Celosvětová zpráva

◼ AFRIKA

Počet zemí: 56

Počet obyvatel: 770 301 093

Počet zvěstovatelů: 983 057

Počet biblických studií: 1 769 182

Víte o tom, že se dobrá zpráva oznamuje i na Sahaře? Sedmnáctiletá Nafissatou, která žije v jednom hornickém městě na severu Nigeru, si nedávno povídala s několika spolužáky, a když se rozhovor stočil na pornografii, odešla od nich. Jedna spolužačka šla za ní a zeptala se jí, co se stalo. Nafissatou odpověděla, že takové rozhovory nemá ráda. Spolužačka si z ní zpočátku dělala legraci a mimo jiné řekla, že pouhé dívání se na pornografii přece nemůže mít špatné následky. Nafissatou odpověděla, že to je vážná věc, protože Stvořitel  nic takového neschvaluje. Pak vyndala z tašky knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi a spolužačce ukázala tu část, kde se píše o důvodech, proč je pornografie nebezpečná. Pak vytáhla Bibli a přečetla spolužačce 2. Korinťanům 7:1. Dívka přiznala, že kdykoli se dívá na nemravné videonahrávky, vyvolává to v ní silné pocity, které si nedovede vysvětlit, a požádala o knihu Otázky mladých lidí. Nafissatou jí tu knihu dala a později vyprávěla: „Když jsem ji příště potkala, šla sama, a tak jsem se zeptala, kde jsou její přátelé. Řekla mi: ‚Mou přítelkyní je tahle kniha.‘ Začala jsem s tou dívkou studovat a vzala jsem ji s sebou na Památnou slavnost.“

Jedna misionářka před více než patnácti lety vedla studium s nějakou ženou v Tanzanii. Žena studovala několik let, ale kvůli odporu ze strany své rodiny se zdráhala pravdu přijmout a nakonec studovat přestala. Ale v době, kdy ještě studovala, její dvě malé dcerky tiše poslouchaly. Když té starší bylo osmnáct let, odstěhovala se z domova a okamžitě šla do sálu Království a požádala o studium. Dělala rychlé pokroky a byla pokřtěna. O studium požádala i její mladší sestra a také byla pokřtěna. Když matka viděla, že její dcery pevně stojí na straně pravdy, povzbudilo ji to a rozhodla se, že studium Bible obnoví. Strach z člověka jí dříve zabraňoval dělat pokroky, ale tentokrát strach překonala a v květnu 2004 byla na krajském sjezdu pokřtěna.

Když se sbor řídí příkazem, že se má „starat . . . o sirotky a vdovy v jejich soužení“, určitě bude mít Jehovovo požehnání. (Jak. 1:27) To se potvrdilo na jednom sboru v Lesothu. K pokřtěným členům tohoto sboru patřila sestra, která se jmenovala Mapolo a sama vychovávala čtyři malé chlapce. Věděla, že je těžce nemocná a brzy zemře, a proto své děti připravovala, aby se uměly o sebe postarat. Studovala s nimi  Bibli, brala je s sebou na shromáždění a učila je vyrábět košťata a prodávat je na kraji silnice. Když Mapolo v roce 1998 zemřela, osiřelí chlapci byli svěřeni do péče své babičce. Misionářka, která Mapolo pomáhala, aby se stala Jehovovým pokřtěným svědkem, šla na úřad sociální péče a získala pro sirotky peníze na zaplacení školného. Jiní svědkové chlapcům opatřili oblečení. Potom babička zemřela. Jeden bratr ze sboru pak s chlapci studoval Bibli a platil za ně nájemné. Všichni čtyři chlapci pravidelně chodí na shromáždění. Dva z nich jsou nepokřtěnými zvěstovateli a nejstarší Rantso, kterému je dvacet let, byl v březnu 2004 pokřtěn na krajském sjezdu. Vedl také biblické studium se svým bratrancem Retselisitsoem, který byl pokřtěn současně s ním. Rantso je bratrům hluboce vděčný za to, že se o něj i o jeho sourozence mnoho let láskyplně starali.

Jeden misionář v Kamerunu píše: „Když jsem studoval s jistým mladým mužem, každý týden jsem slyšel, jak někdo v domě zpívá náboženské písně. Zeptal jsem se: ‚Kdo je ten záhadný zpěvák?‘ Zájemce mi řekl, že je to jeho nevidomý bratr Stephen. Přinesl jsem audionahrávku brožury Co od nás Bůh vyžaduje? a se Stephenem jsem zahájil biblické studium. Společně jsme si dali za cíl, že si z každé lekce zapamatuje jeden biblický text. Stephen má výbornou paměť, a tak se naučil mnoho biblických textů. Také chodí na shromáždění a často podává komentáře. Nedávno měl první proslov v teokratické škole. Jednalo se o čtení Bible, a protože Stephen neumí číst Braillovo písmo, musel se proslov naučit nazpaměť. Těším se, že už brzy vezmu Stephena za ruku a půjdu s ním do kazatelské služby. Jedním z jeho nejoblíbenějších biblických textů je Izajáš 35:5, kde je napsáno, že ‚se otevřou oči slepých‘. Stephen má radost, že už dnes je schopen vidět duchovním zrakem, a nyní zpívá k Jehovově  chvále a děkuje mu za to, že v budoucnosti bude obnoven i jeho skutečný zrak.“

