Tahiti

Při pohledu shora vypadají ostrovy Francouzské Polynésie, k nimž patří například Tahiti, Moorea nebo Bora-Bora, jako drahokamy vysázené na rozlehlé kobaltové modři Tichého oceánu. Třpytivé laguny, které jsou kolem dokola ověnčené korály a ve kterých se to jen hemží pestrobarevnými rybami, ustupují zlatavým a černým plážím. Palmy obtěžkané kokosovými ořechy se líně kolébají v tropickém vánku. Rozeklané hory ve vnitrozemí jsou zasazené do zeleného sametu místní vegetace a jejich vrcholky se schovávají v mracích — zkrátka scenérie jako z pohlednic.

Malíři a spisovatelé tyto ostrovy právem vykreslují jako ráj na zemi. A za ráj je jistě považovali i dávní mořeplavci, když je poprvé spatřili a když se na nich možná před tisíci nebo i více lety usídlili. Tito neohrožení průkopníci, jejichž kořeny zjevně sahaly až do jihovýchodní Asie, patřili k předkům lidí, kterým se dnes říká Polynésané. Po mnoho staletí vyplouvali ze svých ostrovních „základen“ dál do rozlehlých vod Pacifiku a osídlovali nespočet atolů a ostrovů.

Název Polynésie znamená „mnoho ostrovů“ a dnes se tak označuje území v pomyslném trojúhelníku mezi Havajskými ostrovy na severu, Velikonočním ostrovem na vzdáleném jihovýchodě a Novým Zélandem dál na jihozápadě.  Toto vyprávění se bude týkat jedné části Polynésie — totiž Francouzské Polynésie, jejímž hlavním ostrovem je Tahiti. a Francouzskou Polynésii tvoří pět souostroví: Tubuai, Tuamotu, Gambier, Markézy a Společenské ostrovy. Mořeplavci z Evropy tuto tichomořskou říši náhodně objevili až v 16. století.

Přijíždějí Evropané

V roce 1595 objevil některé ostrovy v souostroví Markézy Španěl Álvaro de Mendaña de Neira. Pedro Fernandes de Queirós, který byl v jeho službách, nalezl v roce 1606 část souostroví Tuamotu. Holandský cestovatel Jacob Roggeveen objevil v roce 1722 ostrovy Bora-Bora, Makatea a Maupiti. V roce 1767 přistála u břehů Tahiti, což je největší ostrov Francouzské Polynésie, britská válečná loď Dolphin s kapitánem Samuelem Wallisem na palubě. A následující rok se na Tahiti vylodil francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville.

Bougainville byl tak okouzlen krásou ostrova a přátelským chováním jeho obyvatel, že Tahiti pojmenoval „Nouvelle Cythère podle peloponéského ostrova Kythéra, poblíž kterého se prý vynořila z moře Afrodita [bohyně lásky a krásy],“ říká kniha Cook & Omai—The Cult of the South Seas (Cook a Omai — Kult jižních moří). Britský cestovatel James Cook navštívil Tahiti čtyřikrát, a to v době mezi roky 1769 a 1777. Souostroví, jehož součástí je i Tahiti, pojmenoval Společenské ostrovy.

Hned za mořeplavci připluli na ostrovy misionáři. Největší úspěch zaznamenali misionáři vyslaní Londýnskou  misijní společností, která byla podporována protestantskou církví. Dva z nich, Henry Nott a John Davies, se ujali mamutího úkolu — převést tahitský jazyk do psané podoby a potom do něho přeložit Bibli. Ve Francouzské Polynésii je tato tahitská Bible až dodnes hojně používána, a to zvláště na ostrovech, kde převládá vliv protestantské církve. Určitý úspěch měli i misionáři adventistů, katolíků a mormonů. Například katolická církev má silnou pozici na souostrovích Markézy a Gambier a ve východní části souostroví Tuamotu.

Jak se těchto pět souostroví dostalo pod francouzskou nadvládu? Počínaje rokem 1880 začala Francie postupně zabírat jednotlivé ostrovy, a tak vznikla nová francouzská kolonie. Hlavním městem se stalo Papeete na ostrově Tahiti a lidem žijícím na těchto ostrovech bylo nabídnuto francouzské občanství. V roce 1946 Francie označila tyto ostrovy jako své zámořské území a v roce 1957 byl zaveden název Francouzská Polynésie.

Na ostrovy se dostává poselství o Království

V roce 1931 přijel na Tahiti první svědek Jehovův, který se jmenoval Sydney Shepherd. V průběhu dvou let se Sydney plavil na mnoho dalších tichomořských ostrovů a vydával na nich svědectví. Po něm přijel Novozélanďan Frank Dewar. Přestože zde tito bratři nemohli zůstat delší dobu, rozšířili mnoho literatury. Dokládá to i příběh, který asi o dvacet let později vyprávěl krajský dozorce Leonard (Len) Helberg z Austrálie. Vzpomíná: „Když jsme jednou se služebníkem sboru projížděli městem Papeete, zastavil a jednomu postaršímu Američanovi, kterého znal z hor, nabídl, že ho sveze. Jakmile se ten muž dozvěděl, že jsem svědek, poznamenal: ‚Pamatuji si, že tudy kdysi procházel jeden z vašich lidí a já  jsem od něj dostal pěknou řádku Rutherfordových knih.‘ To byla jen jedna z mnoha stop po průkopnících, kteří tu pracovali před námi. V tomto případě to mohl být buď Sydney Shepherd, nebo Frank Dewar.“

K prvním hlasatelům Království, kteří ve Francouzské Polynésii vydávali svědectví důkladněji, patřili Jean-Marie a Jeanne Félixovi. Tito manželé poznali pravdu v Alžírsku, které tehdy bylo francouzskou kolonií. Byli pokřtěni v roce 1953. O dva roky později zazněla výzva, aby zvěstovatelé Království odešli sloužit tam, kde jich je více zapotřebí. Jedním z takových míst byla i Francouzská Polynésie. Félixovi na tuto výzvu zareagovali a v roce 1956 přijeli na Tahiti i se svým synkem Jean-Marcem. Jean-Marie byl inženýr, ale nedařilo se mu najít práci. Celá rodina se proto přestěhovala severovýchodně od Tahiti, na 230 kilometrů vzdálený ostrov Makatea v souostroví Tuamotu, kde Jean-Marie sehnal zaměstnání u jedné společnosti, která se zabývala těžbou fosfátu.

Manželé Félixovi začali okamžitě vydávat svědectví svým sousedům a také spolupracovníkům Jeana-Marie. Jeanne píše: „Ostrované si Bible velmi vážili, pozorně naslouchali, když jsme jim vyprávěli o Království, a biblickému studiu se věnovali s velkým zaujetím. To nás velmi povzbuzovalo. Nicméně místní duchovní nám dávali najevo, že tu vůbec nejsme vítáni. Dokonce své ovečky  varovali před ‚falešnými proroky‘ v jejich středu a říkali jim, že by si s námi neměli povídat a že by ani neměli chodit kolem našeho domu!“

Časem však většina lidí na tyto manžele změnila názor. Mnozí ostrované si dokonce začali Jeana-Marie a Jeanne hluboce vážit, protože se na rozdíl od jiných Evropanů na ostrově Makatea nedívali na Polynésany svrchu.

Félixovi však přesto museli projevovat odvahu, když chtěli v kázání pokračovat, protože ředitel těžební společnosti mohl své zaměstnance kdykoli propustit. Rodinu navíc občas navštívili dva četníci, kteří na ostrově pracovali, a zajímali se o jejich činnost. Postupně ale tito francouzští policisté dospěli k závěru, že Jean-Marie ani Jeanne nepředstavují žádnou hrozbu, a dokonce se k nim začali chovat přátelsky.

Prvním zájemcem, který dělal pěkné duchovní pokroky, byl Polynésan jménem Maui Piirai, spolupracovník Jeana-Marie. Jakmile začala pravda působit na Mauiho srdce, udělal ve svém životě velké změny. Přestal například kouřit a opíjet  se a oženil se s ženou, se kterou již patnáct let žil. V říjnu roku 1958 se dal pokřtít, a tak jako první Polynésan na tomto území zasvětil svůj život Jehovovi. Také on samozřejmě mluvil s jinými lidmi o dobré zprávě, což vzbuzovalo hněv duchovních. Jeden pastor se dokonce pokusil zařídit, aby byl Maui propuštěn z práce, ale jeho plán selhal. Maui byl totiž dobrým pracovníkem a měl vynikající pověst.

Dalším člověkem, který na ostrově Makatea zareagoval na Boží slovo, byla ředitelka školy Germaine Amaruová. Pravdu poznala od jednoho ze svých žáků, jímž byl syn Félixových Jean-Marc. Přestože mu bylo teprve sedm let, velmi na tuto učitelku zapůsobil svou znalostí Bible. Zavolala jeho rodičům a oni s ní ihned zahájili biblické studium. Ale tím tento příběh ještě nekončí, protože Germaine pak pomohla poznat Jehovu další učitelce, se kterou pracovala, Monique Sageové a jejímu manželovi Rogerovi.

Félixovi a bratr Maui Piirai začali studovat také s mužem jménem Manuari Tefaatau, mladým diákonem protestantské církve na ostrově Makatea, a s jeho přítelem, který se jmenoval Arai Terii. Zpočátku oba dál chodili do kostela a mluvili přitom s ostatními farníky o tom, jaká je podle Bible pravda o Trojici, pekelném ohni, nesmrtelnosti duše a dalších naukách. Jistě si umíte představit, že to mezi protestanty na ostrově vyvolalo velký rozruch. Avšak podobně jako obyvatelé starověké Beroy, i mnozí upřímní jednotlivci na ostrově se zabrali do studia Bible, aby prozkoumali, zda je to skutečně tak. (Sk. 17:10–12)

Asi není nutné dodávat, že pastor místní církve z toho vůbec nebyl nadšený. Dokonce vyhrožoval, že každého, kdo bude svědkům dál naslouchat, vyloučí z církve. Někteří se této výhrůžky zalekli, ale jiní dělali duchovní pokroky a církev opustili sami. Do té druhé skupiny patřil Manuari, Arai,  manželka bratra Mauiho Moea a také Taina Rataro, o kterém se později dozvíme více.

Rostoucí skupinka zvěstovatelů a zájemců se zpočátku setkávala u Félixů doma. Bratr Jean-Marie přednášel proslovy ve francouzštině a Maui je překládal do tahitštiny. Když se v roce 1959 Félixovi z ostrova Makatea odstěhovali, skupina se potom scházela v domě bratra Mauiho, který byl v té době již pokřtěný. Jak se Jean-Marie a Jeanne dívali na službu na ostrovech? Nyní je Jeanne již vdova a žije v Itálii, ale vyjadřuje i pocity svého manžela, když říká: „Nikdy jsme toho ani trochu nelitovali. Vzpomínky na léta strávená ve službě na ostrově Makatea patří k těm nejhezčím z našeho společného života.“

Dobrá zpráva se dostává na Tahiti

V roce 1955, těsně předtím než se Félixovi přestěhovali na ostrov Makatea, australská odbočka požádala Lena Helberga, aby se ujal krajské služby v Jižním Tichomoří. Jeho kraj se rozkládal na ploše několika milionů kilometrů čtverečních a sahal od Nové Kaledonie až po Francouzskou Polynésii. Na tomto rozlehlém území však nežilo ani 90 zvěstovatelů, a na ostrově Tahiti nebyl dokonce ani jeden. Len dostal tři hlavní úkoly: jednou za šest měsíců navštívit každý sbor a skupinu, kontaktovat všechny odloučené zvěstovatele a zájemce a zahájit službu na nových místech tím, že promítne film Společnost nového světa v činnosti všude, kde to bude možné.

Len poprvé připlul na Tahiti v prosinci roku 1956 a zůstal tam dva měsíce. Ve škole se sice učil francouzsky, ale téměř všechno už zapomněl. Začal tedy kázat v obchodech a doufal, že tam najde anglicky mluvící lidi. Seznámil se zde s jedním z nejbohatších lidí na Tahiti. Muž Lenovi s velkým zájmem naslouchal a řekl mu, ať přijde znovu. Len s ním šel  příští sobotu na oběd. Potom ho muž pozval k sobě domů a odvezl ho tam v autě, které řídil jeho osobní šofér. Len píše: „Byl jsem velmi překvapen, když odpoledne vzal velkou mořskou ulitu, přiložil ji k ústům a zatroubil na ni. Zjistil  jsem, že to byl signál, aby všichni vysoce postavení lidé ve vesnici přišli do sálu poblíž jeho domu.

Shromáždilo se tam přes deset lidí, včetně starosty, policejního náčelníka a několika diákonů protestantské církve. Můj hostitel mě nejdříve představil jako zástupce svědků Jehovových, ‚nového náboženství na ostrově‘, a oznámil: ‚Pan Helberg vám nyní odpoví na jakoukoli biblickou otázku.‘ Na všechny otázky, které mi kladli, jsem jim dokázal odpovědět.“ Totéž se v příštích dvou měsících opakovalo každou sobotu. Tento bohatý muž sice pravdu nikdy nepřijal, ale zařídil, aby film Společnost nového světa v činnosti mohl Len promítnout v nemocnici pro malomocné. Film tam zhlédlo přes 120 lidí.

