Lotyšsko

V ULICI Brívíbas (ulici Svobody) v centru Rigy, hlavního města Lotyšska, stojí 42 metrů vysoký Památník svobody. Byl odhalen roku 1935 a je symbolem politické svobody. Avšak už od dvacátých let minulého století mají obyvatelé Lotyšska příležitost získat mnohem významnější druh svobody — tu, jíž lze dosáhnout díky poznání biblické pravdy. V souvislosti s touto duchovní svobodou jedna zpráva uvedla: „Obyčejní lidé . . ., muži i ženy, přijímají poselství se slzami radosti.“ Po celá desetiletí se nepřátelé snažili oznamování tohoto drahocenného poselství potlačit a do jisté míry se jim to dařilo. Ale jak nyní uvidíme, žádná síla na zemi nemůže zadržet ruku Všemohoucího ani ruku jeho Syna, jejichž panování přesahuje hranice jakéhokoli státu. (Zjev. 11:15)

Od časů řádu německých rytířů, kteří v roce 1201 založili Rigu, až po období sovětského komunismu Lotyšsko napadaly a také nad ním panovaly mnohé politické mocnosti včetně Německa, Polska, Ruska a Švédska. V roce 1918 tato země poprvé vyhlásila nezávislost. Avšak roku 1940 se stala jednou ze sovětských republik. V roce 1991 opět získala nezávislost jako Lotyšská republika.

Politická nezávislost však neznamená pravou svobodu. Lidstvo může plně osvobodit pouze Jehova, a jeho slib o svobodě je nádhernou součástí dobré zprávy o Božím Království. (Luk. 4:18; Hebr. 2:15) Ale jak se dobrá zpráva  do Lotyšska dostala? Všechno to začalo modlitbou jednoho námořníka, který se jmenoval Ans Insberg.

Ans napsal: „Jedné noci na moři, kdy byla obloha plná hvězd, jsem vyléval své srdce Pánu a prosil ho, aby mi pomohl najít lidi, kteří jej uctívají duchem a pravdou. (Jan 4:24) U věřících, kteří v mém rodném Lotyšsku chodili do kostela, jsem viděl velké pokrytectví, a já jsem s tím nechtěl mít nic společného. Pak jsem roku 1914 v Clevelandu v Ohiu zhlédl ‚Fotodrama Stvoření‘, což bylo biblické představení Mezinárodních badatelů Bible, jak tehdy byli známi svědkové Jehovovi. Moje modlitba byla vyslyšena — našel jsem pravdu! Dne 9. ledna 1916 jsem byl pokřtěn a pustil se do kázání. Na moře jsem se vracíval jen tehdy, když mi došly peníze.“

 Krátce po první světové válce Ans rozšířil zprávu o Království ve velké části Lotyšska. Na vlastní náklady dával do novin inzeráty, které ohlašovaly Boží Království. Díky nim poznal pravdu jeden učitel v důchodu, který se jmenoval Krastiňš, a zřejmě to byl v Lotyšsku první badatel Bible, jenž se zasvětil Jehovovi. Roku 1922 začal bratr Insberg sloužit ve světovém ústředí badatelů Bible v Brooklynu v New Yorku. Pravidelně tam navštěvoval doky, kterým říkal „moje úžasná kazatelna“, a mluvil s ostatními námořníky o biblické pravdě. Svou pozemskou dráhu ukončil 30. listopadu 1962.

V roce 1925 byla v Kodani v Dánsku otevřena severoevropská kancelář. Měla dohled nad kazatelskou činností ve třech pobaltských státech — Estonsku, Lotyšsku a Litvě — a také v Dánsku, Finsku, Norsku a Švédsku. V červenci roku 1926 dostal za úkol dohlížet na dílo v Lotyšsku Rees Taylor z Británie. Otevřel v Rize kancelář a zorganizoval malý sjezd. Přišlo na něj 20 lidí a 14 z nich se zúčastnilo první kazatelské kampaně v té zemi. Bratři pak od policie dostali povolení pořádat veřejná shromáždění a ve městech Riga, Lijepaja a Jelgava si biblické přednášky vyslechlo 975 lidí. Přednášky proběhly v němčině, která byla pro řadu Lotyšů jejich druhých jazykem. Mnoho lidí žádalo, aby se uspořádala i další shromáždění.

„SVOBODA PRO NÁRODY“

V září 1927 se v Kodani sešlo přibližně 650 delegátů z Estonska, Lotyšska a Skandinávie, aby si od Josepha F. Rutherforda, člena světového ústředí, vyslechli přednášku „Svoboda pro národy“. Stejný název měla i brožura, která byla hned následující rok přeložena do lotyštiny. V čele distribuce této brožury stáli kolportéři neboli průkopníci.

Mezi těmito prvními průkopníky bylo nejméně deset bratrů z Německa, kteří do Lotyšska přijeli podpořit  kazatelské dílo. Patřil k nim i 22letý Johannes Berger. Ten napsal: „Jakmile průkopníci dorazili do svého nového působiště, ze všeho nejdřív v daném městě zorganizovali veřejné přednášky. Díky tomu si je mohli vyslechnout lidé snad ve všech městech Lotyšska. Ve Sloce jsme si pronajali kinosál, kde jsem přes zimu přednášel každé pondělí. Lidé přijížděli na svých konících i z velkých vzdáleností.“ Když na ty časy bratr Johannes vzpomíná, dodává: „Přestože jsem měl jen omezené vzdělání, dostal jsem ve službě Jehovovi velké výsady.“

V roce 1928 se kázání věnovalo asi 40 zvěstovatelů Království, z nichž 15 bylo pokřtěno. Roku 1929, kdy se kancelář v Rize přestěhovala do ulice Šarlotes, bylo pokřtěno dalších 9 zvěstovatelů a bratři rozšířili přes 90 000 knih a brožur.

O něco dříve, v roce 1927, byl pokřtěn mladý muž jménem Ferdinand Fruck a spolu s ním se dala pokřtít i jeho matka Emilie. Když Ferdinand o čtyři roky později kázal  v pekařství ve svém domovském městě Lijepaja, našel svého budoucího spolupracovníka do průkopnické služby. Pekař vpadl do holičství, které hned vedle měl jeho bratr, a volal: „Heinrichu, pojď honem! Jeden muž v mém obchodě říká úplně neuvěřitelné věci.“ Holič Heinrich Cech však biblickou pravdu za neuvěřitelnou nepovažoval a brzy byl pokřtěn. Připojil se k Ferdinandovi a společně na kolech objeli mnoho měst, aby tam šířili poselství o Království.

PŘICHÁZÍ VLNA ODPORU

I když byla bratrů jen hrstka, svou horlivostí rozhněvali duchovenstvo. Jeden význačný rižský kněz vyhrožoval, že každého, kdo navštíví shromáždění badatelů Bible, exkomunikuje. Ve městě Lijepaja duchovní rozdávali letáky, v nichž bratry obviňovali, že nevěří v Ježíše Krista, a vybízeli lidi, aby si od nich nebrali žádnou literaturu. Badatele Bible očernili také v jedněch známých náboženských novinách.

V roce 1929 se vláda podvolila tlaku církve a německé kolportéry z Lotyšska vyhostila. V roce 1931 už byla zakázána většina biblických studijních pomůcek. Nechali se snad bratři těmito útoky od své činnosti odradit? Z lotyšské kanceláře přišla tato zpráva: „Ďáblův odpor nás jen podnítil k tomu, abychom projevovali ještě větší věrnost. Jsme opravdu šťastní, že se zde můžeme účastnit kazatelského díla, . . . a jsme pevně rozhodnuti vykonávat ho i nadále.“

Několik bratrů z Británie reagovalo v roce 1931 na výzvu sloužit jako průkopníci v pobaltských zemích. Někteří z nich pomáhali dovážet do Lotyšska duchovní pokrm ze sousedního Estonska a Litvy. A právě do Litvy byl poslán tehdy 18letý Edwin Ridgewell. Nyní je mu přes 90 a vzpomíná: „Spolu s mými dvěma partnery Andrewem Jackem a Johnem Sempeyem jsme dostali zvláštní úkol —  dopravit literaturu do Lotyšska. Jezdívali jsme do Rigy nočním vlakem, který měl lůžkové vozy, a literaturu jsme měli schovanou v balících, jež byly upraveny tak, aby se vešly do prostoru pod sedadly, kam se přes den ukládaly lůžkoviny. Před tím, než jsme vystoupili, jsme balíky a nějaké oblečení vložili do speciálně vyrobených kufrů, které se daly roztáhnout. Každou takovou nervy drásající akci jsme pak oslavili. Percy Dunham, který na dílo v Lotyšsku dohlížel, nás vždycky vzal do jedné rižské restaurace na večeři.“

Ferdinand Fruck se s bratry často setkával na litevských hranicích. Předali mu literaturu a on ji pak ve stodole ukryl nahoře pod senem. Jeho činnost však neunikla pozornosti úřadů, a tak u něj policie dělávala pravidelné domovní prohlídky, aby nějaké zakázané publikace našla. Během jedné razie se jistému policistovi nechtělo nahoru do stodoly lézt, a proto tam poslal Ferdinanda. Aby Ferdinand policistu uklidnil, vrátil se s několika staršími výtisky Strážné věže a předal mu je. Spokojený policista pak odjel.

