Kapitola 22

Část 4 — Svědky do nejvzdálenější končiny země

Ještě než skončila druhá světová válka, svědkové Jehovovi vytvářeli plány na zesílenou činnost v poválečné době. Zpráva na stranách 462 až 501 poutavým způsobem podrobně líčí, co se skutečně dělo od roku 1945 do konce roku 1975, jak rostl počet svědků, jak se dostávali do mnoha dalších zemí a věnovali se kázání a vyučování Božího slova ještě důkladněji než kdykoli předtím.

POSELSTVÍ o Království se do roku 1945 nějakým způsobem dostalo na většinu ostrovů v Karibském moři. Bylo však třeba vydat důkladnější svědectví. Důležitou roli měli sehrát misionáři ze školy Gilead.

Misionáři zintenzívňují svědecké dílo v oblasti Karibského moře

Do roku 1960 již tito misionáři sloužili na 27 ostrovech nebo souostrovích v Karibském moři. Když přijeli, na polovině z těchto míst nebyl žádný sbor svědků Jehovových. Začali vést domácí biblická studia se zájemci a organizovali pravidelná shromáždění. Tam, kde již sbory byly, misionáři poskytovali místním zvěstovatelům cenné školení. Díky tomu se zlepšila kvalita shromáždění a účinnost služby.

Raní badatelé Bible vydávali svědectví na Trinidadu již před první světovou válkou, ale po příjezdu misionářů z Gileadu v roce 1946 se  výrazně rozvinulo vedení domácích biblických studií se zájemci. Na Jamajce se dobrá zpráva kázala už skoro půl století a v době příjezdu prvního misionáře tam již bylo tisíc místních svědků. Byli však rádi, že jim misionáři pomohli proniknout ke vzdělanějším lidem, zejména na předměstích hlavního města. Naopak na Arubě se již vydalo rozsáhlé svědectví mezi anglicky mluvícím obyvatelstvem, a tak misionáři obrátili pozornost na domorodce. Dobrou zprávu potřeboval slyšet každý.

Watch Tower Society chtěla zajistit, aby lidé na všech ostrovech v této končině země měli příležitost slyšet o Božím Království, a tak v roce 1948 vybavila osmnáctimetrový škuner Sibia jako plovoucí misionářský domov. Posádka dostala pověření dovézt poselství o Království na každý ostrov v Karibském moři, kde nebyl žádný činný kazatel dobré zprávy. Kapitánem se stal Gust Maki a s ním se plavili Stanley Carter, Ronald Parkin a Arthur Worsley. Začali vnějšími ostrovy bahamského souostroví, pak se propracovávali na jihovýchod přes Závětrné a Návětrné ostrovy. Jaký účinek měly jejich návštěvy? Na ostrově St. Maarten jim jeden podnikatel řekl: „Lidé nikdy neměli ve zvyku mluvit o Bibli, ale od té doby, co jste tu byli, mluví o Bibli každý.“ Později Sibii vystřídala větší loď Light. Změnila se i posádka. Během deseti let bylo zvláštní dílo konané s použitím těchto lodí dovršeno a hlasatelé dobré zprávy nyní sledovali zájem na souši.

Nejprve se vydává svědectví ve větších městech

Stejně jako v oblasti Karibského moře, i na mnoha územích Střední a Jižní Ameriky byli lidé, kteří měli nějaké publikace Watch Tower Society, ještě než přijeli misionáři ze školy Gilead. Bylo však třeba zlepšit organizaci služby, aby dobrou zprávu slyšel každý a aby upřímní lidé dostali pomoc a mohli se stát pravými učedníky.

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, v Argentině a Brazílii byly stovky svědků Jehovových. V Mexiku to bylo asi tři tisíce; v Britské Guayaně (nyní Guayana), Chile, Holandské Guayaně (nyní Surinam), Paraguayi a Uruguayi bylo několik velmi malých sborů; a v Kolumbii, Guatemale a Venezuele byla hrstka zvěstovatelů. V Bolívii, Ekvádoru, Salvadoru, Hondurasu a Nikaragui však nebyla činnost svědků Jehovových postavena na žádném trvalém základě, dokud nepřijeli misionáři ze školy Gilead.

Misionáři obrátili zvláštní pozornost nejprve na hlavní střediska populace. Stojí za povšimnutí, že apoštol Pavel v prvním století převážně kázal ve městech na hlavních cestovních trasách v Malé Asii  a v Řecku. V Korintu, jednom z nejvýznačnějších měst starověkého Řecka, věnoval Pavel vyučování Božího slova 18 měsíců. (Sk. 18:1–11) V Efezu, jenž byl křižovatkou cest a obchodu starověkého světa, ohlašoval Boží Království více než dva roky. — Sk. 19:8–10; 20:31.

Podobné to bylo, když v roce 1945 přijeli do Bolívie absolventi školy Gilead, misionáři Edward Michalec a Harold Morris. Nehledali místo s nejpříjemnějším podnebím. Naopak, nejprve věnovali pozornost hlavnímu městu La Paz, které leží v Andách ve výši téměř 3 700 metrů. Pro nově příchozí je stoupání do strmých ulic v této nadmořské výšce namáhavé; srdce jim často buší jako kladivo. Misionáři však našli mnoho lidí, které zajímalo poselství Bible. Nebylo nijak neobvyklé, když v hlavním městě slyšeli: „Jsem apoštolský římský katolík, ale kněze nemám rád.“ Již za dva měsíce vedli ti dva misionáři 41 domácích biblických studií.

Během následujícího desetiletí přijížděli další misionáři a počet místních svědků rostl, a tak se péče soustředila na jiná bolivijská města — Cochabamba, Oruro, Santa Cruz, Sucre, Potosí a Tarija. Další pozornost se potom mohla zaměřit na menší města, městečka i venkov.

Podobně i v Kolumbii zahájili misionáři organizované kázání v hlavním městě Bogotá roku 1945 a příštího roku v pobřežním městě Barranquilla. Pak se postupně soustředili na Cartagenu, Santa Martu, Cali a Medellín. Nejdříve se pracovalo ve větších městech, aby bylo možné v krátké době zastihnout víc obyvatel. Lidé, kteří tam poznali pravdu, brzy poselství roznesli do okolí.

Jestliže v některém městě lidé jevili velmi malý zájem, misionáři byli přemístěni jinam. Když se tedy v Ekvádoru po třech letech práce v polovině padesátých let nepodařilo, aby ve fanaticky pobožné Cuence alespoň jediný člověk měl odvahu postavit se na stranu pravdy, Carl Dochow byl přesunut do Machaly, města obydleného lidmi, kteří byli  přístupní a měli otevřenou mysl. Asi po deseti letech však dostali lidé v Cuence další příležitost. Tamní obyvatelé již měli jiný postoj, překážky byly překonány a do roku 1992 se v Cuence a okolí stalo svědky Jehovovými více než 1 200 lidí. Utvořili 25 sborů.

Trpělivé hledání lidí podobných ovcím

Byla nutná velká trpělivost, aby byli vyhledáni lidé opravdu podobní ovcím. Když po nich svědkové Jehovovi pátrali v Surinamu, kázali Číňanům, americkým Indiánům, Indonésanům, Libanoncům, Židům, potomkům holandských osídlenců a příslušníkům kmenů z džungle, tvořených Křováky, jejichž předkové byli uprchlí otroci. Našly se mezi nimi stovky lidí opravdu hladovějících po pravdě. Někteří se museli vymanit z animismu a spiritistických zvyklostí. Jedním z nich byl Paitu, šaman, který si vzal k srdci poselství Bible a naházel pak do řeky své modly, amulety i léčebné prostředky. (Srovnej 5. Mojžíšovu 7:25; 18:9–14; Skutky 19:19, 20.) V roce 1975 se oddal pravému Bohu Jehovovi.

Značný počet obyvatel Peru žije ve vesničkách roztroušených v Andách a v džungli okolo horního toku Amazonky. Jak se k nim dostat? V roce 1971 přijela rodina svědků ze Spojených států do Peru na návštěvu ke svému synovi, misionáři Joemu Leydigovi. Když si uvědomili, kolik vesnic je roztroušeno tu i onde v horských údolích, starost o tyto lidi je pohnula k činu. Nejdříve pomohli obstarat jeden obytný automobil, pak dva další a také lehké terénní motocykly, jež by se použily při rozsáhlých kazatelských výpravách do těchto odlehlých končin.

Přes vynaložené úsilí se zdálo, že na mnoha místech jen málokdo projevuje zájem o biblické poselství. Dovedete si jistě představit, jak bylo skupině šesti mladých misionářů ve venezuelském Barquisimetu na počátku padesátých let, když po celém roce pilného kázání neviděli skoro žádný pokrok. Lidé sice byli poměrně přátelští, ale většina jich byla hluboce zabředlá do pověr a pokládala by za hřích i jen si přečíst nějaký text z Bible. A každého, kdo přece jenom projevil zájem, brzy odradili členové rodiny nebo sousedé. (Mat. 13:19–21) Misionáři však dál chodili dům od domu s důvěrou, že v Barquisimetu určitě jsou nějací lidé podobní ovcím  a že je Jehova v pravý čas shromáždí. Proto Penny Gavetteovou jednoho dne velmi zahřálo u srdce, když ji jedna šedovlasá žena vyslechla a pak řekla:

„Seňorito, od mládí čekám, až ke mně někdo přijde a vysvětlí mi věci, které jste mi právě řekla. Víte, jako děvče jsem uklízela u jednoho kněze a ten měl v knihovně Bibli. Věděla jsem, že máme zakázáno ji číst, ale byla jsem tak zvědavá proč, že jsem si ji jednou nepozorovaně odnesla domů a tajně jsem ji četla. Z toho, co jsem četla, jsem pochopila, že nás katolická církev neučila pravdu, a že tedy není tím pravým náboženstvím. Bála jsem se někomu něco říci, ale byla jsem si jistá, že jednou do našeho města přijdou ti, kdo učí pravé náboženství. Když pak přišli se svým náboženstvím protestanté, nejdřív jsem myslela, že to musí být oni, ale brzy jsem zjistila, že učí mnoho stejných nepravd, jako učila katolická církev. Ale to, co jste mi právě říkala, jsem četla tenkrát před lety v té Bibli.“ Dychtivě přijala nabídku biblického studia a stala se svědkem Jehovovým. Přes odpor rodiny věrně sloužila Jehovovi až do smrti.

Bylo nutné vyvinout značné úsilí, aby byli takoví lidé podobní ovcím shromážděni do sborů a vyškoleni k účasti na Jehovově službě. Například Rosendo Ojeda v Argentině pravidelně cestoval asi 60 kilometrů z General San Martín v Chaco, aby vedl shromáždění v domácnosti zájemce Alejandra Sozoñiuka. Cestoval často deset hodin, zčásti na kole, zčásti pěšky, někdy až po ramena vodou. Pět let tu cestu podnikal každý měsíc a vždy se zdržel celý týden, aby v tom území vydával svědectví. Stálo to za to? Vůbec o tom nepochybuje, protože tak vznikl šťastný sbor lidí chválících Jehovu.

Podpora vzdělávání pro život

V Mexiku konali svědkové Jehovovi své dílo v souladu se zákony, jimiž se tam řídily kulturní organizace. Cílem svědků bylo něco víc než prostě pořádat shromáždění, na nichž se přednášely proslovy. Chtěli, aby lidé byli jako Berojané v době apoštola Pavla, kteří dokázali ‚pečlivě zkoumat Písma, zda to, čemu jsou vyučováni, je skutečně tak‘. (Sk. 17:11) V Mexiku jako v mnoha jiných zemích to často znamená poskytovat zvláštní pomoc lidem, kteří nikdy nechodili do školy, ale chtějí být schopni číst si sami inspirované Boží slovo.

Kursy čtení a psaní pořádané svědky Jehovovými v Mexiku pomáhají desetitisícům tamních lidí, aby se naučili číst a psát. Mexické ministerstvo školství si tohoto díla váží a jeden ředitel v jejich Ústředním úřadě pro vzdělávání dospělých napsal v roce 1974 dopis La Torre  del Vigía de México, občanskému sdružení používanému svědky Jehovovými. V dopise stálo: „Využívám této příležitosti, abych Vám vřele blahopřál. . . k chvályhodné spolupráci, kterou Vaše sdružení prokazuje rok co rok ve prospěch našeho lidu.“

Vzdělávání poskytované svědky Jehovovými jednak připravuje lidi na věčný život poddaných Božího Království, jednak povznáší jejich nynější rodinný život. Jeden soudce v El Salto (stát Durango) při různých příležitostech prováděl svatební obřady pro svědky Jehovovy, a potom v roce 1952 řekl: „Prohlašujeme se za velmi dobré vlastence a občany, ale svědkové Jehovovi nás zahanbují. Jsou nám příkladem, protože nevpustí do své organizace ani jediného člověka, který žije s druhem nebo družkou a svůj vztah nelegalizoval. A vy, katolíci, skoro všichni vedete nemravný život a své manželství jste nelegalizovali.“

Tento vzdělávací program také lidem pomáhá, aby se naučili žít spolu v míru a mít jeden druhého rád, a ne se nenávidět a zabíjet. Když jeden svědek začal kázat ve Venadu (stát Guanajuato), zjistil, že všichni lidé jsou ozbrojeni puškami a pistolemi. Krevní msty vedly k vyhlazení celých rodin. Biblické poučování však přivodilo velké změny. Pušky se prodávaly a za stržené peníze se kupovaly Bible. Přes 150 lidí v tom území se stalo svědky Jehovovými. Obrazně ‚překovali své meče v radlice‘ a vydali se pokojnou cestou. — Mich. 4:3.