V Libérii sužované válkou přišla za naší sestrou jedna žena, která se jmenuje Nancy, a požádala ji, aby s ní studovala Bibli. Pastor místní církve jí totiž řekl, že Bůh pošle svědky Jehovovy do pekla, protože jsou to falešní křesťané. V sousedství té ženy však bydlelo několik svědků, a tak pozorovala, že kdykoli střelba na chvíli přestala, starší místního sboru se pokaždé přišli přesvědčit, zda jejich bratři jsou v pořádku. Také si všimla, že jakmile je nějakou dobu klid zbraní, svědkové to využijí a jdou kázat druhým. Když bitevní linií jako první projelo auto z odbočky, které bylo plně naložené velmi potřebnými zásobami humanitární pomoci od svědků z Francie a Belgie, na Nancy to stejně jako na mnoho jiných obyvatel města velmi zapůsobilo. Řekla: „Myslím, že vy, svědkové, máte pravdu.“ Nancy dělá v biblickém studiu pěkné pokroky.

Do jedné vesnice v Ugandě přišel mladý muž, který měl provádět nějaké zednické práce na domě, kde bratři pořádali shromáždění. Jeden průkopník využil vhodnou příležitost a mladému zedníkovi vydal svědectví. Tomu se myšlenky, které se dozvídal, velmi líbily, ale brzy se musel vrátit do rodné vesnice vysoko v horách. V místě, kde bydlel, žádní svědkové nebyli, a tak mu průkopník vysvětlil, kde může najít nejbližší sál Království. Mladý muž jel asi 30 kilometrů dolů z hor po úzkých prašných cestách, aby vyhledal bratry. Protože v sále Království nikoho nezastihl, nechal pode dveřmi lístek s prosbou, že chce studovat Bibli. Průkopník, který ho později hledal v rodné vesnici, s údivem zjistil, že tam chce slyšet biblické poselství asi 200 lidí. Mnozí z nich projevili upřímný zájem o studium Bible. Nyní už se shromáždění konají i v této odlehlé oblasti.

 V jihovýchodní Nigérii obyvatelé malé vesnice, kde žije asi 600 lidí, jednou v podvečer uviděli na obloze jasné světlo, které se zrcadlilo v řece. Vesničanům se zdálo, že světlo se k nim přibližuje, a tak utíkali do bezpečí. Mnozí si mysleli, že se jedná o zničení, o kterém kázali svědkové Jehovovi, a proto běželi do sálu Království a říkali: „Tuhle budovu Armagedon nezničí.“ Konečně asi v deset hodin večer vesničané zjistili, že zdrojem toho světla je rozsáhlý lesní požár. Když se jich bratři ptali, proč neběželi do sousedních kostelů, jeden muž odpověděl: „Ostatní kostely nemají žádný význam. Kostely budou ve vašem Armagedonu zničeny, ale sál Království ne.“

Jedna sestra, která slouží jako pravidelná průkopnice v uprchlickém táboře v Guineji, vypráví: „Když jsem sloužila dům od domu, v jednom bytě jsem zastihla osmiletou holčičku, která je tělesně postižená. Vyprávěla mi, že rodiče ji obvykle nechají celý den doma a dveře zamknou. Řekla jsem, že bych se s ní chtěla kamarádit. Pak jsem se zeptala, co by si přála, aby pro ni udělal Bůh. Říkala, že by chtěla, aby jí Bůh uzdravil a ona mohla chodit. Nalistovala jsem v Bibli Izajáše 35:5, 6 a ukázala jí Jehovův slib, že chromí budou chodit. Potom jsem v brožuře Navždy se těšte ze života na zemi! vyhledala obrázek, na kterém je vidět, jak Ježíš uzdravuje nemocné. Dále jsem jí řekla, že by také mohla zažít mnoho radosti, kdyby studovala Bibli a dělala to, co od ní Jehova vyžaduje. Souhlasila, abych s ní vedla domácí biblické studium. Prostudovaly jsme celou brožuru Navždy se těšte se života na zemi! a skoro celou brožuru Můžete být Božím přítelem. Za tři týdny od začátku studia projevila přání účastnit se shromáždění. Protože není schopná na shromáždění dojít, vždycky přijdu k ní a odnesu ji tam na zádech. Má shromáždění moc ráda, a když pro ni nepřijdu, velmi ji to rozruší, a dokonce pak pláče.“

 ◼ AMERICKÝ KONTINENT

Počet zemí: 56

Počet obyvatel: 868 871 739

Počet zvěstovatelů: 3 165 925

Počet biblických studií: 3 089 453

Naše sestra Marie z Guadeloupu píše: „Na pláži u hotelu, kde pracuji, mě několik hostů upozornilo, že na skalním útesu už dva dny leží nějaké oblečení a boty. Došla jsem pro ty věci, protože mě napadlo, že by se z nich dalo zjistit, komu patří. Našla jsem tam peněženku a v ní 1 067 eur. Pozorovalo mě několik lidí a říkali mi, abych si část peněz nechala a o zbytek se s nimi rozdělila. Já jsem jim ale hned řekla, že patřím ke svědkům Jehovovým a že mé svědomí mě vede k poctivosti. A tak jsem všechno odnesla do hotelové recepce.  Zaměstnanci hotelu se také podivovali, že jsem si peníze nenechala. Znovu jsem vysvětlila své stanovisko. Když jsem se vrátila na pláž, přišlo za mnou několik lidí a chtěli se o mém náboženství dozvědět víc. Otevřela jsem Bibli a vydala jim svědectví. Jedna žena, která byla mezi posluchači, řekla: ‚Chci, aby mými zaměstnanci byli pouze svědkové Jehovovi.‘“ Později se zjistilo, komu nalezené věci patří, a policisté sestru za její poctivost velmi chválili.