I NAVZDORY ODPORU DÍLO POSTUPUJE

Již zmíněný Percy Dunham ze Skotska byl dohledem nad dílem v Lotyšsku pověřen v roce 1931. Badatelem Bible se stal ještě před rokem 1914 a tehdy získal zkušenosti, které se později prokázaly jako neocenitelné. Koncem roku 1931 přišla z lotyšské kanceláře následující zpráva: „Dílo pokračuje i navzdory těžkostem, a vykonávají je bratři, kteří jsou sice chudí po hmotné stránce, ale jsou bohatí ve víře v Boha. . . . Zájem o naše poselství viditelně roste. . . . Každý týden do kanceláře chodí lidé, kteří nás žádají o knihy a chtějí vědět, kdy budou k dispozici další.“ A ohledně jedné z nejvýznamnějších změn v teokracii pak zpráva uvedla: „Nedávno jsme na shromáždění v Rize jednomyslně  schválili rezoluci a radostně tak přijali nové jméno [svědkové Jehovovi], které dal Pán svému lidu.“

Roku 1932 se rižská kancelář přestěhovala do ulice Césu. Téhož roku do Lotyšska přijela skotská průkopnice Margaret (Madge) Brownová, která předtím sloužila v Irsku a byla pokřtěna v roce 1923. V Lotyšsku se provdala za Percyho Dunhama. Odpor vůči kazatelskému dílu mezitím zesílil. Madge napsala: „Devátého února 1933 nás jeden rižský list obvinil z toho, že patříme ke komunistům. Příští ráno někdo zazvonil, a když jsem otevřela, vtrhli dovnitř policisté s pistolemi a řvali: ‚Ruce vzhůru!‘ Sedm hodin hledali zakázané knihy. Kolem poledne jsem jim nabídla šálek čaje a oni toto malé občerstvení přijali.

Hlavní zásoba literatury pro bratry byla ukryta v podkroví. Když předtím velící důstojník prohledával manželovi kapsy, našel několik klíčů. ‚Od čeho jsou?‘ zeptal se. ‚Od podkroví,‘ odpověděl Percy. Policista se však nahoru podívat nešel. Před odchodem manželovi klíče dokonce vrátil! Přesto policisté nějakou literaturu objevili. Když ji však prozkoumali, řekli, že nevidí důvod ji zabavovat.

Ale i tak si ji odnesli spolu s dopisy, nějakými penězi a rozmnožovacím a psacím strojem. Podobné razie udělala policie v dalších šesti domech lotyšských bratrů, ale nenašla při nich žádné známky podvratné činnosti ani svědky neobvinila z něčeho ilegálního.“

Zvěstovatelů Království tehdy v celé zemi nebylo ani 50. Bratři však chtěli, aby jejich činnost měla nějaký právní podklad, a tak žádali o registraci. Představte si, jakou museli mít radost, když bylo Mezinárodní sdružení badatelů Bible 14. března 1933 oficiálně zaregistrováno! I když bratři nedostali povolení dovážet biblickou literaturu, využili svůj zákonný status k tomu, aby některé brožury tiskli místně. O jejich překlad do lotyštiny se postaral  Aleksandrs Gríns, renomovaný spisovatel a šéfredaktor listu Ríts.

REGISTRACE NEMĚLA DLOUHÉ TRVÁNÍ

V květnu roku 1934 došlo ke státnímu převratu, a proto bylo vyhlášeno stanné právo. Politickou nestabilitu využili nepřátelé pravdy a nařkli Boží ctitele z toho, že jsou komunisté. Dne 30. června ministr vnitra zavřel kancelář Mezinárodního sdružení badatelů Bible a zkonfiskoval více než 40 000 knih a brožur spolu s malým obnosem peněz. Jako likvidátoři byli jmenováni duchovní! Žádosti o novou registraci byly zamítnuty.

V roce 1939 vypukla druhá světová válka a v červnu 1940 do Lotyšska vstoupila Rudá armáda. V srpnu se tato země stala 15. republikou SSSR a dostala jméno Lotyšská sovětská socialistická republika. Dne 27. října museli Dunhamovi své působiště i své milované bratry a sestry opustit. Byli pověřeni službou v australské odbočce, kde Percy v roce 1951 ukončil svůj pozemský běh a Madge pak v roce 1998.

Uzavření kanceláře, deportace bratrů poskytujících vedení, válečné útrapy a následující desetiletí nelítostné vlády komunistů měly na dílo drtivý dopad. Těžké okovy útlaku byly konečně zlomeny až začátkem devadesátých let.

JEHOVA UTĚŠUJE SVÉ VĚRNĚ ODDANÉ

Během druhé světové války neměla malá skupina svědků v Lotyšsku žádný kontakt s ústředím. Přesto si „prostřednictvím útěchy z Písem“ uchovali svou naději. (Řím. 15:4) Na sklonku čtyřicátých let, když už bylo po válce, mohla odbočka v Německu konečně poslat poštu několika bratrům ve městech Jelgava, Kuldíga, Riga a Ventspils.

V Kuldíze, jež leží 160 kilometrů západně od Rigy, dostal několik dopisů z Německa Ernests Grundmanis, který  byl v pravdě již 20 let. Tyto dopisy skutečně obsahovaly duchovní pokrm v pravý čas. V jednom z nich stálo: „Ve všem důvěřujte Jehovovi Bohu, našemu dobrému Otci. On vás v pravý čas podpoří a posilní.“ Dále byla v dopise citována 2. Paralipomenon 16:9: „Pokud jde totiž o Jehovu, jeho oči se toulají po celé zemi, aby ukázal svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu úplné.“ Takové dopisy byly opravdu povzbudivé a přišly v tu nejvhodnější dobu!

Bratři využívali každou příležitost k vydávání neformálního svědectví. Například Marta Baldoneová, která pracovala jako masérka v jednom zdravotním středisku ve Ventspilsu, mluvila o pravdě se svými zákazníky, k nimž patřila i Alexandra Preklonská (nyní Rezevskisová). Alexandra vzpomíná: „Marta mě naučila, že Boží jméno je Jehova, a já jsem si je velmi zamilovala.“

Biblickou pravdu poznal i Alexandřin otec Peter, který se narodil roku 1880. Jeho dcera píše: „Tatínek vstoupil do komunistické strany ještě před revolucí v roce 1917 a žil v Sankt Petěrburgu [jemuž se v letech 1914–1924 říkalo Petrohrad a v letech 1924–1991 Leningrad]. To, co revoluce přinesla, však nesplnilo jeho očekávání, a proto svou stranickou legitimaci odevzdal a byl donucen město opustit. Přišel do Lotyšska a zde jsem ho seznámila s Martou. Tatínek byl upřímný, laskavý člověk a bez váhání pravdu přijal. Roku 1951 se do Ruska vrátil, jenže tentokrát jako vězeň kvůli své víře. Zemřel na Sibiři v roce 1953.“

DEPORTACE NA SIBIŘ

V Lotyšsku, podobně jako v ostatních zemích zabraných Sovětským svazem, se nová vláda snažila utvářet všechny kulturní a politické instituce podle sovětského vzoru. Komunisté také kolektivizovali neboli slučovali soukromé zemědělské usedlosti, které pak přešly pod  správu státu. V souvislosti s touto kampaní proběhlo několik vln deportací, jež vyvrcholily v roce 1949, a přibližně 100 000 Lotyšů bylo posláno do severního Ruska včetně Sibiře. O dva roky později se komunisté zaměřili na svědky Jehovovy a tisíce jich ze sovětských republik poslali do vyhnanství. K nim patřilo nejméně 20 z asi 30 zvěstovatelů, kteří v Lotyšsku ještě zbyli.

Při raziích v září 1950 zatkli příslušníci KGB (sovětského Výboru státní bezpečnosti) také dosud nepokřtěnou Valiju Langeovou z Ventspilsu. Když ji v Rize pozdě v noci vyslýchali, zeptali se jí: „Proč se jako občanka Sovětského svazu podílíte na protistátní činnosti?“ Valija klidně a uctivě odpověděla: „Jediné, co chci, je sloužit Jehovovi Bohu, rozumět jeho naukám a mluvit o nich s druhými.“

Valijino jméno bylo spolu se jmény dalších 19 svědků uvedeno v dokumentu z 31. října 1950. Všichni, kdo na tomto seznamu figurovali, byli odsouzeni k deseti letům nucených prací na Sibiři a jejich majetek byl zkonfiskován. Někteří se mohli vrátit domů, ale úřady je znovu obvinily. Například Paulíne Serovovou poslali zpátky na Sibiř na další čtyři roky, protože zjistili, že jí poštou chodí biblická literatura.

V táborech bratři dále kázali a činili učedníky, z nichž jedním se stal i Jánis Garškjis. Byl pokřtěn v roce 1956 a nyní žije ve Ventspilsu. Jánis vypráví: „Jsem Bohu vděčný, že jsem se dostal do pracovního tábora, protože jinak bych pravdu nepoznal.“ To je skutečně vynikající postoj!