Mnoho bohabojných Mexičanů si vzalo k srdci to, čemu je svědkové Jehovovi naučili z Božího slova. Díky tomu se několik tisíc zvěstovatelů v Mexiku po druhé světové válce brzy rozrostlo na 10 000, pak na 20 000, 40 000, 80 000 a více, když svědkové ukazovali jiným lidem, jak uplatňovat radu z Božího slova a jak o něm poučovat druhé.

Shromažďování za nepříznivých okolností

Jak počet svědků Jehovových rostl, v jedné zemi za druhou shledávali, že musí překonávat značné překážky, aby mohli pořádat  sjezdy ke křesťanskému poučování. V Argentině vláda jejich činnost v roce 1950 zakázala. Přesto v poslušnosti Boha nepřestali kázat a také se nepřestali shromažďovat. Přípravy sice byly trochu komplikovanější, ale sjezdy se konaly.

Například koncem roku 1953 navštívili Argentinu bratr Knorr a bratr Henschel, aby vedli sjezdový program po celé zemi. Bratr Knorr začal od západních hranic země a bratr Henschel zahájil své návštěvy na jihu. Mluvili ke skupinám shromážděným na farmách, v ovocném sadu, na pikniku u horského potoka a v domácnostech. Často museli od jedné skupiny k druhé urazit velkou vzdálenost. Když přijeli do Buenos Aires, každý řídil program jeden den na devíti místech a druhý den v jedenácti domácnostech. Dohromady promluvili k 56 skupinám, celkem k 2 505 přítomným. Byl to namáhavý program, ale oni byli šťastní, že mohou tímto způsobem sloužit bratrům.

Když svědkové Jehovovi připravovali roku 1955 sjezd v Kolumbii, uzavřeli nájemní smlouvu na sál v Barranquille. Avšak starosta a guvernér na nátlak biskupa zasáhli, a smlouva byla zrušena. Za jediný den se bratrům podařilo sjezd přemístit a zařídit, aby se konal v prostorách kanceláře odbočky Společnosti. Když však začínal první večerní program, přijela ozbrojená policie s rozkazem sjezd rozpustit. Bratři vytrvali. Příští den ráno se odvolali ke starostovi, nato se jeho tajemník omluvil, a skoro 1 000 lidí se natěsnalo na pozemek Společnosti k programu posledního dne sjezdu „Triumfující Království“. Přes tehdejší okolnosti byli bratři takto posíleni potřebnou duchovní radou.

Sloužit, kde je větší potřeba

Pole bylo rozsáhlé a v Latinské Americe byla velká potřeba dělníků; stejné to bylo na mnoha jiných místech. V roce 1957 byli zralí svědkové Jehovovi — jednotlivci a rodiny — na sjezdech po celém světě povzbuzeni, aby uvažovali o možnosti natrvalo se přestěhovat na území, kde je větší potřeba a kde je nutné sloužit. K podobnému povzbuzování docházelo různými způsoby i dále. Pozvání se velmi podobalo tomu pozvání, které dal Bůh apoštolu Pavlovi. Pavel viděl ve vidění muže, který ho snažně prosil: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ (Sk. 16:9, 10) Jaká byla odezva na novodobé pozvání? Jehovovi služebníci se ochotně nabídli. — Žalm 110:3.

 Rodina s malými dětmi musí mít velkou víru, aby změnila způsob života, opustila příbuzné, domov a světské zaměstnání a odcestovala do zcela nového prostředí. Změna bydliště může znamenat, že musíme přijmout velmi odlišnou životní úroveň, a někdy se musíme i naučit nový jazyk. Přesto se tisíce jednotlivých svědků i rodin takto přestěhovalo, aby pomohli jiným poučit se o Jehovových láskyplných opatřeních pro věčný život.

Řada svědků Jehovových zareagovala rychle a přestěhovala se koncem padesátých let; jiní v šedesátých letech, další v sedmdesátých. A přesun svědků do území, kde je větší potřeba, pokračuje dodnes.

Odkud ti svědkové přicházejí? Velký počet z Austrálie, Kanady, Nového Zélandu a Spojených států. Mnozí z Británie, Francie a Německa. Také z Belgie, Dánska, Finska, Itálie, Japonska, Korejské republiky, Norska, Rakouska, Španělska, Švédska, Švýcarska i odjinud. Jak rostl počet svědků Jehovových v Argentině, Brazílii, Mexiku a jiných latinskoamerických zemích, i z nich vyšli dělníci, kteří jsou ochotni sloužit v jiných zemích, kde je větší potřeba. Podobně v Africe se horliví pracovníci stěhují z jedné země do druhé, aby tam pomohli vydávat svědectví.

Do jakých území se stěhují? Do Afghánistánu, Malajsie a Senegalu a na ostrovy jako Réunion a Svatá Lucie. Asi 1 000 zvěstovatelů se přestěhovalo do Irska, kde sloužili různě dlouhou dobu. Značný počet jich odjel na Island, přestože tam jsou dlouhé ponuré zimy, a někteří tam zůstali, stali se pilíři sborů a poskytli láskyplnou pomoc novějším zvěstovatelům. Zvláště mnoho dobrého se udělalo ve Střední a Jižní Americe. Přes 1 000 svědků se přestěhovalo do Kolumbie, přes 870 do Ekvádoru a více než 110 do Salvadoru.

Mezi těmi, kdo se přestěhovali, byli Harold a Anne Zimmermanovi. Předtím již sloužili jako učitelé-misionáři v Etiopii. Avšak v roce 1959, kdy dokončovali přípravy na stěhování ze Spojených států do Kolumbie, kde se chtěli podílet na šíření poselství o Království, vychovávali čtyři děti ve stáří od pěti měsíců do pěti let. Harold jel napřed hledat práci. Když do země přijel, znepokojily ho místní zprávy. Probíhala nevyhlášená občanská válka a ve vnitrozemí se hromadně zabíjelo. ‚Opravdu chci přivést rodinu do takovýchto poměrů?‘ zeptal se sám sebe. Hledal v paměti nějaký příklad, kterým  by se mohl řídit, nebo nějakou zásadu z Bible. Vybavila se mu biblická zpráva o bázlivých zvědech, kteří donesli zpět do izraelského tábora špatnou zprávu o Zaslíbené zemi. (4. Mojž. 13:25–14:4, 11) Bylo to jasné; nechtěl se jim podobat! Ihned zařídil, aby přijela rodina. Potřebnou světskou práci nenašel, dokud se jejich prostředky neztenčily na pouhé tři dolary, ale co bylo skutečně nutné, to měli. Množství práce, které musel vykonávat, aby uživil rodinu, se během let měnilo, vždy se však snažil udržet zájmy Království na prvním místě. Když se vydali do Kolumbie, bylo tam asi 1 400 svědků. Jaký úžasný vzrůst od té doby viděli!

Služba tam, kde je větší potřeba svědků, vždy nevyžaduje odjezd do jiné země. Tisíce jednotlivých svědků a rodin se přestěhovalo na jiná území ve vlastní zemi. Jedna rodina z brazilského státu Bahia se přestěhovala do města Prada, kde nebyli žádní svědkové. Přes námitky duchovenstva žili a pracovali v tom městě a okolí tři roky. Koupili opuštěnou církevní budovu a přeměnili ji na sál Království. Zanedlouho bylo v tom území více než sto činných svědků. A to byl jen začátek.

V Latinské Americe stále roste počet lidí, kteří milují spravedlnost a reagují na pozvání zaznamenané v Žalmu 148: ‚Chvalte Jah! Chvalte Jehovu ze země, všechny národnostní skupiny!‘ (verše 1, 7–11) Skutečně, do roku 1975 již byli ti, kdo chválí Jehovu, ve všech zemích Latinské Ameriky. Zpráva za ten rok ukazuje, že v Mexiku sloužilo 80 481 zvěstovatelů, kteří tvořili 2 998 sborů. O Jehovově kralování hovořilo dalších 24 703 zvěstovatelů ve 462 sborech ve Střední Americe. A v Jižní Americe bylo 206 457 lidí, kteří veřejně chválili Jehovu, ve 3 620 sborech.

Postup na tichomořských ostrovech

Zatímco docházelo k rychlému rozmachu v Jižní Americe, svědkové Jehovovi také obraceli pozornost k tichomořským ostrovům. Mezi Austrálií a Severní a Jižní Amerikou jsou roztroušeny stovky těchto ostrovů. Mnohé jsou na hladině oceánu sotva vidět. Na některých žije jen několik rodin, na jiných desetitisíce lidí. Počátkem padesátých let předsudky úřadů znemožnily, aby Watch Tower Society posílala misionáře na mnohé z těchto ostrovů. I tam však lidé potřebovali slyšet o Jehovovi a jeho Království. To je v souladu s proroctvím zaznamenaným v Izajášovi 42:10–12, kde se říká: „Zpívejte Jehovovi novou píseň, jeho chválu od nejzazšího konce země. . . na ostrovech ať vyprávějí dokonce o jeho chvále.“ A tak v roce 1951 na sjezdu v australském Sydney průkopníci a krajští dozorci, kteří měli zájem podílet se na šíření  poselství o Království na ostrovy, byli pozváni, aby se sešli s bratrem Knorrem. Tehdy se jich asi 30 dobrovolně nabídlo, že budou kázat na tropických ostrovech.

Byli mezi nimi Tom a Rowena Kittoovi, kteří se brzy ocitli na Papui, kde v té době nebyli žádní svědkové. Začali pracovat mezi Evropany v Port Moresby. Zanedlouho trávili večery v Hanuabadě, „Velké vesnici“, se skupinou 30 až 40 Papuánců, kteří hladověli po duchovní pravdě. Od nich se slovo šířilo do jiných vesnic. Zakrátko poslal národ Kerema delegaci s prosbou, aby s nimi bylo vedeno biblické studium. Pak přišel náčelník z Haimy a žádal: „Prosím, přijďte a učte můj lid o pravdě!“ A tak se pravda šířila.

Jiná dvojice, John a Ellen Hublerovi, jeli zahájit dílo na Novou Kaledonii. Když tam v roce 1954 přijeli, měli jen turistická víza na jeden měsíc. John však získal světské zaměstnání a to jim pomohlo dosáhnout prodloužení. Časem se podobně přestěhovali i jiní svědkové — celkem jich bylo jednatřicet. Zprvu sloužili v odlehlých územích, aby nepoutali příliš velkou pozornost. Později začali kázat v hlavním městě Nouméi. Vznikl sbor. Potom se v roce 1959 do klíčového postavení ve vládě dostal člen Katolické akce. Víza svědků se již nedala obnovit. Hublerovi museli odjet. Publikace Strážné věže byly zakázány. Dobrá zpráva o Království se však již uchytila a počet svědků dále rostl.

Na Tahiti projevilo mnoho lidí zájem o dílo svědků Jehovových, když tam bratři konali krátké návštěvy. V roce 1957 tam však žádní místní svědkové nebyli, dílo svědků bylo zakázáno a misionářům Strážné věže byl odpírán vstup. Avšak Agnes Schencková, tahitská občanka žijící tehdy ve Spojených státech, se stala svědkem Jehovovým. Když se dozvěděla, že na Tahiti jsou zapotřebí hlasatelé Království, odplula se svým manželem a synem v květnu 1958 z Kalifornie. Krátce potom se k nim připojily jiné dvě rodiny, ačkoli mohly získat jen turistická víza na tři měsíce. V příštím roce vznikl v Papeete sbor. A v roce 1960 vláda uznala tamní organizované sdružení svědků Jehovových.

 Dvě sestry misionářky se cestou zpátky do místa, kam byly přiděleny, zastavily u příbuzné na ostrově Niue, aby rozšířily poselství o Království. Měsíc, který tam strávily, byl velmi plodný; našly mnoho zájmu. Když však přijela další meziostrovní loď, musely odjet. Brzy však na ministerstvu veřejných prací na Niue získal zaměstnání Fidžan Seremaia Raibe a všechen svůj volný čas tehdy využíval ke kázání. Na nátlak duchovenstva však bratru Raibemu po několika měsících zrušili povolení k pobytu a zákonodárné shromáždění v září 1961 rozhodlo nepouštět do země žádné další svědky Jehovovy. Přesto tam kázání dobré zprávy pokračovalo. Jak? Místní svědkové vytrvale sloužili Jehovovi, i když byli úplně noví. Kromě toho místní vláda již přijala do zaměstnání Williama Loviniho, který pocházel z Niue a předtím žil na Novém Zélandu. Proč dychtil vrátit se na Niue? Protože se stal svědkem Jehovovým a chtěl sloužit, kde byla větší potřeba. Do roku 1964 tam počet svědků vzrostl na čtyřiatřicet.

David Wolfgramm, občan souostroví Tonga, bydlel v roce 1973 s manželkou a osmi dětmi v pohodlném domě na Novém Zélandu. Opustili jej však a přestěhovali se na Tonga, aby podpořili zájmy Království. Odtud se podíleli na dalším rozšiřování díla na ostrovech Tonga, z nichž je asi 30 obydlených.

K dosažení ostrovů bylo třeba mnoho času, úsilí a výdajů. Svědkové Jehovovi však pokládají životy svých bližních za drahocenné a nešetří námahou, aby jim pomohli získat užitek z Jehovova láskyplného opatření pro věčný život v Božím novém světě.