Zareagoval vůbec někdo na poselství o Království? Bratr Helberg vzpomíná: „Když jsem o Vánocích v roce 1956 kázal dům od domu v oblasti Arue, navštívil jsem jednu rodinu. Jmenovali se Micheliovi a poselství o Království je nadchlo.“ Micheliovi již znali časopisy Strážná věž a Probuďte se!, protože jim jejich příbuzný ve Spojených státech zařídil předplatné. Později přijala pravdu i jejich dcera Irene a její manžel. Len také zahájil studium s jistým panem Garnierem, a díky tomu potom přijali pravdu i ostatní členové jeho rodiny. Když byl v roce 1959 v Papeete založen sbor, Micheliovi a Garnierovi patřili k jeho prvním členům.

V roce 1957 byl bratr Helberg pozván do školy Gilead. Australská odbočka se proto obrátila na krajského dozorce Paula Evanse a jeho manželku Frances a požádala je, aby Tahiti navštívili. Během krátké doby, kterou na ostrově strávili, rozšířili sedmdesát Biblí a knih. Mnoho lidí si také objednalo předplatné časopisů Strážná věž a Probuďte se! Bratr Evans napsal: „Několik obyvatel Tahiti má nyní tak velké znalosti Bible a tolik se zajímá o pravdu, že se už nemohou dočkat, až  pod vedením organizace začnou kázat.“ Kdo však poskytne těmto zájemcům potřebnou podporu a vedení?

Tahitská sestra se vrací na svůj rodný ostrov

V roce 1936 se mladá Tahiťanka Agnès přestěhovala z Tahiti do Spojených států, aby se tam provdala za Američana jménem Earl Schenck. Schenckovi poznali svědky Jehovovy, přijali pravdu a v roce 1954 se v San Diegu v Kalifornii dali pokřtít. Na oblastním sjezdu v Los Angeles v roce 1957 seděli společně se svými přáteli Clydem a Ann Neillovými. Bratr Nathan Knorr ze světového ústředí tehdy vyjmenoval několik míst, kde bylo více zapotřebí zvěstovatelů. Tahiti bylo jedním z nich.

„Agnès samou radostí vyskočila ze sedadla a začala plakat,“ vypráví bratr Neill. „Obrátil jsem se na ni a na Earla a řekl jsem jim, že udělám všechno, co je v mých silách, abych jim i jejich jedenáctiletému synovi pomohl dostat se na Tahiti. Na to začal plakat i Earl, který byl tělesně postižený. Kdysi strávil v jižním Pacifiku sedmnáct let a živil se tam  jako malíř a spisovatel. Moc se tam chtěl vrátit. Jeho manželka Agnès navíc stále měla francouzské občanství.“

Clyde pokračuje: „Po mnoha modlitbách jsme se s Ann rozhodli, že společně s našimi třemi syny, kterým tehdy bylo dvanáct, osm a tři roky, odjedeme na Tahiti také. Připojili se k nám ještě naši přátelé David a Lynne Caranoovi a jejich syn David. V roce 1958, po návštěvě mezinárodního sjezdu v New Yorku, jsme tedy vypluli směrem k Tahiti.

Od odbočky ve Spojených státech jsme dostali jména několika zájemců a ihned po našem příjezdu jsme je navštívili. Agnès, která přijela před námi, již udělala ve službě mnoho práce. S Ann jsme neuměli ani francouzsky, ani tahitsky, a tak jsme, kdykoli to jen bylo možné, chodili do kazatelské služby společně s Agnès. Když jsme kázali sami, nosili jsme s sebou anglické i francouzské vydání knihy ‚Bůh budiž pravdivý‘, což byla studijní pomůcka, kterou jsme tehdy používali.“

Úsilí těchto křesťanů, kteří navázali na práci bratra Helberga a manželů Evansových, přineslo brzy své ovoce — už po několika týdnech se studiu Božího slova začalo věnovat sedmnáct lidí. Clyde vzpomíná: „Mimořádně nám utkvěl v paměti zájemce jménem Teratua Vaitape. Tento bývalý protestantský duchovní přišel o práci kvůli tomu, že měl mnoho otázek ohledně nauk své církve. Teratua žil se svou rodinou v malém domku, kde byla jen jedna místnost. Neměli tam ani kanalizaci, ani elektřinu. Řekl mi, že během několika týdnů, kdy s námi studoval, se o Bibli dozvěděl více než za čtyři roky v semináři a za sedm let, kdy sloužil jako kněz.“

Clyde pokračuje: „Po několika týdnech našeho pobytu na ostrově se rozeznělo ‚kokosové rádio‘ [začaly kolovat zprávy] a lidé se o nás postupně dozvídali. To bylo velmi užitečné, protože Tahiťané jsou přátelští a milují Bibli.“

 Skupinka zvěstovatelů nejdříve pořádala shromáždění u Schencků doma. Zpočátku tam chodili pouze dva zájemci. „Ale zakrátko jich pravidelně přicházelo již patnáct,“ vzpomíná bratr Neill. „Jedna žena, se kterou jsme studovali, pomohla před dvěma nebo třemi lety Lenovi Helbergovi, když se mu před jejím domem rozbilo kolo. Len jí tehdy zanechal nějaké publikace a ona byla velmi překvapená, když zjistila, že patříme ke stejnému náboženství jako on. Bydlela celkem daleko od nás, a tak pokaždé, když jsme ji navštívili, nás pozvala na oběd. Obyčejně jsme měli výtečnou čerstvou rybu pečenou na ocelovém barelu.“

Před tím, než Neillovi a Caranoovi v prosinci roku 1958 ostrov opustili, přednesl Clyde proslov ke křtu — druhý ve Francouzské Polynésii. První zazněl v říjnu na ostrově Makatea, když byl pokřtěn Maui Piirai. Druhému proslovu naslouchalo  šedesát lidí a pokřtěno bylo osm z nich. Patřil k nim i syn Neillových Steven a Tahiťan Auguste Temanaha, který později pomáhal založit sbor na ostrově Huahine.

Poklidné období

Odbočka na Fidži požádala manžele Johna a Elen Hublerovy z Austrálie, aby se přestěhovali na Tahiti a pomohli tam sboru v Papeete, který byl tehdy ještě v plenkách. Přijeli tam v roce 1959. Na Tahiti mohli zůstat sedm měsíců a po celou tu dobu působil John jako služebník sboru. Mluvil plynně francouzsky, protože se narodil ve Švýcarsku. I Ellen uměla francouzsky, protože s manželem několik let sloužila na Nové Kaledonii. Hublerovi poskytli novým zvěstovatelům velmi potřebné školení ve službě dům od domu, protože do té doby mnozí z nich kázali jen příležitostně.

V roce 1960 byli John a Ellen pozváni do krajské služby. Jejich kraj tvořila Francouzská Polynésie, a tak mohli místním zvěstovatelům poskytovat pomoc i nadále. „Potom jsem byl v roce 1961 pozván do školy Gilead,“ říká John. „Po graduaci jsem jako krajský dozorce sloužil na všech tichomořských ostrovech, kde se mluvilo francouzsky.“

První sál Království

„Během naší druhé návštěvy na Tahiti,“ vypráví bratr Hubler, „jsem zahájil biblické studium s bývalou učitelkou, která se jmenovala Marcelle Anahoaová. V té době jsme  zoufale sháněli nějakou parcelu, na které bychom mohli postavit vlastní sál Království. Narazili jsme ale na dvě překážky. Za prvé se zdálo, že nikdo nemá pozemek, který by mohl postrádat, a za druhé měl sbor velmi málo finančních prostředků. Pokračovali jsme však v hledání a důvěřovali jsme, že Jehova nás v této záležitosti povede.

Při jednom studiu s Marcelle jsem se o této situaci zmínil. ‚Ráda bych ti něco ukázala,‘ řekla mi a vzala mě ven. Ukázala před sebe a zeptala se: ‚Vidíš ten pozemek? Patří mně. Plánovala jsem, že tu nechám postavit nějaké byty, ale když jsem teď poznala pravdu, změnila jsem názor. Polovinu pozemku věnuji na stavbu sálu Království.‘ Když jsem to uslyšel, okamžitě jsem Jehovovi z celého srdce v duchu poděkoval.“

Hned po vyřízení všech právních záležitostí se členové sboru v Papeete pustili do stavby svého prvního sálu Království. Dokončili ho v roce 1962. Byla to jednoduchá, typická ostrovní stavba bez bočních stěn, se střechou z listů pandánu. Naneštěstí ale místní slepice neodolaly lákavé nabídce  a uvelebily se na sedadlech. Nosné trámy jim zase sloužily jako hřadoviště. Když potom bratři přicházeli na shromáždění, nalézali všude vejce a další, již méně žádoucí známky toho, že si slepice sál přivlastnily. I přesto sál dostatečně plnil svůj účel až do doby, kdy bratři postavili větší a odolnější budovu.

Nejasnosti v právních záležitostech vyřešeny

Zpočátku si bratři nebyli jisti tím, jaký mají svědkové Jehovovi ve Francouzské Polynésii zákonný status. Ve Francii byl totiž od roku 1952 zakázán časopis Strážná věž, ale samotné dílo pod zákazem nebylo. Platilo totéž i v tomto francouzském teritoriu? Počet zvěstovatelů v té době stále vzrůstal, a svědkové Jehovovi se tak dostávali do povědomí veřejnosti. Koncem roku 1959 přišli na jedno shromáždění policisté, aby zjistili, co se tam děje.

Bratrům bylo následně doporučeno, aby založili zákonné sdružení. Pokud by získali oficiální registraci, byly by tím vyřešeny různé nejasnosti a zmizelo by podezření. Když bratři 2. dubna 1960 obdrželi potvrzení o tom, že bylo oficiálně zaregistrováno Sdružení svědků Jehovových, byli velmi nadšeni.

Ve Francii byl ale časopis Strážná věž stále zakázán. Bratři si mysleli, že tento zákaz platí i ve Francouzské Polynésii,  a články ze Strážné věže proto dostávali v časopise, který se nazýval La Sentinelle (Hlídka) a přicházel ze Švýcarska. Při jedné příležitosti policisté prozradili tehdejšímu prezidentovi zákonného sdružení Michelu Gelasovi, že dobře vědí, že časopis La Sentinelle je jen zástěrkou pro Strážnou věž. Přesto ale přísunu tohoto časopisu nikdy nebránili. Proč to tak bylo, bratři pochopili, až když byl v roce 1975 zákaz časopisu Strážná věž ve Francii zrušen.

Po jeho zrušení se totiž bratři na Tahiti snažili získat povolení k tomu, aby mohli Strážnou věž dostávat. Tehdy vyšlo najevo, že v Oficiálním deníku Francouzské Polynésie zákaz nikdy publikován nebyl. K překvapení mnohých tedy časopis Strážná věž nebyl ve Francouzské Polynésii nikdy zakázán.

Na druhé straně místní úřady postupovaly přísně při vydávání nebo prodlužování víz. Ti, kdo neměli francouzské občanství, jako například i dříve zmínění Clyde a Ann Neillovi, zde obvykle mohli zůstat jen několik měsíců. Do stejné kategorie patřili i Hublerovi. John však byl členem zákonného sdružení — protože francouzské zákony povolovaly, aby ve správní radě byl jeden cizinec —, a tak pro něj bylo vždy snazší vízum získat.

Johnovi to pomáhalo také při práci krajského dozorce. Jednou si ho policejní komisař zavolal do své kanceláře a chtěl vědět, proč ostrovy navštěvuje tak často. John mu  vysvětlil, že je členem sdružení, a proto se musí účastnit setkání správní rady. Komisaři toto vysvětlení stačilo. Nebylo to však naposledy, co byl John ke komisaři předvolán.

V roce 1963 se začaly v Pacifiku testovat jaderné zbraně, což vyvolalo rozhořčení mnohých obyvatel Polynésie a nejméně jednoho předního pastora protestantské církve. Jistý odpadlík tuto situaci využil a na policii si stěžoval, že k odpůrcům testování patří i bratr Hubler. To byla samozřejmě lež. Přesto byl John opět předvolán na komisařství. Ale místo toho, aby kritizoval žalobce, laskavě vysvětlil náš neutrální postoj založený na Bibli a objasnil, že si vládních autorit vážíme. (Řím. 13:1) Komisaři dal také nějaké publikace. Tento úředník nakonec případ správně uzavřel s tím, že se jen někdo pokoušel způsobit svědkům potíže.

Nakonec se však Hublerovým již nepodařilo víza získat. Vrátili se proto do Austrálie, kde až do roku 1993 pokračovali v krajské službě. Kvůli špatnému zdraví potom museli s touto službou skončit.

Během svého působení na ostrovech měli Hublerovi příležitost pozorovat, jak touha líbit se Jehovovi vedla mnoho lidí k tomu, aby udělali významné změny ve svém životě. Mezi ně patřila i 74letá žena, která měla čtrnáct nemanželských dětí. „Říkali jsme jí Mama Roro,“ vypráví John. „Když Mama Roro poznala pravdu, vdala se za muže, se kterým žila, a dala řádně zaregistrovat všechny své děti, přestože neměly stejného otce. Místní starosta musel spojit dva formuláře a udělat z nich jeden dlouhý, aby do něj mohl všechny děti zapsat. Mama Roro ale trvala na tom, že se věci musí dělat tak, jak se to líbí Jehovovi.“ Po křtu se tato věrná sestra pustila do průkopnické služby a velmi obratně rozšiřovala časopisy. Společně s jinými zvěstovateli dokonce jezdila kázat i na odlehlé ostrovy.

