Království tabulky s označením.

V minulém roce vzniklo v Mexiku 445 nových sborů. V červnu tam bylo celkem 375 351 zvěstovatelů. Počet návštěvníků Památné slavnosti dosáhl 1 349 998. Jak vzrůstá počet zvěstovatelů, obvod je propracováván častěji. V jednom hodně propracovaném obvodu přišly dvě sestry k domu, kde na ně popuzená obyvatelka křičela: „Už jsem vám řekla, že si nepřeji, abyste se svým poselstvím chodili do mého domu. Proč to neberete na vědomí?“ Jedna z těch sester odpověděla: „Víte, nás kazatelů je mnoho. Nepochybně jste to řekla  někomu z našich přátel. Můžeme ovšem udělat opatření, aby vás už nikdo nenavštívil. Napište nám, prosím, své jméno a celou adresu a my tuto informaci předáme všem svědkům zde v okolí. Potom vás už žádný svědek nenavštíví.“ Obyvatelka domu na to řekla: „Ne, nemusíte jít do takového extrému. Můžete mě dále navštěvovat, ale ne tak často, prosím.“ Krátce potom se sestry setkaly s touto ženou v sále Království. Co se stalo? Když ženu navštívila další zvěstovatelka, domluvily se, že spolu budou studovat Bibli.

Francouzská Guyana má sice nejmenší počet obyvatel ze všech zemí v Jižní Americe, ale duchovní zájem tam velmi vzrůstá. V dubnové zprávě odbočka oznámila jednadvacátý za sebou jdoucí vrcholný počet zvěstovatelů a sdělila, že každý z těchto zvěstovatelů měsíčně strávil v kazatelské službě průměrně 14,5 hodiny. V této zemi se také ‚z maličkého stává tisíc‘, a všichni ti zvěstovatelé jsou rádi součástí ‚mocného národa‘, který na celém světě chválí Jehovu. — Iz. 60:22.

Rozdíl mezi svědky a jinými lidmi přitahuje ty, kdo milují spravedlnost. Jedna starší sestra v Caracasu ve Venezuele si šla do banky vyzvednout nějaké peníze. Uložila je do peněženky, aniž si je přepočítala. Po příchodu domů však zjistila, že jí pokladník dal o 1 200 bolívarů (13 amerických dolarů) víc. Zatelefonovala do banky a požádala pokladníka, aby jí sdělil, kdyby na konci pracovní doby zjistil, že mu chybí nějaké peníze. Pokladník přišel v pět hodin odpoledne k sestře do bytu a řekl jí, že mu chybí 1 200 bolívarů. Když mu sestra ty peníze odevzdala, zvolal: „To je poprvé, kdy to někdo udělal! Mohl jsem přijít o zaměstnání.“ Sestra této situace tehdy využila a také při svých příštích návštěvách v bance mu vydávala svědectví. Brzy bylo s tímto mladým mužem zavedeno biblické studium a teď již chodí na shromáždění do sálu Království.

Průkopníci v Chile si při vydávání svědectví dobře uvědomují, že toto dílo řídí Jehova. (1. Kor. 3:9) Jedni manželé na  jihu Chile se po devíti hodinách služby ve vzdáleném obvodu vydali na cestu k domovu. Na hlavní silnici kolem nich projel poslední autobus do Antuka. Byli unavení a hladoví a měli před sebou čtyřicet kilometrů cesty do kopce. Stmívalo se a ochlazovalo. I další vozidla projížděla kolem manželů, jako by tam nebyli. Jak tak šli, uvažovali, co má Jehova s nimi v úmyslu. Náhle, aniž dávali nějaké znamení, jim zastavil autobus, který jel opačným směrem. Nastoupili tedy do něj. Když dojeli do nějakého města a vystoupili, vzpomněli si, že se zde před několika měsíci setkali s jedním manželským párem. Možná by tito manželé věděli o někom, kdo má nějaký dopravní prostředek a mohl by je odvézt do Antuka. Pán domu však měl lepší nápad: „Zůstaňte u nás přes noc.“