Rodina, která prodala svou farmu v Austrálii a přestěhovala se na jeden tichomořský ostrov, shrnula své pocity těmito slovy: „Slyšet ostrovany, jak říkají, že poznali Jehovu, slyšet je, jak nazývají naše děti svými dětmi, protože je tak milují díky pravdě, sledovat, jak roste zájem o Království i účast na shromáždění, slyšet, jak tito krásní lidé říkají: ‚Mé děti uzavřou manželství jedině v Pánu‘ — a to po staletích tradic a manželství orientálního typu —, pozorovat je, jak napravují a řeší spletité manželské situace. . . vidět je, jak po strašné dřině na rýžovém poli hlídají dobytek u cesty a přitom studují, vědět, že v místním obchodě a jinde rozebírají, jak je nesprávné modlářství a jak je krásné Jehovovo jméno, nechat si od starší indické matky říkat bratře a sestro a slyšet, jak prosí, aby s vámi mohla jít vyprávět lidem o pravém Bohu. . . to všechno dohromady je neocenitelná odměna za to, že jsme udělali ten krok a odpověděli na volání z jižního Tichomoří.“

 Pozornost se však věnuje nejen těmto ostrovanům z Tichomoří. Od roku 1964 byli zkušení průkopníci z Filipín přidělováni jako posila horlivých misionářů, kteří již pracovali v Hongkongu, Indonésii, Korejské republice, Laosu, Malajsii, na Tchaj-wanu, v Thajsku a ve Vietnamu.

Navzdory tlaku rodiny a obce

Když se člověk stane svědkem Jehovovým, jeho rodina a obec to vždy nepřijímají prostě jako věc osobního rozhodnutí. — Mat. 10:34–36; 1. Petra 4:4.

Většina těch, kdo se stali svědky Jehovovými v Hongkongu, byli mladí lidé. Tito mladí lidé však byli vystaveni obrovskému tlaku v systému, který staví na první místo vyšší vzdělání a lépe placená zaměstnání. Rodiče se dívají na své děti jako na investici, která jim ve stáří zajistí pohodlný život. Když si tedy rodiče jednoho mladého muže v Kwuntongu uvědomili, že biblické studium, účast na shromážděních a kazatelská služba budou jejich synovi překážet ve vydělávání peněz, jejich odpor velmi zesílil. Otec ho honil se sekáčkem na maso; matka na něj veřejně plivala. Slovní urážky pokračovaly téměř bez ustání celé měsíce. Jednou se rodičů zeptal: „Vy jste mě nevychovávali z lásky?“ A oni odpověděli: „Ne, pro peníze!“ Mladý muž přesto nadále dával uctívání Jehovy na první místo; když ovšem odešel z domu, dále rodičům finančně pomáhal, jak jen mohl, protože věděl, že se to bude líbit Jehovovi. — Mat. 15:3–9; 19:19.

V uzavřených obcích často přichází tvrdý nátlak nejen od členů nejbližší rodiny. Jedním z těch, kdo to zažili, byl Fuaiupolu Pele na Západní Samoi. Mezi lidmi se považovalo za nemyslitelné, aby Samoan odvrhl zvyky a náboženství svých předků, a Pele věděl, že se za to bude muset zodpovídat. Pilně studoval a vážně se modlil k Jehovovi. Když ho velký náčelník rodiny povolal na shromáždění ve Faleasiu, stanulo proti Pelemu šest náčelníků, tři řečníci, deset pastorů, dva učitelé teologie, velký náčelník, který předsedal, a starší muži i ženy z rodiny. Proklínali a odsuzovali jeho a ještě dalšího člena rodiny, který projevoval zájem o svědky Jehovovy. Následovala debata; trvala do čtyř do rána. To, že Pele používal Bibli, některé přítomné popouzelo, takže vřískali: „Dej tu Bibli pryč! Nech tu Bibli!“ Nakonec však velký náčelník slabým hlasem řekl: „Vyhrál jsi, Pele.“ Pele však odpověděl: „Promiňte, pane,  nevyhrál jsem. Této noci jste slyšeli poselství o Království. Upřímně doufám, že mu budete věnovat pozornost.“

Když nastane silný odpor duchovenstva

Misionáři křesťanstva přišli na tichomořské ostrovy kolem roku 1800. Mnohde přicházeli v míru; jinde je podporovala vojenská síla. V některých územích si ostrovy rozdělili „džentlmenskou dohodou“. Docházelo však i k náboženským válkám, v nichž katolíci a protestanti spolu bojovali o nadvládu. Tito náboženští „pastýři“, duchovenstvo, nyní používali veškerých prostředků, které měli k dispozici, aby nevpustili svědky Jehovovy do míst, která považovali za svou doménu. Někdy vykonávali tlak na úředníky, aby vypudili svědky Jehovovy z jistých ostrovů. Jindy brali zákon do vlastních rukou.

Na ostrově Nová Británie ve vesnici Vunabal projevila skupina lidí z kmene Sulka hluboký zájem o biblickou pravdu. Avšak jednu neděli v roce 1959, zatímco s nimi John Davison vedl biblické studium, vtrhl do domu dav katolíků vedený katolickým katechetou a přerušil studium křikem a nadávkami. Bylo to hlášeno policii v Kokopo.

Svědkové ovce neopustili, ale vrátili se příští týden, aby lidem ve Vunabalu, kteří měli ocenění, dál poskytovali duchovní pomoc. Přišel i katolický kněz, třebaže ho vesničané nepozvali, a přivedl si několik set katolíků z jiného kmene. Když je kněz dostatečně podnítil, členové jeho církve svědkům nadávali, plivali na ně, hrozili jim pěstí a trhali vesničanům Bible, zatímco kněz stál se založenýma rukama a usmíval se. Policie, která se pokoušela situaci zvládnout, byla viditelně otřesena. Mnozí vesničané také dostali strach. Alespoň jeden z nich se však prokázal jako statečný a postavil se za to, o čem věděl, že je to pravda. Nyní jsou na onom ostrově stovky jiných lidí, kteří udělali totéž.

Ne všichni náboženští učitelé však projevili ducha odporu proti svědkům Jehovovým. Šem Irofa’alu na Šalomounových ostrovech cítil opravdovou odpovědnost vůči těm, kdo na něho pohlíželi jako na svého náboženského vůdce. Po přečtení knihy Watch Tower Society Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému si uvědomil, že mu někdo lhal. On a náboženští učitelé pod jeho pravomocí se účastnili rozhovorů se svědky, dávali otázky a vyhledávali si texty v Bibli. Pak se domluvili, že se chtějí stát svědky Jehovovými, a tak přeměnili kostely ve svých 28 vesnicích na sály Království.

 Příval pravdy v Africe

Zejména od počátku dvacátých let se vynakládalo velké úsilí, aby lidé ve všech částech Afriky měli příležitost poznat Jehovu, pravého Boha, a mít prospěch z jeho láskyplných opatření. Když skončila druhá světová válka, byli Jehovovi svědkové činní ve 14 zemích africké pevniny. Do dalších 14 afrických zemí se poselství o Království již dostalo, ale v roce 1945 odtamtud žádní svědkové nepodávali zprávu o činnosti. Během příštích 30 let, do konce roku 1975, proniklo kázání dobré zprávy do dalších 19 zemí v Africe. Téměř ve všech těchto zemích, stejně jako na ostrovech kolem, začaly vznikat sbory — v některých zemích několik, v Zambii přes tisíc, v Nigérii skoro dva tisíce. Jak se to všechno sběhlo?

Šíření poselství o Království bylo jako vodní příval. Voda většinou proudí řečištěm, ačkoli trochu přetéká na půdu podél břehu; a jestliže jí zahradí cestu překážka, voda si najde jinou cestičku nebo se hromadí a zvyšuje tlak, až se přes překážku převalí.

Watch Tower Society použila svůj obvyklý organizační postup a přidělila služebníky plným časem — průkopníky, zvláštní průkopníky a misionáře — do zemí, kde se zatím kázalo málo nebo kde se vůbec nekázalo. Kamkoli šli, zvali lidi, aby si ‚zdarma brali vodu života‘. (Zjev. 22:17) Například Alžířanům v severní Africe to pozvání předávali v roce 1952 čtyři zvláštní průkopníci z Francie. Brzy tam přijala pravdu jedna jasnovidka. Poznala, že musí zanechat svého povolání, aby se líbila Jehovovi, a začala svým bývalým zákazníkům vydávat svědectví. (5. Mojž. 18:10–12) Průkopníci pomáhali upřímným lidem, aby poznali rozdíl mezi Svatou Biblí a náboženskou tradicí, a k tomu velmi účinně používali knihu „Bůh budiž pravdivý“. Kniha byla tak mocná při osvobozování lidí od falešných náboženských zvyklostí, že jeden duchovní ji ukázal z kazatelny a proklel knihu, ty, kdo ji šířili, i ty, kdo ji četli.

V roce 1954 byl z katolického Španělska vypovězen jeden misionář, protože bez souhlasu duchovenstva vyučoval z Bible. A tak následujícího roku se svým kolegou průkopníkem začal kázat v Maroku. Brzy se k nim připojila rodina pěti svědků Jehovových, kteří byli deportováni z Tunisu, kde vzniklo značné znepokojení, když jedna židovská dvojice uznala Ježíše jako Mesiáše a rychle se začala o svou novou víru dělit s jinými. Dále na jihu byli v roce 1962 průkopníci z Ghany posláni do Mali. Později byli také francouzští průkopníci sloužící v Alžírsku požádáni, aby pomohli v Mali. Značný počet těch, kdo se tam později stali svědky, na oplátku vstoupil do služby plným časem. V roce 1966 přijalo osm zvláštních průkopníků z Nigérie přidělení do Nigeru, řídce obydlené země, která zahrnuje i část pouště Sahary. Burundi dostalo příležitost  slyšet poselství o Království, když tam byli v roce 1963 posláni dva zvláštní průkopníci ze Severní Rhodésie (nyní Zambie) a po nich čtyři misionáři ze školy Gilead.

Počátkem padesátých let byli misionáři také v Etiopii. Etiopská vláda vyžadovala, aby zřídili řádnou misii a vyučovali ve školách, což dělali. Navíc však pilně vyučovali z Bible, takže zanedlouho do misionářského domova začali proudit lidé: každý den přicházeli noví a noví a žádali, aby jim někdo pomohl porozumět Bibli. Během tří desetiletí po druhé světové válce mělo užitek z pomoci takových misionářů vyškolených v Gileadu 39 zemí na africké pevnině.

Současně přitékaly vody pravdy do duchovně vyprahlých končin prostřednictvím těch svědků Jehovových, které do styku s jinými lidmi přiváděla světská práce. Tak svědkové z Egypta, jejichž práce si v roce 1950 vyžádala přesun do Libye, ve volném čase horlivě kázali. Téhož roku se jeden svědek, obchodník s vlnou, přestěhoval se svou rodinou z Egypta do Chartúmu v Súdánu. Zvykl si nejdříve zákazníkům vydat svědectví a pak s nimi teprve obchodovat. Jeden z prvních svědků v Senegalu (tehdy součást Francouzské západní Afriky) tam přijel v roce 1951 jako zástupce obchodní firmy. Zároveň si však také vážil své odpovědnosti být svědkem Nejvyššího. V roce 1959 odjel jeden svědek do Fort-Lamy (nyní N’Djamena) v pozdějším Čadu a využil té příležitosti k šíření poselství o Království v té zemi. V zemích sousedících s Nigerem byli obchodníci, kteří byli svědky Jehovovými. V Nigeru od roku 1966 pilně pracovali zvláštní průkopníci, a zároveň také zmínění obchodníci kázali těm obyvatelům Nigeru, s nimiž obchodovali. A dvě svědkyně, jejichž manželé šli v roce 1966 pracovat do Mauretánie, využily té příležitosti, aby vydávaly svědectví právě tam.

Lidé, kteří se osvěžili ‚vodou života‘, se o tuto vodu dělili s jinými. Například v roce 1947 jistý člověk navštívil několik shromáždění, ale sám svědkem Jehovovým nebyl; potom se přestěhoval z Kamerunu do Ubangi-Šari (nyní Středoafrická republika). Když se doslechl o jednom muži v Bangui, který se dychtivě zajímal o Bibli, laskavě  zařídil, aby švýcarská kancelář Watch Tower Society poslala onomu muži knihu. Příjemce, Etienne Nkounkou, byl nadšen zdravou duchovní potravou, kterou kniha obsahovala, a každý týden z ní předčítal skupině jiných lidí, které to zajímalo. Navázali spojení s ústředím Společnosti. Jak jejich poznání rostlo, ze studijní skupiny se stala i kazatelská skupina. Nátlak duchovenstva sice měl za následek vládní zákaz literatury Strážné věže, ale tito noví svědkové kázali dál jen s Biblí. Lidé v té zemi mají rádi rozhovory o Bibli, a tak v době, kdy v roce 1957 byl zrušen zákaz některých publikací Společnosti, bylo tam již více než 500 svědků.