 Tahitská Bible je skutečným požehnáním

V šedesátých letech 20. století jste se celkem běžně mohli setkat s lidmi, kteří mluvili jen tahitsky. Díky práci překladatelů Notta a Daviese však byla v tomto jazyce dostupná Bible, a to již od roku 1835. b Jedním z pozoruhodných rysů jejich překladu je to, že v celém textu, včetně Křesťanských řeckých písem, je použito Boží jméno, které se v tahitštině píše Iehova.

Tahitská Bible byla na ostrovech velmi rozšířená, a díky ní tak mohli mnozí lidé získat přesné poznání pravdy. Jedním z nich byl muž jménem Taina Rataro. Narodil se v roce 1927 a patřil k první skupince badatelů Bible na ostrově Makatea. Jeho rodným jazykem byla tahitština, ale ze začátku neuměl tahitsky ani číst, ani psát. Vynakládal však velké úsilí a dělal pěkné pokroky. Dal se dokonce zapsat do teokratické školy a později byl jmenován služebním pomocníkem.

Elisabeth Avaeová, které je nyní 78 let, se narodila na odlehlém ostrově Rimatara. Tento ostrov leží asi 600 kilometrů od Tahiti, v souostroví Tubuai. V šedesátých letech Elisabeth nerozuměla francouzsky ani slovo, ale uměla číst a psát tahitsky. Po svatbě se s manželem přestěhovali do Papeete. Tam se seznámila s pravdou díky své nejstarší dceři Marguerite, která již tehdy začala navštěvovat křesťanská shromáždění. Elisabeth se k ní přidala a brala s sebou i svých devět dalších dětí. Dělala to navzdory prudkému odporu manžela, který jí, zatímco byla na shromáždění, vyhazoval z domu všechno oblečení.

V té době se shromáždění konala ve francouzštině a některé části byly občas tlumočeny do tahitštiny. Elisabeth čerpala duchovní povzbuzení z programu tak, že si rozebírané  verše vyhledávala v tahitské Bibli. Sestra, která s ní studovala, používala brožuru „Toto dobré poselství o království“, a její text ústně překládala z francouzštiny do tahitštiny. Elisabeth si verše vyhledávala ve své Bibli. Výsledkem bylo, že dělala pěkné pokroky a v roce 1965 byla pokřtěna. Ona sama pak studovala s dalšími lidmi, kteří mluvili jen tahitsky. Vyučovala také své děti a šest se jich zasvětilo Jehovovi. Pravdu vštěpovala i svým vnoučatům, z nichž některá sama vychovávala.

Jedna její vnučka, Diana Tautuová, slouží již dvanáct let jako překladatelka v odbočce na Tahiti. Říká: „Jsem babičce vděčná, že mi pomohla dobře se naučit tahitsky. Jsem opravdu ráda, že mohu malým dílem přispívat k tomu, aby druzí lidé mohli dostávat životodárný duchovní pokrm ve svém rodném jazyce.“

 Jehovu poznávají Číňané

V šedesátých letech minulého století tvořili asi desetinu obyvatel Tahiti Číňané. Jako první z nich přijala biblickou pravdu dospívající dívka Clarisse Lyganová. Pocházela z chudých poměrů, a aby mohla rodině finančně pomáhat, každou středu, když neměla školu, chodila do práce. Byla zaměstnaná u rodiny svědků. Tak poznala pravdu a navzdory silnému odporu rodičů se v roce 1962, když jí bylo 18 let, dala pokřtít.

K prvním Číňanům, kteří na Tahiti sloužili Jehovovi, patřili také Alexandre a Arlette Ly Kwaiovi a Ky Sing Lygan. Alexandre pracoval jako taxikář a jednoho dne potkal manžele Jima a Charmian Walkerovi. Přijeli v roce 1961 z Nového Zélandu, aby na Tahiti podpořili kazatelské dílo. Alexandre jim řekl, že by se velmi rád učil anglicky. Charmian vypráví: „Sloužila jsem tehdy jako průkopnice, a Jim mu proto řekl, že bych ho mohla vyučovat já. Alexandre tuto nabídku přijal. Výuka se skládala z třicetiminutové lekce angličtiny a stejně dlouhého studia Bible. Používali jsme při něm knihu Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému.“

Mezitím začal pravdu poznávat i bratr Alexandra, Ky Sing. Oba však krátce předtím konvertovali ke katolické církvi a nyní chodili na kurz tohoto náboženství. Pochopitelně tedy začali vidět rozdíl mezi naukami Bible a naukami své církve. Na konci kurzu se kněz zeptal jeho účastníků, kterých bylo asi sto, zda mají nějaké otázky. Přihlásil se Alexandre a chtěl vědět, zda se dá nauka o nesmrtelnosti duše nějak doložit z Bible. „Vím, proč se na to ptáš,“ odsekl mu kněz. „Ty se určitě stýkáš se svědky Jehovovými!“ Před celou třídou pak mladého muže zesměšnil.

Tato příhoda Alexandra a Ky Singa jen utvrdila v tom, že katolická církev rozhodně nemá patent na pravdu. Nakonec  se Jehovovi zasvětili oni i jejich manželky. Tito bratři byli později jmenováni jako sboroví starší. Alexandre byl dokonce nějakou dobu členem výboru odbočky na Tahiti. Potom se s manželkou přestěhoval na ostrov Raiatea, jeden ze Společenských ostrovů, aby tam podpořili dílo Království, a pak na ostrov Bora-Bora, kde Alexandre věrně sloužil až do své smrti.

Jeho život nabral na moři nový kurz

Ital Antonio Lanza pracoval jako technik v továrně na výrobu televizí v Miláně. V roce 1966 jeho společnost sháněla dobrovolníka, který by byl ochotný vést tři roky na Tahiti firemní servis. Antonio nabídku přijal. Počítal však s tím, že v Itálii nechá svou manželku Annu a jejich dva malé syny. Několik týdnů Anna plakala a snažila se manžela přesvědčit, aby své rozhodnutí změnil, ale bez úspěchu.

Plavba z francouzského města Marseilles do Papeete trvala 30 dní. Antonio má přátelskou povahu, a chtěl si proto s někým povídat, ale téměř všichni jeho spolucestující mluvili francouzsky a Antonio tento jazyk neovládal. Druhý den sice potkal dvě katolické jeptišky z Itálie, ale ty se zabývaly každodenními náboženskými rituály, a tak na nějaké rozhovory neměly čas. Antoniovi však řekly, že na palubě je jedna Francouzka, která umí italsky. Tato žena se jmenovala Lilian Selamová a byla svědkem Jehovovým. Společně s dětmi cestovala na Tahiti za svým manželem, který tam získal práci.

Antonio Lilian našel a rád si s ní povídal. Dostal od ní také nějaké biblické publikace v italštině. Vedli spolu potom mnoho rozhovorů o duchovních věcech. Během jednoho z nich Lilian Antoniovi poukázala na to, že když kvůli práci na Tahiti na tři roky opouští svou ženu a děti, vystavuje se tak nebezpečí v mravním ohledu. Také mu objasnila, že  v Božích očích je manželství posvátné, a přečetla mu biblické texty Efezanům 5:28, 29 a Marek 10:7–9.

Antonio o tom všem vážně přemýšlel a začal svého rozhodnutí litovat. Když pak připluli do Panamy, napsal své manželce, že jakmile bude mít dostatek peněz, zaplatí jí i oběma dětem letenku na Tahiti. Potom jí napsal znovu a tentokrát ji poprosil, aby od kněze získala Bibli a přivezla ji s sebou. Jak na to kněz reagoval? Řekl Anně, že se její manžel musel zbláznit, když chce číst tak složitou knihu.

Anna i s dětmi dorazila na Tahiti šest měsíců po Antoniovi. Anna byla věřící a hned následující den po příjezdu požádala Antonia, aby vzal celou rodinu do kostela a mohli tam Bohu poděkovat za to, že jsou opět spolu. „Dobře,“ odpověděl Antonio, „půjdeme do kostela.“ Ale místo aby vzal rodinu do katolického kostela, přivedl ji do sálu Království! Annu to pochopitelně velmi překvapilo. Program se jí ale líbil, a přijala dokonce i nabídku biblického studia. Kdo s ní studoval? Nikdo jiný než Lilian Selamová, sestra, která na lodi vydala svědectví Antoniovi.

A tak místo toho, aby Antonio pracoval na Tahiti tři roky sám, nakonec zde strávil 35 let i se svou rodinou. A co víc, Antonio, Anna a jejich nyní už čtyři synové jsou všichni sjednoceni v pravém uctívání a Antonio slouží jako sborový starší.

 Rodiny slouží tam, kde je to více zapotřebí

Během let se mnoho bratrů a sester přestěhovalo na odlehlé ostrovy, kde bylo více zapotřebí zvěstovatelů. K nim patřili Maraovi, Haamaruraiovi, Teriiovi a také bratr Ato Lacour, který přijal pravdu jako jediný z rodiny. Maraovi, to znamená Vaieretiai, Marie-Medeleine a jejich pět dětí, se přestěhovali z Tahiti na ostrov Raiatea. Manželé, kteří zde předtím sloužili jako zvláštní průkopníci, byli pověřeni službou jinde. Na ostrově tak zůstaly jen dvě sestry a několik nepokřtěných zvěstovatelů.

Bratr Vaieretiai se živil tím, že vyřezával sochy ze dřeva a později z korálu. Díky tomu se mohl stěhovat, a nemusel přitom měnit práci. Jako jediný starší se staral o skupinku na ostrově Raiatea celých pět let, dokud nepřijel další způsobilý bratr. Maraovi se pak přestěhovali na ostrov Tahaa, kde zůstali čtyři roky.

Po hmotné stránce nebyl pro Maraovy život ani na jednom z těchto ostrovů lehký. „Musel jsem létat na Tahiti, kde jsem prodával své sochy,“ vypráví bratr Vaieretiai. „Někdy jsem ale neměl peníze na cestu. Když se to stalo, požádal jsem člověka, který vedl malou leteckou společnost, aby mi dal letenku na dluh, a slíbil jsem mu, že při cestě zpátky mu to všechno zaplatím. Je pravda, že jsme občas měli málo peněz, ale nikdy jsme se neocitli skutečně na dně.“ Obětavost bratra Vaieretiaiho a jeho manželky Marie-Medeleine měla příznivý vliv na jejich dceru Jeanne, která je již 26 let v celodobé službě a pracuje v betelu na Tahiti.

 Bratr Ato Lacour se v roce 1969 přestěhoval i se svou rodinou na ostrov Rurutu v souostroví Tubuai, kam si nechal přeložit i práci. Byl pokřtěný jen tři roky a jako jediný člen rodiny, který přijal pravdu, byl na tomto souostroví zároveň jediným zvěstovatelem. Den po příjezdu se vydal do kazatelské služby. Do svého deníku si zapsal: „Začal jsem kázat sám. Je to těžké. Velký Babylón je zde pevně zakořeněný.“

Zanedlouho se ale lidé začali o dobrou zprávu zajímat, a tak mohla být vytvořena skupina. Nejdříve se všichni scházeli v obývacím pokoji u Lacourů. Ato vypráví: „Patřili jsme k novému náboženství na ostrově, a říkali nám proto ‚Lacourovo náboženství‘. Ale Jehova ‚působil vzrůst‘ a z naší skupiny se v roce 1976 stal sbor.“ (1. Kor. 3:6) Než bratr Lacour v roce 2000 zemřel, několik členů jeho rodiny, včetně manželky Pereny, začalo sloužit pravému Bohu společně s ním.

Rudolphe a Narcisse Haamaruraiovi se zase přestěhovali na ostrov Bora-Bora. Rudolphe opustil místo vedoucího v regionální pobočce jedné společnosti na Tahiti, a na ostrově Bora-Bora se živil tím, že sbíral kokosové ořechy a připravoval z nich kopru, což je bílá sušená dužina. Dva roky nemohl sehnat žádnou jinou práci. Ale Jehova Rudolphovi a jeho manželce velmi požehnal, protože za nějakou dobu byl na ostrově založen sbor. Více než 25 let se sbor scházel u Haamaruraiových doma. Potom se v roce 2000 přestěhoval do vlastního, zbrusu nového sálu Království, ze kterého je krásný výhled na malebnou lagunu ostrova Bora-Bora.

Když se Taaroa a Catherine Teriiovi přestěhovali na ostrůvek Maupiti, který také patří ke Společenským ostrovům,  stále ještě se starali o sedm ze svých patnácti dětí. Když v roce 1977 Teriiovi přijeli, nebyli tam kromě nich žádní další zvěstovatelé Království. Jejich domovem bylo motu — což je název pro vegetací porostlé ostrůvky, které lemují lagunu. Jejich jídelníček tvořily hlavně ryby a strouhaný kokos. Také sbírali jedlé škeble, které potom prodávali. Když Teriiovi vycházeli do kazatelské služby, museli se přebrodit lagunou na hlavní ostrov a přitom museli dávat pozor, aby nešlápli na žádnou rybu s jedovatými trny na ploutvích.