Antonio, který je členem rodiny betel v Mexiku, se snaží mluvit s lidmi o pravdě při každé příležitosti. Když nedávno jel autobusem na sborové shromáždění, oslovil pěkně oblečenou dvojici, dal muži a ženě traktát a pěkně si s nimi pohovořil. Antonio vypráví: „Před zastávkou, kde jsem měl vystupovat, jsem se s nimi rozloučil, ale k mému překvapení chtěli vystoupit se mnou a pokračovat v rozhovoru, i když na té zastávce ještě neměli vystupovat. Když jsme vystoupili, ještě chvilku jsme si povídali a já jsem se pak s nimi znovu chtěl rozloučit. Zeptali se mě: „A kam vlastně jdete?“ Když jsem řekl, že na sborové shromáždění, podívali se na sebe a pak se zeptali: „Mohli bychom jít s vámi?“ Odpověděl jsem: „Budu moc rád, když se mnou půjdete.“ Mladá žena, právnička, i její bratranec, vysokoškolák, biblické poselství slyšeli už před několika lety, ale kvůli odporu od své rodiny se o něj přestali zajímat. Když šli s Antoniem na shromáždění, řekli mu, že by rádi ještě někdy viděli tu ženu, která s nimi o Bibli mluvila poprvé. Bylo to pro ně velmi příjemné překvapení, když se tam s ní setkali. Oba mladí lidé měli velkou radost, že se toho shromáždění zúčastnili, a moc si přáli studovat Bibli. Mladá žena řekla: „Dovedl nás sem Jehova, a od nynějška sem budeme chodit a budeme studovat.“ Studium, které s nimi bylo domluveno, se nyní koná dvakrát týdně.

 Jacqueline, manželka krajského dozorce na Haiti, byla právě s jednou průkopnicí v kazatelské službě a najednou si všimly, že u silnice sedí nějaká mladá žena a pláče. Šly k ní a ptaly se, proč je tak rozrušená. Nejprve jim nechtěla odpovědět, ale když na ni sestry jemně naléhaly, řekla: „Udělala jsem to, co jsem chtěla.“ Jacqueline okamžitě pochopila, že si mladá žena vzala nějaký jed. Zeptala se, zda je to tak, a mladá žena přikývla. Sestry ji rychle dopravily do nemocnice, kde dostala pomoc. Příští týden ji průkopnice znovu navštívila, povzbudila a zahájila s ní biblické studium.

Když Lourdes přišla k pokladně jednoho supermarketu v Paraguayi a chtěla platit, ke svému zděšení se dozvěděla, že má padělanou bankovku. Pokladní ihned zavolala pracovníka bezpečnostní služby. Ten odvedl Lourdes a její pětiletou dcerku Ingrid do malé místnosti, kde měly čekat na policii. Ředitel supermarketu a pracovník bezpečnostní služby žádali, aby jim sestra řekla, kde tu padělanou bankovku dostala. Lourdes si nemohla vzpomenout, odkud ji má, a říkala jim, že nevěděla, že ta bankovka je padělaná. Rozrušená Ingrid se podívala na ředitele a na pracovníka bezpečnostní služby a řekla: „Jednáte s námi jako se zlodějkami. Moje maminka není zlodějka. Jsme svědkové Jehovovi a my lidem nelžeme.“ Ředitel se zeptal, zda Lourdes patří ke svědkům, a ona přisvědčila. Ale teprve potom, co ti muži zavolali do odbočky svědků Jehovových, byli konečně přesvědčeni, že Lourdes opravdu je Jehovův svědek. Omluvili se jí i Ingrid za způsobené nepříjemnosti a dovolili jim odejít. Malá Ingrid později říkala, že nejhorší na celé situaci bylo to, že si nemohly koupit sáček pražené kukuřice, na kterou měla velkou chuť.

Jeden bratr v Kostarice se při kazatelské službě rozhodl, že půjde vydat svědectví svému sousedovi, katolíkovi. Bratr  měl z toho muže strach, protože o něm věděl, že nemá svědky rád, a že s nimi dokonce jedná hrubě. K jeho údivu ho však ten muž pozval dál a vyprávěl mu, proč změnil postoj. Jeden jeho přítel ho pozval na návštěvu do vzdálené obce a vzal ho s sebou do evangelického kostela. Jakmile tam přišli, ten muž byl vyzván, aby „veřejně vyznal svou víru“. Řekl jen, že je katolík. Lidem v kostele se to nelíbilo, a tak ho odtud vykázali a jeho příteli říkali, že i jemu hrozí odsouzení, protože se stýká s katolíkem. Když ale bratrův soused z kostela odešel, byl daleko od domova na neznámém místě, a tak nevěděl, kde by mohl přespat. Zastavil se u jednoho domu, obyvatelům vysvětlil, co se mu stalo, a oni ho pozvali dovnitř. Tam mu dali najíst a nabídli mu, že u nich může přenocovat. Majitelé toho domu mu také vydali svědectví. Ano, byli to svědkové Jehovovi. Toto jednání na onoho souseda udělalo velmi dobrý dojem a on konečně zjistil, že svědkové opravdu milují své bližní. Teď se svědky studuje Bibli.