Rodilou Lotyšku Teklu Onckuleovou obvinili z politické agitace a i ji poslali na Sibiř. O biblické pravdě se dozvěděla od deportovaných svědků ve vzdáleném městě  Omsk. Tekla říká: „Nikdy nezapomenu na svůj křest. Proběhl pozdě v noci v jedné ledové řece. Celá jsem se třásla zimou, ale byla jsem šťastná.“ V roce 1954 se provdala za Alexeje Tkače, který byl pokřtěn roku 1948 v Moldávii (nyní Moldavsko) a později deportován na Sibiř. V roce 1969 se tito manželé spolu s hrstkou dalších svědků vrátili do Lotyšska. Je však smutné, že většina lotyšských vyhnanců v táborech zahynula.

TI, KDO ZŮSTALI, UNIKAJÍ KGB

Několik málo svědků se zatčení vyhnulo. Alexandra Rezevskisová napsala: „Deportaci jsem unikla tak, že jsem  cestovala z místa na místo, pracovala na různých statcích a skrývala se před KGB. Přitom jsem dál vydávala svědectví každému, s kým jsem se setkala. Lidé mi naslouchali a někteří z nich přijali pravdu.“ Po těch několika svědcích Jehovových, kteří v Lotyšsku ještě zbyli, agenti KGB horečně pátrali a obviňovali je z protistátní činnosti. Vláda dokonce rozšiřovala brožury, v nichž svědky lživě označila za americké špiony. Bratři byli bedlivě sledováni komunistickými informátory, a proto museli být při kázání obezřetní, a shromáždění pořádali tajně a na různých místech.

 Po svatbě se Alexandra a Kárlis Rezevskisovi odstěhovali na chatu, která patřila Kárlisovým rodičům. Ta byla ukrytá v lese poblíž města Tukums, které leží 68 kilometrů od Rigy, a v zimě to bylo ideální místo pro konání shromáždění. Dita Grasbergová, tehdy Andrišaková, vzpomíná: „Když naše rodina chodila na shromáždění k Rezevskisovým, byla jsem ještě dítě. Jezdit autobusem do Tukumsu a pak se v lese brodit sněhem bylo velké dobrodružství. Když jsme k chatě konečně došli, uvnitř nás často uvítala lákavá vůně chutné polévky, která bublala na sporáku.“

Kárlis ukrýval literaturu v lese. Jednou zakopal do země dva pytle plné knih a pečlivě si místo označil. Ale tu noc se přihnala prudká bouře a označení smetla. Kárlis se snažil pytle najít, ale bezvýsledně. A tak někde v těch lesích leží zakopány až dodnes.

V létě bratři pořádali shromáždění v lese, u jezer nebo na pobřeží. Podobně jako v jiných sovětských republikách, využívali k biblickým přednáškám svatby a pohřby. Během šedesátých a sedmdesátých let do Lotyšska pravidelně jezdili bratři z Estonska. Mezi ně patřili Viljard Kaarna, Silver Silliksaar a Lembit Toom. Mívali zde přednášky, vozili literaturu a od zhruba 25 pokřtěných zvěstovatelů vybírali zprávy. Místní bratři měli radost především ze Strážných věží v ruštině, které Pauls a Valija Bergmanisovi překládali do lotyštiny a text psali ručně do školních sešitů.

„MĚLI JSME DOHROMADY JEN JEDNU STRÁŽNOU VĚŽ“

V sedmdesátých a osmdesátých letech získávali estonští bratři Strážné věže na mikrofilmech v Rusku a pak je pašovali do Lotyšska. V té době bylo fotografování oblíbeným koníčkem, a proto nebylo podezřelé, když bratři doma vyvolávali negativy, dělali kopie a pak je distribuovali.  Podobným způsobem se do země čas od času dostaly i jiné publikace, a to především z Litvy a Ukrajiny.

„Měli jsme dohromady jen jednu Strážnou věž,“ vzpomíná Vida Sakalauskieneová, které tehdy bylo deset let. „Každá skupina dostala na nějakou dobu kopii časopisu na fotografických papírech a ta pak kolovala mezi jednotlivými rodinami. Tak si každý mohl časopis přečíst a udělat si poznámky. Nikdo si ho nesměl nechat déle než 24 hodin. Na shromáždění jej měl vedoucí studia a my ostatní jsme na otázky odpovídali na základě svých poznámek nebo toho, co jsme si zapamatovali.“ Toto duchovní opatření Vidě pomohlo, aby během školních let stála pěvně na straně pravdy. Díky němu zůstal ryzí i její bratr Romualdas, když byl kvůli křesťanské neutralitě ve vězení.

LIDÉ VŠEHO DRUHU PŘIJÍMAJÍ PRAVDU

Vera Petrovová se 27 let angažovala v komunistické straně. Říká: „Jedním z mých úkolů bylo chodit do kostela a sledovat, kolik členů komunistické strany jej navštěvuje; potom jsem měla informovat místní sekretariát strany. Mezitím jedna z mých dvou sester přijala pravdu a začala mi vydávat svědectví. To ve mně vzbudilo zájem, a proto jsem jednoho kněze ruské pravoslavné církve požádala o Bibli.

‚Nač ji potřebujete?‘ zeptal se.

‚Chtěla bych vědět, zda to, co vyučujete, je s ní v souladu,‘ odpověděla jsem. Odmítl mi Bibli dát, a tak jsem si ji sehnala jinde a začala ji číst. Brzy jsem zjistila, že nauky církve na ní založeny nejsou. Dál jsem dělala duchovní pokroky a z komunistické strany jsem vystoupila. Byla jsem pokřtěna v roce 1985.“

Před druhou světovou válkou se zdravotní sestra Teofílija Kalvíteová provdala za starostu města Daugavpils. Žel, už na začátku války byl její manžel prohlášen za nezvěstného.  I Teofílija prošla řadou těžkostí a viděla velké utrpení a smrt mnoha lidí. Po skončení války se stala prezidentkou Lotyšského červeného kříže a během 61 let, kdy působila ve zdravotnictví, dostala nejméně 20 státních vyznamenání. Když jí bylo kolem 65 let, setkala se s Paulínou Serovovou, která jí na základě Bible vysvětlila, proč Bůh připouští ničemnost. Teofílija přijala pravdu a měla radost z toho, že pomáhá druhým lidem získat duchovní zdraví. Byla věrná až do své smrti v roce 1982.

„TO BUDE NĚJAKÝ SLOVNÍK“

V roce 1981 byl na tři roky uvězněn 18letý Jurij Kaptola, protože zachovával křesťanskou neutralitu. Jurij vypráví: „Dva roky jsem si trest odpykával na Sibiři, kde jsme bydleli ve stanech a pracovali v lese, a to dokonce i při teplotách -30 stupňů Celsia! a Jehova se o mě po duchovní stránce vždy dobře staral. Například jednou mi matka poslala v balíčku s jídlem Řecká písma. Když dozorce balíček prohledával, knihu našel.

‚Co je to?‘ zeptal se.

Než jsem stačil něco říct, poblíž stojící inspektor odpověděl: ‚To bude nějaký slovník.‘ A dovolil mi, abych si knihu nechal.

 V roce 1984 jsem byl propuštěn. Místo abych se usadil ve své rodné Ukrajině, přestěhoval jsem se do Rigy, kde jsem asi dva roky spolupracoval s malou skupinou svědků. Lotyšsko však stále bylo součástí Sovětského svazu, a tak jsem znovu dostal povolávací rozkaz. Co následovalo? Dne 26. srpna 1986 jsem byl opět odsouzen k nuceným pracím, tentokrát na čtyři roky v Lotyšsku. Nějaký čas jsem byl zavřený v Rize a pak mě poslali do tábora blízko města Valmijera. Když začátkem roku 1990 probíhalo slyšení ohledně mého propuštění, soudce řekl: ‚Juriji, to čtyři roky staré rozhodnutí, že budete uvězněn, bylo nezákonné. Vůbec jste neměl být odsouzen.‘ Najednou jsem byl volný!“

Jurij začal v roce 1991 sloužit v tehdy jediném sboru v Lotyšsku jako jeden ze dvou starších. Napsal: „Kazatelské pole se skutečně bělalo ke žni.“

Když Jurij přijel do Lotyšska poprvé, dal se do řeči s jednou ženou, která právě upravovala hrob. Jurij vzpomíná: „Když jsem se jí zeptal, proč se lidem zdá život tak krátký, popošla ke mně a začali jsme si povídat. Po několika minutách se ze stromu ulomila obrovská větev a spadla přímo tam, kde žena předtím pracovala. Kdyby odtamtud neodešla, větev by ji rozdrtila. Dala mi svou adresu a já jsem zařídil, aby ji jedna sestra navštívila. Tato žena byla spolu se svým synem a snachou pokřtěna v roce 1987.“

MILUJÍ LIDI, NE POHODLÍ

Do Lotyšska se kvůli kazatelské službě přestěhovalo z různých částí Sovětského svazu také mnoho dalších mladých svědků. Nežilo se jim snadno, ale oni byli ochotni přinášet oběti. Například Anna Batňová, která nyní slouží jako zvláštní průkopnice, si tehdy našla práci v jedné textilce a bydlela na ubytovně. „Tamější podmínky zdaleka nebyly ideální,“ vypráví Anna. „Vydávali jsme neformální  svědectví ve vlacích, na nádražích, v parcích, na hřbitovech a také poblíž kostelů.