V roce 1980 byli Taaroa a Catherine posláni na ostrov Bora-Bora, kde měli sloužit jako zvláštní průkopníci. V této službě strávili pět let a poté pokračovali patnáct let v pravidelné průkopnické službě. Jak nyní uvidíme, mezi jejich první zájemce patřili manželé, kteří kvůli dobré zprávě museli čelit velkému odporu.

Duchovní nemluvňata čeká zkouška

Prvními zájemci, se kterými Teriiovi studovali a kteří přijali pravdu, byli Edmond (Apo) a Vahinerii Raiovi. Bydleli v domě, který patřil Edmondově matce. Asi po šesti měsících studia jim Edmondova matka, kterou „naočkoval“ místní pastor, nařídila, aby z domu odešli. Edmondovi, jeho ženě Vahinerii a jejich dvouletému synkovi tak nezbylo nic jiného než žít v chatrči v buši. Pastor také přesvědčil Edmondova zaměstnavatele, aby ho propustil. Zašel dokonce tak daleko, že obešel i několik dalších lidí, kteří mohli  případně Edmonda zaměstnat, a řekl jim, aby to nedělali. Celých osm měsíců tak tato rodinka přežívala hlavně díky rybaření.

Potom se stalo, že jedna žena, která chtěla postavit dům, kontaktovala Edmondova bývalého zaměstnavatele. Velmi si cenila Edmondových schopností a chtěla, aby práci na jejím domě udělal on. Když se dozvěděla, že Edmond byl propuštěn kvůli svým kontaktům se svědky Jehovovými, řekla tomuto podnikateli, že zakázku dostane jedině tehdy, bude-li u něj pracovat Edmond. Díky tomu Edmond získal svou práci zpět. Mezitím svůj postoj změnila i Edmondova matka a vzala Edmonda a Vahinerii k sobě domů. Dnes Edmond slouží jako starší sboru Bora-Bora.

 Dobrou zprávu přijímají lidé na ostrově Huahine

K první skupince zájemců, kteří byli na Tahiti pokřtěni v roce 1958, patřil Auguste Temanaha. Po křtu se přestěhoval do Spojených států, a na Tahiti se vrátil koncem šedesátých let i se svojí manželkou Stellou a s jejich třemi dětmi. Začal zde úspěšně podnikat. Poté, co Temanahaovi dostali povzbuzení od krajského dozorce a přemýšleli o příkladu rodiny Maraových, o kterých byla zmínka již dříve, v roce 1971 podnikání ukončili a přestěhovali se na ostrov Huahine, který leží asi 160 kilometrů od Tahiti.

Na ostrově žila v té době jen jedna sestra a několik zájemců. Jediným spojením s Jehovovou organizací pro ně byly občasné návštěvy průkopníků a krajského dozorce. Příjezd Temanahaových jim tedy udělal velkou radost. Auguste neprodleně zorganizoval shromáždění, a ta se konala v kuchyni u nich doma. Účastnilo se jich asi dvacet lidí.

Auguste nejdříve nemohl najít práci. On i jeho rodina se nicméně plně zaměstnávali službou a důvěřovali, že se o ně Jehova bude starat. A on to skutečně dělal. Uveďme si jeden příklad za všechny. Když se Temanahaovi vydávali do kazatelské služby, Auguste obyčejně zaparkoval auto někde v obvodu. A když se pak ze služby vraceli, často našli v autě zásobu potravin. Kdo je tam dal, to nevěděli, ale domnívali se, že to byli laskaví lidé z obvodu, kteří znali jejich situaci. Tak to  pokračovalo několik týdnů až do doby, než se jejich finanční situace zlepšila.

Když se k horlivosti a vytrvalosti, jakou Temanahaovi i další křesťané projevovali, přidá laskavá povaha ostrovanů, není překvapující, že na ostrově Huahine je dnes pěkný sbor plný aktivních zvěstovatelů. Dokonce zde připadá jeden zvěstovatel na 53 obyvatel. A v minulých letech se Památné slavnosti účastnil téměř každý dvanáctý člověk.

Také mnoho dalších rodin svědků projevilo podobnou obětavost. Například začátkem roku 1988 přišli na Markézy Jean-Paul a Christiane Lassalleovi a sloužili tam dva roky. Jean-Paul byl ve Správě sociálního zabezpečení na Tahiti členem správní rady, ale tohoto významného místa se vzdal, protože chtěl trávit více času ve službě. V roce 1994 se Lassalleovi přestěhovali znovu, tentokrát na ostrov Rangiroa v souostroví Tuamotu, kde zůstali tři roky. Nyní Jean-Paul věrně slouží ve Francii.

Bratr Colson Deane pracoval jako dozorce v jedné věznici na Tahiti. Nedávno odešel do důchodu a se svojí manželkou  Linou se přestěhoval na ostrov Tubuai ve stejnojmenném souostroví. Oba dva slouží jako průkopníci a pro malý sbor na tomto ostrově jsou velkou pomocí, protože je zde stále velmi zapotřebí sborových starších.

Na ostrovy se stěhují rodiny z Francie

Svou pomoc nabídly také některé rodiny až z daleké Francie. Patřili k nim například Sicariovi — Francis, Jeannette a jejich dvě dcery, kterým tehdy bylo šest a devět let. „Stále jsme vyhlíželi po nějaké příležitosti, jak bychom mohli svou službu rozšířit,“ vzpomíná Francis. „Potom jsme se v roce 1971 v Ročence svědků Jehovových dočetli, že se hledají zvěstovatelé, kteří by byli ochotni sloužit v jižním Tichomoří.“ Někteří přátelé a příbuzní se sice snažili Sicariovy odradit,  ale oni na výzvu z Ročenky přesto zareagovali a v dubnu 1972 přijeli do Papeete.

Francis sloužil jako starší, a tak mohl být po jeho příjezdu vytvořen na Tahiti druhý sbor, a to ve městě Punaauia. Když byl v roce 1976 na Tahiti ustanoven první výbor odbočky, Francis společně s předsedajícím dozorcem prvního sboru Jean-Pierrem Francinem měli vynikající příležitost být jeho členy. Francis v tomto výboru sloužil dvanáct let.

Byly obavy jejich přátel a příbuzných oprávněné? „Na rozdíl od toho, co nám druzí říkali, přestěhování mělo na naše dcery dobrý vliv,“ říká Francis. „My čtyři jsme nyní v celodobé službě celkem 105 let a zažili jsme mnohá požehnání — přesně tak, jak to Jehova slíbil.“ (Mal. 3:10)

V jednom vydání Služby Království z roku 1981 francouzská odbočka oznámila, že na ostrově Moorea, na který se jede asi 30 minut trajektem z Papeete, je velmi zapotřebí sborových starších. Na tuto výzvu zareagovaly dva manželské páry. Jedním z nich byli Alain a Eileen Raffaelliovi. Na ostrově Moorea zůstali osm let a pomohli tam založit sbor. V letech 1987 až 1994 sloužil Alain také jako člen výboru odbočky.

V roce 1997 povzbudila francouzská odbočka bratry, kteří již byli v důchodu, aby se na dva nebo více let přestěhovali na odlehlé ostrovy, kde bylo naléhavě zapotřebí starších. Koordinátor výboru odbočky na Tahiti Gérard Balza vypráví: „Předpokládali jsme, že by na to mohly zareagovat tak dva nebo tři manželské páry. Byli jsme proto velmi překvapení, když se jich přihlásilo jedenáct! Dva manželské páry se dokonce rozhodly, že se tam usadí natrvalo. Tito bratři a sestry byli duchovně zralí a měli mnoho zkušeností, a díky tomu byli pro naše zvěstovatele neocenitelnou  pomocí. Nebyli sice misionáři, ale mohli si vyzkoušet misionářský život i se všemi náročnými situacemi, které na odlehlých ostrovech mohou nastat.“

Založení odbočky

Dílo v Tichomoří se dál rozrůstalo, a bylo proto nutné změnit některé organizační záležitosti. Do roku 1958 na dílo ve Francouzské Polynésii dohlížela odbočka v Austrálii a potom dohled převzala odbočka na Fidži, která byla mnohem blíže. Další změna nastala v roce 1975, kdy Tahiti navštívili Nathan Knorr a Frederick W. Franz ze světového ústředí. Téměř 700 posluchačů si vyslechlo jejich povzbudivé proslovy a v jednom sále Království asi 500 lidí zhlédlo diapozitivy, které jim promítl bratr Knorr.

Po programu se bratr Knorr sešel s místními staršími a předložil jim návrh na založení odbočky na Tahiti. Bratři byli touto myšlenkou nadšeni. Dozorcem odbočky byl jmenován krajský dozorce Alain Jamet, který uměl anglicky. Činnost tahitské odbočky byla zahájena 1. dubna téhož roku a ukázalo se, že to byl krok správným směrem. Fidži sice bylo blíže než Austrálie, ale přetrvávala zde jazyková bariéra. Nyní však bratři ve Francouzské Polynésii mohli mít úzký kontakt s vlastní odbočkou a mohli s ní komunikovat přímo.

Na celém území žilo ani ne 300 zvěstovatelů, a odbočka proto byla malá. Ve skutečnosti ji tvořila jen jedna místnost sousedící se sálem Království v Papeete. V jednom rohu místnosti byl psací stůl a ve druhém zásoba literatury. Zpočátku Alainovi práce dozorce odbočky zabrala jen část pracovního týdne, a to jemu i jeho manželce Mary-Ann umožňovalo pokračovat v krajské službě. Mohli také kázat na odlehlých ostrovech, kde nežili žádní zvěstovatelé.

 Kazatelská služba na souostrovích Tuamotu a Gambier

Po založení odbočky na Tahiti byl kladen větší důraz na to, aby se dobrá zpráva kázala na odlehlých ostrovech. Někdy bratři zorganizovali skupiny zvěstovatelů, kteří se na tyto ostrovy vydali kázat. Bratr Axel Chang, který nějakou dobu sloužil jako člen výboru odbočky, vzpomíná, jak si skupina asi dvaceti bratrů a sester najala letadlo a letěla na ostrov Rangiroa, což je největší atol v souostroví Tuamotu. Vypráví: „Vydali jsme svědectví každému člověku na ostrově a pak jsme začali připravovat vše potřebné pro veřejnou přednášku. Místní starosta nám poskytl zastřešený prostor. Nejdříve to vypadalo, že jedinými posluchači budeme my sami. Mysleli jsme si, že lidé možná mají strach ze svých kněží. Jakmile byl ale proslov zahájen, lidé začali přicházet a místo se postupně naplnilo.“

Bratr Chang pokračuje: „Během přednášky jsme viděli katolického kněze, jak rychle šlape na kole směrem k nám. Když se přiblížil, začal zpomalovat a usilovně se snažil zjistit, kdo z jeho oveček je přítomen. Takových ‚nájezdů‘ podnikl ještě několik a postaral se nám tak o docela dobrou zábavu.“

Bratr Alain Raffaelli zorganizoval v roce 1988 kazatelskou výpravu na souostroví Gambier. Toto souostroví vzdálené asi 1 600 kilometrů od Tahiti je nejmenší a nejodlehlejší ve Francouzské Polynésii a většina tamních obyvatel jsou  katolíci. Dobrou zprávu měli možnost slyšet jen jednou, a to v roce 1979, když zde tři dny pobýval Alain Jamet.

Bratři nejdříve navštívili starostu a informovali ho o tom, co chtějí na ostrově dělat. Také se ho zeptali, zda by na nějakém místě mohli pořádat veřejné shromáždění. Starosta jim dal k dispozici svatební síň, ale zároveň se omluvil, že se zrovna účastní volební kampaně, a nemůže je proto při zvaní lidí doprovázet. Asi není nutné dodávat, že bratři jeho omluvu přijali. Starosta však byl mezi třiceti lidmi, kteří si přišli vyslechnout přednášku a mezi kterými nechyběl ani místní četník.

Během proslovu o stavu mrtvých se Alain zmínil o tom, že peklo je podle Bible pouhým hrobem a že se v něm ocitl i samotný Kristus. „Tam Ježíš nikdy nebyl!“ vykřikl jeden posluchač. Alain nato citoval z apoštolského vyznání víry, kde se uvádí, že Kristus „sestoupil do pekel“. To posluchače ohromilo, protože si najednou uvědomili, že tato slova celá léta odříkávají, aniž by o nich hlouběji přemýšleli. Členové jedné rodiny, která se tehdy přednášky zúčastnila, jsou dnes pokřtěnými svědky Jehovovými.

Cestující dozorci často využívali volných týdnů mezi návštěvami jednotlivých sborů k tomu, aby kázali v oblastech, kde nebyli žádní zvěstovatelé. Tak to dělali i Mauri a Mélanie Mercierovi, kteří pocházejí z Tahiti. Byli první, kdo vydával svědectví na mnoha atolech v souostroví Tuamotu, například na atolech Ahe, Anaa, Hao, Manihi, Takapoto  a Takaroa. Kdekoli to bylo možné, Mauri také přednesl proslov nebo promítl diapozitivy. „Většina ostrovanů byli přátelští lidé,“ vzpomíná Mauri, „kromě obyvatel atolu Anaa, který byl baštou katolíků. V průběhu promítání začali někteří křičet a jiní nás chtěli zbít. Velmi se nám ulevilo, když se nám je nakonec podařilo uklidnit.“

 Na ostrovy přicházejí misionáři

Od roku 1978 byli na odlehlejší ostrovy posíláni někteří misionáři z Francie. V srpnu roku 1978 přijeli Michel a Babette Mullerovi, kteří byli pověřeni službou na ostrově Nuku Hiva, největším a nejlidnatějším ostrově v souostroví Markézy. Žili zde převážně katolíci, a bratři ostrov dříve občas navštěvovali, ale nikomu z nich situace neumožňovala zůstat tu déle. Na Markézách nebyly žádné cesty, a Michel s Babette proto chodili pěšky nebo jezdili na koni. Tamější lidé jim často poskytli nějaké místo na spaní. Jednu noc dokonce spali na vrstvě sušících se zrn kávy.

