Zpověď, vyznání

Definice: Veřejné nebo soukromé prohlášení nebo přiznání 1. toho, čemu osoba věří, nebo 2. jeho hříchů.

Je obřad usmíření včetně ušní zpovědi (osobní zpovědi do ucha kněze), jak mu vyučuje katolická církev, biblický?

Způsob, jímž je oslovován kněz

Tradiční formule, dosud často užívaná, zní: „Vyznávám se Bohu všemohoucímu. . . i tobě, otče, že jsem  velmi zhřešil. . .“ (Katolický Katechismus, vyd. 1968, s. 145)

Mat. 23:1, 9, Sý: „Ježíš . . . [řekl:] otcem nenazývejte sobě nikoho na světě; neboť jeden jest Otec váš, jenž jest v nebesích.“

Hříchy, které lze odpustit

„Církev vždy učila, že každý hřích, bez ohledu na to, jak je vážný, může být odpuštěn.“ — The Catholic Encyclopedia (označeno: nihil obstat a imprimatur), R. C. Broderick, Nashville, Tenn., 1976, s. 554.

Hebr. 10:26, Pe: „Jestliže schválně hřešíme, když jsme už jasně poznali pravdu, není už možná oběť za hříchy.“

Mar. 3:29, Sý: „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedostane odpuštění na věky, nýbrž vinen bude hříchem věčným.“

Jak se má projevovat pokání

Zpovědník často nařídí kajícníkovi, aby odříkal určitý počet „otčenášů“ a „zdrávasů“.

Mat. 6:7, Pe: „Když se modlíte, nebuďte přitom mnohomluvní [to znamená: nesmyslně neopakujte] jako pohani. Oni si myslí, že budou vyslyšeni, když toho mnoho namluví.“

Mat. 6:9–12, Pe: „Vy se tedy modlete takto: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích. . . odpusť nám naše viny.‘“ (Nikde v Bibli nám není přikázáno modlit se k Marii nebo skrze ni. Viz Filipanům 4:6, také stranu 164, „Marie“.)

Řím. 12:9, Pe: „Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, lněte k dobru.“

Nedal Ježíš svým apoštolům autoritu odpouštět hříchy?

Jan 20:21–23, Sý: „‚Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.‘ To pověděv, dechl (na ně) a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého; kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim, a kterým je zadržíte, zadrženy jsou.‘“

 Jak tomu apoštolové rozuměli a jak to uplatňovali? V Bibli není zpráva ani o jediném případě, kdy by apoštol vyslechl soukromou zpověď a pak pronesl rozhřešení. Podmínky pro to, aby Bůh někomu odpustil, v Bibli ovšem uvedeny jsou. Apoštolové pod vedením svatého ducha mohli rozpoznat, zda určitý člověk odpovídá takovým podmínkám, a mohli na tomto základě prohlásit, že mu Bůh buď odpustil, nebo neodpustil. Příklady viz ve Skutcích 5:1–11, také 1. Korinťanům 5:1–5 a 2. Korinťanům 2:6–8.

Viz také nadpis „Apoštolská posloupnost“.

Názory učenců na původ ušní zpovědi se různí

The Catholic Encyclopedia od R. C. Brodericka uvádí: „Od čtvrtého století je ušní zpověď přijatým postupem.“ — s. 58.

New Catholic Encyclopedia říká: „Mnozí současní historikové, katoličtí i protestantští, nalezli původ soukromého pokání jako běžného výchovného prostředku v církvích Irska, Walesu a Británie, kde svátosti včetně pokání udílel opat kláštera a jeho klášterní kněží. Zdá se, že po vzoru klášterní zpovědi a veřejného i soukromého duchovního vedení byly pravidelná zpověď a vyznání víry zavedeny pro laiky. . . Ale teprve od 11. století bylo za tajné hříchy dáváno rozhřešení v době zpovědi a před vykonáním pokání.“ — 1967, Sv. XI, s. 75.

Historik A. H. Sayce sděluje: „Obřadní texty ukazují, že jak veřejná, tak i soukromá zpověď se prováděla v Babylónii. Soukromá zpověď byla zřejmě starším a obvyklejším postupem.“ — The Religions of Ancient Egypt and Babylonia (Náboženství starověkého Egypta a Babylónie), Edinburgh, 1902, s. 497.

Čemu věří svědkové Jehovovi, pokud jde o zpověď a vyznání?

Vyznávat víru veřejným prohlášením

Řím. 10:9, 10: „Jestliže. . . veřejně prohlašuješ ono  ‚slovo ve svých vlastních ústech‘, že Ježíš je Pán, a projevuješ ve svém srdci víru, že ho Bůh vzbudil z mrtvých, budeš zachráněn. Vždyť srdcem se projevuje víra ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“

Mat. 10:32, 33: „S každým tedy, kdo vyznává před lidmi spojení se mnou [Ježíšem Kristem], chci také vyznat spojení před svým Otcem, který je v nebesích; kdokoli mě však zapře před lidmi, toho chci také zapřít před svým Otcem, který je v nebesích.“

Když někdo zhřeší proti Bohu

Mat. 6:6–12: „Když se modlíš, jdi do svého soukromého pokoje, a když zavřeš dveře, modli se k svému Otci, který je vskrytu. . . ‚Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno. . . a odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům.‘“

Žalm 32:5: „Konečně jsem ti [Bože] vyznal svůj hřích a své provinění jsem nezakrýval. Řekl jsem: ‚Vyznám se Jehovovi ze svých přestupků.‘ A sám jsi prominul provinění mých hříchů.“

1. Jana 2:1: „Jestliže někdo přece zhřeší, máme u Otce pomocníka, Ježíše Krista, spravedlivého.“

Když někdo ukřivdí svému bližnímu nebo když je ukřivděno jemu

Mat. 5:23, 24: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“

Mat. 18:15: „Jestliže zhřeší tvůj bratr, jdi a odhal jeho chybu mezi čtyřma očima.“

Luk. 17:3: „Jestliže tvůj bratr zhřeší, přísně ho napomeň, a jestliže činí pokání, odpusť mu.“

Ef. 4:32: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“

 Když se někdo dopustí vážného nesprávného jednání a touží po duchovní pomoci

Jak. 5:14–16: „Je mezi vámi někdo [duchovně] nemocný? Ať k sobě zavolá starší muže sboru a ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem v Jehovově jménu. A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil, bude mu odpuštěno Bohem. Proto otevřeně vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“

Přísl. 28:13: „Kdo přikrývá své přestupky, nebude mít úspěch, ale tomu, kdo je vyznává a opouští, bude projeveno milosrdenství.“

Co když lidé, kteří hřeší, nehledají pomoc?

Gal. 6:1: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, pokuste se vy, kteří jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti, zatímco každý hledíš sám na sebe, abys také nebyl pokoušen.“

1. Tim. 5:20: „Přede všemi přihlížejícími [totiž těmi, kdo osobně vědí o té záležitosti] kárej ty, kdo hřeší, aby i ostatní měli bázeň.“

1. Kor. 5:11–13: „Abyste se přestali společensky stýkat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým ani nejedli. . . ‚Odstraňte toho ničemu ze svého středu.‘“