Jedna sestra, která žije na Trinidadu, píše: „Jednou, když jsem sloužila na ulici, ke mně přišla nějaká žena a požádala mě o nejnovější časopisy. Dala jsem jí několik časopisů a nabídla bezplatné domácí biblické studium. Ta žena mi řekla, že už studovala, ale nedávno se přestěhovala do té oblasti. Zeptala jsem se jí na jméno a adresu, ale ona mi to odmítla říct se slovy, že pokud skutečně sloužíme pravému Bohu, on mě k ní určitě dovede. Příští den jsem byla ve službě dům od domu, a když jsem zaklepala na jedny dveře, otevřela mi právě ta žena. Když uviděla mou partnerku a mě, překvapeně se zasmála a řekla: ‚Jak to, že jste mě našly tak rychle?‘ Zeptala jsem se jí, zda si vzpomíná, co mi řekla den předtím. Pozvala nás do svého bytu a začaly jsme studovat. Nyní už je nepokřtěnou zvěstovatelkou.“

 ◼ ASIE A STŘEDNÍ VÝCHOD

Počet zemí: 47

Počet obyvatel: 3 971 703 969

Počet zvěstovatelů: 574 927

Počet biblických studií: 444 717

Ghanshyam je pravidelným průkopníkem v Nepálu. Na živobytí si vydělává jako taxikář. V zaměstnání se setkává s lidmi nejrůznějšího původu a zjišťuje, že většina z nich má neustále naspěch, dokonce i v noci, a proto mají málo času na rozhovor. Ghanshyam se přesto svědomitě snaží s nimi rozmlouvat. Kdykoli je to možné, dá svým zákazníkům vhodný traktát a adresu nejbližšího sálu Království. Mnozí z nich mu za to jsou vděční. S pěti svými zákazníky nyní Ghanshyam studuje Bibli.

 Manžel jedné sestry na Tchaj–wanu má silný hlas a dříve své manželce často nadával, a to hlavně tehdy, když se chystala jít na shromáždění. Pak ho náhle postihla mozková mrtvice. Ochrnul a musel ležet v nemocnici. Naše sestra o něj trpělivě pečovala a období jeho rehabilitace taktně využívala k tomu, aby mu pomáhala porozumět biblické pravdě. Říkala mu: „Musíš si cvičit mozek. Proto ti budu říkat nějaké informace a ty si je budeš snažit zapamatovat. Souhlasíš?“ Manžel věděl, že musí přemýšlet, a proto s tím návrhem souhlasil. Sestra vybírala informace z různých brožur a tak manželovi vštěpovala některé základní pravdy. Například se dozvěděl, jaké jméno a vlastnosti má Bůh a co je hlavním námětem Bible. Navštěvovali ho také mnozí bratři a projevovali mu laskavost. To na něj tak silně zapůsobilo, že po návratu z nemocnice přijal nabídku biblického studia. Nyní začal na invalidním vozíku jezdit na shromáždění a svým silným hlasem podává komentáře.

Rohana je zvláštním průkopníkem ve venkovské oblasti Srí Lanky a určitou dobu zakoušel odpor od jednoho muže, který řídí rikšu, což je tříkolka s dvousedadlovým kupé pro pasažéry. Ten muž Rohanovi hlasitě nadával, kdykoli ho viděl ve službě. Jednou mu vyhrožoval, že ho probodne, jestliže v dané oblasti nepřestane kázat. Rohana na to reagoval s mírností. Ten muž měl později nehodu a s těžkými zraněními byl dopraven do nemocnice. Rohana ho tam navštívil a přinesl mu dárek. Když ten muž viděl, kdo ho přišel navštívit, rozplakal se a prosil Rohanu, aby mu odpustil všechno to urážlivé jednání. Řekl mu: „Pane, za to, jak jsem se k vám choval, byste mě spíš měl zmlátit tyčí než cestovat tak daleko, abyste mě povzbudil.“ Nyní už je z nemocnice propuštěn a opět vozí pasažéry ve své rikše. Také pravidelně čte naše časopisy.