Mullerovi strávili na Markézách osmnáct měsíců a poté byl bratr jmenován krajským dozorcem. Mnozí lidé si jejich návštěv vážili a brali si od Mullerových literaturu. Michel a Babette dokonce během jednoho roku rozšířili tisíc výtisků Mojí knihy biblických příběhů. Výsledkem úsilí takových znamenitých misionářů a také průkopníků a zvěstovatelů bylo to, že nejenom na Markézách, ale na celém území pod správou odbočky kazatelské dílo mocně vzrůstalo. Zprávy dokonce ukazují, že zde bylo 69 po sobě jdoucích vrcholů v počtu zvěstovatelů!

Je samozřejmé, že všichni noví potřebovali další pomoc. Vždy ale nebylo k dispozici tolik zkušených bratrů, aby bylo možné pomáhat každému jednotlivě. Manželé Mullerovi to řešili tak, že každý spolupracoval se dvěma novými zvěstovateli najednou. Jeden z nich šel s Michelem nebo Babette k domu a druhý zatím čekal na cestě, až na něj přijde řada. Mullerovi nyní slouží jako misionáři v Beninu v Africe.

‚Kazatelská služba prověřila naše znalosti Písma‘

Misionáři Christian a Juliette Belottiovi přijeli do Francouzské Polynésie v únoru roku 1982. Nejprve byli v krajské  službě a potom pět let sloužili na ostrově Raiatea. Na některé části ostrova se dalo dostat jen za pomoci kánoe s postranními vahadly. Kazatelská služba na tomto ostrově však nebyla jen zkouškou obratnosti při pádlování, ale „prověřila také naše znalosti Bible,“ říká Christian. „Celkem často nám lidé kladli otázky jako například: ‚Jak pomazaní poznají, že půjdou do nebe?‘ nebo: ‚Co představují divoká zvířata z knihy Zjevení?‘“

Stejně jako ve většině malých komunit, i na ostrově Raiatea se obyvatelé dobře znali. Christian říká: „Když se tedy některý zvěstovatel stal nečinným, nebylo nijak neobvyklé, když nám obyvatel domu řekl: ‚Už nějakou dobu jsem neviděl pana XY. Neochladl nějak?‘ nebo: ‚Pan ten a ten potřebuje pomoc. Musí na tom být po duchovní stránce špatně!‘“ V době, kdy Belottiovi z ostrova Raiatea odjížděli, byl v téměř každém fare (což je tahitský výraz pro „dům“) někdo, kdo studoval se svědky Jehovovými.

Ze své základny na Raiatee Belottiovi vyjížděli také na ostrov Maupiti. Jednou zařídili, aby jim zásobu knih dopravila loď přímo na tento ostrov. Ale zásilka nedorazila včas. Christiana a Juliette to neodradilo a lidem ukazovali vlastní výtisky knih, které jim chtěli nabídnout. Knihy si objednalo asi třicet rodin, s důvěrou, že jim opravdu budou doručeny. Když zásilka konečně přišla, knihy roznesl jeden laskavý zájemce.

Dalším působištěm Belottiových byl ostrov Rangiroa v souostroví Tuamotu. Na tomto ostrově nebyli žádní další svědkové. Později byli Belottiovi přiděleni do Francouzské Guyany a nyní působí v Konžské demokratické republice, kde bratr Belotti slouží jako člen výboru odbočky.

„Jehova tě bude školit“

V dubnu 1985 přijeli z Francie Frédéric a Urminda Lucasovi, kteří byli posláni na ostrov Tahaa. V té době tam žili  jen tři zvěstovatelé. První dva týdny byly pro tyto mladé manžele náročné. Shromáždění pořádali v obývacím pokoji a byli jejich jedinými účastníky. Když zpívali písně Království, po tvářích jim stékaly slzy, ale sklíčenosti nepodlehli.

Na ostrově nebyla elektřina a ani neexistovalo žádné telefonické spojení. Frédéric a Urminda ale měli vysílačku, pomocí které komunikovali s misionáři na blízkém ostrově Raiatea — pokud se jim ovšem podařilo navázat spojení. Měli také malou ledničku, a tu napojovali na generátor, který vlastnil jejich soused. Frédéric vypráví: „[Generátor] obyčejně běžel od 6 do 10 hodin večer. Jednou jsme přišli domů a zjistili jsme, že všechna rajčata v ledničce jsou zmrzlá na kost. Soused se rozhodl, že se podívá na nějaké sportovní utkání v televizi, a proto zapnul generátor ‚o chvilku‘ dříve.“

Lucasovi se také museli naučit tahitsky. Každý, kdo se někdy učil nějaký cizí jazyk, ví, že začátečníci občas zažívají horké chvilky. Frédéric si například vzpomíná, jak byl ve službě dům od domu a domníval se, že mluví o „svatém duchu“ — varua mo’a. Nepodařilo se mu ale úplně zvládnout složitou výslovnost slova mo’a, a tak ve skutečnosti mluvil o „duchu kuřecím“.

Když tito manželé přijeli na ostrov Tahaa, Frédérikovi bylo 23 let a byl služebním pomocníkem. Svěřil se tehdy Alainu Jametovi, koordinátorovi výboru odbočky, že se necítí být způsobilý pro úkol, který dostal. „Nedělej si starosti,“ řekl mu Alain, „Jehova tě bude školit!“ A Jehova to opravdu dělal. O pět let později, když Lucasovi odjížděli do svého nového působiště, Burkiny Faso, byl z malé skupinky na ostrově Tahaa sbor se čtrnácti zvěstovateli, kteří se scházeli ve vlastním sále Království, a Frédéric sloužil jako starší.

Tito manželé byli velmi rádi, že na začátku nepodlehli sklíčenosti. Nedávno se o tom vyjádřili takto: „Byly to nejlepší  roky našeho mládí. Naučili jsme se projevovat trpělivost a plně se spoléhat na Jehovu, a ne na své vlastní schopnosti. Když jsme byli skleslí, pozvedla nás modlitba. Vždy jsme hledali útočiště u Jehovy a on nás nikdy neopustil. Ano, opravdu nás stále školil.“

Obtížných úkolů se ujímají svobodní misionáři

Do Francouzské Polynésie přijeli z Francie vypomoci také svobodní misionáři. Mezi prvními byli Georges Bourgeonnier a Marc Montet. Oba dva sloužili v odbočce a jako cestující dozorci. Markův kraj tvořila souostroví Tubuai, Gambier, Markézy a Tuamotu. Na mnoha atolech kázal sám a jindy zase spolupracoval s místními zvláštními průkopníky. Kdekoli to bylo možné, pořádal veřejné přednášky a na některých ostrovech si ho přišli poslechnout téměř všichni obyvatelé. Po svatbě Marc ještě nějakou dobu v krajské službě pokračoval. Nyní je i se svou manželkou Jessicou ve sboru Bora-Bora, kde slouží jako starší a průkopník.

V únoru 1986 přijeli z Francie Philippe Couzinet a Patrick Lemassif. Jejich působištěm se stalo souostroví Markézy. Na rozdíl od ostatních souostroví ve Francouzské Polynésii, která jsou obklopena korálovými útesy, Markézy takto chráněny nejsou. Vysoké skalní útesy těchto ostrovů téměř kolmo padají do kobaltově modrého Pacifiku, kde se o ně rozbíjejí mohutné vlny. Mezi rozeklanými hřebeny se vinou úzká, ale úrodná údolí s potoky a vodopády a představují dokonalý domov pro stáda koz, koňů a divokého dobytka, která se na ostrovech potulují.

Po mnoho let se průkopníci a zvěstovatelé zastavovali na Markézách jen občas. Například manželé Mullerovi strávili v letech 1978 a 1979 na ostrově Nuku Hiva asi rok a půl.  Na celém souostroví však nikdy nebylo vydáváno důkladné svědectví. To se po příjezdu Philippa a Patricka změnilo, i když je pravda, že dílo nepostupovalo nějakou závratnou rychlostí. Byl zde totiž zakořeněný katolicismus a lidé se báli kněží. Ti měli dokonce na svědomí různé výhružky, se kterými se bratři setkávali. V té době se na ostrovech také vzmáhalo katolické charismatické hnutí. Toto hnutí šířilo fanatismus a stálo za několika nechutnými incidenty.

Zpočátku chodili Patrick a Philippe do kazatelské služby společně, ale když lépe poznali místní obvod, sloužili každý sám. Jeden z nich zůstával v misionářském domově na ostrově Hiva Oa, kde vedl shromáždění, zatímco druhý na několik týdnů odplul na návštěvu jiných ostrovů. Nakonec se jim zdálo praktičtější a užitečnější, když se oddělí úplně — Patrick potom vydával svědectví na ostrovech na severu a Philippe kázal na jihu.

Odbočka chtěla těmto misionářům pomoci, a tak vyslala zvláštní průkopníky z Tahiti, aby pracovali společně s nimi. Jeden z nich se jmenoval Pascal Pater a nyní slouží jako sborový starší. Druhý, Michel Bustamante, je nyní krajským dozorcem. Tito mladí bratři byli plní nadšení a s radostí nabídli Jehovovi sílu svého mládí. (Přísl. 20:29) A sílu opravdu potřebovali, protože služba na Markézách nebyla vhodná pro někoho křehkého nebo bázlivého. Nebyly tam žádné cesty, jen skalnaté a často zablácené stezky, které vedly hlubokými a úzkými údolími k osamoceným domům a vesničkám. Jediným praktickým způsobem cestování na taková místa byla jízda na lehkém terénním motocyklu.

Philippe vzpomíná, jak se proti němu při jedné takové jízdě po úzké stezce vyřítilo stádo divokého dobytka vyplašené jiným vozidlem. Philippe neměl šanci uniknout, protože na jedné straně byl sráz a na druhé strmá skalní stěna.  Udělal tedy to jediné, co mohl — zastavil a pevně se přitiskl ke skále. Dobytek se přehnal okolo něj a Philippe vyvázl sice šokovaný, ale bez újmy na zdraví.

„Život na ostrovech pro mě byl velkým dobrodružstvím,“ říká Michel Bustamante. „Zažili jsme ale také pár děsivých momentů, zvlášť když byl jeden z nás na nějakém ostrově sám. Jednou jsem bydlel v domku, který stál v hlubokém a temném údolí, daleko od místa, kde jsem přes den kázal. Snažil jsem se sehnat nocleh v blízké vesnici, ale marně, a tak jsem se musel vydat zpátky domů. Bylo už šero a skály, které se nade mnou tyčily do výšky, mě v temné noci jakoby úplně obklopily. Začal jsem přemýšlet o spiritismu,  který byl na ostrově rozšířený, a představoval jsem si, jak všude kolem mě číhají démoni. Přepadla mě úzkost. Začal jsem se tedy modlit a zpívat písně Království, ve kterých se často objevovalo jméno Jehova. Když jsem konečně vstoupil do svého domku, zavřel jsem za sebou dveře, vzal jsem si Bibli a začetl se do ní. Pomalu jsem začal cítit klid.“

Po třech letech tvrdé práce bratři s nadšením pozorovali, jak první zájemce z Markéz, mladý muž jménem Jean-Louis Peterano, přijímá pravdu. Jeana-Louise navštívil kněz a chtěl po něm, aby se „vrátil do stáda“. Ve snaze mladého muže „zachránit“ kněz tvrdil, že svědkové si jméno Jehova vymysleli. Jean-Louis mu nato citoval Žalm 83:18 z Cramponovy Bible (1905), což je francouzský katolický překlad, ve kterém se Boží jméno vyskytuje. Kněz beze slova odešel a už se nikdy nevrátil. Bylo to pravděpodobně poprvé, co nějaký Markézan použil katolický překlad Bible k tomu, aby se při teologické diskusi úspěšně utkal s knězem. Později odešla z církve a přijala pravdu dokonce i osobní sekretářka katolického biskupa.

Na ostrově Hiva Oa se misionáři setkali s jedněmi manželi z Evropy Jeanem a Nadine Oberlinovými. Podobně jako slavný francouzský malíř Paul Gauguin, i oni přišli na Markézy proto, aby utekli před společností. Bydleli na téměř nedostupném místě a žili jednoduchým způsobem oproštěným od všech moderních vymožeností. Po třech letech studia Bible a po mnoha změnách, které ve svém životě udělali, se Jean a Nadine dali pokřtít.

Když v roce 1986 přijeli na Markézy Philippe Couzinet a Patrick Lemassif, byl na celém souostroví jen jediný zvěstovatel. O osm let později byl Philippe poslán do Kamerunu, a když jako druhý z této dvojice odjížděl, bylo zde 36 zvěstovatelů, a tak na jednoho zvěstovatele připadalo 210  obyvatel. Bratři a sestry se scházeli ve třech sborech, které byly na třech hlavních ostrovech — na ostrovech Hiva Oa, Nuku Hiva a Ua Pou.