Když vyvstaly překážky

Kdykoli se proudu životodárné vody postavily do cesty překážky, brzy pronikl jinudy. Ayité Sessi, průkopník z Dahome (nyní Benin), kázal ve Francouzském Togu (nyní Togo) v roce 1949 jen krátce a pak ho vláda donutila k odchodu. Příští rok se však vrátil do vlasti Akakpo Agbetor se svým bratrem. Akakpo Agbetor, bývalý boxer, pocházel z Toga. Byl tedy v rodné zemi, a tak mohl vydávat svědectví zcela svobodně, dokonce mohl pořádat shromáždění. Ačkoli průkopníci, kteří kolem roku 1950 přijali přidělení do Fernando Po (nyní součást Rovníkové Guineje), byli v důsledku náboženské nesnášenlivosti zakrátko  deportováni, jiným svědkům se později podařilo získat pracovní smlouvy, které jim umožnily v tom území žít. A samozřejmě, v souladu s Ježíšovým příkazem, kázali. — Mar. 13:10.

Krajský dozorce z Ghany Emmanuel Mama byl poslán v roce 1959 na několik týdnů do Horní Volty (nynější Burkina Faso) a mohl hojně vydávat svědectví v hlavním městě Ouagadougou. V zemi však nebydleli žádní svědkové. Čtyři roky nato se sedm svědků původem z Toga, Dahome (nyní Benin) a Konga přestěhovalo do Ouagadougou a hledali zaměstnání, aby v tom území mohli sloužit. Po několika měsících se k nim připojilo několik zvláštních průkopníků z Ghany. Avšak v roce 1964 v důsledku nátlaku duchovenstva na úřady byli svědkové po necelém roce zatčeni, 13 dní zadržováni a pak vykázáni ze země. Stála jejich námaha za to? Emmanuel Johnson, usedlík v té zemi, se dozvěděl, kde je možné najít biblickou pravdu. Dál studoval se svědky Jehovovými pomocí dopisů a v roce 1969 byl pokřtěn. Ano, dílo Království zakotvilo v další zemi.

Byla podána žádost o víza, jež by umožnila misionářům vyškoleným v Gileadu sloužit na Pobřeží slonoviny, ale francouzští úředníci povolení nevydali. A tak byl v roce 1950 jako průkopník vyslán do hlavního města Pobřeží slonoviny (nyní Côte d’Ivoire) Alfred Shooter ze Zlatého pobřeží (nyní Ghana). Jakmile se usadil, připojila se k němu manželka. Po několika měsících přijeli misionáři, manželé Gabriel a Florence Patersonovi. Vznikly problémy. Jednoho dne jim byla zabavena literatura, protože nebyla schválena vládou, a bratři dostali pokutu. Později však své knihy objevili v prodeji na tržišti, a tak si je koupili zpět a dobře je využili.

Mezitím tito bratři navštívili četné vládní úřady ve snaze získat trvalá víza. Pan Houphouët-Boigny, který se stal později prezidentem Pobřeží slonoviny, jim nabídl pomoc. „Pravda nemá žádné překážky,“ řekl. „Je jako mohutná řeka; přehradíš ji, a ona přehradu přeteče.“ Když se jeden katolický kněz a jeden metodistický duchovní pokusili zakročit, vládní zmocněnec Ouezzin Coulibaly prohlásil: „Já zastupuji lid této země. My jako národ máme svědky Jehovovy rádi, a tak chceme, aby tady v zemi zůstali.“

Učedníci, kteří opravdu rozumějí

Když dal Ježíš pokyn „Čiňte učedníky z lidí všech národů“, nařídil také, že ti, kdo se chtějí stát učedníky — ti, kdo uvěřili jeho učení a uplatnili je —, mají být pokřtěni. (Mat. 28:19, 20) V souladu s tím existuje opatření pro křest nových učedníků na pravidelných krajských  a oblastních sjezdech svědků Jehovových. Při jednotlivých příležitostech snad bývá počet pokřtěných poměrně malý, avšak na sjezdu v Nigérii v roce 1970 bylo ponořeno do vody 3 775 nových svědků. Cílem však není velký počet.

V roce 1956 se přišlo na to, že na Zlatém pobřeží někteří z těch, kdo se dávají pokřtít, nevybudovali svou víru na dostatečném základě. Proto se tam zavedlo opatření, při němž se ověřovalo biblické poznání uchazečů o křest. Místní sboroví dozorci dostali za úkol osobně přezkoušet každého uchazeče o křest, aby se ujistili, že dostatečně zná základní biblické pravdy, že žije v souladu s biblickými normami a že jasně chápe, jaké závazky s sebou nese skutečnost, že je oddaným, pokřtěným Jehovovým svědkem. Časem se podobný postup začal uplatňovat po celém světě. V roce 1967 přinesla kniha „Tvé Slovo je lampou mé noze“ podrobnou osnovu pro opakování základních biblických nauk s uchazeči o křest. Po létech zkušeností vyšla roku 1983 další, lépe propracovaná verze této osnovy v knize Organizováni, abychom dovršili svou službu.

Braly se při tomto opatření v úvahu potřeby lidí, kteří měli jen malé školní vzdělání nebo neměli žádné?

Boj s problémem negramotnosti

V roce 1957 odhadovala Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO), že přibližně 44 procent světové populace od patnácti let výše neumí číst ani psát. Bylo uvedeno, že ve 42 zemích v Africe, ve 2 zemích v Americe, ve 28 zemích v Asii a ve 4 zemích v Oceánii je 75 procent dospělých lidí negramotných. I oni však potřebovali poznat Boží zákon, aby se mohli připravit na život poddaných Božího Království. Mnozí lidé, kteří neuměli číst, měli bystrou mysl a pamatovali si hodně  z toho, co slyšeli, ale přece jen si nemohli sami číst drahocenné Boží slovo a používat tištěné pomůcky ke studiu Bible.

Jednotliví svědkové po léta osobně pomáhali lidem, kteří se chtěli naučit číst. V letech 1949 a 1950 však svědkové Jehovovi v každém sboru v mnoha afrických zemích zavedli kursy čtení a psaní. Kursy probíhaly většinou v sálech Království a někde byla na tento program zvána celá vesnice.

Svědkové Jehovovi ochotně spolupracovali s vládami, které podporovaly program boje proti negramotnosti. Mnohde však svědkové museli vytvořit a používat vlastní příručky. Desetitisíce lidí, mezi nimi tisíce žen a starších lidí, dostaly pomoc a naučily se číst a psát v kursech vedených svědky Jehovovými. Díky tomu, jak byl kurs rozvržen, se nenaučili jen číst a psát, ale zároveň se seznámili i se základními pravdami z Božího svatého Slova. To jim pomohlo, aby byli způsobilí podílet se na díle činění učedníků, jak to přikázal Ježíš. Touha podílet se na tom účinně mnohé podnítila, aby se opravdově snažili naučit se číst.

Když jednoho nového svědka v Dahome (nyní Benin) v západní Africe jeden obyvatel domu odbyl, protože svědek neuměl číst, svědek se rozhodl, že ten problém překoná. Chodil do kursu čtení a psaní a kromě toho se sám pilně snažil. Za šest neděl navštívil téhož obyvatele domu; muž byl tak ohromen, že slyší tohoto člověka, který byl před nedávnem negramotný, předčítat z Božího slova, že projevil zájem také o to, čemu svědek vyučoval. Někteří z těch, kdo prošli těmito kursy, se časem dokonce stali cestujícími dozorci, kteří vyučovali řadu sborů. Jedním z nich byl například Ezekiel Ovbiagele v Nigérii.

Vzdělávání pomocí filmů a diapozitivů

Bylo třeba pomoci těm, kdo projevovali zájem o Bibli, aby si uvědomili velikost Jehovovy viditelné organizace, a tak byl v roce 1954 natočen film. Tento film s názvem The New World Society in Action (Společnost nového světa v činnosti) pomohl také rozbít předsudky veřejnosti.

V nynější Zambii často potřebovali přenosný generátor elektrického proudu, aby mohli film promítnout. Jako plátno posloužil kus bílé látky, natažený mezi dvěma stromy. V provincii Barotse film zhlédl nejvyšší náčelník se svou královskou rodinou a pak požádal o jeho veřejné promítnutí. Díky tomu příští večer vidělo film 2 500 lidí. Celkem se promítání v Zambii během 17 let zúčastnilo více než milión osob. Podívaná diváky nadchla. Z nedaleké Tanganiky (nyní část Tanzanie) přišla zpráva, že po promítnutí filmu se prostor naplnil výkřiky z obecenstva: „Ndaka, ndaka“ (Děkujeme vám, děkujeme vám).

 Po filmu The New World Society in Action následovaly další filmy: The Happiness of the New World Society (Štěstí společnosti nového světa), Proclaiming “Everlasting Good News” Around the World (Ohlašování „věčné dobré zprávy“ po celém světě), God Cannot Lie (Bůh nemůže lhát) a Heritage (Dědictví). Promítaly se také diapozitivy opatřené komentářem; ty vypovídaly o praktičnosti Bible v naší době, o pohanských kořenech nauk a zvyklostí křesťanstva a o významu světových poměrů ve světle biblického proroctví, a rovněž diapozitivy o svědcích Jehovových jako organizaci, o návštěvě jejich světového ústředí, o vzrušujících sjezdech v zemích, kde byli svědkové předtím zakázáni, a diapozitivy obsahující přehled jejich novodobých dějin. To vše lidem pomáhalo, aby si uvědomili, že Jehova skutečně má na zemi svůj lid a že Bible je jeho inspirované Slovo.

Rozpoznání skutečných ovcí

V jistých zemích se lidé, kteří prostě vlastnili nějaké publikace Strážné věže, prohlašovali za svědky Jehovovy nebo používali název Strážná věž. Změnili však své náboženské přesvědčení a svůj způsob života, aby se přizpůsobili biblickým normám? Opravdu se prokážou jako lidé podobní ovcím, kteří se řídí hlasem Pána, Ježíše Krista, když dostanou potřebné poučení? — Jan 10:4, 5.

Roku 1954 dostala kancelář odbočky Watch Tower Society v Jižní Africe znepokojující dopis od skupiny Afričanů z trestaneckého tábora Baía dos Tigres na jihu Angoly. Pisatel, João Mancoca, sděloval: „Skupina svědků Jehovových v Angole má 1 000 členů. Jejich vůdcem je Simão Gonçalves Toco.“ Kdo byl Toco? Byli jeho stoupenci skutečně svědky Jehovovými?

Bylo dohodnuto, že Angolu navštíví misionář John Cooke, který uměl portugalsky. Po dlouhém rozhovoru s koloniálním úředníkem bylo bratru Cookeovi povoleno navštívit Mancoku. Bratr Cooke se dozvěděl, že ve čtyřicátých letech, kdy byl Toco ve spojení s baptistickou misií v Belgickém Kongu (nyní Zair), dostal nějakou literaturu Strážné věže a dělil se s blízkými druhy  o to, co poznal. Potom však skupinu ovlivnili spiritisté a Toco časem úplně přestal používat literaturu Strážné věže a Bibli. Místo toho hledal vedení prostřednictvím spiritistických médií. Vláda poslala jeho stoupence zpátky do Angoly a oni se pak rozptýlili do různých částí země.

Mancoca býval jedním z Tokových společníků, ale snažil se přesvědčit jiné, aby přestali pěstovat spiritismus a drželi se Bible. Některým Tokovým stoupencům se to nelíbilo, vznesli falešná obvinění a udali Mancoku portugalským úřadům. Proto byli Mancoca a ti, kdo sdíleli jeho názory, deportováni do trestanecké kolonie. Odtamtud se mu podařilo navázat styk s Watch Tower Society a získat další biblickou literaturu. Byl pokorný, měl duchovní smýšlení a živě se zajímal o spolupráci s organizací, jejímž prostřednictvím poznal pravdu. Bratr Cooke strávil mnoho hodin hovorem o biblických pravdách s touto skupinou, a pak už neměl pochybnosti, že João Mancoca je opravdu jednou z Pánových ovcí. Nyní to již bratr Mancoca prokazuje mnoho let za nejtěžších okolností.

Vedly se rozhovory i s Tokem a některými jeho stoupenci. Až na několik málo výjimek však neprokázali, že mají vlastnosti lidí podobných ovcím jako Kristovi následovníci. Takže tou dobou nebylo v Angole 1 000 Jehovových svědků, ale jen asi 25.

Mezitím vznikl další zmatek ohledně totožnosti svědků v Belgickém Kongu (nyní Zair). Bylo tam nábožensko-politické hnutí známé jako Kitawala, které také někdy používalo název Strážná věž. Někteří členové hnutí měli doma publikace svědků Jehovových. Dostali je poštou. Avšak náboženské přesvědčení a zvyklosti Kitawaly — zahrnující rasismus, podvracení autorit ve snaze přivodit politickou nebo sociální změnu a zahrnující také hrubou sexuální nemravnost ve jménu uctívání — se v ničem nepodobaly náboženskému přesvědčení a zvyklostem svědků Jehovových. Přesto se jisté uveřejněné zprávy snažily spojovat Watch Tower Society svědků Jehovových s Kitawalou.

Belgičtí úředníci mařili opakované snahy svědků Jehovových, kteří chtěli do země poslat školené dozorce. Katolické a protestantské skupiny se radovaly. Zejména od roku 1949 docházelo v Belgickém Kongu ke krutým represáliím proti těm, kdo se pokoušeli studovat Bibli pomocí literatury Strážné věže. Bylo to však tak, jak řekl jeden věrný tamější svědek: „Jsme jako pytel afrického zrní. Kam nás odvezou, tam budou padat zrna Slova  jedno po druhém, až nastane období dešťů, a pak nás uvidí všude vzcházet.“ A tak navzdory těžkým podmínkám od roku 1949 do roku 1960 počet těch, kdo podávali zprávu o činnosti jako svědkové Jehovovi, vzrostl ze 48 na 1 528.