Do Hongkongu přichází mnoho cizinců hledat práci a řada z nich přijme zaměstnání pomocníka v domácnosti.  Jedna taková žena začala na Filipínách studovat Bibli pomocí brožury Co od nás Bůh vyžaduje? a v Hongkongu chtěla ve studiu pokračovat. Nevěděla však, kde má svědky hledat, a tak se modlila o pomoc, aby je našla. V den volna se vydala přes přístav do hlavní obchodní čtvrti a do parku uprostřed města, kde se o víkendech schází hodně Filipínců. Rozhlížela se, ale neviděla nikoho, kdo by mohl patřit ke svědkům Jehovovým, ačkoli o víkendech svědkové obvykle s lidmi mluví právě v tomto v parku. Přesto v odpadkovém koši uviděla brožuru Vyžaduje. Vyhozenou brožuru z koše vytáhla a všimla si, že je na ní napsáno telefonní číslo. Bylo to číslo telefonu sestry, která dříve tu brožuru někomu dala. Když se ta žena dozvěděla, že sestra pracuje na stejném sídlišti jako ona, velmi ji to překvapilo a zároveň potěšilo. Znovu začala studovat Bibli a chodí na shromáždění.

Krajský dozorce společně s jedním sborovým starším v Korejské republice vykonali pastýřskou návštěvu přesně v pravý čas. Šli navštívit sestru, která byla deset let nečinná. Její manžel byl sice ateista, ale podstoupil operaci a pak se rozhodl, že bude chodit do kostela. Při své návštěvě se s ním bratři seznámili, přátelsky si popovídali a on si od nich vzal brožuru Vyžaduje. Sborový starší s ním pak studoval a přitom povzbuzoval sestru. Manžel přijal pozvání, aby se zúčastnil oblastního sjezdu, a pak přestal chodit do kostela a začal pravidelně navštěvovat shromáždění. Také sestra dělala pěkné pokroky a požádala bratry, aby někdo navštívil i jejich čtyři děti — syny a dcery — žijící v jiném městě. Výsledkem bylo, že byl pokřtěn nejen manžel té sestry, ale také její nejstarší dcera s manželem a nejmladší dcera. A později byl pokřtěn také její starší syn s manželkou — celkem šest nových svědků Jehovových z jedné rodiny.

Pro Juki, která je středoškolačka a žije v Japonsku, bylo obtížné povědět svým spolužákům, že je svědkem Jehovovým.  Uvědomovala si, že by jim měla vydat svědectví a že se bude muset sama chopit iniciativy, protože spolužáci se o náboženství nikdy ani nezmínili. Rozhodla se, že to svým kamarádkám prozradí tím, když se při obědě pomodlí. Celé dopoledne se upřímně modlila o odvahu. V poledne pak s modlitbou nespěchala, jak to obvykle dělávala kvůli tomu, aby si toho nikdo nevšiml, ale sklonila hlavu a modlila se o něco déle. Když hlavu zvedla, spolužačka se jí zeptala, zda se cítí dobře. Juki jí ale vydat svědectví nedokázala. Měla z toho velmi nepříjemný pocit a později se Jehovovi v modlitbě omlouvala a znovu ho prosila o odvahu. Příští den, když se Juki pomodlila, spolužačka se jí znovu zeptala, jak se cítí, a Juki si pomyslela: ‚Teď to musím udělat!‘ A spolužačce vysvětlila, že patří ke svědkům Jehovovým. Ta byla zpočátku překvapena, ale pak na Juki vychrlila spoustu otázek, například: O co se modlíš? Jaké je Boží jméno? Kdo byl Ježíš? a další a další. Juki byla velmi šťastná.

Glenn, který žije v Kupangu v Indonésii, byl vyhlášený opilec a narkoman. Lidé mu platili za to, že na jejich žádost druhým vyhrožoval nebo je zbil. Když byl na návštěvě u svých rodičů, přišli k nim dva svědkové Jehovovi a mluvili s nimi o Bibli. Glenn brzy přijal nabídku biblického studia a s velkým úsilím se začal zbavovat svých škodlivých návyků. Jednou od něj majitel nějakého obchodu chtěl, aby zbil jistého muže, a dal mu předem velký finanční obnos. Glenn o té nabídce přemýšlel, ale rozhodl se, že takové zakázky už nikdy nepřijme. Peníze vrátil a požadavek odmítl. Když později přišel do jiného obchodu, majitel se bál, že ho přišel zbít. Glenn ho ale ujistil, že teď studuje Bibli a vede klidný život. Majitel obchodu od něj přijal nabídku biblického studia a také ho ve svém obchodě zaměstnal. Minulý rok se zúčastnil oblastního sjezdu, kde byl Glenn pokřtěn.

 ◼ EVROPA

Počet zemí: 46

Počet obyvatel: 728 373 014

Počet zvěstovatelů: 1 490 345

Počet biblických studií: 733 728

Když v Nizozemsku zemřela 88letá sestra Jacoba, její příbuzní dostali úřední dopis od místních policistů, kterým tato sestra mnoho let věrně nosila časopisy. V dopise bylo mimo jiné napsáno: „Měli jsme ji moc rádi. Pravidelně chodila k nám na stanici a my jsme si s ní rádi vypili šálek čaje. Obdivovali jsme její odvahu, například to, že i ve svém pokročilém věku stále jezdila na kole za jakéhokoli počasí a navštěvovala lidi proto, aby s nimi mluvila o své víře. Bude nám tu opravdu moc chybět.“