Přijíždějí poslední misionáři

Poslední misionáři z Francie Serge a Marie-Louise Gollinovi přijeli v listopadu 1990. Byli také posláni na Markézy, kde svou usilovnou prací velmi podpořili místní zvěstovatele. Gollinovi se naučili markézsky a je pozoruhodné, že se jim na všech šesti obydlených ostrovech podařilo navštívit každou rodinu.

Ze své základny na ostrově Hiva Oa, kde Serge slouží jako jediný starší, vyrážejí Gollinovi pravidelně na mnoho dalších ostrovů, včetně dvou, kde nejsou žádní zvěstovatelé. Během první návštěvy ostrova Fatu Hiva byl Serge ohromen tím, jak s ním spolupracovali diákoni katolické i protestantské církve. Na konci svých bohoslužeb oba dva vyzvali posluchače, aby se zúčastnili půlhodinové veřejné přednášky, kterou měl Serge přednést v místní škole. Protestantský diákon dokonce sám přišel a Sergův proslov tlumočil do markézštiny, protože tehdy uměl markézsky lépe než Serge.

 Serge chtěl posluchačům usnadnit vyhledávání veršů v Bibli, a tak je psal na tabuli. Také přednesl modlitby, na které všichni odpověděli jasným „amen“. Hned příští den zanechali Gollinovi v každé domácnosti na Fatu Hiva nějakou literaturu. Od té doby jsou při svých návštěvách na tomto ostrově, který má méně než 600 obyvatel, vždy srdečně vítáni.

Dobrá zpráva proniká i do věznic

Podobně jako v mnoha dalších zemích, i ve Francouzské Polynésii poznává biblickou pravdu nemálo vězňů. Uvažujme například o muži jménem Alexandre Tetiarahi, který porušoval zákony už od mládí a ve vězení strávil sedm let. Nejméně šestkrát se mu podařilo z vězení utéci, a dostal proto přezdívku Motýlek, podle hlavní postavy ze slavného románu o uprchlém trestanci.

Když se Alexandre skrýval na jednom místě na ostrově Raiatea, našel tam Bibli a knihu „Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát“. Obě je přečetl celé — a knihu dokonce několikrát. Byl přesvědčen, že našel pravdu, a začalo ho trápit svědomí. Jak na to zareagoval?

Přestože se nesetkal s nikým ze svědků Jehovových, vydavatelů této knihy, Alexandre se sám přihlásil na policii a byl poslán zpět do vězení na Tahiti. Jedním z dozorců v této věznici byl bratr Colson Deane. Brzy po svém příjezdu Alexandre zaslechl, jak Colson vydává svědectví spolupracovníkovi, a okamžitě toto učení rozpoznal. Soukromě tedy bratra Deanea oslovil a požádal ho, zda by se mohl dozvědět více.

Bratr Deane dostal od ředitele věznice povolení, aby s Alexandrem studoval v jeho cele. Brzy chtěli studovat i další vězňové. Ředitel Colsonovi dovolil, aby s nimi studoval během své polední přestávky. Později bylo rozhodnuto, že bude lepší, když místo Colsona budou studium vést dva starší. Po dobu  několika let byly každý týden pořádány biblické přednášky, kterých se účastnilo od 30 do 50 vězňů. S tím, kdo si to přál, bylo po přednášce soukromě vedeno biblické studium.

Alexandre mezitím rychle dělal pokroky, což neuniklo pozornosti vedení věznice. Výsledkem bylo, že tomuto bývalému expertovi na útěky udělili zvláštní povolení, aby pod dohledem bratra Deana navštívil svůj první oblastní sjezd. Na tomto sjezdu byl Alexandre pokřtěn. Nyní je již na svobodě a stále slouží Jehovovi.

Mezinárodní sjezdy na Tahiti

V roce 1969 se na Tahiti konal první mezinárodní sjezd. V té době bylo na ostrovech pouhých 124 zvěstovatelů. Zřejmě si tedy dokážete představit, jak byli nadšení, když mohli přivítat 210 delegátů ze šestnácti zemí. Jedním z nich byl i bratr Frederick W. Franz — první člen vedoucího sboru, který Tahiti navštívil. Vrcholný počet účastníků byl 610 a sjezd byl pro bratry opravdu velkým povzbuzením. Svědčí  o tom i patnáctiprocentní vzrůst v počtu zvěstovatelů hned následující rok. Potom byl v roce 1978 na Tahiti pořádán jeden z mezinárodních sjezdů nazvaných „Vítězná víra“. Tentokrát se počet účastníků vyšplhal na 985.

Překládání do tahitštiny

S přibývajícím počtem zvěstovatelů se rozmáhala také práce v odbočce, a to zvláště překládání biblických publikací do tahitštiny, hlavního polynéského jazyka. Několik starších zvěstovatelů, kteří tahitštinu dobře ovládali, věnovalo dokonce ještě před založením odbočky určitý čas překládání některých publikací, a to obvykle z francouzštiny. Například od roku 1963 překládali Službu Království. V roce 1971 pak dokončili překlad knihy Pravda, která vede k věčnému životu.

Založení odbočky v roce 1975 bylo dalším podnětem k překladatelské činnosti. Mnozí mladší překladatelé uměli dobře anglicky, protože se tento jazyk vyučuje ve školách.  Mohli proto nyní překládat přímo z původního textu v angličtině, a ne z francouzského překladu. Díky činnosti odbočky začala v roce 1976 Strážná věž v tahitštině vycházet dvakrát měsíčně a po nějakou dobu byl vydáván i časopis Probuďte se! Byly přeloženy také knihy „Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné“, Rozmluvy z Písem a celý zpěvník. Opravdu, žádná jiná společnost nevydala v tahitštině tolik publikací jako svědkové Jehovovi.

V uplynulých třiceti letech však začala tahitština i jiné polynéské jazyky pomalu ustupovat francouzštině. Jedním důvodem je to, že francouzština, která patří k hlavním světovým jazykům, se používá v médiích i ve školách, a to od základních až po vysoké.

Mnoho Polynésanů však přesto považuje tahitštinu za součást svého kulturního dědictví, a bratři proto často vydávají svědectví právě v tomto jazyce. Z 26 sborů na území odbočky jich je pět tahitských a v nich se schází okolo dvaceti  procent všech zvěstovatelů. To ukazuje, že překládání literatury do tohoto jazyka je stále velmi potřebné.

Je zahájena intenzivní stavební činnost

V letech 1975 až 1983 sídlila odbočka v malé místnosti sousedící se sálem Království v Papeete. Pak byla postavena nová odbočka ve městě Paea, které leží asi 25 kilometrů od Papeete. Celou stavbu vybudovali místní bratři a nový betelový komplex byl tvořen čtyřmi pokoji pro členy rodiny betel, třemi kancelářemi, skladem literatury a sálem Království. Zasvěcení nové odbočky se konalo 15. dubna 1983. Proslov přednesl bratr Lloyd Barry z vedoucího sboru, a programu se účastnilo 700 posluchačů.

Ale i tato nová odbočka byla zakrátko příliš malá. Vedoucí sbor proto schválil výstavbu nového komplexu, jehož součástí měl být i sjezdový sál. Nový betel pak byl postaven v Toahotu, téměř venkovské oblasti poblíž úžiny spojující  dvě části Tahiti. Na této stavbě spolupracovali bratři z Austrálie, Francie, Kanady, Nového Zélandu a Spojených států. Ke stavbě samozřejmě velmi přispěli také místní zvěstovatelé. Nový betel byl zasvěcen 11. prosince 1993 a proslov přednesl bratr Milton G. Henschel z vedoucího sboru.

Přibližně ve stejné době se naplno rozběhl také program výstavby sálů Království. Pod dohledem místního regionálního stavebního výboru bylo během necelých deseti let postaveno šestnáct nových sálů Království. Díky tomu se nyní většina sborů schází ve vlastním sále.

Změny v odbočce a další školení

Do roku 1995 sloužil téměř 20 let jako koordinátor výboru odbočky bratr Alain Jamet, ale kvůli rodinné situaci již tuto úlohu nemohl dále plnit. Zůstal však členem výboru odbočky a mohl také na „částečný úvazek“ sloužit jako oblastní dozorce. V září téhož roku vedoucí sbor poslal na Tahiti Gérarda a Dominique Balzaovi z francouzské rodiny betel a Gérard byl jmenován koordinátorem výboru odbočky.

Třetím členem výboru odbočky je Luc Granger. Společně se svou manželkou Rébeccou se v roce 1991 přestěhovali na Tahiti, protože chtěli sloužit v místě, kde je to více zapotřebí. Krátce sloužili jako zvláštní průkopníci, poté se čtyři roky věnovali krajské a oblastní službě a pak byli v roce 1995 pozváni do betelu.

V květnu 1997 se v odbočce na Tahiti konala první třída školy služebního vzdělávání. Mnozí z dvaceti studentů, kteří školu absolvovali, byli poté pověřeni zvláštními úkoly. Například bratr Félix Temarii v současné době na ostrovech slouží jako jeden ze dvou krajských dozorců. Bratr Gérard Balza říká: „Nyní se modlíme o to, aby se další bratři snažili splňovat požadavky pro absolvování školy a aby se dali k dispozici,  a mohla se tak konat druhá třída. Jasně vidíme, že na mnoha ostrovech je stále velká potřeba kazatelů, protože na některých z nich dodnes nežijí žádní zvěstovatelé. Jinde zase potřebujeme, aby si způsobilí bratři vzali na starosti různé úkoly ve sboru. A je také 58 ostrovů, jejichž obyvatelé představují asi sedm procent populace a na nichž se dobrá zpráva káže jen zřídka. V některých případech by nám mohli velmi pomoci duchovně zralí křesťané, kteří jsou již v důchodu a mají francouzské občanství. Pokud by svou pomoc chtěli nabídnout — i kdyby to mělo být třeba jen na dva roky —, mohou dát vědět naší odbočce.“

Rychlé změny ve společnosti s sebou přinášejí těžkosti

Zejména Tahiti zažívá velký ekonomický vzrůst, duchovní hodnoty mají pro lidi stále menší význam a na ostrově postupuje urbanizace. V důsledku toho se na Tahiti stěhují obyvatelé jiných ostrovů. Hmotný blahobyt s sebou nese ale také to, že lidé podléhají hmotařství, konzumnímu způsobu života a honbě za požitky.

Je smutné, že tomuto nenápadnému tlaku podlehli také někteří Jehovovi služebníci. Dávat duchovní věci na první místo a zachovávat mravní čistotu je obzvlášť náročné pro mladé lidi. I přesto je ale jasně vidět Jehovovo požehnání, protože v celé oblasti nyní připadá na jednoho zvěstovatele dobré zprávy 141 obyvatel.

 Vidíme tedy, že mnozí lidé ve Francouzské Polynésii si váží mnohem krásnějšího ráje — ráje duchovního, ve kterém může přebývat jen lid, jenž nese Boží jméno. (Jan 6:44; Sk. 15:14) Tento duchovní ráj je navíc jen předobrazem doslovného ráje, který brzy naplní celou zemi a ve kterém nebude žádná bolest, smutek, a dokonce ani smrt, což jsou věci, které postihují všechny lidi bez ohledu na to, kde žijí. (Job 14:1; Zjev. 21:3, 4)

Kdysi dávno museli první Polynésané prokázat velkou odvahu, námořnické umění a také víru, že za obzorem se nachází nějaká, možná dokonce i lepší země. A nebyli zklamáni. Podobně dnes Jehovovi věrní ctitelé, například ti, o nichž byla zmínka v této zprávě, stále usilují o nesrovnatelně lepší cenu, kterou jim Jehova slíbil. Ani oni nezažijí zklamání. Ano, lépe než hvězdy na nebi, které vedly dávné mořeplavce, Jehova nepochybně dovede všechny, kdo mu důvěřují, do pozemského ráje, který je přímo před námi. (Žalm 73:23, 24; Luk. 23:43)

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček na straně 72]

Stručný přehled o Francouzské Polynésii

Země: Sto třicet ostrovů o celkové rozloze asi 4 000 kilometrů čtverečních je v oceánu rozeseto na ploše větší než pět milionů kilometrů čtverečních. Francouzskou Polynésii tvoří pět souostroví: Tubuai, Gambier, Markézy, Společenské ostrovy a Tuamotu. Osmdesát pět procent populace žije na čtrnácti ostrovech v souostroví Společenské ostrovy.

Lidé: Většina z nich jsou Polynésané nebo míšenci Polynésanů s jinými národy. Zbytek, který ale tvoří jen menšinu, jsou Číňané, Evropané a Američané.

Jazyk: Hlavními jazyky jsou francouzština a tahitština. Francouzština je úředním jazykem a používá se také v obchodní sféře.

Hospodářství: Ekonomika je založena hlavně na službách a turistickém ruchu. Práci lze najít také ve státní správě. Další možností obživy je práce v zemědělství nebo ve zpracovatelském průmyslu. Zdrojem příjmů může být také chov perlorodek. Perly tvoří asi osmdesát procent exportního zboží.

Jídlo: Ostrované jsou do velké míry závislí na dovážených potravinách. K místním plodinám patří banány, maniok, kokosové ořechy, salát, papája, ananasy, taro, rajčata a melouny. Masné pokrmy lze připravovat z ryb, ústřic, garnátů, hovězího dobytka, koz a prasat.