Úředníci si postupně uvědomili, že svědkové Jehovovi se od Kitawaly velmi liší. Když byla svědkům dopřána určitá svoboda shromažďování, vládní pozorovatelé se často zmiňovali o jejich dobrém chování a ukázněnosti. Když se konaly násilnické demonstrace žádající politickou nezávislost, lidé věděli, že svědkové Jehovovi se jich neúčastní. V roce 1961 konečně mohl z Belgie přijet způsobilý dozorce, svědek Ernest Heuse ml. S velkou pílí a úsilím se podařilo postupně pomoci bratrům, aby své sbory a svůj osobní život uvedli více do souladu s Božím slovem. Museli se mnohému učit, a to vyžadovalo velkou trpělivost.

Kitawala v domnění, že to posílí její pozici, poslala z některých území dlouhé seznamy svých lidí, kteří chtěli být uznáni jako svědkové Jehovovi. Bratr Heuse jednal moudře a poslal do těchto území způsobilé bratry, aby zjistili, co je to za lidi. Bratři nepřevzali žádné velké skupiny, ale vedli biblická studia s jednotlivci.

Časem se staly zjevnými skutečné ovce, ti, kdo opravdu vzhlíželi k Ježíši Kristu jako ke svému Pastýři. A bylo jich mnoho. Ti zase vyučovali další. Během let s nimi začaly spolupracovat desítky misionářů Strážné věže ze zahraničí, kteří jim pomáhali získat přesnější poznání Božího slova a poskytovali potřebné školení. V roce 1975 již bylo v Zairu 17 477 svědků Jehovových, kteří tvořili 526 sborů. Pilně kázali a učili jiné Božímu slovu.

Moc fetiše končí

Západně od Nigérie leží Benin (kdysi známý jako Dahome) s obyvatelstvem rozděleným na 60 etnických skupin, jež mluví asi 50 jazyky a nářečími. Jako mnohde v Africe je tu tradičním náboženstvím animismus a k němu se váže uctívání předků. Takové náboženské prostředí obestírá život lidí pověrami a strachem. Mnozí lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, také pěstují animismus.

 Od konce dvacátých let do čtyřicátých let svědkové Jehovovi z Nigérie rozseli v Dahome mnoho semen biblické pravdy při občasných návštěvách, kdy šířili biblickou literaturu. Mnohá z těchto semen potřebovala jen trochu zalít, aby přinesla plody. Tuto péči dostala v roce 1948, kdy se do Dahome vrátil jako průkopník Nouru Akintoundé, dahomejský rodák, který předtím žil v Nigérii. Během čtyř měsíců 300 lidí rychle zareagovalo na pravdu a podílelo se s ním na kazatelské službě. Odezva překonala veškeré očekávání.

Tato aktivita rychle vyvolala znepokojení nejen mezi duchovními křesťanstva, ale i mezi animisty. Když projevila zájem o pravdu sekretářka fetišistického kláštera v Porto-Novu, fetišistický náčelník oznámil, že sekretářka do sedmi dnů zemře. Tato bývalá sekretářka kláštera však pevně prohlásila: „Jestliže fetiš vytvořil Jehovu, zemřu; jestliže je však Jehova nejvyšší Bůh, pak fetiš přemůže.“ (Srovnej 5. Mojžíšovu 4:35; Jana 17:3.) Fetišistický náčelník se v noci šestého dne oddával čarování všeho druhu, aby se jeho předpověď splnila, a pak oznámil, že bývalá sekretářka kláštera je mrtvá. Příští den však ctitelé fetiše ustrnuli, když přišla do Cotonou na trh živá a zdravá. Později si jeden bratr najal auto a povozil ji po Porto-Novu, aby všichni viděli na vlastní oči, že žije. Nato mnozí jiní ctitelé fetiše zaujali pevný postoj pro pravdu. — Srovnej Jeremjáše 10:5.

Brzy byly v důsledku silného náboženského nátlaku publikace Strážné věže v Dahome zakázány. Svědkové však poslouchali Jehovu Boha a kázali dál, často jen s Biblí. Někdy pracovali dům od domu jako „obchodníci“ se zbožím všeho druhu. Jestliže se hovor pěkně rozběhl, obrátili pozornost k Bibli, a někdy dokonce z velké vnitřní kapsy svého oděvu vytáhli drahocenný exemplář biblické literatury.

Když jim ve městech dělala policie velké těžkosti, kázali na venkově. (Srovnej Matouše 10:23.) A když je zavřeli do vězení, kázali tam. V roce 1955 našli svědkové ve vězení v Abomey nejméně 18 zájemců mezi vězni a vězeňskými úředníky.

Deset let po tom, co se dahomejský průkopník vrátil do rodné země, tam bylo již 1 426 těch, kdo se účastnili služby — a to navzdory tomu, že jejich dílo bylo vládou zakázáno!

Na žni se podílí více dělníků

Ukazovalo se, že v celé Africe je mnoho lidí, kteří hladovějí po pravdě. Žeň byla veliká, ale dělníků bylo málo. Proto bratry povzbudilo, když viděli, jak Pán žně, Ježíš Kristus, vyslyšel jejich modlitby o další dělníky, kteří by pomáhali při duchovní sklizni. — Mat. 9:37, 38.

 V Keni rozšířili cestující průkopníci ve třicátých letech mnoho literatury, ale málo se udělalo pro sledování zájmu. Avšak v roce 1949 Mary Whittingtonová se svými třemi malými dětmi se vystěhovala z Británie do Nairobi za manželem, který tam dostal práci. Sestra Whittingtonová byla pokřtěná necelý rok, měla však průkopnického ducha. Neznala sice v Keni žádné jiné svědky, ale vydala se, aby v tomto velkém obvodu pomáhala druhým lidem k poznání pravdy. Před překážkami necouvla. Přišli také další svědkové — z Austrálie, Británie, Jižní Afriky, Kanady, Spojených států, Švédska a Zambie —, kteří si osobně zařídili, že se tam přestěhují, aby se s lidmi dělili o naději na Království.

Navíc byly na pomoc při žni vyslány dvojice misionářů. Muži museli zpočátku konat světskou práci, aby směli v zemi zůstat, takže měli na službu omezené množství času, ale jejich manželky měly dost času sloužit jako průkopnice. Během doby přišlo do Keni přes sto misionářů ze školy Gilead. Když se blížilo vyhlášení nezávislosti a konec segregace, kterou vnucovala britská koloniální správa, evropští svědkové studovali svahilštinu a rychle rozšířili svou činnost na domorodé Afričany. Počet svědků v této části světového pole rychle rostl.

V roce 1972 dostala pomoc při duchovní žni i Botswana, když se do tamních větších měst přistěhovali svědkové z Británie, Keni a Jižní Afriky. Tři roky nato přišli také misionáři vyškolení v Gileadu. Obyvatelstvo je však do značné míry roztroušeno po venkově. Svědkové z Jižní Afriky za vesničany cestovali přes pouštní kraj známý jako Kalahari. V odlehlých obcích vydávali svědectví vesnickým náčelníkům, učitelům a často skupinám 10 až 20 vnímavých posluchačů. Jeden starší muž řekl: „To jste opravdu přišli z takové dálky, abyste s námi mluvili o těchto věcech? To je laskavé, velmi laskavé.“

V Libérii pronášel během dvacátých let „biblický Brown“ mocné biblické přednášky, narazil však na značný odpor. Dílo duchovní žně tam nedělalo skutečné pokroky, dokud nepřišli misionáři ze školy Gilead. První přišel v roce 1946 Harry Behannan. V následujících letech  se do díla zapojili mnozí další. Postupně se k nim přidali domorodí Liberijci a v roce 1975 počet těch, kdo chválili Jehovu, překročil tisíc.

Ještě více kázal „biblický Brown“ v Nigérii. Byl to stát rozdělený na četná královstvíčka, městské státy a společenské systémy. Lidé tam mluvili více než 250 jazyky a nářečími. Náboženství bylo dalším rozdělujícím činitelem. První svědkové tam nepříliš taktně, ale mocnými biblickými argumenty odhalovali duchovenstvo a jeho falešné nauky. Když byla za druhé světové války literatura svědků zakázána, bratři kázali jen s Biblí a lidé, kteří milovali pravdu, reagovali s oceněním. Odcházeli z církví, potom zanechávali polygamie a zbavovali se svých džudžu, která jim církve trpěly. V roce 1950 byl počet svědků Jehovových, kteří ohlašovali poselství o Království v Nigérii, 8 370. V roce 1970 jich byl více než desetinásobek.

Bylo nutné překonávat trvající překážky ze strany zákona, aby bylo možné poskytovat duchovní pomoc zájemcům v Jižní Rhodésii (nyní známé jako Zimbabwe). Úsilí o zákonné uznání začalo již v polovině dvacátých let. V roce 1932 průkopníci z Jižní Afriky dostali příkaz, aby opustili zemi, a s konečnou platností jim bylo řečeno, že se nelze odvolat. Přesto se odvolali. Obvinění, že literatura Strážné věže je podvratná, musely řešit soudy. Počátkem čtyřicátých let strávili bratři nějaký čas ve vězení za to, že rozšiřovali publikace objasňující Bibli. Teprve v roce 1966 byli svědkové Jehovovi v Zimbabwe plně uznáni zákonem jako náboženská organizace. Duchovní žňové dílo se více než 40 let konalo přes značné obtíže, ale odvážní dělníci během té doby pomohli více než 11 000 lidí, aby se stali služebníky Jehovy Boha.

Svědectví místodržitelům a králům

Ježíš věděl, že jeho učedníci ve službě narazí na odpor. Řekl jim, že budou předváděni před „místní soudy“, dokonce i před „místodržitele a krále“, a že to bude „na svědectví jim a národům“. (Mat. 10:17, 18) Svědkové Jehovovi prožívají přesně to, co Ježíš předpověděl, a v souladu s tím, co řekl, se snaží využít této příležitosti k vydání svědectví.

Někteří úředníci připustili, aby jim strach zabránil činit dobře Kristovým následovníkům. (Jan 12:42, 43) Llewelyn Phillips to zažil v roce 1948, když soukromě hovořil s řadou vládních úředníků v Belgickém Kongu a snažil se dosáhnout úlevy pro tamní pronásledované svědky. Vysvětlil těmto mužům náboženské přesvědčení i činnost svědků Jehovových. Generální guvernér se však během rozhovoru zachmuřeně zeptal: „A když vám pomohu, co bude se mnou?“ Věděl, že v té zemi uplatňuje velký vliv římskokatolická církev.

 Nejvyšší náčelník Svazijska, král Sobhuza II., si však s názorem duchovenstva nedělal velké starosti. Často mluvíval se svědky Jehovovými, měl mnoho jejich literatury a byl vůči nim vlídně naladěn. Každoročně zval na „velký pátek“ africké duchovní do svého královského kraalu. Nechal je mluvit, ale vyzval také jednoho Jehovova svědka, aby promluvil. V roce 1956 mluvil svědek o nauce o nesmrtelnosti duše a o čestných titulech náboženských vůdců. Když skončil, nejvyšší náčelník se zeptal duchovních: „Je to, co tu říkají svědkové Jehovovi, pravda, nebo lež? Jestliže je to lež, řekněte v čem.“ Nedokázali to vyvrátit. Jednou dokonce nejvyšší náčelník propukl v smích, když viděl, jak duchovní ustrnuli nad tím, co jeden svědek řekl.

Často byli vysíláni policisté, aby žádali od svědků důvody pro to, co dělají. Svědkové ze sboru v marockém Tangieru pravidelně cestovali do Ceuty, námořního přístavu, který je pod správou Španělska, ale leží na marockém pobřeží. Jednou v roce 1967 zastavili svědky policisté a dvě hodiny je vyslýchali. Při této příležitosti bylo vydáno vynikající svědectví. Dva policejní inspektoři se také zeptali, zda svědkové věří v „Pannu Marii“. Když se úředníci dozvěděli, že zprávy evangelií ukazují, že Marie porodila Ježíše jako panna, ale pak měla ještě další děti a že to byli Ježíšovi nevlastní bratři a sestry, překvapením zalapali po dechu a prohlásili, že něco takového nemůže být v Bibli. Když jim ukázali Jana 7:3–5, jeden úředník na text dlouho hleděl a neřekl ani slovo; druhý vyhrkl: „Dejte sem tu Bibli. Já ten text vysvětlím!“ První úředník mu však odpověděl: „Nenamáhej se. Ten text je až příliš jasný.“ Napjaté ovzduší se uvolnilo, a pak padlo a bylo zodpověděno mnoho dalších otázek. A potom již úřady téměř nezasahovaly, když tam svědkové kázali.