 Následující vyprávění je ze Švýcarska. Jedna rodina svědků Jehovových před odjezdem na dovolenou svěřila klíče od svého bytu synovi z jiné rodiny svědků. Požádali ho, aby v době jejich nepřítomnosti krmil rybičky v akváriu. Když chlapec šel do jejich bytu poprvé, nedařilo se mu odemknout. Sousedka z protějšího bytu slyšela nějaký šramot a vykoukla ze dveří. Uviděla chlapce, který se snažil otevřít dveře toho bytu a dostat se dovnitř, a usoudila, že se tam chce vloupat, a zavolala policii. Když chlapec nakrmil rybičky a vyšel ven, stáli před ním dva ozbrojení policisté. Zeptali se ho: „Co tady děláš?“ Odpověděl: „Právě jsem nakrmil rybičky, jak jsem to dostal za úkol.“ Policisté mu nevěřili, a tak jim chlapec vysvětloval: „Jsem svědek Jehovův, stejně jako rodina, která tady bydlí. Požádali mě, abych se v době jejich nepřítomnosti staral o rybičky, a proto mi dali svoje klíče.“ Policisty to nepřesvědčilo a chtěli ho odvést na policejní stanici. „Počkejte chvilku,“ řekl chlapec, „moji přátelé tu nechali číslo svého mobilního telefonu, podívejte, tady na tomhle papíru. Můžete jim hned zavolat a zeptat se, zda jsem mluvil pravdu.“ Policisté tedy zavolali na to číslo a chlapcovu výpověď si ověřili. Potom s omluvou odešli. Když se rodina vrátila z dovolené, šli za ženou z protějšího bytu, která se tam teprve nedávno přistěhovala. Poděkovali té paní za starostlivost a pak jí vysvětlili, že chlapec patří ke svědkům Jehovovým stejně jako oni, a že je tedy naprosto důvěryhodný. A protože paní toho o svědcích Jehovových moc nevěděla, rozvinul se rozhovor a ona pak přijala nabídku biblického studia.

Když jedna sestra v Itálii vydávala svědectví dům od domu, měla příležitost mluvit s mladou matkou, která tráví mnoho hodin ve svém zaměstnání. Sestra se ji mnohokrát pokoušela znovu zastihnout, ale stále se to nedařilo, a tak  se rozhodla, že jí zatelefonuje. Mladá paní jí v telefonickém rozhovoru vysvětlovala, že opravdu nemá čas na rozhovor o Bibli. Sestra řekla: „Za deset nebo patnáct minut se můžete dozvědět něco nového i telefonicky.“ Paní odpověděla: „Dobře, když to je možné po telefonu, tak jsem pro.“ Nedávno jí sestra předala knihu Poznání, které vede k věčnému životu a telefonicky s ní začala studovat. Studium se obvykle koná v sobotu dopoledne, ale nyní místo deseti nebo patnácti minut už trvá půl hodiny.

Angela patří k rostoucímu počtu zvěstovatelů v Británii, kteří se chopili náročného úkolu vydávat svědectví mnoha tamějším přistěhovalcům. Jednou zašla do čínského obchodu s rychlým občerstvením, ale jeden z prodavačů jí mávnutím ruky ukázal, aby obchod opustila. Avšak ještě než Angela odešla, zezadu vyběhla nějaká Číňanka a zavolala na ni Boží jméno v čínštině. Po tomto prvním kontaktu jí Angela pravidelně nosila časopisy. Ačkoli publikace se té paní líbily, vysvětlovala Angele, že je pro ni obtížné věřit tomu, že Bůh stvořil vesmír. Domnívala se, že všechno vzniklo náhodou.

V obchodě s rychlým občerstvením, kde pracovala, měla ta paní za úkol připravovat plněné omelety. Angela se jí zeptala, z kolika přísad je dělá, a Číňanka odpověděla: „Z pěti.“  Angela jí pak navrhla, aby příště, až bude zase připravovat omelety, všechny přísady vyhodila do vzduchu a dívala se, kolik omelet vznikne. Když za týden Angela opět přišla do toho obchodu, Číňanka ji přivítala, předložila jí čerstvou omeletu a řekla, že už věří, že vesmír skutečně vytvořil Bůh. Bylo s ní zahájeno pravidelné biblické studium a ta paní nyní poznává pravdu z Božího slova a ve studiu dělá pěkné pokroky.

Když se v Německu dopravuje po železnici radioaktivní odpad z jaderných elektráren, mnohdy proti tomu protestují ochránci životního prostředí. Provoz na železnici je proto přísně střežen policisty, kteří musí před příjezdem vlaku s tímto nákladem zajistit, aby železniční tratě byly volné. V listopadu 2003 jeden takový přesun probíhal nedaleko míst, kde právě sloužila průkopnice Gudrun. Vyprávěla: „Říkala jsem si, že policisté musí mnoho hodin sedět a čekat, a proto jsem se rozhodla, že za nimi půjdu a nabídnu jim něco ke čtení.“ Gudrun zjistila, že policisté se chovají docela přátelsky. V ruce nesla proutěný koš plný časopisů Strážná věž a Probuďte se!, a tak dostat se k policistům a mluvit s nimi nebyl žádný problém. Skupinka policistů z Bavorska si ji dokonce vyfotografovala, jak u jejich auta nabízí časopis Probuďte se! Za dva dny Gudrun najezdila 120 kilometrů a cestou mluvila s více než 100 policisty. Rozšířila 184 časopisů a nadšeně říkala: „Na tenhle zážitek nikdy nezapomenu!“