Ve vlaku, kde se vždy tísnila spousta lidí, jsme po dvou kázali vagón od vagónu. Jeden z dvojice vydával svědectví a druhý dával pozor, co se děje kolem. K rozhovoru se často připojili i další cestující. A tak se na nás otázky hrnuly ze všech stran. Když vlak zastavil, mohli jsme v případě nutnosti přestoupit do jiného vagónu. Byli jsme velmi šťastní, když jsme viděli, že Jehova naší službě žehná.“

Angelina Cvetkovová o pravdě poprvé slyšela těsně poté, co se modlila v kostele. Vypráví: „V roce 1984 ke mně přistoupila Aldona Droňuková, která byla svědkem Jehovovým, a zeptala se mě, zda jsem někdy četla Bibli. ‚Jen části,‘ odpověděla jsem. ‚Ale nerozumím jí a mám ohledně ní spoustu otázek.‘ Vyměnily jsme si adresy a začaly jsme Boží slovo pravidelně rozebírat. O pár měsíců později mě Aldona pozvala na jednu svatbu do Litvy, a já jsem toto pozvání přijala. Bylo tam asi 300 lidí. Na hostině jsme poslouchali jeden biblický proslov za druhým, a to mě poněkud zmátlo.

Až zde jsem se dozvěděla, že vlastně studuji se svědky Jehovovými a že svatba je zároveň sjezdem! I přes toto  zjištění na mě hluboce zapůsobila láska a jednota těchto pokorných lidí. V roce 1985 jsem byla pokřtěna a roku 1994 jsem začala sloužit jako průkopnice. Nyní je pokřtěno pět z mých šesti dětí a ten nejmladší je nepokřtěným zvěstovatelem.“

JE MOŽNÉ NAVŠTĚVOVAT VĚTŠÍ SJEZDY

V polovině osmdesátých let se situace v mnoha komunistických zemích uvolnila a svědkové Jehovovi se mohli  scházet svobodněji. Roku 1989 jelo asi 50 lotyšských delegátů do Polska na oblastní sjezd „Zbožná oddanost“. Marija Andrišaková, která nyní slouží jako zvláštní průkopnice, říká: „Společenství se všemi těmi bratry a sestrami bylo rozhodujícím činitelem v mém duchovním růstu.“

V roce 1990 navštívilo více než 50 svědků z Lotyšska oblastní sjezd „Čistý jazyk“, který se konal rovněž v Polsku. Jedna z delegátek Anna Mančinská musela vynaložit  velké úsilí, aby se na sjezd vůbec dostala. Anna vzpomíná: „Cestou na vlakové nádraží jsem si uvědomila, že jsem doma zapomněla některé dokumenty, jež budu potřebovat na hranicích. Taxíkem jsem se tedy vrátila domů, vzala dokumenty, ale když jsem dorazila zpátky na nádraží, vlak už byl pryč. Spěchala jsem na další zastávku, ale přijela jsem příliš pozdě. Vzala jsem si tedy taxíka až do Litvy a vlak jsem nakonec 250 kilometrů od Rigy chytila. Cesta byla sice drahá, ale stálo to za to!“ Anna teď slouží v lotyšském betelu.

V roce 1991 mohli bratři konečně svobodně pořádat sjezdy i na území bývalých sovětských republik. Několik autobusů plných lotyšských delegátů jelo do Tallinnu v Estonsku na sjezd „Lid milující svobodu“. To byl skutečně příhodný námět!

Ruta Barakauská z Vajnede přemluvila svého nevěřícího manžela Ádolfse, aby jel do Tallinnu s ní. „Na sjezd se mi  nechtělo,“ říká Ádolfs. „Měl jsem totiž v plánu koupit nějaké náhradní díly na auto. Avšak už po prvním dopoledni na mě proslovy, přátelskost svědků, jejich slušná mluva a také láska, kterou si vzájemně projevovali, zapůsobily do té míry, že jsem zůstal na celý sjezd. Jakmile jsme se vrátili domů, začal jsem studovat Bibli a usilovně jsem se snažil krotit svou prudkou povahu. V roce 1992 jsem už spolu s manželkou uctíval Boha jako pokřtěný svědek Jehovův.“

Začátkem devadesátých let nebylo v Lotyšsku možné si pronajmout vhodné prostory pro konání oblastních sjezdů, a tak bratři jezdili zejména do Estonska a Litvy. V Lotyšsku se první oblastní sjezd konal roku 1998. Měl název „Bohulibý způsob života“ a proběhl ve velké sportovní hale v Rize. Hlediště bylo podle jazyků rozděleno na tři sektory — lotyšský, ruský a sektor lotyšského znakového jazyka. Po závěrečné modlitbě všichni tleskali a mnozí plakali radostí, vděční Jehovovi za tuto výjimečnou událost.

OBDOBÍ RYCHLÉHO RŮSTU

Když období komunismu skončilo, kazatelské dílo v Lotyšsku postupovalo rychle kupředu. Před rokem 1995 však bratři ještě neměli v lotyštině Naši službu Království, a tak si někdy při kázání počínali poněkud neomaleně. Tento nedostatek však vyvážili svou horlivostí. Dace Škjipsnová popisuje, jak poprvé slyšela o pravdě: „V roce 1991 jsem si ve stánku u silnice koupila knihu o pekle a posmrtném životě. Sotva jsem ušla pár kroků, uslyšela jsem za sebou slova: ‚Koupila jste si jed!‘

V tu ránu jsem se zastavila. Přistoupili ke mně nějací manželé, představili se a řekli, že jsou svědkové Jehovovi. Pak jsme si začali povídat o Bibli. Po pravdě řečeno, rozebrali jsme snad všechno: hádes, gehennu, Vánoce, kříž  a nakonec i poslední dny! Musím přiznat, že některé věci jsem moc nechápala, ale to, co jsem slyšela, se mi líbilo. Vyměnili jsme si telefonní čísla a během následujících týdnů mi tito manželé odpovídali na řadu biblických otázek.“

„JSEM RÁD, ŽE JSEM SE NEVZDAL“

Jánis Folkmanis byl sovětským šampiónem ve vzpírání a při svých posledních závodech v březnu 1993 se stal mistrem Lotyšska. Jánis vypráví: „Roku 1992 mě můj kolega Jánis Cielavs pozval, abych přišel na jeho biblické studium. To změnilo můj život. Tři měsíce potom, co jsem se stal nejlepším vzpěračem Lotyšska, ze mě byl zvěstovatel Království. Pak jsem byl v srpnu 1993 pokřtěn. Když jsem druhým  v tělocvičně vydával svědectví, mému trenérovi se to vůbec nelíbilo. Ale jsem rád, že jsem se nevzdal. Moji přátelé Eduards Eihenbaums a Edgars Brancis vysvětlí proč.“

Eduards: „Jánis Folkmanis mi nabídl bezplatné biblické studium. Na to jsem zareagoval: ‚Jestli je opravdu bezplatné, můžeme začít studovat hned teď.‘ A tak jsme začali! To, co jsem se dozvídal, dávalo smysl — zvláště nauka o vzkříšení, jež byla mnohem logičtější než nauka o nesmrtelnosti duše. Studovat začala i moje žena a roku 1995 jsme byli oba pokřtěni.“

Edgars: „V tělocvičně Jánis horlivě kázal. Čtyřikrát mi nabídl, že se mnou bude studovat Bibli, ale já jsem pokaždé  odmítl. Vzal jsem si však od něj časopisy Strážná věž a Probuďte se! a knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Přitom jsem si stále říkal: ‚Proč se tak slavný sportovec zajímá o Bibli?‘ Zvědavost mi nedala a já jsem studovat přece jen začal. K čemu to vedlo? V roce 1995 jsem byl pokřtěn a dnes sloužím jako zvláštní průkopník.“

Lidé, kteří se chtěli líbit Bohu, museli překonat určité špatné návyky. Například Aivars Jackevičs měl problémy s pitím. Říká: „Můj pijácký víkend začínal pivem ke snídani, po kterém následovala láhev vodky. Jednoho lednového večera roku 1992 jsem byl zrovna doma a se zraněnou rukou zavěšenou v šátku jsem se utápěl v depresi a uvažoval o sebevraždě. Předešlý den, když jsem byl opilý, mě okradli. Vtom jsem uslyšel zaklepání. Přišel soused — ten, který se mnou už několikrát mluvil o Bibli. Povídali jsme si, on mi nabídl biblické studium a já je přijal.