Podnebí: Je tropické, to znamená, že je tu horko a vlhko. Na jednotlivých souostrovích se však může lišit. Období dešťů (léto) trvá od listopadu do dubna. V centrální oblasti Tahiti může ročně spadnout přes devět metrů dešťových srážek.

 [Rámeček a obrázky na straně 74]

Vysoké ostrovy, nízké ostrovy a motu

Všechny ostrovy ve Francouzské Polynésii mají sopečný původ a rozlišují se na dva hlavní druhy — na vysoké a nízké ostrovy. Vysoké ostrovy mají rozeklaný hornatý povrch a některé jejich vrcholky se tyčí do výše mnoha set metrů nad mořskou hladinou. Typickým příkladem vysokého ostrova je Tahiti.

Vysoké ostrovy, kromě těch v souostroví Markézy, jsou ze všech stran chráněny korálovými útesy. Na mnoha útesech podobných těm okolo ostrova Bora-Bora můžete spatřit ostrůvky porostlé vegetací, které se nazývají motu. Jsou oblíbeným místem pro rekreaci.

Nízké ostrovy jsou atoly, které se zdvihají jen do výše několika metrů nad mořskou hladinu. Útesy často vytvoří „obruč“, ve které vznikne křišťálově čistá laguna. Tento typ ostrovů se vyskytuje v souostroví Tuamotu. Některé laguny jsou nesmírně rozlehlé — například ta u atolu Rangiroa je dlouhá 70 kilometrů a ve svém nejširším místě má 20 kilometrů.

[Rámeček a obrázek na straně 77]

Z protestantského diákona hlasatelem Království

Manuari Tefaatau

Rok narození: 1913

Rok křtu: 1959

Z jeho života: V době, kdy byl ještě diákonem protestantské církve, ho s pravdou seznámili jedni z prvních zájemců na ostrově Makatea.

Svědectví mi vydali Maui Piirai a Germaine Amaru, což byli první zájemci Jeana-Marie a Jeanne Félixových — svědků, kteří přijeli na Makateu v roce 1956. O biblické pravdě jsem brzy začal mluvit se svými známými z řad protestantů, což mezi mnoha příslušníky této církve vyvolalo značný rozruch. Farář mi nakonec zakázal se svědky Jehovovými mluvit.

Bez váhání jsem z církve vystoupil a začal navštěvovat shromáždění, která se konala u Félixů doma. Navíc začalo studovat a navštěvovat shromáždění několik dalších farníků. Považuji za velkou výsadu, že jsem mohl být součástí první skupinky zájemců v celé Francouzské Polynésii.

 [Rámeček a obrázek na straně 83 a 84]

Jehova doplnil to, co mi chybělo

Leonard (Len) Helberg

Rok narození: 1930

Rok křtu: 1951

Z jeho života: Jako krajský dozorce stál u zrodu díla na Tahiti. Byl to jeho první kraj a on byl tehdy ještě svobodný. Dnes žije se svou manželkou Ritou v Austrálii.

Když mě v roce 1955 australská odbočka pověřila krajskou službou v jižním Pacifiku, bylo v celé této ohromně rozlehlé oblasti jen šest izolovaných skupin a dva sbory, jeden na Fidži a druhý na Samoi. Na Tahiti žádní zvěstovatelé nebyli.

Na ostrov jsem se poprvé vydal v prosinci 1956. Dorazil jsem tam z Fidži po šestidenní plavbě parníkem Southern Cross. Našel jsem si ubytování v jednom penzionu s výhledem na malebný přístav Papeete. Když jsem se druhý den ráno oblékal do kazatelské služby, podíval jsem se z okna a uviděl jsem, jak kolem pluje „můj“ parník. Ocitl jsem se sám v neznámé zemi, od nejbližších bratrů mě dělilo více než 3 000 kilometrů a byl jsem obklopen lidmi mluvícími cizí řečí — francouzštinou. Na celém ostrově byla jen jedna odběratelka Probuďte se! a její adresa bylo to jediné, co jsem měl.

Pocit osamění mě náhle úplně přemohl a já jsem v zoufalství začal neovladatelně vzlykat. Vůbec jsem nemohl pláč zastavit, a tak jsem si řekl: ‚Dobrá, dnes bych asi nic pořádného neudělal — zpátky do postele! Začnu zítra.‘ Ten večer jsem se úpěnlivě modlil a druhý den ráno jsem vstával v mnohem radostnější náladě. Hned odpoledne jsem vyhledal zmíněnou odběratelku Probuďte se! Byla to žena z Alžírska. Ona a její 34letý syn mě, podobně jako Lydie, o níž je zmínka ve Skutcích, přivítali s otevřenou náručí a trvali na tom, abych se u nich zdržel. (Sk. 16:15) Najednou bylo po osamělosti! Děkoval jsem Jehovovi, protože jsem byl přesvědčen, že takto vyslyšel mé opakované úpěnlivé prosby.

Když teď na tu dobu vzpomínám, jsem Jehovovi vděčný za lásku, kterou mi projevoval. Ano, pokud se mu dáme k dispozici, doplní všechno, co nám samotným chybí.

 [Rámeček a obrázky na straně 87 a 88]

První průkopníci

Alexis Tinorua navštěvoval shromáždění, která ke konci padesátých let pořádal bratr Len Helberg. Alexis vyprávěl: „Poslouchal jsem, když bratr Helberg rozmlouval s několika protestantskými diákony o Bibli. A právě tehdy jsem rozpoznal zvuk pravdy v učení svědků Jehovových. Začal jsem s nimi studovat Bibli a v roce 1960 jsem byl pokřtěn. Poté jsem devět let sloužil jako průkopník. V roce 1965 jsem měl výsadu kázat obyvatelům ostrova Huahine, který patří do Společenských ostrovů. Tito lidé do té doby dobrou zprávu nikdy neslyšeli. Cítím se Jehovovi hluboce zavázán za to, že mi dal výsadu pomoci osmdesáti lidem k přesnému poznání biblické pravdy.“ Alexis sloužil Jehovovi až do své smrti v květnu roku 2002.

Hélène Mapuová začala na Tahiti s průkopnickou službou roku 1963, krátce potom, co poznala pravdu. Její manžel, ač sám svědkem nebyl, ji v mnoha ohledech podporoval. Kvůli své práci se často musel plavit na ostrov Raiatea a zpět. Souhlasil tedy s tím, aby Hélène přijala nabídku sloužit jako zvláštní průkopnice právě na tomto ostrově. Do té doby tam nikdo nekázal. Hélène se později vrátila zpět na Tahiti, tentokrát však na jeho menší část, poloostrov Taiarapu, nazývaný také Tahiti Iti. Spolu se sestrou Mereani Tefaaroaovou zde byly jedinými zvěstovatelkami. Hélène říká: „Na poloostrově lidé projevovali velký zájem, a tak jsme zakrátko vedly mnoho biblických studií.“

Jehova zjevně práci těchto věrných sester žehnal, protože v městečku Vairao, kde sloužily, později vznikl celý sbor.

 [Rámeček a obrázek na straně 101]

„Musíš si vybrat: buď já, nebo Jehova“

Yvette Gillotová

Rok narození: 1932

Rok křtu: 1968

Z jejího života: Pravidelnou průkopnicí je déle než kdokoli jiný ve Francouzské Polynésii.

Když jsem manželovi řekla o svém rozhodnutí stát se svědkem Jehovovým, dal mi ultimátum: „Musíš si vybrat: buď já, nebo Jehova.“ Pokoušela jsem se s ním o celé věci rozumně promluvit, ale bez úspěchu. Opustil mě, a já jsem zůstala sama se třemi dětmi. Nakonec se však po letech vrátil.

I v době, kdy jsem žila sama, jsem zvládala zajistit rodině živobytí a přitom být pravidelnou průkopnicí. Do práce jsem chodila brzy ráno, abych přes den mohla vést schůzky před službou. Koncem šedesátých let bylo totiž na ostrovech asi jen sto zvěstovatelů, a tak zde bylo málo bratrů.

Děkuji Jehovovi Bohu, že mi dal velkou výsadu pomoci asi padesáti lidem, aby mu zasvětili svůj život. Jedním z nich je i bratr Richard Wong Foo, který je od roku 1991 členem tahitské rodiny betel. Velmi mě také těší, že moji dva synové slouží jako sboroví starší.

 [Rámeček a obrázek na straně 105]

Pohřeb poslední princezny

Michel Gelas, sborový starší z Papeete, měl neobvyklý zážitek v souvislosti s úmrtím princezny Takau Pomaré, poslední členky tahitské královské rodiny. Princezna zemřela v roce 1976 ve věku 89 let. Byla přímým potomkem dynastie, jež svého času vládla na Tahiti a několika sousedních ostrovech. Její adoptivní dcera, která byla svědkem Jehovovým, poprosila Michela, aby přednesl smuteční proslov na princeznině pohřbu, i když sama princezna ke svědkům Jehovovým nepatřila.

Michel souhlasil, protože v tom uviděl dobrou příležitost, jak mnoha lidem, včetně politických i náboženských špiček a také novinářů, vysvětlit biblickou naději na vzkříšení. Následující den po obřadu přinesly místní noviny fotografii bratra Gelase, jak přednáší u rakve svou řeč. Na pohřbu byl přítomen guvernér, prezident polynéské vlády spolu s dalšími vládními činiteli a také katolický arcibiskup v bílé sutaně.

 [Rámeček a obrázek na straně 109 a 110]

Jeden duchovní nám půjčil skútr, druhý spálil naše knihy

Jacques Inaudi

Rok narození: 1944

Rok křtu: 1965

Z jeho života: Společně se svou manželkou Paulette sloužil jako zvláštní průkopník ve Francii a byl cestujícím dozorcem v Tichomoří.

V roce 1969 jsme se s Paulette rozloučili s rodinou a přáteli, nastoupili na loď a vypluli na Tahiti, kam jsme byli přiděleni. Plavba byla poněkud napínavější, protože uprostřed Pacifiku vypukl na lodi požár a loď byla čtyři dny unášena mořskými proudy. Po příjezdu na Tahiti jsem dostal za úkol sloužit jako krajský dozorce.

Do našeho kraje patřila souostroví Nová Kaledonie, Vanuatu a Francouzská Polynésie. Ve Francouzské Polynésii byl v té době jeden sbor a dvě odloučené skupiny. V roce 1971 nám z původního kraje zůstala jenom Francouzská Polynésie, a tak jsme měli dost času navštěvovat také několik odlehlých ostrovů. Na některých z nich do té doby nikdo poselství o Království nekázal. Devět měsíců jsme s Paulette strávili na ostrově Huahine a krátkou dobu jsme sloužili na ostrůvku Maupiti. V době služby na ostrově Huahine jsme měli velkou radost, protože se nám podařilo zahájit 44 biblických studií.

Jídlo jsme získávali tak, že jsem lovil ryby — většinou harpunou. Žili jsme skromně, ale nikdy jsme neměli hlad. O naše hmotné potřeby bylo vždycky postaráno. Když jsme vydávali svědectví na ostrově Tubuai, zažili jsme příjemné překvapení. Jeden pastor nám totiž půjčil vlastní skútr. Zřejmě se nad námi slitoval, protože jsme neměli žádný dopravní prostředek.

V roce 1974 jsme na Markézách navštívili ostrovy Hiva Oa, Nuku Hiva, Ua Huka a Ua Pou. Odbočka nás požádala, abychom se zastavili u jediného tamějšího svědka, u Kaliny Tom Sing Vienové. Kalina byla zdravotní sestra a na Ua Pou se přestěhovala v roce 1973. Zůstala tam 13 měsíců a byla první zvěstovatelkou, která na Markézách podala zprávu o kazatelské službě.

Na rozdíl od laskavého pastora na Tubuai se kněz na Ua Pou proti naší činnosti ostře postavil. Tajně nás sledoval po celém území a od svých farníků žádal, aby mu odevzdali veškerou literaturu, kterou jsme jim přinesli. Potom před Kalininým domem všechny publikace spálil. Tento čin otřásl nejen námi, ale i mnoha katolíky.

Činnost svědků na Markézách se však navzdory tomuto odporu rozmáhala a my považujeme za výsadu, že jsme na tom měli skromný podíl. Kvůli zdravotnímu stavu Paulette jsme museli s celodobou službou skončit. Přesto jsme rozhodnuti dávat Jehovovi to nejlepší.

 [Rámeček na straně 113]

Poprvé na neznámém ostrově

Zkuste si představit, že přijíždíte na odlehlý ostrov či atol, na kterém jste ještě nikdy nebyli. Chcete tu strávit jeden nebo dva týdny kazatelskou službou. Na ostrově však není žádný jiný svědek Jehovův, žádné veřejné ubytovací zařízení a ani žádná doprava. Co uděláte? Kde si budete hledat ubytování? Marc Montet a Jacques Inaudi, kteří sloužili jako průkopníci a krajští dozorci, už takovou náročnou situací prošli mnohokrát.