Muži v předních postaveních ve vládě dobře poznali svědky Jehovovy a jejich službu. Někteří uznávají, že práce, kterou svědkové dělají pro lidi, je opravdu prospěšná. Koncem roku 1959, když se konaly přípravy k vyhlášení nezávislosti Nigérie, generální guvernér dr. Nnamdi  Azikiwe požádal, aby byl přítomen W. R. Brown jako zástupce svědků Jehovových. Své radě ministrů řekl: „Kdyby všechny náboženské denominace byly jako svědkové Jehovovi, neměli bychom vraždy, loupeže, trestné činy, vězně ani atomové bomby. A dveře by se nemusely den co den zamykat!“

V Africe se shromažďovala opravdu veliká duchovní žeň. V roce 1975 tam 312 754 svědků kázalo dobrou zprávu ve 44 zemích. V devíti z těchto zemí bylo méně než 50 lidí, kteří stáli za biblickou pravdou a podíleli se na evangelizačním díle. Svědkové však na život každého pohlížejí jako na něco drahocenného. V devatenácti z těchto zemí bylo těch, kdo se podíleli na službě svědků Jehovových dům od domu, tisíce. Z některých území přicházely zprávy o prudkém vzrůstu. Například v Angole vzrostl od roku 1970 do roku 1975 počet svědků z 355 na 3 055. V Nigérii bylo v roce 1975 celkem 112 164 svědků Jehovových. Nebyli to pouze lidé, kteří rádi čtou literaturu Strážné věže, a nebyli to ani ti, kdo by si občas zašli na shromáždění do sálu Království. Všichni byli aktivními hlasateli Božího Království.

Na Dálném východě přibývá lidí, kteří chválí Jehovu

Stejně jako na mnoha jiných místech, i na Filipínách činnost svědků Jehovových po druhé světové válce rychle rostla. Dne 13. března 1945 byl propuštěn z vězení Joseph Dos Santos. Co nejrychleji se spojil s kanceláří Watch Tower Society v New Yorku. Chtěl získat veškerý materiál ke studiu Bible a organizační pokyny, o které bratři na Filipínách během války přišli. Pak osobně navštěvoval sbory, aby je sjednotil a posílil. Téhož roku se konal národní sjezd v Lingayenu (Pangasinan), kde byly dány pokyny, jak vyučovat lidi, kteří hladovějí po pravdě,  pomocí domácích biblických studií. V následujících letech se úsilí soustředilo na přeložení a vydání většího množství literatury v místních jazycích — tagalogštině, ilokánštině a cebuánštině. Kladl se základ pro rozmach, a ten rychle nastal.

Během deseti let od skončení války vzrostl počet svědků na Filipínách asi ze 2 000 na více než 24 000. Za dalších 20 let tam bylo hodně přes 78 000 lidí, kteří chválili Jehovu.

K prvním zemím na Dálném východě, kam byli posláni misionáři ze školy Gilead, patřila Čína. Harold King a Stanley Jones přijeli do Šanghaje v roce 1947, Lew Ti Himm v roce 1949. Přišli je uvítat tři němečtí průkopníci, kteří tam začali pracovat v roce 1939. Čína byla zemí, kde lidé byli většinou buddhisté; nespěchali s tím, aby se zapojili do biblických rozhovorů. Doma měli svatyňky a oltáříky. Zrcadly nade dveřmi se snažili zahnat zlé duchy. Brány zdobily červené stuhy s výroky ‚pro štěstí‘ a s děsivými obrázky buddhistických bohů. V Číně se  však tehdy děly obrovské změny. Za komunistické vlády musel každý povinně studovat ‚Mao Ce-tungovy myšlenky‘. Lidé měli po světské práci docházet na rozvleklá školení, při nichž se vysvětlovalo, co je komunismus. Uprostřed toho všeho naši bratři dál pilně kázali dobrou zprávu o Božím Království.

Mnozí z těch lidí, kteří byli ochotni studovat se svědky Jehovovými, se předtím alespoň něco dozvěděli o Bibli prostřednictvím církví křesťanstva. Tak to bylo s Nancy Yuenovou, církevní pracovnicí a ženou v domácnosti, která byla vděčná za to, co jí svědkové v Bibli ukázali. Brzy se horlivě podílela na práci dům od domu a sama vedla biblická studia. Jiní, jimž svědkové kázali, byli z typicky čínského a buddhistického prostředí a o Bibli předtím nic nevěděli. V roce 1956 se dosáhlo vrcholného počtu 57 zvěstovatelů. Téhož roku však byla Nancy Yuenová nejprve šestkrát zatčena kvůli kázání a pak byla uvězněna. Jiní byli buď uvězněni, nebo museli opustit zemi. Stanley Jones a Harold King byli zatčeni 14. října 1958. Než se dostali k soudu, byli dva roky ponecháni ve vazbě a během té doby je neustále vyslýchali. Když byli konečně roku 1960 postaveni před soud, byli odsouzeni k mnoha letům vězení. Tak byla v říjnu 1958 veřejná činnost svědků Jehovových v Číně násilím zastavena. Jejich kázání však nikdy úplně nepřestalo. I ve vězení a v pracovních táborech si našli způsoby, jak vydávat svědectví. Vykoná se v budoucnu v této obrovské zemi více? To se v pravý čas pozná.

Co se mezitím dělo v Japonsku? Před druhou světovou válkou tam kázalo jen asi sto svědků Jehovových. Mnozí z nich se dopustili kompromisu, když jim za války hrozily surové represálie. Někteří si sice zachovali ryzost, ale organizované veřejné kázání se zastavilo. Ohlašování Jehovova Království však v té části světa znovu začalo, když do Tokia v lednu 1949 přišel Don Haslett, misionář vyškolený v Gileadu. Po dvou měsících se k němu mohla připojit jeho manželka Mabel. Bylo to pole, kde mnoho lidí hladovělo po pravdě. Císař se zřekl svého nároku na božství. Šintoismus, buddhismus, katolictví a Kyodan (složený z různých protestantských skupin v Japonsku), ty všechny ztratily u lidí tvář, protože se připojily k japonskému válečnému úsilí, které skončilo porážkou.

Na konci roku 1949 v Japonsku pilně pracovalo 13 misionářů ze školy Gilead. Následovali další — celkem více  než 160. Měli však velmi málo literatury, s níž by se dalo pracovat. Někteří misionáři předtím mluvili na Havaji starobylou japonštinou, ale teď se museli naučit moderní jazyk. Jiní se naučili základní slova, ale často se uchylovali ke svému japonsko-anglickému slovníku, než se s novým jazykem více seznámili. Išiovi a Miuraovi, rodiny, které se ve válečných letech nezřekly své víry, zanedlouho navázaly spojení s organizací a začaly se opět účastnit veřejné služby.

Postupně se ale otevíraly misionářské domovy v Kobe, Nagoji, Ósace, Jokohamě, Kjótu a Sendai. Od roku 1949 do roku 1957 se usilovalo hlavně o vybudování díla Království ve velkoměstech na největším japonském ostrově. Pak se začali pracovníci stěhovat do jiných měst. Pole bylo obrovské. Bylo jasné, že má-li celé Japonsko dostat důkladné svědectví, bude zapotřebí mnoha průkopníků. Na to se kladl velký důraz, a tak se mnozí dobrovolně nabídli, a spojené úsilí těchto pracovitých služebníků pak přineslo úžasnou odezvu. První desetiletí vydalo 1 390 lidí, kteří chválili Jehovu. V polovině sedmdesátých let bylo po celém Japonsku už 33 480 horlivých lidí chválících Jehovu. A rychlost sklizně se zvyšovala.

V roce 1949, kdy přijel do Japonska Don Haslett, dostalo silný impuls i dílo Království v Korejské republice. Během světové války byla Korea pod japonskou nadvládou a svědkové byli nelítostně pronásledováni. Ačkoli po válce se malá skupina scházela ke studiu, neměli žádný kontakt s mezinárodní organizací, dokud Čoi Young-won v roce 1948 nezahlédl v americkém armádním listu Stars and Stripes zprávu o svědcích Jehovových. Příští rok se v Soulu vytvořil sbor s 12 zvěstovateli. Později téhož roku přijeli Don a Earlene Steeleovi, první misionáři ze školy Gilead. Sedm měsíců nato přijelo dalších šest misionářů.

Dosáhli skvělých výsledků — každý měl v průměru 20 biblických studií a na shromážděních bylo až 336 lidí. Pak vypukla korejská válka. Ani ne tři měsíce potom, co přijela druhá skupina misionářů, byli všichni evakuováni do Japonska. Teprve až po roce se mohl do Soulu vrátit Don Steele, a Earlene se k němu mohla připojit až po dalším roce. Mezitím korejští bratři zůstali pevní a horlivě kázali, přestože někteří ztratili domov a z mnohých se stali utečenci. Nyní však bylo po bojích a pozornost se zaměřila na to, jak opatřit více literatury v korejštině. Sjezdy a příliv dalších misionářů poháněly dílo kupředu. V roce 1975 již bylo v Korejské republice 32 693  svědků Jehovových — téměř stejně jako v Japonsku — a byl tu předpoklad pro skvělý růst, protože se vedlo přes 32 000 domácích biblických studií.

Jaká byla situace v Evropě?

Konec druhé světové války nepřinesl svědkům Jehovovým v Evropě úplnou svobodu, aby tam mohli konat své dílo biblického vzdělávání bez odporu. Na některých místech je úředníci uznávali pro jejich pevný postoj během války. Jinde však mocný proud nacionalismu a náboženské nevraživosti vedl k dalšímu pronásledování.

Mezi svědky v Belgii byli jednotlivci, kteří přišli z Německa, aby se podíleli na kázání dobré zprávy. Gestapo je za války pronásledovalo jako lovnou zvěř, protože nechtěli podporovat nacistický režim. Nyní však belgické úřady některé z týchž svědků obvinily, že jsou nacisté, nechaly je uvěznit a pak deportovat. Přes to všechno se počet svědků, kteří se v Belgii podíleli na kazatelské službě, během pěti let po válce více než ztrojnásobil.

Kdo se však skrýval za velkou částí tohoto pronásledování? Římskokatolická církev. Všude, kde měla tu moc, neúprosně bojovala za vyhlazení svědků Jehovových.

Bylo známo, že mnoho lidí na Západě se bojí komunismu, a tak katolické duchovenstvo v irském městě Corku roku 1948 rozněcovalo odpor proti svědkům Jehovovým tím, že o nich neustále mluvilo jako o „komunistických ďáblech“. A tak když byl Fred Metcalfe jednou v kazatelské službě, napadl ho dav. Lidé z davu ho tloukli a kopali, a rozhazovali po ulici jeho biblickou literaturu. Naštěstí šel právě kolem policista a dav násilníků rozehnal. Svědkové Jehovovi přes to všechno vytrvali. Ne všichni Irové souhlasili s násilím. Později někteří z těch, kdo se na násilí podíleli, toho dokonce litovali. Většina irských katolíků do té doby nikdy neviděla Bibli. Láskyplnou trpělivostí však někteří dostali pomoc, aby se chopili pravdy, která lidi osvobozuje. — Jan 8:32.

V Itálii sloužilo v roce 1946 sice jen asi sto svědků, ale za tři roky už tam bylo 64 sborů — malých, ale pracovitých. Duchovní si dělali starosti.  Nebyli schopni vyvrátit biblické pravdy, jež svědkové Jehovovi kázali, a tak katolické duchovenstvo naléhalo na vládní autority, aby se pokusily svědků zbavit. Proto byli roku 1949 misionáři svědků Jehovových vykázáni ze země.

Členové římskokatolického duchovenstva se opakovaně pokoušeli přerušit nebo znemožnit sjezdy svědků v Itálii. V roce 1948, ve snaze narušit sjezd v Sulmoně, použili provokatéry. V Miláně vyvinuli roku 1950 tlak na policejního náčelníka, aby zrušil povolení ke sjezdu v Teatro dell’Arte. V roce 1951 opět přiměli policii, aby zrušila povolení ke sjezdu v Cerignole. Avšak v roce 1957, když policie nařídila ukončení sjezdu svědků v Miláně, italský tisk protestoval a byly vzneseny dotazy v parlamentu. Římský týdeník Il Mondo z 30. července 1957 neváhal prohlásit, že celá akce byla podniknuta „k uspokojení arcibiskupa“ Giovanniho Battisty Montiniho, který se později stal papežem Pavlem VI. Bylo dobře známo, že katolická církev po staletí zakazovala rozšiřovat Bibli v jazycích užívaných širokou veřejností. Svědkové Jehovovi však upřímným katolíkům vytrvale umožňovali, aby se sami podívali, co Bible říká. Rozpor mezi Biblí a církevními dogmaty byl zjevný. Tisíce lidí opouštěly církev, přestože se katolická církev usilovně snažila tomu zabránit; a v roce 1975 bylo v Itálii 51 248 svědků Jehovových. Všichni byli aktivními evangelisty a jejich počet se rychle zvětšoval.

 Když se v katolickém Španělsku organizovaná činnost svědků Jehovových po roce 1946 postupně obnovila, nikdo se nedivil, že i tam duchovenstvo vyvíjelo nátlak na světské úředníky, aby se pokusili svědky zastavit. Sborová shromáždění svědků Jehovových byla narušována. Misionáři byli vyhnáni ze země. Svědkové byli zatýkáni jen proto, že vlastnili Bibli nebo biblickou literaturu. Často byli až tři dny ponecháni ve špinavých vězeních a potom propuštěni — jen proto, aby byli opět zatčeni, vyslýcháni a uvězněni. Mnozí strávili ve vězení měsíc i déle. Kněží vybízeli světské autority, aby vysledovaly každého, kdo studuje Bibli se svědky Jehovovými. I po vydání zákona o náboženské svobodě v roce 1967 přicházely změny jen pomalu. Přesto bylo ve Španělsku v době, kdy byli svědkové Jehovovi roku 1970 konečně zákonem uznáni, již přes 11 000 svědků. Pět let nato jich bylo více než 30 000, a každý byl činným evangelistou.