V ty dny, kdy jsme studovali, jsem se alkoholu ani nedotkl, a to mi pomohlo udělat duchovní pokrok. Když jsem se dozvěděl, v jakém stavu jsou mrtví a že nebudu trápen v pekelném ohni — čehož jsem se vždycky bál —, začal jsem studovat třikrát týdně. Za necelé čtyři měsíce jsem se stal nepokřtěným zvěstovatelem. Bible nás však varuje: ‚Ať si ten, kdo si myslí, že stojí, dá pozor, aby nepadl.‘ Pošetile jsem jeden večer strávil ve špatné společnosti, opil jsem se a znovu se mi do mysli vkrádaly myšlenky na sebevraždu. Ale Jehova je milosrdný a trpělivý, a někteří láskyplní bratři mi přišli na pomoc. To pro mě bylo skutečně cenné poučení! V roce 1992 jsem byl pokřtěn a nyní jsem členem lotyšské rodiny betel.“ (1. Kor. 10:12; Žalm 130:3, 4)

Sloužit Jehovovi chtěl i Máris Krúmiňš, a proto také on musel udělat významné změny. Máris je v současné době rovněž v betelu. Vysvětluje: „Po skončení vojenské služby jsem ztratil veškeré iluze o životě. Později mě vyloučili z vysoké školy, protože jsem nechodil na přednášky. Zklamaný  vším jsem se zapletl do zločinu a jednou v noci jsem byl po rvačce v opilosti zatčen. Když jsem seděl v cele, přemýšlel jsem o zákonech, které jsem porušil, a uvědomil jsem si, že mnohé z nich vlastně vycházejí z Božích zákonů. Poprvé v životě jsem se modlil k Bohu o odpuštění a přísahal jsem, že ho budu hledat.

Když jsem byl z vězení propuštěn, chodil jsem do různých církví, ale vždy jsem se dočkal jen zklamání. Začal jsem tedy číst Bibli a jiné náboženské knihy. V roce 1990 jsem se ve vlaku potkal se svým bývalým spolužákem a dozvěděl jsem se, že patří ke svědkům Jehovovým. Během té krátké cesty, kdy jsem svému dlouholetému příteli naslouchal, jak mluví o Božím záměru s lidstvem a o příčině utrpení ve světě, mi Jehova otevřel srdce. Začal jsem studovat a v roce 1991 jsem se stal zvěstovatelem. Pak jsem byl v roce 1992 pokřtěn. O rok později jsem se stal členem lotyšské rodiny betel a roku 1995 jsem se oženil s finskou průkopnicí Simonou.“

 Edgars Endzelis studoval práva. Vzpomíná: „Začátkem devadesátých let visela ve vzduchu politická změna. Chodil jsem tehdy na právnickou fakultu v Rize a řada mých spolužáků vedla debaty o smyslu života. Četl jsem knihy o filozofii a východních náboženstvích. Také jsem se věnoval bojovému umění zvanému aikido. Pak jsme se s mou manželkou Elitou setkali se svědky Jehovovými.

Na našem prvním shromáždění jsme byli vřele přivítáni jak bratry, kteří mluvili lotyšsky, tak i těmi, kteří mluvili rusky. Jejich opravdová láska na nás hluboce zapůsobila. Přibližně ve stejné době mě šokovalo, když můj instruktor  bojového umění prohlásil, že mistry aikida se mohou stát pouze ti, kdo se hlásí k zen-buddhismu. Tím můj výcvik aikida skončil. Krátce nato jsem si nechal ostříhat dlouhé vlasy a v březnu 1993 jsme byli s Elitou pokřtěni. Od té doby mám výsadu využívat své znalosti v oblasti práva ‚při obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy‘ v Lotyšsku.“ (Fil. 1:7)

KŘESŤANSKÁ VÍRA JE ZKOUŠENA

V roce 1993 byla vyzkoušena víra čtyř dívek, které studovaly na konzervatoři v Jelgavě. Jejich pěvecký sbor  měl vystoupit při oslavách Dne nezávislosti. Ačkoli byly v pravdě jen krátce, byly rozhodnuty líbit se Bohu. Proto napsaly svému sbormistrovi a laskavě ho požádaly, aby je z vystoupení omluvil. Zpívat při takové příležitosti by totiž bylo v rozporu s jejich křesťanským svědomím. Jak na to sbormistr zareagoval? Rodičům dívek dal ultimátum. Napsal, že buď budou studentky zpívat, nebo budou ze školy vyloučeny. Podobně jako tři Hebrejci, dívky poslechly Jehovu. (Dan. 3:14, 15, 17; Sk. 5:29)

Jednou z dívek byla Dace Punculeová. Vzpomíná: „Díky modlitbám k Bohu a pomoci našich bratrů jsme zůstaly věrné. Ze školy nás sice vyloučili, ale toho, že jsem pevně stála na straně pravdy, jsem nikdy nelitovala. Jehova se  o mě skutečně dobře postaral. Už za pár měsíců jsem našla práci v advokátní kanceláři a zkušenosti, které jsem tam získala, jsem později využila v betelu, kde od roku 2001 sloužím.“

Ryzost některých křesťanů byla vyzkoušena také tehdy, když bylo třeba řešit otázku krve. Šestého září 1996 srazilo sedmnáctiletou Jelenu Godlevskou auto a ona utrpěla mnohočetnou zlomeninu pánve. Duchovně zralá Jelena se v srdci rozhodla zdržovat se krve. (Sk. 15:29) Většina lékařů v Lotyšsku tehdy zkušenosti s bezkrevní léčbou neměla, a tak Jelenini ošetřující lékaři odmítli provést operaci, při níž by zlomeninu napravili. Pak asi po týdnu, pozdě v noci, dva lékaři Jeleně transfuzi krve násilím vnutili, a ona zemřela.

Její matka Marina, která v té době ještě nebyla svědkem, říká: „Bylo úžasné vidět, jak silnou má moje dcera víru v Jehovu a jeho sliby. Neudělala kompromis.“ Nyní je Marina pokřtěná a ona i její rodina se těší, až budou moci Jelenu obejmout při vzkříšení. (Sk. 24:15)

DUCHOVNĚ ZRALÍ MUŽI SE DÁVAJÍ K DISPOZICI

Díky rychlému růstu počtu zvěstovatelů bylo třeba dalších duchovně zralých mužů, kteří by poskytovali vedení. V roce 1992 dostali nabídku sloužit v Lotyšsku jako misionáři tři lotyšsky mluvící bratři, kteří vyrůstali ve Spojených státech. Dva z nich byli ženatí: Valdis Puriňš, který měl manželku Lindu, a Alfreds Elksnis se svou ženou Doris. Třetí byl Alfredsův bratr Ivars Elksnis. Všech pět přijelo do Rigy v červenci 1992. Jejich čtyřpokojový byt byl zároveň misionářským domovem, skladem literatury a překladatelským oddělením.

Když se někdo učí cizí jazyk, pomůže mu při tom smysl pro humor. „Vedla jsem studium se dvěma mladými ženami,“ vypráví Doris Elksnisová, „a snažila jsem se jim  vysvětlit, že Satan mluvil k Evě prostřednictvím hada. Ale použila jsem jiné lotyšské slovo, které zní podobně. A výsledek? V mém podání Ďábel mluvil prostřednictvím prasete!“

V roce 1994 se z Austrálie přistěhovali Peter a Jean Lutersovi. Peter, který byl pokřtěn roku 1954, se narodil v Lotyšsku, ale vyrůstal v Austrálii. Je smutné, že Jean, která si brzy každého získala svým láskyplným jednáním a milou povahou, roku 1999 zemřela. Peter se rozhodl, že v Lotyšsku zůstane, a nyní slouží jako člen výboru odbočky. „Když jsme přijeli,“ říká Peter, „viděli jsme, že lotyšští bratři jsou v kazatelském díle horliví. Sborům však ještě nebyly přiděleny obvody, a propracovávány nebyly ani některé části samotné Rigy. Rovněž jen málo sborů mělo pravidelné veřejné přednášky. Obojí dali bratři rychle do pořádku.“

ABSOLVENTI GILEADU POVZBUZUJÍ DRUHÉ

První misionáři vyškolení v Gileadu přijeli do Lotyšska začátkem roku 1993. Dva manželské páry ze Švédska, Anders a Agneta Berglundovi a Torgny a Lena Fridlundovi, dostali pověření kázat v Jelgavě, která měla přes 60 000 obyvatel a sloužilo tam pouhých 28 zvěstovatelů. Anders, který je nyní členem výboru odbočky, říká: „Po příjezdu jsme začali s místními bratry chodit do kazatelské služby a oni nás skutečně plně zaměstnali. Některé dny jsme s nimi prakticky běhali z jednoho studia na druhé, a to sedm nebo osm hodin v kuse, bez jakékoli přestávky na jídlo! Jejich horlivost byla nakažlivá. Řada těch, s nimiž studovali, je nyní v celodobé službě.“

Torgny Fridlund vzpomíná: „Po tříměsíčním jazykovém kurzu jsme usoudili, že se již dokážeme domluvit sami. Vybrali jsme si obvod, kde se nekázalo od druhé světové války, ale lidé tam na dobrou zprávu moc dobře  nereagovali. Že by byla chyba v našem přístupu? Když jsme si o tom popovídali, vyzkoušeli jsme jinou metodu — u každých dveří jsme přečetli biblický verš. Pak jsme zahájili několik biblických studií.“

V dubnu 1995 začali přijíždět další absolventi Gileadu. Mezi ně patřili i Basse a Heidi Bergmanovi z Finska. Bratr nyní slouží jako cestující dozorce v ruském kraji. „Místní bratry jsem požádal, aby mě opravili, když ve službě řeknu něco špatně,“ říká Basse. „A oni na to s gustem zareagovali. Spontánně mě opravovali nejen v kazatelské službě, ale také během shromáždění. Dnes mě vždy zahřeje u srdce, když slyším bratry říkat: ‚Basse je už jedním z nás.‘“

Carsten a Jannie Ejstrupovi z Dánska sloužili v Lotyšsku společně až do doby, kdy Jannie, které tehdy nebylo ještě ani 40 let, prohrála svůj boj s rakovinou. „Nejlepší způsob, jak mohu dělat čest Jehovovi, je dál věrně sloužit ve svém misionářském působišti,“ říká Carsten. Takoví bratři jsou pro nás skutečně skvělým příkladem!

