20. kapitola

Společná výstavba v celosvětovém měřítku

OPRAVDOVÉ bratrství, které svědkové Jehovovi k sobě navzájem pociťují, se projevuje mnoha způsoby. Ti, kdo se účastní jejich shromáždění, to vidí na vlastní oči. Na sjezdech se bratrské cítění prokazuje v ještě větším měřítku. Zřetelně se jeví také tehdy, když svědkové společně pracují, aby si opatřili vhodné prostory, kde by se shromažďovaly jejich sbory.

Na počátku posledního desetiletí 20. století bylo na celém světě více než 60 000 sborů svědků Jehovových. V předešlém desetiletí přibývalo průměrně 1 759 nových sborů ročně. Začátkem devadesátých let se přírůstek zvýšil na 3 000 za rok. Opatřit pro všechny vhodná místa k shromažďování bylo obrovským úkolem.

Sály Království

Stejně jako křesťané v prvním století, mnohé sbory svědků Jehovových pro většinu svých shromáždění původně používaly soukromé domy. Ve Stockholmu navštěvovalo těch několik účastníků, kteří jako první konali pravidelná shromáždění, truhlářskou dílnu, kterou si pronajímali na dobu, kdy se v ní pro ten den přestalo pracovat. V důsledku pronásledování měla malá skupina ve španělské provincii La Coruña svá první shromáždění v malé stodole či sýpce.

Když bylo třeba většího prostoru, místní sbory svědků Jehovových v zemích, kde k tomu měly svobodu, si místa k shromažďování najímaly. Pokud to však byl sál, který používaly i jiné organizace, muselo se na každé shromáždění všechno potřebné vybavení přinášet nebo vždy znovu instalovat a často tam byl cítit tabákový kouř. Kde to bylo možné, najímali si  bratři nepoužívaná skladiště nebo půdní místnosti, jichž by výlučně používal sbor. Na mnoha místech však bývalo vysoké nájemné a nebyly k dispozici vhodné prostory, a proto se během doby musela podniknout jiná opatření. V některých případech byly zakoupeny a renovovány budovy.

Před druhou světovou válkou existovalo několik sborů, které si postavily budovy určené výslovně jako místa pro shromáždění. Dokonce již v roce 1890 si jedna skupina badatelů Bible ve Spojených státech postavila takovou vlastní budovu v Mount Lookout (Západní Virgínie). * Výstavba sálů Království se ve velkém měřítku rozběhla až v padesátých letech.

Název sál Království navrhl v roce 1935 J. F. Rutherford, který byl tehdy prezidentem Watch Tower Society. Zařídil, aby bratři ve spojitosti s budovami odbočky Společnosti v Honolulu (Havaj) postavili sál, kde by se mohla konat shromáždění. Když se James Harrub zeptal, jak bratr Rutherford tu budovu nazve, dostal odpověď: „Co myslíš, neměli bychom jí říkat ‚sál Království‘? Vždyť to je přece to, co děláme: kážeme dobrou zprávu o Království.“ Od té doby tam, kde to bylo možné, začaly být postupně sály, které svědkové pravidelně používali, označovány tabulkou „sál Království“. Když byl tedy v letech 1937–1938 obnoven Londýnský svatostánek, byl přejmenován na sál Království. Během doby se hlavní místní shromaždiště sborů po celém světě stalo známým jako sál Království svědků Jehovových.

Stavět se dá různě

Rozhodnutí, zda sál Království najmout, nebo postavit, přísluší jednotlivým místním sborům. Ty také hradí veškeré stavební náklady i náklady na údržbu. Velká většina sborů se snaží ušetřit výdaje a provést co možná nejvíce stavebních prací bez komerční stavební firmy.

 Samotné sály lze stavět z cihel, kamene, dřeva nebo jiných materiálů podle ceny a také podle toho, co je v daném místě dostupné. V Katima Mulilo (Namibie) použili na doškovou střechu dlouhou trávu a z termitištního bláta (které dobře tvrdne) se udělaly zdi a podlaha. Svědkové v kolumbijské Segovii si vyrobili vlastní cementové panely. V Colfaxu (Kalifornie) použili neopracovanou lávu z hory Lassen.