Ana María ve Španělsku jednou při cestě domů z práce musela chvíli čekat na autobus, a tak si na zastávce začala číst vyvěšená oznámení. Jedno z nich okamžitě upoutalo její pozornost. Četla tam: „Naléhavě potřebuji navázat spojení se svědky Jehovovými, abych mohla pokračovat ve studiu Bible.“ Ana María hned zavolala na uvedené telefonní číslo  a domluvila si schůzku s paní, která se jmenovala Felicitas. Tato paní krátce předtím přijela z Ekvádoru, kde studovala Bibli dva roky. Biblické studium s ní bylo okamžitě obnoveno a Felicitas i její syn od té doby chodí na všechna shromáždění. Oba jsou vděční za to, že ve svém duchovním pokroku mohli brzy zase pokračovat.

V Bulharsku začala jedna žena studovat Bibli se svědky Jehovovými na podnět svého vnuka. Když se dozvěděla, že Bůh má jméno Jehova, byla nadšena. V její Bibli nebylo Boží jméno uvedeno, a proto se rozhodla, že půjde do knihkupectví a koupí si takovou Bibli, ve které toto jméno najde. Prodavač se jí zeptal, co shání. Když mu to řekla, začal na ni křičet: „Určitě patříte k té sektě!“ Právě v té chvíli do obchodu vešel kněz. Prodavač se ho zeptal: „Jaké jméno má Bůh?“ Kněz odpověděl: „Jehova, samozřejmě. A teď přestaňte na tu ženu křičet.“ Prodavač byl ohromen. Tato žena a další tři členové její rodiny dělají pěkné duchovní pokroky.

Jednu rodinu v Rusku postihla tragická událost — rodiče ztratili milovaného syna. V předvečer pohřbu matka vzala synův zápisník, vyhledala v něm telefonní čísla jeho přátel a všem zavolala. V zápisníku našla také číslo telefonu jedné rodiny svědků Jehovových, a tak pozvala na pohřeb i je. Členové této rodiny sice rodiče zesnulého neznali, ale rozhodli se, že tu příležitost využijí k tomu, aby jeho rodinu utěšili. Bratr mluvil s otcem zesnulého o naději na vzkříšení a dal mu brožuru Když zemře někdo z vašich milovaných. Za dva dny ho znovu navštívil. Otec řekl: „Ta brožura na nás hluboce zapůsobila. Rozhodli jsme se, že si uděláme čas na to, abychom studovali Bibli.“ Jeho manželka se přihlásila do teokratické školy a chce se stát nepokřtěnou zvěstovatelkou.

 ◼OCEÁNIE

Počet zemí: 30

Počet obyvatel: 34 820 382

Počet zvěstovatelů: 94 087

Počet biblických studií: 48 307

Když se Olena, která žije na Havajských ostrovech, dala v prosinci 2003 pokřtít, bylo jí teprve dvanáct let. Na rozdíl od mladých lidí, kteří se zajímají hlavně o zábavu, má Olena jasné duchovní cíle. Vyprávěla: „Měla jsem velkou radost, že jsem v březnu a v květnu mohla být pomocnou průkopnicí, a opravdu se mi moc líbila spolupráce s průkopníky a staršími zvěstovateli. Například jsem měla příležitost každou sobotu odpoledne chodit s jednou bývalou misionářkou na opětovné návštěvy a na biblická studia k Číňanům.  Čínština mi připadá zajímavá. Mým velkým cílem je být pravidelnou průkopnicí a sloužit v některém cizojazyčném sboru. Chci toho cíle dosáhnout, a proto chodím do služby každou středu odpoledne po škole i každou sobotu a neděli. Také mám v plánu být co nejčastěji v pomocné průkopnické službě.“ Co ještě může podle Oleny přispět k tomu, aby dosáhla svých cílů? Říká: „Musím střežit své srdce a z mého jednání musí být vidět, jak je pro mě důležité líbit se Jehovovi. Společenství s těmi, kdo mají k Jehovovi stejný postoj jako já, mi pomůže zůstat na stezce spravedlnosti. Čím více času strávím ve službě Jehovovi, tím méně času promarním s lidmi, kteří mají světské postoje. To mě chrání, abych si nemyslela, že hmotné věci a nemravná zábava mi přinesou štěstí.“

Na Šalomounových ostrovech je běžným zvykem, že rodiče dávají jedno nebo dvě své malé děti na výchovu k příbuzným. Když se jedni manželé dozvěděli, co Jehova očekává od rodičů, zařídili, aby se jejich tehdy již dospívající dcera Debora vrátila domů. Jak asi bude reagovat, když se náhle ocitla v rodině svědků, kteří mají stále co dělat, protože chodí na shromáždění a do svědecké služby a společně studují Bibli? Debora vypráví: „Už na prvním shromáždění, na které jsem přišla, jsem měla pocit, že lidé, kteří se tam sešli, mě opravdu rádi vidí. Čekala jsem, že uvidím nějaké kněze, kteří nosí zvláštní roucha, ale nikdo takový tam nebyl. Vypadalo to, že shromáždění se aktivně účastní všichni, i malé děti.“ Netrvalo dlouho a Debora jednala stejně. Líbí se jí také to, jakým způsobem otec poučuje ji i její sourozence. Debora říká: „Tatínek mě vede k tomu, abych do hloubky přemýšlela o příkladech lidí z biblických dob. To mi hodně pomáhá, když bojuji sama se sebou.“ Debora je nyní nepokřtěnou zvěstovatelkou, a jak říká, je moc ráda, že pravda z Božího  slova přiměla její rodiče, aby ji přivedli zpátky do rodiny a na cestu k životu.