PŘIJÍŽDĚJÍ ABSOLVENTI ŠKOLY SLUŽEBNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Začátkem roku 1994 bylo do Lotyšska posláno více než dvacet absolventů školy služebního vzdělávání z Británie, Německa a Polska. Jako první přijeli Michael Udsen a Jess Kjaer Nielsen z Dánska. Dostali za úkol sloužit v průmyslovém městě Daugavpils, které je druhým největším městem Lotyšska.

Jess vypráví: „Do Daugavpilsu, jenž leží asi 240 kilometrů jihovýchodně od Rigy, jsme vyrazili jednoho chladného lednového odpoledne. Když jsme se škrábali do auta — staré dodávky napěchované literaturou —, v Rize zrovna sněžilo. Bratr, který řídil, nemluvil anglicky a my jsme zase neuměli ani slovo lotyšsky ani rusky. Asi každých 50 kilometrů zastavil a vrtal se v motoru. Jedna věc byla jistá, rozhodně neopravoval topení, protože uvnitř vozu byla  stejná zima jako venku! Ale jízdu jsme přežili a kolem půlnoci jsme se dokodrcali do Daugavpilsu. V té době bylo ve městě šestnáct zvěstovatelů. Do konce následujícího roku se jejich počet téměř zdvojnásobil.“

PŘEKLÁDÁ SE DO LOTYŠTINY

Před rokem 1992 měli bratři literaturu především v ruštině, tedy v jazyce, kterým mluvila většina Lotyšů. Mnoho lidí však raději používalo svůj rodný jazyk. Jedna zpráva uvádí: „Stojí za povšimnutí, že mezi těmi pár stovkami nových zvěstovatelů bylo několik ochotných mladých bratrů a sester, kteří byli jazykově nadaní, a my jsme mohli vidět, jak je při jejich práci vede Boží svatý duch.“

Díky velkému úsilí překladatelů začala od ledna 1995 vycházet Strážná věž měsíčně a od ledna 1996 dvakrát měsíčně. K dalším publikacím, které jsou nyní v lotyštině k dispozici, patří i několik knih, brožur a časopis Probuďte se!

Začátkem roku 1993 se překladatelský tým přestěhoval ze stísněných prostor misionářského domova v Rize do bytu v ulici Brívíbas. Pak se v srpnu 1994 překladatelé přesunuli do zrenovovaných kanceláří v ulici Miera č. 40. Jak ale bratři tyto nové kanceláře získali?

ŠTĚDRÝ DAR

Během druhé světové války z Lotyšska uprchli jedni manželé, George a Sigrid Hakmanisovi. V Londýně poznali pravdu a v roce 1951 byli pokřtěni. Příští rok se přestěhovali do Spojených států a v roce 1992 se na pět let vrátili do Lotyšska.

Když se tato země v roce 1991 odtrhla od Sovětského svazu, lidé mohli žádat o navrácení svého majetku, který jim stát zabavil. Sigrid a její sestra, jež je také svědkem Jehovovým, si více než padesát let schovávaly rodinné dokumenty, a tak mohly nemovitost v ulici Miera č. 40 získat  zpět. Po restituci dům laskavě darovaly Jehovově organizaci. Bratři ho přestavěli a zřídili v něm překladatelské oddělení. V této pětipodlažní budově může být navíc ubytováno 20 lidí.

Zasvěcení, jež proběhlo 20. srpna 1994, se zúčastnil i Milton G. Henschel z vedoucího sboru. Bratrům poradil, aby v ulici Miera koupili sousední šestipodlažní budovu č. 42. Majitel této nemovitosti, který  žil ve Spojených státech, s prodejem souhlasil. Budova byla rovněž úplně zrenovována a rodina betel se rozrostla na 35 členů. Od té doby se celý komplex rozšířil o další kanceláře a pokoje, a nyní je zde místo pro 55 betelitů.

ZÁKONNÉ UZNÁNÍ

Získat v Lotyšsku zákonnou registraci díla je i nadále obtížné. V roce 1996 úředníci registraci odmítli kvůli špatné publicitě, kterou tisk vyvolal kolem případu Jeleny Godlevské. Jeden člen parlamentu dokonce naznačoval, že naše dílo možná bude zakázáno! Bratři však úředníky navštěvovali dál a vysvětlovali jim podstatu našeho díla. Dne 12. října 1998 nakonec ředitel Kanceláře pro lidská práva oznámil zákonnou registraci dvou sborů — Riga-střed a Riga-Torňakalns —, a to na zkušební období jednoho roku. O měsíc později byl podobně zaregistrován i sbor v Jelgavě.

Lotyšský zákon vyžaduje, aby se nové sbory opakovaně registrovaly každý rok. Mají-li bratři získat trvalou registraci, musí se minimálně deset sborů opakovaně registrovat po dobu deseti let. Sbory, které na registraci teprve čekají, se nicméně mohou scházet, aniž by jim v tom úřady nějak bránily.

HLEDAJÍ SE MÍSTA KE SHROMAŽĎOVÁNÍ

Během devadesátých let počet zvěstovatelů rychle rostl, a tak bylo třeba větších prostor pro shromažďování. Roku 1997 se jedna vhodná budova dražila při veřejné aukci v Daugavpilsu a jedinými zájemci o koupi byli bratři. Rekonstrukce začala v prosinci 1998 a již po osmi měsících se více než 140 místních zvěstovatelů s nadšením scházelo ve svém vlastním sále Království.

První sál, který se stavěl prakticky od základů, byl dokončen roku 1997 ve městě Júrmala. Na jednoho tamějšího zájemce zapůsobila kvalita práce natolik, že svědky  požádal, aby mu postavili dům! Bratři něco takového samozřejmě odmítli a vysvětlili mu, že naše dílo má duchovní charakter. Ve stejné době bratři z Torňakalnsu v Rize získali za sníženou cenu vyhořelé kino. Do srpna 1998 se tato poničená budova změnila v krásný dvojsál Království!

POMOC Z FINSKA

K pokroku díla v Lotyšsku velmi přispěli bratři z Finska. V letech 1992 až 2004 nad tímto dílem také vykonávali dohled. Ve Finsku se rovněž tisknou veškeré časopisy v lotyštině a byli odtud po léta vysíláni schopní bratři, aby v Lotyšsku poskytovali vedení. K nim patří i Juha Huttunen, který sem přijel se svou manželkou Tainou v roce 1995. Juha nyní slouží ve výboru odbočky. Také Ruben a Ulla Lindhovi, kteří v celodobé službě strávili dohromady přes 80 let, zde vykonali kus dobré práce. Před tím, než se bratr Lindh vrátil zpátky do Finska, sloužil čtyři roky v lotyšském zemském výboru.

Kromě toho přes 150 finských bratrů pomáhalo v Lotyšsku při různých stavebních projektech. Díky namáhavé práci všech těchto láskyplných bratrů a hlavně díky tomu, že Jehova zvěstovatelům, průkopníkům a misionářům v této zemi bohatě žehnal, začala 1. září 2004 na dílo v Lotyšsku dohlížet místní odbočka.

ZVLÁŠTNÍ KAZATELSKÉ KAMPANĚ

Většina zvěstovatelů v Lotyšsku žije ve městech nebo v jejich blízkosti. Začátkem roku 2001 dostaly sbory dopis, ve kterém byli bratři povzbuzeni, aby využili část své dovolené na zvláštní kazatelskou kampaň v nepřidělených územích. Přihlásilo se 93 dobrovolníků, kteří byli rozděleni do devíti skupin a dostali za úkol sloužit v řadě venkovských městeček a vesnic.

Na tuto kampaň si vzal volno i Vjačeslavs Zaicevs, který je členem rodiny betel. „Byla to skvělá příležitost poznat  se lépe s dalšími bratry a sestrami,“ říká Vjačeslavs. „Po službě jsme se společně najedli, vyprávěli si zážitky a plánovali, co budeme dělat příští den. Pak jsme hráli fotbal a koupali se v jezeře. Zkrátka jsme okusili, jaké to bude v ráji.“

Bratři ve službě strávili přes 4 200 hodin — v průměru více než 41 hodin na zvěstovatele —, rozšířili přes 9 800 publikací, vykonali 1 625 opětovných návštěv a zavedli 227 biblických studií. Podobné kampaně se od té doby organizují každý rok.