Když se na shromáždění sboru v Maseru (Lesotho) scházelo roku 1972 často více než 200 lidí, viděli, že bude třeba postavit vhodný sál Království. Na stavbě pomáhal každý. Bratři pokročilejšího věku chodili až 32 kilometrů pěšky, aby se mohli podílet na práci. Děti kutálely na staveniště sudy s vodou. Sestry vařily. Nohama také ušlapávaly hlínu a dusaly ji, aby mohla být odlita betonová podlaha, a celou dobu si zpívaly písně Království a šlapaly v rytmu hudby. Zdi byly postaveny z pískovce, který bylo možné zdarma získat v nedalekých horách. Tak vznikl sál Království, kam se vešlo asi 250 lidí.

Někdy pomáhali při stavbě svědkové z nedalekých sborů. Když tedy v roce 1985 svědkové v Imbali, černošském městečku v Jižní Africe, stavěli sál, kam se pohodlně vejde 400 osob, přišli jim na pomoc svědkové z nepříliš vzdáleného Pietermaritzburgu a Durbanu. Umíte si představit, jak sousedé žasli, když v oněch dnech rasových nepokojů v Jižní Africe viděli desítky bílých, barevných a indických svědků, jak směřují k městečku a pracují bok po boku se svými černými africkými bratry? Místní starosta to vystihl: „To se dá vykonat jen s láskou.“

Ať byl duch sebevíce ochotný, sbory shledávaly, že místní podmínky omezují to, co mohou bratři vykonat. Muži ve sborech museli živit rodinu a na takové stavbě mohli obvykle pracovat jen o víkendech a snad po chvilkách večer. V mnoha sborech bylo jen málo těch, kteří byli odborně vzděláni ve stavebnictví, nebo tam nebyl nikdo takový. Přesto se dala za několik dní nebo snad týdnů vybudovat poměrně jednoduchá otevřená stavba vhodná pro tropické podnebí. Důkladnější budovy bylo možné postavit s pomocí svědků ze sousedních sborů za pět nebo šest měsíců. Jindy to snad trvalo rok nebo dva.

Ovšem na počátku sedmdesátých let byl růst počtu svědků Jehovových po celém světě tak rychlý, že vznikaly dva až tři nové sbory denně. Od počátku devadesátých let přibývá denně až devět sborů. Ty potřebují nové sály Království. Je možné jejich naléhavou potřebu uspokojit?

Vyvíjí se technika rychlostavby

Počátkem sedmdesátých let se ve Spojených státech sešlo něco přes 50 svědků z okolních sborů, aby pomohli postavit nový sál Království v Carterville  (Missouri) pro skupinu, jež se scházela ve Webb City. Za jeden víkend postavili hlavní konstrukci a hodně pokročili v práci na střeše. Zbývalo ještě mnoho udělat, a dokončení trvalo celé měsíce; nemalá část však byla dokončena ve velmi krátké době.

Během následujícího desetiletí bratři spolupracovali asi na 60 sálech. Překonávali překážky a vyvíjeli efektivnější postupy. Během doby si uvědomili, že po skončení práce na základech by takřka dokázali dokončit celý sál Království za jediný víkend.

Několik sborových dozorců — všichni ze středozápadu Spojených států — začalo usilovat o tento cíl. Když sbory požádaly o pomoc při stavbě svého sálu Království, jeden nebo více z těchto bratrů s nimi prohovořili plán a poskytli podrobné informace o přípravných pracích, které je v místě třeba zajistit předtím, než se bude stavět. Kromě jiného bylo nutné získat stavební povolení; základy a betonová podlaha musely být odlité, elektroinstalace musela být funkční, musela být zavedena podzemní instalace a spolehlivě zajištěny dodávky stavebního materiálu. Pak se dalo stanovit datum vlastní stavby sálu Království. Budova neměla být montována z prefabrikátů; měla se stavět od základu přímo na staveništi.