Průkopníci souhlasili, a tak paní domu radostně zvolala: ‚Teď vás budeme mít jen pro sebe a odpovíte nám na naše otázky!‘ A pak se ptali na mnoho věcí — na Jehovu, pomazané, věrného otroka, velký zástup, divoké zvíře a na další a další věci. Tito manželé předtím dostali knihu Žít navždy a studovali ji tím způsobem, že většinu z ní uměli nazpaměť. A stále se modlili, aby jim někdo pomohl porozumět dalším myšlenkám. „A už jste tady!“ Po dlouhém a uspokojujícím rozhovoru pohostinní manželé podali průkopníkům chutné jídlo a pak je pohodlně uložili. Jak nesmírně byli tito průkopníci vděční za to, že je Jehova takto použil!

Mnohdy nepronikne tvrdou slupkou odpůrců pádná argumentace, ale pronikne jí laskavost. Jak říká Přísloví 25:15, „mírný jazyk může zlomit kost“. V Ekvádoru navštívila sestra Brumilda Castillová, která je bývalá jeptiška, jednu zbožnou katolickou rodinu. Když manželka svědkyni uviděla, vychrlila na ni urážky. Sestra se nepokoušela ta obvinění vyvracet, prostě se na ženu usmála, poděkovala jí a řekla, že by si jistě mohly pohovořit jindy. Při odchodu potkala sestra Castillová manžela té ženy, který nejen reagoval stejně jako  jeho manželka, ale navíc sestru vykázal ze svého pozemku. Znovu se usmála, poděkovala mu a řekla, že si s ním možná popovídá jindy. Potom manželé spolu hovořili o tom, co se přihodilo, a byli z toho v rozpacích. Jak se mohla usmívat a děkovat jim, když k ní byli tak hrubí? Tolik to na ně zapůsobilo, že dalšího svědka, který k nim přišel, pozval manžel dál. Svědek pozval oba manžele na shromáždění a oni tam přišli. A kdo je tam přivítal jako první? Ta sestra, s níž tak špatně jednali. Moc se jí omlouvali a ona využila této situace a začala je navštěvovat.

Jednoho dne chtěl ten muž vědět, co si sestra myslí o kapli, kterou postavil na svém pozemku a naplnil náboženskými obrazy. Zeptala se ho, zda by se na ni zlobil, kdyby mu řekla pravdu. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděl. „Uděláte to, co byste podle Bible měl udělat?“ zeptala se. „Udělám to hned dneska,“ slíbil. Ukázala mu tedy, co je v jeho katolické Bibli napsáno o používání obrazů. Nato řekl: „Chci, abyste mi pomohla zbavit se všech těch obrazů.“ Trvalo to čtyři dny, než všechny ty obrazy odstranil a spálil.

Všichni lidé, kteří se stávají Jehovovými služebníky, si musí obléknout novou osobnost. V případě některých lidí se však tento úkol může zdát nesplnitelný. V severovýchodní Brazílii přijal nabídku studia Bible jeden mladý muž, který měl velmi špatnou pověst. Jeho rodina říkala, že téměř každý den k nim někdo přišel vymáhat dluhy, do nichž mladý muž upadl kvůli pití. Rodiče se neustále báli, že ho někdo zabije. Průkopníkům, kteří s ním vedli studium, všichni říkali: „Marníte s ním čas. Nikdy se nezmění.“ Ale „slovo Boha je živé a vykonává moc“. (Hebr. 4:12) Když tento muž skoncoval s pitím a s nemravností, hluboce to zapůsobilo na celé město. Jeho rodiče radostně volali: „Vrátil se k nám domů pokoj!“ Díky změnám, ke kterým u něj došlo, studují a chodí na shromáždění další tři členové jeho rodiny.