A co Portugalsko? I zde bylo misionářům nařízeno opustit zemi. Policie popichovaná katolickým duchovenstvem dělala prohlídky v domácnostech svědků Jehovových, zabavovala jim literaturu a rušila shromáždění. V lednu 1963 velitel sboru veřejné bezpečnosti z Caldas da Rainha dokonce vydal písemné nařízení, jímž svědkům zakazoval ‚pěstovat svou činnost čtení Bible‘. Svědkové však své služby Bohu nezanechali. V době, kdy v Portugalsku roku 1974 dosáhli zákonného uznání, jich tam bylo přes 13 000.

V jiných částech Evropy světské autority kladly překážky kázání dobré zprávy tím, že šíření biblické literatury hodnotily jako obchodní činnost podléhající obchodním zákonům. V řadě švýcarských kantonů svědkové Jehovovi rozšiřovali literaturu za dobrovolný příspěvek. Na toto rozšiřování se uplatňovaly předpisy o podomním obchodu. Svědkové byli mnohokrát zatčeni a postaveni před soud kvůli tomu, že prováděli svou činnost. Když se však případy projednávaly, některé soudy, včetně Nejvyššího soudu kantonu Vaud v roce 1953, prohlásily, že na činnost svědků Jehovových nelze právem nahlížet jako na podomní obchod. Mezitím se v Dánsku snažili omezit hodiny, během nichž mohli svědkové  nabízet literaturu, a omezit jejich činnost pouze na dobu, která byla zákonem stanovena jako otevírací doba pro běžné obchody. I to se muselo projednávat u soudů. Navzdory překážkám svědkové Jehovovi dál ohlašovali Boží Království jako jedinou naději pro lidstvo.

Jiná sporná otázka, která se dotýkala svědků Jehovových v Evropě stejně jako v jiných částech světa, byla křesťanská neutralita. V jedné zemi po druhé byli odsuzováni do vězení za to, že jim jejich křesťanské svědomí nedovolovalo angažovat se ve sporech mezi jednotlivými složkami světa. (Iz. 2:2–4) Tím byla mladým mužům znemožňována pravidelná služba dům od domu. Jedním příznivým důsledkem však bylo intenzívní vydávání svědectví právníkům, soudcům, důstojníkům a vězeňským dozorcům. I ve věznici si svědkové našli způsoby, jak kázat. Ačkoli se s nimi v některých věznicích nakládalo surově, svědkové ve věznici Santa Catalina ve španělském Cádizu mohli část svého času využívat k vydávání svědectví pomocí dopisů. A ve Švédsku se dostalo velké publicity tomu, jakým způsobem se projednávaly případy týkající se neutrality svědků Jehovových. Tak se mnoha způsoby dávalo lidem na vědomí, že Jehova opravdu má na zemi svědky a ti že se pevně zastávají biblických zásad.

Ještě jedna věc udržovala svědky na očích veřejnosti. I ta měla mocný, posilující účinek na jejich evangelizační dílo.

Ke svědectví přispívaly sjezdy

Když svědkové Jehovovi pořádali roku 1955 mezinárodní sjezd v Paříži, televizní zpravodajství dalo celému národu možnost nahlédnout do toho, co se tam odehrávalo. V roce 1969 se konal nedaleko Paříže další sjezd a bylo zjevné, že služba svědků byla plodná. Na sjezdu bylo pokřtěno 3 619 lidí, čili asi 10 procent průměrného počtu přítomných. Populární pařížský večerník France-Soir ze 6. srpna 1969 k tomu napsal: „Duchovenstvu jiných náboženství nedělá ani tak starost okázalé rozšiřování publikací používaných svědky Jehovovými, jako spíše to, že obracejí druhé na svou víru. Každý svědek Jehovův má povinnost svědčit neboli hlásat svou víru tím, že používá Bibli dům od domu.“

 Během třítýdenního období v témže létě 1969 se v Evropě konaly ještě čtyři velké mezinárodní sjezdy — v Londýně, Kodani, Římě a Norimberku. Norimberského sjezdu se zúčastnilo 150 645 lidí ze 78 zemí. Pro dopravu delegátů na tento sjezd bylo zapotřebí, kromě letadel a lodí, asi 20 000 aut, 250 autobusů a 40 zvláštních vlaků.

Sjezdy nejen posilovaly svědky Jehovovy a vybavovaly je ke službě, ale dávaly také veřejnosti příležitost vidět na vlastní oči, jakými lidmi jsou svědkové Jehovovi. Když byl roku 1965 naplánován mezinárodní sjezd v irském Dublinu, intenzívní náboženský nátlak měl vynutit zrušení všech příprav. Sjezd se však konal a mnozí majitelé domů v Dublinu poskytli delegátům ubytování. K čemu to vedlo? „Neříkali nám o vás pravdu,“ prohlásily po sjezdu některé ženy, které návštěvníky ubytovaly. „Kněží nám lhali, ale teď, když vás známe, vždycky vás zase rády přijmeme.“

Když lidé mluví jiným jazykem

V nedávných desetiletích svědkové Jehovovi v Evropě zjistili, že domluva s lidmi jiných národností představuje zvláštní úkol. Velký počet lidí se přestěhoval z jedné země do druhé, aby využili pracovní  příležitost. Některá evropská města se stala sídlem velkých mezinárodních institucí se zaměstnanci, z nichž ne všichni mluví místním jazykem.

Někde samozřejmě patřil mnohojazyčný obvod k životu již po staletí. Například v Indii je 14 hlavních jazyků a snad 1 000 jazyků, kterými mluví málo lidí, a nářečí. Papua-Nová Guinea uvádí více než 700 jazyků. Avšak zejména v šedesátých a sedmdesátých letech svědkové v Lucembursku zjistili, že se v jejich obvodu vyskytují lidé z více než 30 různých národů — a pak se objevilo ještě nejméně 70 jiných národností. Zpráva ze Švédska uvádí, že tato země, kde skoro všichni mluvili jedním jazykem, se změnila na společnost, která mluví 100 různými řečmi. Jak se s tím svědkové Jehovovi vypořádají?

Zprvu se často prostě pokusili zjistit, jakým jazykem obyvatel domu mluví, a pak se snažili sehnat nějakou literaturu, kterou by mohl číst. V Dánsku se pořizovaly magnetofonové nahrávky, aby si upřímní lidé z Turecka mohli poslechnout poselství ve svém jazyce. Ve Švýcarsku bylo velké množství zahraničních dělníků z Itálie a Španělska. Některým z nich pomáhal Rudolf Wiederkehr, a jeho zkušenost je typickou ukázkou, jak to začínalo. Snažil se vydat svědectví nějakému Italovi, ale jeden ani druhý moc neznali jazyk toho druhého. Co dělat? Náš bratr muži nechal italskou Strážnou věž. Přesto, že měli jazykový problém, bratr Wiederkehr opět přišel. Zahájil biblické studium s mužem, jeho manželkou a jejich dvanáctiletým synem. Studijní kniha bratra Wiederkehra byla v němčině, ale pro rodinu opatřil italské vydání. Kde chyběla slova, pomohla gesta. Někdy sloužil jako tlumočník chlapec, který se učil německy ve škole. Celá rodina přijala pravdu a záhy se o ni začala dělit s druhými.

Avšak do Německa a do jiných zemí se stěhovaly doslova milióny dělníků z Itálie, Jugoslávie, Portugalska, Řecka, Španělska a Turecka. Duchovní pomoc se jim mohla účinněji poskytnout v jejich vlastních jazycích. Brzy se někteří místní svědkové začali učit jazyky zahraničních dělníků. V Německu dokonce kancelář odbočky pořádala jazykové kursy turečtiny. V jiných zemích svědkové, kteří znali potřebný jazyk, byli vyzýváni, aby se přestěhovali na místa, kde bylo zvláště zapotřebí pomoci.

Někteří ze zahraničních dělníků se nikdy předtím se svědky Jehovovými nesetkali a opravdu hladověli po duchovních věcech. Byli vděční za to, jaké úsilí se vynakládalo, aby dostali pomoc. Vzniklo mnoho cizojazyčných sborů. Během doby se někteří z těchto  zahraničních dělníků vrátili do vlasti a pokračovali ve službě v končinách, kde předtím nebylo vydáno důkladné svědectví o Božím Království.

Hojná žeň navzdory překážkám

Svědkové Jehovovi používají stejné metody kázání po celé zemi. V Severní Americe aktivně hlásají evangelium již déle než století. Proto nepřekvapuje, že tam byla hojná duchovní žeň. V roce 1975 již bylo na pevnině Spojených států a v Kanadě 624 097 činných Jehovových svědků. To ovšem neznamená, že by se kázání v Severní Americe obešlo bez odporu.

Přestože kanadská vláda v roce 1945 zrušila zákaz svědků Jehovových a jejich zákonných korporací, v provincii Quebeku se prospěšnost tohoto rozhodnutí ihned neprojevila. V září 1945 napadly davy katolíků svědky Jehovovy v Châteauguay a Lachine. Svědkové byli zatýkáni a obviňováni z pobuřování, protože literatura, kterou rozšiřovali, kritizovala římskokatolickou církev. Jiní byli uvězněni, protože rozšiřovali biblickou literaturu, kterou neschválil policejní náčelník. V roce 1947 čekalo na soudní projednávání v Quebeku 1 700 případů.

Soud projednával precedenční případy, a svědkům bylo doporučeno, aby zatím kázali evangelium ústně, jen s použitím Bible — pokud možno katolického překladu Douay. Služebníci plným časem z jiných částí Kanady se dobrovolně učili francouzsky a stěhovali se do Quebeku, aby se tam podíleli na šíření pravého uctívání.

Mnoho upřímných katolíků zvalo svědky k sobě domů a dávalo jim otázky, přestože často říkali: ‚Jsem katolík a nikdy se nezměním.‘ Když  však na vlastní oči viděli, co říká Bible, desetitisíce jich z lásky k pravdě a z touhy líbit se Bohu přece změnu podniklo.

I ve Spojených státech bylo nutné hájit se před soudy, aby bylo prosazeno právo svědků Jehovových kázat veřejně a dům od domu. Od roku 1937 do roku 1953 bylo 59 takových případů, jež se týkaly svědků, projednáváno všemi instancemi až po Nejvyšší soud ve Washingtonu, D. C.

Pozornost věnovaná nepřiděleným obvodům

Cílem svědků Jehovových není jen udělat něco v kázání dobré zprávy, ale dostat se s poselstvím o Království pokud možno ke každému. Proto vedoucí sbor svědků Jehovových přidělil každé kanceláři odbočky odpovědnost za určitou část světového pole. Jak se v obvodu odbočky vytvářejí sbory, každý sbor dostane část toho obvodu, aby v něm kázal. Sbor si pak území rozdělí na úseky, které je možno přidělit skupinám a jednotlivým služebníkům ve sboru. Ti se pak snaží pravidelně navštěvovat každou domácnost. Ale co území, která ještě nejsou přidělena sborům?

V roce 1951 byl pořízen soupis všech okresů ve Spojených státech, aby se zjistilo, které okresy svědkové Jehovovi nenavštěvují pravidelně. Tou dobou jich téměř 50 procent nebylo propracováno nebo bylo pokryto jen částečně. Udělala se opatření, aby svědkové sloužili v těchto územích v letních měsících nebo v jiné vhodné době, a cílem bylo vytvářet sbory. Když lidé nebyli doma, někdy se jim nechávala tištěná poselství spolu s nějakou biblickou literaturou. Biblická studia byla vedena pomocí dopisů. Později byli do takových obvodů vysíláni zvláštní průkopníci, aby sledovali projevený zájem.

Tato činnost se neomezila na padesátá léta. Po celém světě jsou země, kde významná města dostávají svědectví, ale kde zároveň existují nepřidělené obvody. V takových zemích se stále svědomitě usiluje o to, aby byli zastiženi lidé, kteří nejsou pravidelně navštěvováni. Na Aljašce žilo v sedmdesátých letech asi 20 procent obyvatelstva v odlehlých vesničkách. Mnohé z těchto lidí bylo nejsnazší zastihnout v zimním období, kdy rybaření téměř ustává. Je to však čas, kdy kvůli vysokým vrstvám námrazy a sněhovým bouřím je nebezpečné létat. Přesto Eskymáci, Indiáni a Aleuťané museli dostat příležitost dozvědět se o opatřeních pro věčný život pod vládou Božího Království. Skupina 11 svědků v malých letadlech se za nimi vydávala asi do 200 vesnic roztroušených v prostoru 844 000 čtverečních kilometrů. Zvládli to během dvou let. Vše bylo financováno dobrovolnými příspěvky místních svědků.

 Kromě takových kazatelských výprav byli zralí svědkové povzbuzováni, aby uvažovali o možnosti přestěhovat se do takového území ve své zemi, kde je větší potřeba zvěstovatelů Království. Tisíce jich na to zareagovaly. Patří mezi ně Eugene a Delia Shusterovi, kteří v roce 1958 odešli z Illinoisu sloužit do Hope v Arkansasu. Jsou tam již přes tři desetiletí, našli zájemce, vytvořili z nich sbor a pomáhají jim růst ke křesťanské zralosti.