Marc vysvětluje: „Hned jak jsem vystoupil z letadla nebo z lodi, vždycky jsem začal vydávat svědectví a zároveň se ptát na možnosti ubytování. Pro svobodného muže většinou nebylo vždy jednoduché sehnat nocleh, ale obyčejně se našel někdo, kdo mi postel a stravu nabídl. Když jsem navštívil stejný ostrov znovu, ubytování už se mi shánělo lépe, protože lidé si mě z mé předchozí návštěvy pamatovali. A také to bylo lepší od té doby, co jsem se oženil. S manželským párem se lidé cítili uvolněněji.“

Jacques popisuje, jak postupoval on: „Většinou jsem nejdřív zašel za starostou a zeptal se ho, zda neví o někom, kdo by mi mohl na potřebnou dobu poskytnout ubytování. Obvykle mi skutečně dal dobrý tip. Na mnoha ostrovech si nás lidé váží a snaží se nám pomáhat, protože se na nás dívají jako na Boží služebníky. Často jsem tak někde mohl přespat zadarmo.“

 [Rámeček a obrázek na straně 117 a 118]

Největší radost nám přináší kazatelská služba

Alain Jamet

Rok narození: 1946

Rok křtu: 1969

Z jeho života: Společně s manželkou Mary-Ann byli zapojeni do různých odvětví celodobé služby ve Francii a ve Francouzské Polynésii.

Když mi bylo třináct let, moji rodiče se přestěhovali z Francie na Tahiti. Po střední škole jsem chtěl studovat medicínu, a tak jsem se vrátil do Francie. Tam jsem potkal studentku biologie Mary-Ann, která pocházela z Tahiti, a časem jsme se vzali. V roce 1968 nás navštívili svědkové Jehovovi a my jsme přijali pravdu.

O své nově získané naději jsme samozřejmě mluvili s rodiči, ale nijak je to nezaujalo. Kromě toho jsme oba napsali své církvi na Tahiti a požádali jsme o vyškrtnutí z církevních matrik. Farní úřad v Papeete na to zareagoval tak, že Mary-Ann veřejně exkomunikoval. A pastor na tuto událost dokonce pozval její rodiče.

Po křtu v roce 1969 jsme začali s průkopnickou službou. V době našeho pobytu v Marseille jsem byl povolán k výkonu vojenské služby a kvůli svému neutrálnímu postoji jsem byl na dva měsíce uvězněn. Když jsem byl z vězení propuštěn, byli jsme s Mary-Ann jmenováni zvláštními průkopníky a dostali jsme za úkol sloužit v Marseille a v Bordeaux. Na žádost našich stárnoucích rodičů jsme se pak v roce 1973 vrátili na Tahiti a rok jsme pracovali na plný úvazek jako učitelé v základní škole.

Potom se nás dozorce odbočky na Fidži zeptal, zda chceme pokračovat v celodobé službě, a řekl nám, že je potřeba krajský dozorce pro Francouzskou Polynésii a Novou Kaledonii. Situace našich rodičů se mezitím zlepšila, a tak jsme toto pozvání přijali a v srpnu 1974 jsme začali s krajskou službou. V roce 1975, v době návštěvy N. H. Knorra, jsem dostal další výsadu — byl jsem jmenován prvním dozorcem odbočky na Tahiti.

V roce 1986 se nám narodil syn Rauma, a Mary-Ann musela s celodobou službou skončit. Jsme rádi, že Rauma je dnes naším duchovním bratrem. Když přemýšlíme o minulých letech a mnohých služebních výsadách, jsme za ně hluboce vděční. Ale největší radost nám dodnes přináší kazatelská služba.

 [Rámeček a obrázek na straně 123 až 125]

Jehova pečuje o své ovce

Michel Bustamante

Rok narození: 1966

Rok křtu: 1987

Z jeho života: Se svou manželkou Sandrou je v krajské službě v jednom ze dvou krajů ve Francouzské Polynésii.

Náš kraj zasahuje do všech pěti souostroví Francouzské Polynésie a je veliký jako celá Evropa. Na některých odlehlých ostrovech bydlí jen jeden nebo dva zvěstovatelé. Velká vzdálenost, která nás od nich dělí, nám však nebrání v tom, abychom je navštěvovali. Například Rosita žije na ostrově Takapoto v souostroví Tuamotu. Tato věrná sestra si týden co týden studuje určenou látku na všechna shromáždění a často se k ní připojí i její manžel, který není v pravdě. Každou neděli, zatímco většina lidí jde plavat nebo rybařit do laguny, si Rosita oblékne společenské šaty a probírá si ze Strážné věže článek pro daný týden. Také svědomitě odevzdává zprávu z kazatelské služby. Telefonuje ji přímo do odbočky, a její zpráva je mnohdy tou první, která tam dorazí. To je opravdu chvályhodné, protože ze svého ostrůvku to má sestra k nejbližšímu telefonu 45 minut jízdy na člunu.

Přílet letadla je na tamním ostrově vždy velkou událostí. Když tedy přilétáme Rositu navštívit, jsou na  letišti skoro všichni lidé z blízkého okolí, protože se přišli podívat, kdo bude z letadla vystupovat. Při jedné takové příležitosti se nějaká žena Rosity zeptala: „Na koho čekáte?“ Rosita odpověděla: „Na mého duchovního bratra a sestru. Přiletěli jen kvůli mně, aby mě povzbudili.“ Strávili jsme s Rositou tři dny, během nichž jsme s ní spolupracovali v kazatelské službě a duchovně ji povzbuzovali. Spát jsme šli mnohdy až po půlnoci, protože velmi toužila po duchovním společenství.

Když jsme byli na jiném ostrově navštívit jednoho bratra, uviděl nás jeho soused, který je adventista. Později se tento soused bratrovi svěřil: „Žiji zde sedm let, ale ještě nikdy mě nikdo z mé církve nepřišel povzbudit.“ V tamní malé skupince adventistů tento muž neoficiálně zastává funkci pastora.

Daniel a Doris jsou jediní zvěstovatelé na ostrově Raivavae v souostroví Tubuai. Když jsme je konečně našli — žijí totiž na velmi odlehlém místě —, zeptali jsme se, zda můžeme u nich doma to odpoledne uspořádat shromáždění. Byli tou myšlenkou nadšeni, a tak jsme všichni vyrazili pozvat další lidi, aby se k nám připojili. Když jsme na shromáždění přijeli, na silnici před domem už postávalo sedm dělníků, kteří právě skončili práci na plantáži. Někteří ještě měli přes rameno pytle s kolokázií.

  „Nedělejte si hlavu s tím, jak vypadáte,“ řekli jsme. „Jen pojďte dál.“ Poslechli, ale sedli si na podlahu, i když jsme jim nabízeli židle. Shromáždění se jim líbilo a po jeho skončení nám kladli řadu otázek. Největší povzbuzení přinesl celý odpolední program samozřejmě našemu bratrovi a sestře, což byl také hlavní účel naší návštěvy.

Někdy je obtížné se k bratrům žijícím na odlehlých místech dostat, protože na jejich ostrově není letiště. V jednom případě jsme museli po přistání ještě dvě hodiny plout člunem na otevřeném moři, abychom mohli navštívit ostrov, kde žili dva zvěstovatelé. Byl to mimochodem nekrytý motorový člun, asi čtyři metry dlouhý. Samozřejmě jsme se u muže, který nás vezl, ujišťovali, že je člun skutečně schopný plavby a že s sebou máme náhradní motor. Zůstat uprostřed oceánu napospas vlnám by byl opravdu nepříjemný zážitek.

Do cíle jsme dorazili promáčení sprškami mořské vody a bolela nás záda z toho, jak vlny narážely do trupu lodi. Cesta zpět nebyla o nic lepší. Sandra vypráví: „Když jsme se toho odpoledne vrátili na hlavní ostrov, chtěla jsem vyrazit na kole do služby. Jenomže jsem byla po jízdě na člunu tak roztřesená a slabá, že na cestě, vyrobené z drcených korálů, jsem ani nedokázala udržet kolo v rovnováze a hned jsem z něj spadla!“

Po uvedených zkušenostech asi chápete, proč pokaždé, když jedeme navštívit naše bratry a sestry na odlehlých místech, přemýšlíme o tom, jak hlubokou lásku k nim má Jehova a jeho organizace. Ano, jsme součástí úžasné duchovní rodiny. (Jan 13:35)

[Praporek]

„Přiletěli jen kvůli mně, aby mě povzbudili.“

 [Tabulka a graf na straně 80 a 81]

FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1835: Byl dokončen překlad Bible do tahitštiny.

30. léta 20. století: Sydney Shepherd a Frank Dewar pobývají na Tahiti a možná navštěvují i jiné ostrovy.

1940

1956: Na ostrovech Makatea a Tahiti začíná intenzivnější kazatelská služba.

1958: Ve Francouzské Polynésii jsou pokřtěni první dva svědkové.

1959: Ve Francouzské Polynésii je založen první sbor, a to ve městě Papeete.

1960

1960: Je zaregistrováno Sdružení svědků Jehovových.

1962: V Papeete je postaven první sál Království na těchto ostrovech.

 1969: Na Tahiti se poprvé koná mezinárodní sjezd.

1975: Na Tahiti je založena odbočka.

1976: Do tahitštiny se začíná překládat časopis Strážná věž.

1980

1983: Je zasvěcen první domov betel.

1989: Je dosaženo vrcholu 1 000 zvěstovatelů.

1993: Je zasvěcen nový domov betel a přilehlý sjezdový sál.

1997: Koná se první třída školy služebního vzdělávání.

2000

2004: Ve Francouzské Polynésii slouží 1 746 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

2,000

1,000

1940 1960 1980 2000

 [Mapy na straně 73]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE

FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE

SOUOSTROVÍ MARKÉZY

Nuku Hiva

Ua Pou

Ua Huka

Hiva Oa

Fatu Hiva

SOUOSTROVÍ TUAMOTU

Manihi

Ahe

Rangiroa

Takaroa

Takapoto

Makatea

Anaa

Hao

SPOLEČENSKÉ OSTROVY

Maupiti

Tahaa

Raiatea

Bora-Bora

Huahine

Moorea

Tahiti

SOUOSTROVÍ TUBUAI

Rurutu

Rimatara

Tubuai

Raivavae

SOUOSTROVÍ GAMBIER

MOOREA

TAHITI

PAPEETE

Punaauia

Paea

Toahotu

Vairao

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 70]

Jeanne a Jean-Marie Félixovi byli první zvěstovatelé, kteří ve Francouzské Polynésii vydávali svědectví důkladněji

[Obrázky na straně 71]

Maui Piirai, první Polynésan, který v této oblasti zasvětil svůj život Jehovovi, byl pokřtěn Jeanem-Marie Félixem v roce 1958

[Obrázky na straně 79]

Clyde a Ann Neillovi (dole) přijeli na Tahiti za Agnes Schenckovou (vpravo), aby zde pomohli s kazatelskou službou

[Obrázek na straně 85]

John a Ellen Hublerovi se v roce 1960 ujali krajské služby

[Obrázek na straně 86]

V roce 1962 sbor v Papeete postavil svůj první sál Království. Byla to jednoduchá stavba bez bočních stěn a s doškovou střechou

[Obrázek na straně 89]

Vydání „La Sentinelle“ z 15. dubna 1965. Tento časopis obsahoval články ze „Strážné věže“

[Obrázek na straně 92]

Taina Rataro chtěl dělat duchovní pokroky, a naučil se proto číst a psát tahitsky

[Obrázek na straně 92]

Elisabeth Avaeová (sedící) se svojí vnučkou Dianou Tautuovou

[Obrázek na straně 95]

Anna a Antonio Lanzaovi

[Obrázek na straně 96]

Vaieretiai a Marie-Medeleine Maraovi

[Obrázek na straně 97]

Ato Lacour

[Obrázek na straně 98]

Rudolphe Haamarurai

[Obrázek na straně 99]

Vahinerii a Edmond Raiovi (vlevo) a Taaroa a Catherine Teriiovi (vpravo)

[Obrázek na straně 100]

Auguste a Stella Temanahaovi

[Obrázky na straně 102]

Christiane a Jean-Paul Lassalleovi (vlevo) a Lina a Colson Deaneovi (vpravo)

[Obrázek na straně 103]

Roger Sage (vlevo) na oblastním sjezdu v 70. letech tlumočí do tahitštiny proslov Francise Sicariho

[Obrázek na straně 107]

Eileen a Alain Raffaelliovi

[Obrázek na straně 108]

Mauri a Mélanie Mercierovi

[Obrázek na straně 120]

Marie-Louise a Serge Gollinovi slouží jako misionáři na Markézách

[Obrázek na straně 122]

Alexandre Tetiarahi s manželkou Elmou a jejich dvě nejmladší dcery, Rava (vlevo) a Riva

[Obrázek na straně 126]

Skupina překladatelů do tahitštiny

[Obrázek na straně 127]

Prvním mezinárodním sjezdem, který se konal na Tahiti, byl v roce 1969 sjezd s názvem „Mír na zemi“

[Obrázek na straně 128]

Nejnovější sál Království ve Francouzské Polynésii byl postaven na ostrově Bora-Bora

[Obrázek na straně 130]

Christine a Félix Temariiovi

[Obrázek na straně 131]

Výbor odbočky, zleva doprava: Alain Jamet, Gérard Balza a Luc Granger

 [Obrázky na straně 132 a 133]

 (1) Odbočka na Tahiti

(2) Gérard Balza oznamuje vydání knihy „Přibližte se k Jehovovi“ v tahitštině v červenci 2002

(3) Tahitská rodina betel