CESTU K PRAVÉ SVOBODĚ NALÉZÁ MNOHO LIDÍ

Naše vyprávění začalo u Anse Insberga, Lotyše, který během jedné hvězdnaté noci na moři vyléval Bohu své srdce. Ans si přál najít lidi, kteří Boha uctívají „duchem a pravdou“. (Jan 4:24) Jehova jeho pokornou prosbu vyslyšel. Od té doby v Lotyšsku poznalo pravdu více než 2 400 dalších upřímných lidí a téměř stejný počet jich nyní studuje Bibli. Je tedy třeba vykonat ještě mnoho práce! (Mat. 9:37, 38)

Svědkové Jehovovi v Lotyšsku se usilovně snaží pomoci všem, kdo touží po pravé svobodě. Nekážou o svobodě, která je symbolizována již zmíněným památníkem na ulici Brívíbas, ale o té, kterou přinese Boží Království. Ti, kdo po tomto Království touží a kdo uctívají Jehovu „duchem a pravdou“, budou brzy osvobozeni od veškeré bolesti a utrpení. Jistě okusí dokonalou svobodu — totiž „slavnou svobodu Božích dětí“. (Řím. 8:21)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 190]

„Nikdy nezapomenu na svůj křest. Proběhl pozdě v noci v jedné ledové řece. Celá jsem se třásla zimou, ale byla jsem šťastná.“

[Praporek na straně 203]

„Uslyšela jsem za sebou slova: ‚Koupila jste si jed!‘“

 [Rámeček a mapy na straně 184 a 185]

STRUČNÝ PŘEHLED — Lotyšsko

Země

Od východu k západu měří Lotyšsko asi 450 kilometrů a od severu k jihu 210 kilometrů. Zhruba 45 procent území pokrývají lesy. Žijí zde bobři, jeleni, losi, rysové, vydry, tuleni, divoká prasata a vlci. Ze zástupců ptačí říše můžete spatřit čápa černého, volavku, slavíka nebo strakapouda.

Lidé

Lotyšsko má 2,3 milionu obyvatel, z nichž více než třetina žije v hlavním městě Rize. Převažuje zde luteránské a římskokatolické vyznání a také ruská pravoslavná církev. Většina lidí se však k žádnému náboženství nehlásí.

Jazyky

Zhruba šedesát procent obyvatel mluví lotyšsky a přes 30 procent rusky. Mnoho lidí ovládá více než jeden jazyk.

Hospodářství

Téměř 60 procent Lotyšů pracuje v sektoru služeb, ostatní jsou zaměstnáni v průmyslu a zemědělství.

Jídlo

V Lotyšsku se pěstují ječmen, brambory, cukrová řepa, různé druhy zeleniny a obilí. Chová se zde dobytek, kozy, prasata, ovce a rozšířený je také chov drůbeže.

Podnebí

Je zde vysoká vlhkost a většinou bývá oblačno. Léto bývá relativně chladné a teploty v zimě nejsou příliš nízké.

 [Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ESTONSKO

RUSKO

LITVA

Valmijera

RIGA

Júrmala

Sloka

Tukums

Ventspils

Kuldíga

Lijepaja

Vajnede

Jelgava

Daugavpils

LOTYŠSKO

BALTSKÉ MOŘE

Rižský záliv

[Obrázek]

Riga

 [Rámeček a mapa na straně 186]

Rozdělení do čtyř oblastí

Lotyšsko se zeměpisně i kulturně obvykle dělí do čtyř oblastí. Každá z nich má své charakteristické znaky a svůj půvab. Hned u Rižského zálivu leží největší oblast, Vidzemsko. Nachází se zde například města Sigulda a Césis se svými starými hrady a bohatou historií a také hlavní město Lotyšska, Riga. Na východ odtud se rozkládá nížinatá oblast Latgalsko s nádherně modrými jezery a druhým největším městem Lotyšska, Daugavpilsem. Zemgalsku se někdy říká „obilnice Lotyšska“ a leží jižně od západního toku řeky Daugavy, která sem přitéká z Běloruska a ústí do Rižského zálivu. Chloubou této oblasti jsou dva velkolepé barokní paláce navržené italským architektem Rastrellim, který vypracoval projekty také pro Zimní palác v Sankt Petěrburgu. Ve čtvrté oblasti, v Kurzemsku, můžete vidět statky, lesy i pláže. K této oblasti patří pobřeží Baltského moře, dále například města Ventspils a Lijepaja a také mnoho rybářských vesniček.

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

 1 VIDZEMSKO

 2 LATGALSKO

 3 ZEMGALSKO

 4 KURZEMSKO

 [Rámeček a obrázky na straně 192 a 193]

Vydala jsem svědectví jednomu knězi a to změnilo život nás obou

ANNA BATŇOVÁ

ROK NAROZENÍ 1958

ROK KŘTU 1977

Z JEJÍHO ŽIVOTA Vyrůstala v křesťanské rodině na Ukrajině a nyní slouží jako zvláštní průkopnice. Pomohla ke křtu více než třiceti lidem.

DO LOTYŠSKA jsem se přestěhovala v roce 1986, protože jsem se dozvěděla, že je tam zapotřebí více zvěstovatelů. Nemohli jsme kázat veřejně, a tak jsem Bibli vždycky schovala do nákupní tašky a oslovovala lidi v parcích nebo na jiných místech. Mluvili jsme hlavně o naději na Království, a Bibli jsme používali jen tehdy, když oslovený zareagoval příznivě. Lidé se báli rodinných příslušníků a sousedů, a tak nás málokdy pozvali k sobě domů. Proto jsme se zájemci studovali, kde se dalo.

Biblická literatura byla velmi vzácná. Náš sbor měl dokonce po několik let k dispozici jen jedno ruské vydání knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Knihu jsme ve službě hojně používali, ale nikomu jsme ji nedali.

Jednou jsme společně s mojí partnerkou kázaly poblíž kostela a tam jsme se setkaly s knězem Pjotrem Batňou. Abychom nějak zapředly rozhovor, zeptaly jsme se ho, kde se dá koupit Bible. „Také se o Bibli zajímám,“ odpověděl. Potom jsme si hezky popovídali. Druhý den jsme se s Pjotrem setkaly v nedalekém parku, ukázaly mu obsah v knize Pravda a zeptaly se, jaké téma by ho zajímalo. Vybral si kapitolu „Všeobecně rozšířené zvyky, které se nelíbí Bohu“. Byl z toho pěkný rozhovor a jeden bratr pak s Pjotrem vedl biblické studium.

Když Pjotr získal přesné poznání Bible, začal ostatním duchovním klást různé otázky a zjistil, že neumějí vysvětlit ani základní biblické nauky! Brzy z církve vystoupil a zasvětil se Jehovovi.

V roce 1991 jsem se za Pjotra provdala a společně jsme sloužili jako průkopníci. Jen o několik let později však můj manžel tragicky zahynul. Jak jsem se s tím vyrovnala? Velmi mi pomohlo plně se věnovat kazatelské službě a učit druhé o ‚Bohu veškeré útěchy‘. (2. Kor. 1:3, 4) Od roku 1997 mám dokonce výsadu sloužit jako zvláštní průkopnice.

[Obrázek]

Pjotr

[Rámeček a obrázky na straně 200 a 201]

Toužila jsem po spravedlivé vládě

INDRA REITUPEOVÁ

ROK NAROZENÍ 1966

ROK KŘTU 1989

Z JEJÍHO ŽIVOTA Tato bývalá komunistka začala v roce 1990 sloužit jako průkopnice a pomohla ke křtu více než třiceti lidem.

KDYŽ jsem vyrůstala, nevěřila jsem ani v Boha, ani v Bibli. Vždycky jsem se ale snažila bojovat za to, co je správné, a nemohla jsem pochopit, proč se lidem pořád nedaří nastolit dobrou a spravedlivou vládu.

Když jsem se poprvé setkala se svědky Jehovovými a oni mi přečetli několik veršů z Bible, udělalo to na mě silný dojem. To, co říkali, dávalo smysl! Velmi na mě zapůsobily myšlenky o vládě Království a o tom, jak Ježíš hájil spravedlnost. V roce 1989 jsem byla pokřtěna v jednom jezeře a o šest měsíců později jsem vstoupila do pravidelné průkopnické služby. V té době jsme s manželem měli jedno dítě a později se nám narodila ještě dvojčata. Můj manžel Ivan je také svědkem Jehovovým a díky jeho láskyplné podpoře mohu v celodobé službě pokračovat.

Když byly děti malé, hodně jsem vydávala neformální svědectví na ulici a v parcích. Díky dvojčatům to vlastně bylo snazší, protože přitahovala pozornost, a tak nebylo těžké navázat s lidmi nenucený rozhovor.

Při vydávání svědectví v jednom parku v Rize jsem potkala Annu. Seděla na lavičce a chystala se jít na koncert, na který už měla koupený lístek. Ale biblická naděje pro lidstvo ji zaujala natolik, že na koncert nakonec nešla. Společně jsme si přečetly několik biblických veršů a domluvily se, že se v parku sejdeme znovu. Půl roku nato byla Anna (vpravo) pokřtěna a nyní slouží v odbočce, v překladatelském oddělení. Uvědomuji si, jak mi Jehova ve službě žehná, a to mě naplňuje velkou radostí.