Určité části Papuy-Nové Guiney jsou hornaté a do mnoha vesnic nevede žádná silnice. Některé z těchto vesnic jsou zcela nedotčené moderní civilizací. Ale i do těchto oblastí proniká dobrá zpráva o Království. Na sborové shromáždění v hlavním městě Port Moresby přišel muž, který se jmenuje Leanna. Bratři byli velmi překvapeni, když se dozvěděli, že je to náčelník jedné odlehlé vesnice vysoko v horách, kde jeho lidé nemají přístup k moderním vymoženostem. Leannovi trvalo pět dní, než prošel bušem a dostal se na silnici, po které pak nákladním autem cestoval do hlavního města. Říkal, že tam už byl asi před čtyřmi lety a na ulici potkal jednoho bratra, který mu dal Strážnou věž. Leanna si tento časopis odnesl s sebou do vesnice, a když si ho přečetl, začal podle něj vyučovat místní obyvatele. Dělal to tak každou neděli několik let a časopis pečlivě uchovával v obalu z umělé hmoty. Nakonec ho místní lidé přemluvili, aby vyhledal vydavatele toho časopisu. Cestoval tedy znovu do hlavního města a tam navázal spojení s bratry, kteří zařídili, aby se s ním vedlo studium. Asi dva týdny bydlel u jedné rodiny svědků a ti s ním prostudovali brožuru Vyžaduje. Když se od nich dozvěděl, že v městečku nepříliš vzdáleném od jeho vesnice je sbor, velmi ho to nadchlo a radostí křičel: „To je snadné! Je to jen dva dny cesty od mé vesnice!“ S brašnou plnou literatury a s hlubšími znalostmi pravdy z Božího slova se pak vydal na dlouhou cestu zpátky do své vesnice. Bratři zařídili, aby někdo ze svědků v blízké budoucnosti tuto vesnici navštívil a aby tak mohli být místní obyvatelé vyučováni z Bible přesněji.

Jedna naše sestra, která pracuje v překladatelské kanceláři svědků Jehovových v ostrovním státě Kiribati, vypráví  následující zkušenost: „Jednou dopoledne jsem si dala do tašky Strážnou věž, v níž bylo pojednání o pekle, a rozhodla jsem se, že ten časopis někomu nabídnu, přestože byl poněkud staršího data. Ve službě jsme se s partnerkou setkaly s jedním mužem. Představily jsme se, ukázaly mu časopis a krátce vysvětlily, co Bible říká o pekle. Sklonil hlavu a chvíli mlčel, a tak jsme se ho zeptaly, zda mu není špatně. Když hlavu zvedl, všimla jsem si, že pláče. Řekl nám, že ho námět našeho časopisu velmi dojal. Před několika týdny mu zemřel syn a oba s manželkou dosud hluboce truchlili. Stále se modlili k Bohu, aby jim poskytl útěchu, protože věřili, že jejich syn je v ohnivém pekle. Když se ten muž dozvěděl, co Bible skutečně říká o stavu mrtvých, byl ohromen a měl velkou radost. Na opětovné návštěvě bylo zahájeno studium. Ten muž často říká, že se modlil a prosil Boha, aby mu ukázal pravdu, a že si přál najít takové náboženství, které skutečně učí to, co je v Bibli. Začal chodit na shromáždění, dobře se připravuje a upřímně odpovídá na otázky při studiu Strážné věže.“

V prosinci 2003 se více než 60 000 delegátů zúčastnilo v Austrálii největšího oblastního sjezdu, jaký tam kdy svědkové Jehovovi pořádali. Šestiletá Alyscea si po návratu ze sjezdu v Sydney velmi přála ukázat svým spolužačkám novou knihu Co se dozvídáme od Velkého učitele. Jednou odpoledne ji přišla maminka vyzvednout a byla velmi překvapena, když ve třídě uviděla slova „Vzdávejme slávu Bohu“ napsaná velkými písmeny přes celou tabuli. Alyscea totiž dopoledne třem učitelkám a 24 dětem ve třídě líčila, co zažila na sjezdu. Všechny velmi zaujala nová kniha i Alysceino nadšené vyprávění některých důležitých myšlenek z programu. Slova „Vzdávejme slávu Bohu“ zůstala na tabuli celý den.

[Obrázek na straně 43]

Nafissatou, Niger

[Obrázek na straně 43]

Rantso (druhý zprava) se svým bratrancem a bratry, Lesotho

[Obrázek na straně 48]

Marie, Guadeloupe

[Obrázek na straně 48]

Antonio, Mexiko

[Obrázek na straně 52]

Ghanshyam, Nepál

[Obrázek na straně 56]

Jacoba, Nizozemsko

[Obrázek na straně 58]

Angela, Británie

[Obrázek na straně 61]

Olena, Havajské ostrovy