Jehova

Definice: Osobní jméno jediného pravého Boha. Označil se jím sám. Jehova je Stvořitel a oprávněně Svrchovaný panovník vesmíru. „Jehova“ je přeloženo z hebrejského tetragrammatu, יהוה, které znamená „Působí, aby se stalo“. Tato čtyři hebrejská písmena jsou v mnoha jazycích představována písmeny JHVH nebo YHWH.

Kde se objevuje Boží jméno v biblických překladech, jež se dnes běžně používají?

Ekumenický překlad (1984) Poznámka pod čarou „č“ k 2. Mojžíšově 3:14 říká: „Jméno Jahve (jež nahrazujeme českým Hospodin) vždy připomínalo Izraeli Boha blízkého, Spasitele.“

Písmo svaté Starého zákona od Mons. Dr. Josefa Hegera (Česká katolická Charita, 1958) používá všude jméno „Jahve“. [Je zajímavé, že The Catholic Encyclopedia, 1913, Sv. VIII, s. 329, říká: „Jehova, osobní jméno Boha ve Starém zákoně; proto mu Židé říkali to jméno, vynikající, velké jméno, jediné jméno.“]

Jeruzalémská bible [JB–č]: Tetragrammaton se překládá Jahve od prvního výskytu v Genezi 2:4.

Die Heilige Schrift (N. Brockhaus, Wuppertal–Elberfeld, 1959) používá všude jméno „Jehova“.

American Standard Version: V tomto překladu se důsledně používá v Hebrejských písmech jméno Jehova počínaje 1. Mojžíšovou 2:4.

Překlad nového světa: Jméno Jehova je v tomto překladu užíváno jak v Hebrejských, tak v Křesťanských řeckých písmech. Objevuje se 7 210krát.

The Bible in Living English od S. T. Byingtona: V celých Hebrejských písmech se používá jméno Jehova.

The ‚Holy Scriptures‘ v překladu J. N. Darbyho: Jméno Jehova se vyskytuje v celých Hebrejských písmech, také v mnoha poznámkách pod čarou u textů  Křesťanských řeckých písem, počínaje Matoušem 1:20.

The Emphatic Diaglott od Benjamina Wilsona: Jméno Jehova se nalézá v tomto překladu Křesťanských řeckých písem u Matouše 21:9 a na 17 jiných místech.

The Holy Bible v překladu Roberta Younga: V tomto doslovném překladu se vyskytuje jméno Jehova v celých Hebrejských písmech.

Proč mnohé překlady Bible nepoužívají Boží osobní jméno, nebo je používají jen několikrát?

V oddílu „Význam názvů, výrazů a jmen“ v takzvaném Kutnohorském vydání Kralické bible (1579–1593) z roku 1949 je uvedeno pod heslem „Jsem, kterýž jsem“: „. . . Odkudž Jehova, jméno podstatné Boží samému Bohu vlastní:. . . Místo kteréhož jména česky klade se Hospodin, protože již v zvyk přišlo, aby jméno to samému Bohu věčnému se přivlastňovalo a jinému žádnému.“ (Spolehli se tedy na vlastní názor o tom, co je přiměřené, a na tom základě odstranili ze Svaté bible osobní jméno jejího božského původce, jehož jméno se v původní hebrejštině objevuje častěji než kterékoli jiné jméno nebo jakýsi titul. Přiznávají, že se řídí zvykem. O stoupencích judaismu Ježíš řekl: „Tak jste učinili Boží slovo neplatným kvůli svému ústnímu podání.“ — Mat. 15:6.)

Překladatelé, kteří se cítili povinni uvést Boží osobní jméno v hlavním textu aspoň jednou nebo snad několikrát, třebaže ne pokaždé, kdy se vyskytuje v hebrejštině, se zřejmě řídili příkladem Williama Tyndala, který božské jméno uvedl ve svém překladu pěti knih Mojžíšových z roku 1530, a tak přerušil zvyk jméno úplně vynechávat.

Užívali jméno Jehova inspirovaní pisatelé Křesťanských řeckých písem?

Jeroným ve čtvrtém století napsal: „Matouš, který je také Levi a jenž se stal z publikána apoštolem, první ze  všech sepsal Kristovo evangelium v Judeji v hebrejském jazyce a [hebrejských] písmenech k prospěchu těch z obřízky, kteří uvěřili.“ (De viris inlustribus, kap. III) Toto evangelium obsahuje 11 přímých citací z úseků Hebrejských písem, kde se vyskytuje tetragrammaton. Není důvod, abychom nevěřili, že Matouš citoval pasáže tak, jak byly napsány v hebrejském textu, z něhož citoval.

Jiní inspirovaní pisatelé, kteří přispěli k obsahu Křesťanských řeckých písem, citovali stovky pasáží ze Septuaginty, překladu Hebrejských písem do řečtiny. Mnohé z těchto pasáží obsahovaly hebrejský tetragrammaton přímo v řeckém textu raných opisů Septuaginty. V souladu s Ježíšovým vlastním postojem k Otcovu jménu Ježíšovi učedníci v těchto citacích jméno zachovávali. — Srovnej Jana 17:6, 26.