Na podnět svého krajského dozorce Alexander B. Green a jeho manželka v roce 1957 opustili Dayton (Ohio) a šli sloužit do Mississippi. Nejprve byli přiděleni do Jacksonu a dva roky nato do Clarksdale. Bratr Green během doby sloužil na pěti jiných místech. Všude byly malé sbory, které potřebovaly pomoc. Živil se jako domovník, zahradničil, leštil nábytek, opravoval automobily a podobně. Jeho hlavní úsilí se však zaměřovalo na kázání dobré zprávy. Pomáhal místním svědkům, aby duchovně rostli, pracoval s nimi, aby se dostali k lidem ve svém obvodu, a než se přestěhoval jinam, často jim pomáhal stavět sál Království.

Na západě Spojených států se v roce 1967 stal svědkem Gerald Cain, a on i jeho rodina si velice uvědomovali naléhavost evangelizačního díla. Ještě než byl někdo z nich pokřtěn, připravovali se, že budou sloužit tam, kde je větší potřeba. Čtyři roky pracovali se sborem v Needles (Kalifornie), který měl na starosti obvod, do něhož patřily části tří států na západě Spojených států. Když se ze zdravotních důvodů museli přestěhovat, opět si vybrali místo, kde bylo zvláště třeba pomoci, a část svého nového domova proměnili v sál Království. Následovalo další stěhování, ale pokaždé se především starali, aby se dostali na místo, kde budou moci co nejvíc pomáhat při svědeckém díle.

Jak rostl počet sborů, v některých územích byla citelná potřeba způsobilých starších. Proto se tisíce starších dobrovolně nabídly, že budou pravidelně (a na vlastní náklady) dojíždět ke sborům mimo svou obec. Podnikají tu cestu třikrát, čtyřikrát, pětkrát i vícekrát za týden — aby se podíleli na sborových shromážděních i na kazatelské službě a také aby sloužili jako pastýři stáda. Nedělalo se to jen ve Spojených státech, ale i v Japonsku, Nizozemsku, Salvadoru, Španělsku a v mnoha jiných zemích. V některých případech se starší se svými rodinami přestěhovali, aby tuto potřebu uspokojili.

K čemu to vedlo? Vezměme jednu zemi jako příklad. V roce 1951, když byly poprvé oznámeny přípravy na práci v nepřidělených obvodech, bylo ve Spojených státech asi 3 000 sborů s průměrem 45 zvěstovatelů ve sboru. V roce 1975 bylo 7 117 sborů a průměrný počet činných svědků spojených s každým sborem vzrostl téměř na 80.

 Svědectví, jež se pro Jehovovo jméno a Království vydalo od roku 1945 do roku 1975, bylo mnohem větší než všechno, co bylo vykonáno do té doby.

Počet svědků na celé zeměkouli vzrostl ze 156 299 v roce 1945 na 2 179 256 v roce 1975. Každý svědek měl osobní podíl na veřejném kázání o Božím Království.

V roce 1975 svědkové Jehovovi pilně pracovali v 212 zemích (počítáno podle rozdělení na mapě z počátku devadesátých let). Na pevnině Spojených států a v Kanadě jich sloužilo 624 097. V Evropě mimo tehdejší Sovětský svaz bylo dalších 614 826. Afrika slyšela biblické poselství pravdy od 312 754 svědků, kteří se tam účastnili díla. Mexiku, Střední Americe a Jižní Americe sloužilo 311 641 svědků; Asii 161 598; Austrálii a mnoha ostrovům po celém světě 131 707.

Za 30 let do roku 1975 věnovali svědkové Jehovovi veřejnému kázání a vyučování 4 635 265 939 hodin. Zanechali také 3 914 971 158 knih, brožur a časopisů u zájemců, aby jim pomohli pochopit, jak by mohli mít prospěch z Jehovova láskyplného předsevzetí. V souladu s Ježíšovým příkazem, aby činili učedníky, vykonali 1 788 147 329 opětovných návštěv u zájemců a v roce 1975 vedli v průměru 1 411 256 bezplatných domácích biblických studií s jednotlivci a rodinami.

Do roku 1975 se dobrá zpráva dostala do 225 zemí. Ve více než 80 zemích, kde v roce 1945 nebyl ani jeden sbor, ačkoli tam dobrá zpráva pronikla již předtím, vzkvétaly v roce 1975 sbory horlivých svědků. Mezi ty země patřily Korejská republika s 470 sbory, Španělsko s 513, Zair s 526, Japonsko se 787 a Itálie s 1 031 sbory.

Převážná většina těch, kdo se stali svědky Jehovovými v letech 1945 až 1975, nevyznávala, že je pomazána Božím duchem a že má vyhlídku na nebeský život. Na jaře 1935 plných 93 procent z těch, kdo se podíleli na kazatelské službě, přijímalo symboly při Pánově večeři. (Později v tom roce se rozpoznalo, že „velký zástup“ ze Zjevení 7:9 jsou ti, kdo budou žít věčně na zemi.) V roce 1945 již počet svědků, kteří se těšili na život na rajské zemi, vzrostl natolik, že tvořili 86 procent těch, kdo se podíleli na kázání dobré zprávy. V roce 1975 bylo těch, kdo vyznávali, že jsou duchem pomazanými křesťany, necelých půl procenta ze všech členů světové organizace svědků Jehovových. Přestože tito pomazaní byli tehdy rozptýleni asi ve 115 zemích, dál sloužili jako jednotný sbor pod vedením Ježíše Krista.

[Praporek na straně 463]

„Od té doby, co jste tu byli, mluví o Bibli každý“

[Praporek na straně 466]

„To, co jste mi právě říkala, jsem četla tenkrát před lety v té Bibli“

[Praporek na straně 470]

Tisíce svědků se přestěhovaly do takových území ve vlastní zemi, kde bylo svědků víc zapotřebí

[Praporek na straně 472]

„Neocenitelná odměna“

[Praporek na straně 475]

Způsobilí svědkové byli vysíláni do zemí, kde byla zvláštní potřeba

[Praporek na straně 486]

První svědkové v Nigérii mocnými biblickými argumenty odhalovali duchovenstvo a jeho falešné nauky

[Praporek na straně 497]

Kde chyběla slova, pomohla gesta

[Praporek na straně 499]

Cíl? Dostat se s poselstvím o Království pokud možno ke každému

[Rámeček a obrázek na straně 489]

Velké úsilí bylo vynaloženo na to, aby byli s dobrou zprávou o Jehovově Království zastiženi obyvatelé Číny

Z Čefoo byly v letech 1891 až 1900 rozeslány tisíce dopisů, traktátů a knih

C. T. Russell v roce 1912 promluvil v Šanghaji a navštívil 15 měst a vesnic

V letech 1912–1918 rozšířili kolportéři podél čínského pobřeží mnoho literatury a cestovali i do vnitrozemí

Zde sloužili v období let 1930–1931 japonští kolportéři

Ve třicátých letech se vysílalo rozhlasem v čínštině ze Šanghaje, Pekingu a Tiencinu; díky tomu chodily z mnoha částí Číny dopisy žádající o literaturu

Průkopníci z Austrálie a Evropy vydávali svědectví ve třicátých a čtyřicátých letech v Šanghaji, Pekingu, Tiencinu, Cingtau, Pei-tai-hu, Čefoo, Weihaiwei, Kantonu, Swatowu, Amoyi, Foochowu, Hankowu a Nankingu. Barmskou cestou přišli další a vydávali svědectví v Pao-šanu, Čungkingu, Čeng-tuu. Místní průkopníci sloužili v Šensi a Ningpu

[Obrázek]

Od roku 1947 do roku 1958 zde sloužili misionáři vyškolení v Gileadu, například Stanley Jones (vlevo) a Harold King (vpravo), spolu s rodinami horlivých místních svědků

[Mapa]

ČÍNA

[Mapa a obrázky na straně 462]

„Sibia“ sloužila jako plovoucí misionářský domov v oblasti Karibského moře

G. Maki

S. Carter

R. Parkin

A. Worsley

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

BAHAMY

ZÁVĚTRNÉ OSTROVY

PANENSKÉ OSTROVY (USA)

BRITSKÉ PANENSKÉ OSTROVY

NÁVĚTRNÉ OSTROVY

[Mapa na straně 477]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Životodárné vody pravdy proudily přes státní hranice v Africe mnoha směry

EGYPT

SENEGAL

KEŇA

JIŽNÍ AFRIKA

GHANA

KEŇA

MALAWI

NIGÉRIE

SIERRA LEONE

ZAMBIE

[Obrázky na straně 464]

Jako misionáři v Bolívii kázali Edward Michalec (vlevo) a Harold Morris (vpravo) nejprve zde v La Paz

[Obrázek na straně 465]

Loď „El Refugio“, postavená svědky v Peru, se používala k dopravování poselství o Království k lidem podél řek v oblasti horní Amazonky

[Obrázek na straně 467]

Kursy čtení a psaní vedené svědky v Mexiku daly desetitisícům lidí možnost číst Boží slovo

[Obrázek na straně 468]

Bratr Knorr (vpředu vpravo) se scházel se svědky na malých sjezdech na farmách a v argentinských horách, když jim byla upírána svoboda scházet se veřejně

[Obrázek na straně 469]

Mezi tisíci svědků, kteří se přestěhovali do jiných zemí, aby sloužili, kde je větší potřeba, byla například rodina Harolda a Anne Zimmermanových s jejich čtyřmi malými dětmi (Kolumbie)

[Obrázek na straně 471]

V odpověď na volání po dobrovolnících se Tom a Rowena Kittoovi přestěhovali na Papuu, aby učili biblickou pravdu

[Obrázek na straně 471]

John a Ellen Hublerovi a po nich 31 jiných svědků se přestěhovali na Novou Kaledonii. Než museli odtamtud odejít, byl už pevně vybudován sbor

[Obrázek na straně 473]

Jako mladý muž zažil Fuaiupolu Pele na Západní Samoi silný tlak rodiny a obce, když se rozhodl, že se stane svědkem Jehovovým

[Obrázek na straně 474]

Když se Šem Irofa’alu a jeho kolegové přesvědčili, že to, co učí svědkové Jehovovi, je skutečně pravda, kostely ve 28 vesnicích na Šalomounových ostrovech se změnily v sály Království

[Obrázky na straně 476]

Kvůli kázání v Etiopii počátkem padesátých let museli svědkové zřídit misii a vyučovat ve škole

[Obrázek na straně 478]

Když Gabrielu Patersonovi (na obrázku) hrozila deportace, ujistil ho jeden přední úředník: ‚Pravda je jako mohutná řeka; přehradíš ji, a ona přehradu přeteče‘

[Obrázky na straně 479]

V roce 1970 na sjezdu v Nigérii bylo ponořeno do vody 3 775 nových svědků; vynakládala se péče, aby se zajistilo, že každý bude skutečně způsobilým svědkem

[Obrázky na straně 481]

Promítání filmů (v Africe a po celém světě) dalo divákům nahlédnout do velikosti Jehovovy viditelné organizace

[Obrázek na straně 482]

João Mancoca (na obrázku s manželkou Marií) už desetiletí věrně a oddaně slouží Jehovovi vzdor velmi těžkým podmínkám

[Obrázek na straně 483]

V roce 1961 mohl přijet do Zairu (tehdy nazývaného Kongo) Ernest Heuse ml. se svou rodinou, aby pomáhal duchovně poučovat ty, kdo opravdu chtěli sloužit Jehovovi

[Obrázky na straně 485]

Mary Whittingtonová byla pokřtěná jen rok a neznala žádné jiné svědky v Keni, a přesto začala pomáhat druhým lidem, aby poznali pravdu

[Obrázek na straně 487]

Mary Nisbetová (vpředu uprostřed), se svými syny Robertem a Georgem po stranách; sloužila jako průkopnice ve východní Africe ve třicátých letech, a (v pozadí) její syn William a jeho manželka Muriel, kteří sloužili ve východní Africe od roku 1956 do roku 1973

[Obrázky na straně 488]

Na sjezdu na Filipínách v roce 1945 byly dány pokyny, jak vyučovat na domácích biblických studiích

[Obrázky na straně 490]

Don a Mabel Haslettovi, první pováleční misionáři v Japonsku, ve svědecké službě na ulici

[Obrázek na straně 491]

Lloyd Barry (vpravo) sloužil 25 let v Japonsku, nejprve jako misionář a potom jako dozorce odbočky

[Obrázek na straně 491]

Don a Earlene Steeleovi, první z mnoha misionářů, kteří sloužili v Korejské republice

[Obrázek na straně 492]

V minulých letech Freda Metcalfa někdy honily davy, když se v Irsku snažil kázat z Bible; ale později, když si lidé udělali čas k naslouchání, tisíce se staly svědky Jehovovými

[Obrázek na straně 493]

Navzdory odporu duchovenstva se tisíce lidí hrnuly na sjezdy svědků v Itálii (Řím, 1969)

[Obrázek na straně 494]

V dobách zákazu se sborová shromáždění často konala v přírodě jako piknik, například zde v Portugalsku

[Obrázky na straně 495]

Svědkové ve věznici v Cádizu (Španělsko) dále kázali tím, že psali dopisy

[Obrázky na straně 496]

Velké sjezdy poskytovaly veřejnosti příležitost vidět a slyšet, jakými lidmi jsou svědkové

Paříž, Francie (1955)

Norimberk, Německo (1955)

[Obrázky na straně 498]

Svědkové Jehovovi museli používat literaturu nejméně ve sto jazycích, aby se s dobrou zprávou dostali ke každému v Lucembursku