 Severní Amerika a ostrovy v Karibském moři

Ježíš při mnoha příležitostech zdůrazňoval, že je důležité milovat bližního jako sebe. Takovou lásku je možné projevovat mnoha způsoby. Jedna sestra z Martiniku píše: ‚Když jsem jednou ráno jela do práce, nabídla jsem mladé ženě, která vypadala sklíčeně, že ji svezu. Cestou do města jsem s ní mluvila o Božím předsevzetí a o požehnáních, která přinese nový svět. Mladá žena řekla, že její matka je svědkem Jehovovým, ale ona že má život plný těžkostí a nevěří, že Bůh může udělat něco pro zlepšení její situace. Navrhla jsem jí, aby se mnou měsíc studovala Bibli, a ona nabídku přijala. Po měsíci jsem se jí zeptala, zda chce ve studiu pokračovat. Řekla: „Ještě nikdy jsem to tolik nechtěla.“

Situace v její rodině byla špatná. Když ji později její manžel, který měl jinou ženu, vyhnal z domu, pomáhala jsem jí i jejím dětem. Časem odjela z Martiniku do Francie, kde se jí naskytla příležitost získat zaměstnání.

Za nějaký čas u mne zazvonil její manžel. V prvním okamžiku jsem se polekala. Na něho však tak hluboce  zapůsobila změna, která se stala s jeho manželkou, a mé osobní jednání, že přišel požádat o biblické studium.‘

Jedna sestra na Jamajce je průkopnicí a zároveň učitelkou ve škole. Říká, že když lidem projevuje zájem a je k nim laskavá, může jim mnohdy také pomáhat v duchovním ohledu. Vypozorovala, že někteří žáci ve škole, kde učila, měli potíže s určitým předmětem, a tak jim laskavě nabídla doučování. Chtěla jim pomoci, aby si uvědomili cenu vzdělání, proto také používala myšlenky z knihy Otázky mladých lidí. Její laskavé jednání způsobilo změnu v postoji lidí, kteří ji pozorovali. Vedlo to k tomu, že se jí podařilo zavést čtyři biblická studia a rozšířit značné množství literatury.

Odbočka na Aljašce nedávno získala letadlo, které je pro naši práci vhodnější než to, jež měla předtím, a používá je k urychlení svědeckého díla v odloučených vesnicích. Ve srovnání s minulými roky probíhá nyní tato činnost téměř dvojnásobnou rychlostí.

Dva zvěstovatelé v Dominikánské republice přišli k jednomu domu a uvnitř zahlédli dvojici, která se v kleče modlila. Počkali, až ti dva lidé ukončí modlitbu, a pak znovu zaklepali. Když ti manželé přišli ke dveřím, přivítali zvěstovatele se slovy: „Děkujeme ti, Bože, že jsi vyslyšel naši modlitbu.“ Nadšeně přijali nabídku pomoci ve studiu Bible. Za dva dny společně rozebírali biblické texty, kde se odsuzuje používání model, a manželé se okamžitě s omluvou vzdálili a posbírali ve svém bytě všechny náboženské obrazy. (5. Mojž. 7:25) Pak se muž obrátil na svou manželku a zeptal se jí: „Jsme s Jehovou, nebo s Ďáblem?“, odpověděla: „S Jehovou.“ Nato všechny své obrazy — a měli jich mnoho — spálili. Z duchovního pohledu se pole v Dominikánské republice bělají ke žni a místní svědkové s radostí uvítali více než 150 jiných svědků ze zahraničí, kteří jim v posledních letech přišli pomáhat při sklizni.

 Ostrovy v Tichém oceánu

Pro bratry na Filipínách byl 1. březen 1993 velice důležitým dnem. Toho dne Nejvyšší soud jednohlasně zrušil soudní rozhodnutí z roku 1959. Potvrdil, že svědkové Jehovovi mají právo „z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítat vzdávat poctu vlajce“. Žáci již nemají být vylučováni z veřejných ani soukromých škol kvůli tomu, že z náboženských důvodů nechtějí vzdávat poctu vlajce, zpívat národní hymnu a pronášet předepsané vlastenecké sliby.