V časopise Journal of Biblical Literature napsal George Howard z Georgijské univerzity: „Spolehlivě víme, že řecky mluvící Židé stále psali יהוה do svých řeckých Písem. Navíc je velice nepravděpodobné, že by se konzervativní řecky mluvící židovští křesťané s tímto zvykem rozloučili. Ač v druhotných odkazech na Boha pravděpodobně užívali slova [Bůh] a [Pán], bylo by krajně neobvyklé, aby odstranili tetragram ze samotného biblického textu. . . Protože v opisech řecké Bible, která představovala Písma rané církve, se ještě psal tetragram, je rozumné věřit, že N[ovo]Z[ákonní] pisatelé v citátech z Písma zachovávali v biblickém textu tetragram. . . Ale když byl odstraněn z řeckého S[tarého] Z[ákona], byl odstraněn i v citacích ze S[tarého] Z[ákona] v N[ovém] Z[ákoně]. Tak muselo někdy na počátku 2. století používání náhražek vytlačit tetragram z obou Zákonů.“ — Březen 1977, Sv. 96, č. 1, s. 76, 77.

Která podoba božského jména je správná — Jehova, nebo Jahve?

Žádný člověk si dnes nemůže být jistý, jak se jméno původně vyslovovalo v hebrejštině. Proč ne? Biblická  hebrejština se původně psala jen souhláskami, bez samohlásek. Když se jazyk běžně užíval, čtenáři patřičné samohlásky snadno doplňovali. Časem si však Židé vytvořili pověrčivou představu, že je nesprávné vyslovit Boží osobní jméno nahlas, a tak používali náhradní výrazy. Po staletích vyvinuli židovští učenci systém teček, aby se naznačilo, které samohlásky použít při čtení starověké hebrejštiny, ale mezi čtyři souhlásky představující božské jméno vsunovali samohlásky náhradních výrazů. Tak se původní výslovnost božského jména ztratila.

Mnozí učenci dávají přednost psaní „Jahve[h]“, ale je to nejisté a nemohou se na tom shodnout. Na druhé straně „Jehova[h]“ je ta podoba jména, která je nejsnáze poznatelná, protože se užívá v latině a jiných jazycích po staletí a stejně jako jiné podoby zachovává čtyři souhlásky hebrejského tetragrammatu.

J. B. Rotherham v The Emphasised Bible použil v celých Hebrejských písmech formu Yahweh. Později však ve svém díle Studies in the Psalms (Studie Žalmů) přešel na tvar „Jehovah“. Vysvětlil: „JEHOVAH — používání této anglické podoby Pamětního jména. . . v této verzi žaltáře nevychází z nějakých pochybností, pokud jde o přesnější výslovnost Jahve, ale jen z osobně vyhledaných praktických dokladů, že je žádoucí udržet si spojení se zrakem a sluchem veřejnosti v této věci, v níž jde hlavně o snadné rozpoznání Božského jména.“ — Londýn, 1911, s. 29.

Potom, co probral různé výslovnosti, došel německý profesor Gustav Friedrich Oehler k závěru: „Od této chvíle používám slovo Jehova, protože toto jméno skutečně zdomácnělo v našem slovníku a nedá se nahradit.“ — Theologie des Alten Testaments (Starozákonní teologie), 2. vydání, Stuttgart, 1882, s. 143.

Jezuitský učenec Paul Joüon prohlašuje: „V našich překladech jsme místo (hypotetické) podoby Yahweh použili formu Jéhovah. . ., jež je konvenční literární formou užívanou ve francouzštině.“ — Grammaire de  l’hébreu biblique (Gramatika biblické hebrejštiny), Řím, 1923, pozn. pod čarou na s. 49.

Většina jmen se poněkud mění, když se přenáší z jednoho jazyka do druhého. Ježíš se narodil jako Žid a jeho jméno se hebrejsky vyslovovalo snad Ješua, ale inspirovaní pisatelé Křesťanských písem neváhali použít řeckou podobu jména Iésous. Ve většině ostatních jazyků se výslovnost trochu liší, ale volně užíváme podobu, která je v našem jazyce běžná. Totéž platí i o jiných biblických jménech. Jak tedy můžeme dát najevo patřičnou úctu k Tomu, jemuž náleží nejdůležitější jméno ze všech? Tím, že nebudeme vůbec vyslovovat ani psát jeho jméno, protože nevíme přesně, jak se původně vyslovovalo? Nebo spíše tím, že budeme používat výslovnost a pravopis, které jsou běžné v našem jazyce, a přitom dobře mluvit o Majiteli jména a chovat se jako jeho ctitelé způsobem, který je mu ke cti?