[Obrázek]

Naše rodina

[Rámeček a obrázek na straně 204 a 205]

Tehdy mi snad četly myšlenky

ANDREJ GEVLJA

ROK NAROZENÍ 1963

ROK KŘTU 1990

Z JEHO ŽIVOTA Slouží jako průkopník, zástupce krajského dozorce a městský dozorce. Na fotografii je se svou manželkou Jelenou.

V LEDNU 1990 mě ve vlaku do Rigy oslovily dvě ženy (jednou z nich byla Indra Reitupeová, viz rámeček na stranách 200 a 201) a zeptaly se, jestli jsem někdy četl Bibli. Tehdy mi snad četly myšlenky, protože jsem chtěl Bibli poznat už dávno, ale nemohl jsem ji sehnat. Dal jsem jim tedy svou adresu a telefonní číslo. Když za několik dní přišly, už jsem na ně netrpělivě čekal. Velmi na mě zapůsobilo, jak obratně pomocí Bible odpovídaly na mé otázky. Zanedlouho se mnou začal studovat Pjotr Batňa, průkopník, který byl kdysi knězem (viz rámeček na stranách 192 a 193).

O čtyři měsíce později jsem se poprvé zúčastnil shromáždění. Ta se v létě konala jednou za měsíc od 10.00 do 18.00 hodin v lese. Bratři probrali některé části programu teokratické školy a služebního shromáždění. Většinou byl také někdo pokřtěn, a tak před polední přestávkou zazněl proslov ke křtu.

To, co jsem se dozvídal, a také láska mezi bratry, kterou jsem na shromážděních pozoroval, se mi moc líbily. Přál jsem si být co nejdříve pokřtěn, a to se mi splnilo koncem srpna téhož roku. Křest proběhl v jednom jezeře.

Začátkem devadesátých let jsem studoval Bibli s několika lidmi v mém ateliéru a někteří z nich se nakonec dali pokřtít. V roce 1992 jsem měl velkou radost z toho, že pravdu díky Jehovovi přijala také moje manželka Jelena.

[Rámeček a obrázky na straně 208 a 209]

Návrat po padesáti letech

ÁRIJA B. LEIVERSOVÁ

ROK NAROZENÍ 1926

ROK KŘTU 1958

Z JEJÍHO ŽIVOTA Narodila se v Lotyšsku, ale pak žila v několika jiných zemích. Nakonec se vrátila, aby mohla sloužit tam, kde to bylo více zapotřebí.

ZA DRUHÉ světové války můj otec rozhodl, že se z Lotyšska odstěhujeme. Později jsem se vdala a s manželem jsme se usadili ve Venezuele. Tam jsem se poprvé setkala se svědky Jehovovými a souhlasila jsem s tím, že se mnou jedna misionářka bude studovat Bibli. Studium probíhalo v němčině. Když jsem začala chodit na shromáždění, naučila jsem se španělsky, což je ve Venezuele úřední jazyk.

V roce 1958 jsme se přestěhovali do Spojených států a o dva měsíce později jsem byla pokřtěna. Když manžel zemřel, odstěhovaly jsme se s dcerou do Španělska a já jsem tam sloužila jako průkopnice. V té době v zemi vládl diktátorský režim generála Franca a mnoho pokorných a zbožných lidí žíznilo po pravdě. Za těch šestnáct let, kdy jsem ve Španělsku žila, jsem asi třiceti lidem pomohla ke křtu.

Když jsem po pádu sovětského komunismu v roce 1991 navštívila Lotyšsko, ukázalo se, že je tam velmi zapotřebí zvěstovatelů Království. A tak se mi v roce 1994 — tedy přesně padesát let poté, co jsem Lotyšsko opustila — splnil sen vrátit se do své rodné země a sloužit tam jako průkopnice.

V Lotyšsku bylo pole skutečně zralé ke žni. Například jsem vydala svědectví jistému muži a on požádal o knihu pro svou dceru, která se prý o duchovní věci zajímá. Dal mi její adresu a já jsem s ní začala studovat. Do roka byla pokřtěna. Jsem Jehovovi velmi vděčná za výsadu sloužit mu ve své rodné zemi jako průkopnice a za sílu, abych to zvládla, i když jsem tolik let žila v cizině.

[Obrázek]

Když mi bylo dvacet let

 [Tabulka a graf na straně 216 a 217]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Lotyšsko

1916 Je pokřtěn námořník Ans Insberg. Po první světové válce dával do lotyšských novin inzeráty ohlašující Boží Království.

1920

1926 V Rize je zřízena kancelář.

1928 Je vydána první publikace v lotyštině — brožura Svoboda pro národy. Z Německa přijíždějí kolportéři.

1931 Percy Dunham je jmenován vedoucím kanceláře.

1933 Je zaregistrováno Mezinárodní sdružení badatelů Bible (IBSA).

1934 Vláda lotyšskou kancelář IBSA zavírá.

 Z období 1939 až 1992 nejsou k dispozici žádné zprávy

1940

1940 Lotyšsko se stává součástí Sovětského svazu; Dunhamovi musí odjet.

1951 Svědkové jsou deportováni na Sibiř.

1960

1980

1991 Lotyšsko opět získává politickou nezávislost.

1993 Přijíždějí první misionáři vyškolení v Gileadu.

1995 V lotyštině začíná vycházet měsíčně Strážná věž.

1996 V Rize je ustaven zemský výbor.

1997 Ve městě Júrmala je postaven první úplně nový sál Království.

1998 Jsou zákonně zaregistrovány dva sbory v Rize.

2000

2001 Je zorganizována první zvláštní kazatelská kampaň.

2004 Prvního září je v Lotyšsku zřízena odbočka.

2006 Odbočka je rozšířena; v Lotyšsku slouží přes 2 400 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

2 000

1 000

1920 1940 1960 1980 2000

 [Celostránkový obrázek na straně 176]

[Obrázek na straně 178]

V této budově v Rize sídlila první kancelář badatelů Bible, 1926

[Obrázek na straně 178]

„Svoboda pro národy“ v lotyštině předkládala radostné poselství, 1928

[Obrázek na straně 178]

Rees Taylor

[Obrázek na straně 180]

Ferdinand Fruck, pokřtěný roku 1927

[Obrázek na straně 180]

Heinrich Cech a jeho manželka Elsa před svým holičstvím ve městě Lijepaja

 [Obrázky na straně 183]

Edwin Ridgewell (vlevo) a Andrew Jack do Lotyšska tajně vozili literaturu

[Obrázek na straně 183]

Percy a Madge Dunhamovi

[Obrázek na straně 183]

Členové odbočky a další svědkové ve třicátých letech

[Obrázek na straně 191]

Seznam KGB se jmény svědků zatčených roku 1950. Mnoho bratrů bylo posláno na Sibiř

[Obrázek na straně 191]

Sibiř, začátek 50. let

 [Obrázek na straně 194]

Na větších shromážděních, jako například při tomto pohřbu, bratři poslouchali biblické proslovy

[Obrázek na straně 194]

Pauls a Valija Bergmanisovi překládali „Strážnou věž“ do lotyštiny, text psali ručně do školních sešitů

[Obrázky na straně 194]

Při výrobě „Strážné věže“ bratři používali mikrofilm (na obrázku ve skutečné velikosti); vyvolávali negativy, dělali kopie a distribuovali je

[Obrázky na straně 197]

Paulíne Serovová seznámila s pravdou zdravotní sestru Teofíliju Kalvíteovou

[Obrázek na straně 199]

Jurij Kaptola v roce 1981

[Obrázek na straně 199]

Dnes před věznicí, kde byl zavřený

[Obrázky na straně 202]

Oblastní sjezd „Bohulibý způsob života“ v roce 1998, první sjezd konaný v Lotyšsku; sektor znakového jazyka

[Obrázky na straně 207]

Tři měsíce potom, co se Jánis Folkmanis stal mistrem Lotyšska ve vzpírání, začal sloužit jako zvěstovatel Království

[Obrázky na straně 207]

Máris Krúmiňš se k Bohu poprvé modlil ve vězení

[Obrázek na straně 210]

Dace Punculeová byla vyloučena ze školy, protože odmítla zpívat nacionalistické písně

[Obrázek na straně 210]

Jelena Godlevská zemřela, když jí byla násilím vnucena krevní transfuze

[Obrázek na straně 210]

Cestující dozorci a jejich manželky posilují sbory

 [Obrázek na straně 215]

Lotyšská rodina betel

[Obrázky na straně 215]

Výbor odbočky v roce 2006

Peter Luters

Anders Berglund

Hannu Kankaanpää

Juha Huttunen

[Obrázek na straně 215]

Tři budovy odbočky na ulici Miera v Rize

[Obrázky na straně 218]

Jehovův lid nyní může v Lotyšsku svobodně kázat

[Obrázky na straně 218]

Vyhořelé kino (vlevo) bylo přestavěno na dvojsál Království (dole)