Jedna sestra z ostrova Guamu, která pracuje ve světském zaměstnání na plný úvazek, chtěla rozšířit svou kazatelskou službu. Od mnoha zvěstovatelů slyšela vyprávět zkušenosti z plodných biblických studií, a přála si zažít stejnou radost jako oni. Mnohokrát o to prosila v modlitbě Jehovu. Když zkoumala svou situaci, uvědomila si, že by bylo možné zavést biblická studia přímo tam, kde denně pracuje. Požádala Jehovu o odvahu a podporu a začala mluvit se svými spolupracovníky. Zpočátku to bylo obtížné; těm, kdo  projevili zájem, se druzí posmívali. Sestra se dobře připravovala, aby dobrou zprávou zapůsobila na různé lidi, a zjistila, že velmi důležitou součástí přípravy je modlitba. Když se blížily nějaké světské oslavy, vysvětlovala na podkladě Bible, proč se jich nezúčastní. Vyhledávala literaturu, která by se přesně hodila pro jednotlivé osoby. V jednom případě si tiše četla Bibli tak, aby ji viděla jistá spolupracovnice. A skutečně, ta mladá žena projevila zvídavost, a bylo zavedeno studium. Sestra pomalu získávala biblická studia, která dobře postupovala. Časem sestra přešla do jiného oddělení, a tak se naskytly nové příležitosti. Jedna studující ji seznámila se svou přítelkyní, která také projevila zájem a která zase mluvila se svou matkou, starším bratrem a švagrovou. Všichni pravidelně studovali. Zájem projevilo tolik lidí, že naše sestra musela požádat další zvěstovatele, aby jí pomohli o zájemce pečovat. Sestra poznala, že vydávání svědectví neformálním způsobem opravdu přináší kladné výsledky a mnoho radosti.

Jeden dospívající zvěstovatel v Austrálii zpozoroval na hřbitově jednu Filipínku, jak pláče u hrobu. Začal si s ní povídat a ukázal jí nápis na náhrobním kameni hrobu svého dědečka: „Ten, kdo zde odpočívá, čeká na vzkříšení.“ Tím se otevřela cesta k dalšímu svědectví. Zvěstovatel se s tou ženou domluvil, že se příští týden setkají na stejném místě, ale ona nepřišla. Mladý zvěstovatel se nevzdal. On i jeho matka prohlíželi smuteční oznámení v místních novinách, až našli jedno jméno, které vypadalo jako filipínské. Vyhledali je v telefonním seznamu, a tak se s Filipínkou domluvili. Vysvětlila jim, že zmeškala schůzku proto, že měla problémy s dopravou. Její zájem však byl opravdový a ona souhlasila s biblickým studiem. Zájem o lidi spojený s vytrvalostí přináší dobré výsledky.

 Země, kde začaly být příznivější podmínky

V uplynulých pěti letech došlo k překvapivým změnám. Nejméně v pětatřiceti zemích byly odstraněny překážky, jež stály v cestě svobodnému ohlašování poselství o Království. V mnoha z těchto zemí skončil zákaz činnosti svědků Jehovových nebo byla činnost náboženské společnosti svědků Jehovových zákonně registrována. Objevilo se rozlehlé pole pro kazatelskou službu. Co se dělá pro to, aby se toto pole obdělalo?

Do Estonska bylo posláno 12 misionářů a také 20 zvláštních průkopníků z Finska. Nejméně 200 dalších zvěstovatelů se do Estonska přistěhovalo proto, že chtějí sloužit v obvodech, kde je to více potřeba. Bratři sdělují: „Obyvatelé Estonska hovoří o Bibli s velkým nadšením. Téměř u každého je poselství vítané.“

V Maardu v Estonsku dostali bratři zdarma pozemek, na němž si mohli postavit sál Království, ale starosta jim stanovil určité podmínky: 1. svědkové musí upravit parčík  vedle sálu; 2. sál Království musí být postaven do 15. října 1993; 3. shromáždění musí být přístupná všem obyvatelům města a 4. svědkové musí s obyvateli Maardu hovořit o biblickém poselství a musí je učit správně žít. Bratři přímo nadšeně souhlasili se všemi čtyřmi starostovými požadavky.

Roku 1991 bylo legalizováno dílo svědků Jehovových v Kapverdské republice, proto mohlo být do tohoto území přiděleno deset misionářů. Jakých výsledků dosáhli? Jeden manželský pár misionářů vede studium se sedmdesáti lidmi, z nichž někteří po dvou až třech měsících začali vést studium s dalšími lidmi. Osamocená skupina šesti zvěstovatelů měla radost ze sto padesáti lidí, kteří si přišli vyslechnout přednášku krajského dozorce. A státní televize přinesla reportáž o stavbě prvního sálu Království v této zemi.