Proč je důležité znát a používat Boží osobní jméno?

Máš důvěrný vztah k někomu, jehož osobní jméno neznáš? Pro lidi, jimž je Bůh bezejmenný, je často pouze neosobní silou, ne skutečnou osobou, ne tím, koho znají a milují a k němuž mohou ze srdce hovořit v modlitbě. Jestliže se vůbec modlí, jejich modlitby jsou pouhý rituál, formální opakování naučených výroků.

Praví křesťané mají pověření od Ježíše Krista, aby činili učedníky z lidí všech národů. Jak by mohli při vyučování těchto lidí ukázat, že se pravý Bůh odlišuje od falešných bohů národů? Jedině používáním jeho osobního jména, jak to činí sama Bible. — Mat. 28:19, 20; 1. Kor. 8:5, 6.

2. Mojž. 3:15: „Bůh. . . řekl Mojžíšovi: ‚Tak máš říci izraelským synům: „Jehova, Bůh vašich praotců. . . mě k vám poslal.“ To je mé jméno na neurčitý čas a to je mé pamětní jméno pro generaci za generací.‘“

 Iz. 12:4: „Vzdávejte díky Jehovovi! Vzývejte jeho jméno. Dávejte na vědomí jeho jednání mezi národy. Zmiňujte se, že jeho jméno je vysoko umístěno.“

Ezek. 38:17, 23: „Tak řekl Svrchovaný Pán Jehova: ‚. . . jistě se vyvýším a posvětím se a učiním se známým před očima mnoha národů; a budou muset poznat, že já jsem Jehova.‘“

Mal. 3:16: „Ti, kteří mají bázeň před Jehovou, spolu mluvili, každý se svým druhem, a Jehova stále věnoval pozornost a naslouchal. A začala se před ním psát pamětní kniha pro ty, kteří mají bázeň před Jehovou, a pro ty, kteří myslí na jeho jméno.“

Jan 17:26: „[Ježíš se modlil ke svému Otci:] Dal jsem jim [svým následovníkům] tvé jméno na vědomí a chci je dát na vědomí, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a já ve spojení s nimi.“

Sk. 15:14: „Symeon obšírně vyprávěl, jak Bůh poprvé obrátil svou pozornost k národům, aby z nich vybral lid pro své jméno.“

Je Jehova ve „Starém zákoně“ a Ježíš Kristus v „Novém zákoně“ stejná osoba?

Mat. 4:10: „Potom mu Ježíš řekl: ‚Odejdi, Satane! Je totiž napsáno: „Jehovu [„Pána“, KB a jiné], svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“‘“ (Ježíš zjevně neříkal, že uctíván má být on sám.)

Jan 8:54: „Ježíš odpověděl [Židům]: ‚Jestliže oslavuji sám sebe, má sláva není nic. Je to můj Otec, kdo mě oslavuje, ten, o němž říkáte, že je vaším Bohem.‘“ (Hebrejská písma jasně označují Jehovu jako Boha, k jehož uctívání se Židé hlásili. Ježíš neřekl, že on sám je Jehova, ale že Jehova je jeho Otec. Ježíš velmi jasně řekl, že on a jeho Otec jsou dva odlišní jedinci.)

Žalm 110:1: „Jehovův výrok k mému [Davidovu] Pánu je: ‚Posaď se po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele jako podnož tvým nohám.‘“ (U Matouše  22:41–45 Ježíš vysvětlil, že on sám je Davidovým „Pánem“, o němž pojednává tento žalm. Ježíš tedy není Jehova, ale je tím, komu byla určena Jehovova slova.)

Fil. 2:9–11: „Právě proto ho [Ježíše Krista] také Bůh vyvýšil do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem, aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce.“ (Povšimněme si, že Ježíš Kristus je zde ukázán jako někdo odlišný od Boha, Otce, a jako Bohu podřízený.)

Jak může člověk milovat Jehovu, když se ho má také bát?

Bible nám říká, že bychom měli Jehovu nejen milovat (Luk. 10:27), ale také se ho bát. (1. Petra 2:17; Přísl. 1:7; 2:1–5; 16:6) Zdravá bázeň před Bohem způsobí, že budeme velmi opatrní, abychom se mu neznelíbili. Láska k Jehovovi nás pohne, abychom chtěli dělat to, co se mu líbí, a abychom vyjadřovali své ocenění pro nesčíslné projevy jeho lásky a nezasloužené laskavosti.

Znázornění: Syn se právem bojí, aby se neznelíbil svému otci, ale ocenění pro to, co všechno pro něho jeho otec dělá, by mělo syna také pohnout, aby projevoval otci opravdovou lásku. Potápěč možná řekne, že miluje moře, ale zdravá bázeň před ním mu pomáhá, aby si uvědomil, že některé věci nesmí udělat. Podobně by se naše láska k Bohu měla pojit se zdravou bázní, abychom neudělali nic, co vyvolá jeho nelibost.