Nejvyšší soud v Zairu prohlásil 8. ledna 1993 tamní zákaz činnosti svědků Jehovových za protiprávní. V tomto roce se tam na kazatelské činnosti podílelo 75 944 zvěstovatelů. Vedli 163 454 domácích biblických studií. Kromě toho na Památné slavnosti bylo 310 088 návštěvníků.

Více než před pětadvaceti lety museli George a Carolyn Crawfordovi zanechat svého misionářského úkolu v Kambodži, když jim tamní vláda odmítla znovu vystavit víza. Od té doby nebyl v Kambodži většinou žádný svědek. V minulém roce však bratra Crawforda laskavě přijal vedoucí činitel kambodžského ministerstva pro náboženství. Tento vysoce postavený úředník chtěl vědět, jaký užitek by měl kambodžský lid z toho, kdyby našim misionářům bylo znovu dovoleno vstoupit do země. Jiné náboženské skupiny slibují hmotné výhody. Bratr Crawford vysvětlil, že svědkové Jehovovi učí lidi žít podle biblických zákonů a zásad a že duchovní, mravní a praktický přínos vyplývá také z toho, když se z lidí, kteří podle těchto zákonů a zásad jednají, stávají lepší občané. Ministrovi se to líbilo. Dva misionáři  směli přijet do Kambodže ihned a další později. Dopisem z 20. ledna 1993 bylo Watch Tower Society povoleno, aby v hlavním městě Pnompenhu otevřela kancelář pro kázání „Jehovova“ křesťanského náboženství.

V roce 1990, po čtyřiceti letech zákazu své činnosti, dostali zákonné uznání svědkové Jehovovi v Rumunsku. Změněných poměrů dobře využili. V minulém roce tam byl 15procentní vzrůst v počtu hlasatelů Království. Bylo již postaveno nebo se staví 130 sálů Království. Někteří zvěstovatelé iniciativně pronikají do míst, kde dosud nebyl žádný svědek. V září 1991 se dvě průkopnice přestěhovaly do menšího města Urziceni, vzdáleného 57 kilometrů od Bukurešti. V tomto městě nebyl tehdy ani jeden svědek; nyní je tam deset pokřtěných zvěstovatelů a šestašedesát lidí navštívilo Památnou slavnost. Kdo vede shromáždění? Zpočátku shromáždění organizovaly a vedly průkopnice. Nyní vede shromáždění jeden služební pomocník, kterému je téměř 80 let a který kvůli tomu urazí třikrát týdně 30 kilometrů. Jednou za měsíc tam některý starší z Bukurešti má veřejnou přednášku a probírá se skupinou Strážnou věž.

I v některých zemích, kde stále trvá zákaz činnosti svědků Jehovových, se bratrům daří s menšími překážkami pokračovat v kazatelské službě. V jedné z těchto zemí nyní bratři důkladněji propracovávají obvody a navštěvují každou domácnost. Dříve navštěvovali domy náhodně, aby nebyli přistiženi. Úřední činitelé v jednom městě zastavili skupinu zvěstovatelů, zkontrolovali jim osobní doklady a vyšetřovali je. Bratři vysvětlili, že studují Bibli a že se o to, co se dozvěděli, chtějí rozdělit s druhými lidmi. Úřední činitelé se bratrům omluvili, že je obtěžovali, a propustili je. Byl to radostný den teokratické služby.

V jiné zemi, kde byli svědkové Jehovovi krutě týráni, se bratři v poslední době shromažďují a káží mnohem otevřeněji.  Tou zemí je Malawi. Když měli dříve malý sjezd, postavili kolem domu plot z trávy, aby zvenku nebylo vidět světlo lamp. V jednom kraji si však uvědomili, že místní úřední činitelé, kteří věděli o jejich shromáždění, již proti nim nic nepodnikají, a tak v době nedávného sjezdu plot nepostavili, a dokonce zpívali písně. Na jiném místě kázal jeden bratr na tržišti. Uviděl ho místní úřední činitel a řekl mu: „Už se nás nebojte. Chceme, abyste kázali, a dokonce bychom k vám měli patřit.“ A na dalším místě jeden muž, který byl dříve — podobně jako Saul z Tarsu — vůdcem těch, kdo svědky pronásledovali, přijal nabídku biblického studia. Brzy začali studovat další lidé a počet studujících vystoupil na šestadvacet. Když se dal pokřtít ten první muž, pod vlivem změny v jeho způsobu života vzrostl počet studujících na šestašedesát. Potom konečně 12. srpna 1993 skončilo šestadvacetileté období zákazu činnosti svědků Jehovových v Malawi. To byl nesmírný důvod k radosti.

Opravdu povzbudivý je vývoj událostí v Albánii. V říjnu minulého roku bylo do Albánie posláno šestnáct zvláštních průkopníků z Itálie a čtyři z Řecka. Po týdnu pobytu v Albánii, kdy se teprve začínali učit místní jazyk, zavedli devadesát biblických studií! Na jednoho rozhlasového hlasatele v Gjirokastëru tak zapůsobilo to, co se dozvídal od zvláštního průkopníka, že ve vysílání oznámil: „Svědkové Jehovovi budou chodit k vám domů. Budou s vámi hovořit o tom, jak si udržet šťastnou rodinu, a budou vás učit, co říká Bible. Otevřte jim dveře. Vyslechněte je.“

V roce 1990 skončil zákaz činnosti svědků Jehovových v Beninu, a proto se na shromáždění svědků Jehovových hrnuly zástupy lidí. V uplynulém roce navštívilo Památnou slavnost 15 951 lidí — téměř pětinásobek počtu zvěstovatelů. V jednom sboru, kde je 37 zvěstovatelů, bylo návštěvníků Památné slavnosti 698.

 V roce 1992 byly podniknuty poslední kroky, jež vedly k získání zákonného uznání svědků Jehovových v Togu, což znamenalo konec zákazu z roku 1978. Studovat Bibli se svědky Jehovovými si přály tisíce lidí. V roce 1993 vedlo 7 125 zvěstovatelů 19 014 domácích biblických studií. V hlavním městě Lomé je 4 200 zvěstovatelů ve 33 sborech a scházejí se v šesti sálech Království. Naléhavě potřebují další místa, kde by se mohli shromažďovat. Přesto, že v Lomé byly politické nepokoje, během nichž asi 300 000 lidí uprchlo do sousedních zemí, vedoucí sbor zařídil, aby 1. června 1993 zahájila svou činnost nová kancelář odbočky. Pro bratry v Togu to bylo nesmírně povzbudivé.

V únoru 1993 skončilo třiadvacet let zákazu činnosti svědků Jehovových v Kamerunu. Jeden kamerunský list se vyjadřoval k tomuto rozhodnutí vlády a napsal o Jehovovu lidu: „Jejich chování ve společnosti se naprosto liší od pokrytectví lidí v jejich okolí . . . káží tím, že jdou příkladem.“ List k tomu dodal, že svoboda uctívání, kterou svědkové dostali, „staví před všechny staré církve křesťanstva nesnadné úkoly“. Navzdory dlouhodobému zákazu je v Kamerunu 19 268 svědků a v minulém roce navštívilo Památnou slavnost 67 671 lidí.

A co ty země, které patřily k bývalému Sovětskému svazu? Jak jsme již uvedli, některé ze sjezdů, jež v roce 1993 přinesly největší vzrušení, se konaly v této části světa. V minulém roce věnovali naši bratři ve dvanácti zemích bývalého Sovětského svazu celkem 14 180 165 hodin dílu ohlašování Království; bylo tam pokřtěno 14 973 nových učedníků, a smrt Ježíše Krista si přišlo připomenout na Památnou slavnost celkem 256 242 lidí. To opravdu dosvědčuje, že i tyto země budou dobře zastoupeny ve ‚velkém zástupu ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků‘, který přežije blížící se velké soužení a bude mít vyhlídku na věčný život v Jehovově spravedlivém novém světě. — Zjev. 7:9, 14.