Kdo provede vlastní stavbu? V největším možném rozsahu ji konali dobrovolní, neplacení pracovníci. Často se práce účastnily celé rodiny. Organizátoři stavebního projektu se spojili se svědky, kteří byli řemeslníky a projevili ochotu podílet se na těchto projektech. Mnozí z nich se na každý nový stavební projekt dychtivě těšili. Když se o projektech dozvídali jiní svědkové, také chtěli pomáhat; na staveniště se jich hrnuly stovky z celého okolí — i ze vzdálenějších míst — a horlivě nabízeli své služby v jakémkoli ohledu. Tito lidé většinou neměli žádnou stavební profesi, ale rozhodně bylo patrné, že odpovídají popisu těch, kdo budou podporovat Jehovova mesiášského Krále, jak líčí Žalm 110:3: „Tvůj lid se ochotně nabídne.“

Ještě než se začalo se stavbou, sešli se ve čtvrtek večer ti, kteří měli dozor nad projektem, aby vypracovali poslední podrobnosti. Příští večer byly pracovníkům promítnuty diapozitivy o postupu prací, aby pochopili, jak se bude stavba provádět. Důraz se kladl na důležitost vlastností, které se líbí Bohu. Bratři byli povzbuzeni, aby společně pracovali v lásce, aby byli laskaví a projevovali trpělivost a ohleduplnost. Každý byl povzbuzen, aby pracoval stejnoměrným tempem, ale aby se ‚nehonil‘ a neváhal věnovat několik minut tomu, že se s někým podělí o nějakou povzbudivou zkušenost. Příštího rána se pak začalo stavět.

Ve stanovenou dobu v sobotu po ránu každý přerušil to, co právě dělal, a vyslechl rozbor denního biblického textu. Byla přednesena  modlitba, protože si všichni uvědomovali, že úspěch všeho, co podnikají, závisí na Jehovově požehnání. — Žalm 127:1.

Již od začátku postupovala práce rychle. Za hodinu stála konstrukce stěn. Pak přišly na řadu střešní nosníky. Na konstrukci stěn se přibíjelo obložení. Elektrikáři začali zavádět elektrické vedení. Instalovala se klimatizace a potrubí k topení. Vyráběly se různé skříně a police a stavěly se na místo. Někdy celý víkend pršelo, jindy byla třeskutá zima nebo nepříjemné horko, ale práce pokračovala. Mezi řemeslníky nevládlo žádné soutěžení ani soupeření.

Často byl sál Království hotov, než druhý den zapadlo slunce — uvnitř byl pěkně vymalovaný, někdy bylo upraveno i okolí. Pokud to bylo účelnější, rozplánovala se práce na tři dny nebo třeba na dva víkendy. Když byla stavba hotová, mnozí pracovníci zůstali na místě — unavení, ale šťastní —, aby se potěšili z prvního pravidelného sborového shromáždění, ze studia Strážné věže.

V Guymonu (Oklahoma, USA) několik lidí zapochybovalo, zda se dá tak rychle odvést kvalitní práce, a proto telefonovali městskému stavebnímu inspektorovi. „Řekl jsem jim, že chtějí-li vidět něco pořádně udělaného, ať se jdou podívat na ten sál!“ To prohlásil inspektor, když o tom později svědkům vyprávěl. „Děláte poctivě i to, co bude skryté a nebude vidět!“

Jak rostla potřeba sálů Království, bratři, kteří vypracovali mnoho metod rychlostavby, školili jiné. Zprávy o tom, co se koná, se rozšířily do jiných zemí. Daly by se takové stavební metody uplatnit i tam?

Metoda rychlostavby se začíná uplatňovat mezinárodně

V Kanadě výstavba sálů Království silně zaostávala za potřebami sborů. Svědkové v Kanadě pozvali ty, kdo organizovali projekty rychlostavby ve Spojených státech, aby jim vysvětlili, jak to dělají. Kanaďané zprvu dost pochybovali, zda to u nich bude proveditelné, ale rozhodli se, že to zkusí. První sál Království, který byl v Kanadě takto postaven, vznikl roku 1982 v Elmiře (Ontario). V roce 1992 bylo v Kanadě už 306 sálů Království, které byly postaveny tímto způsobem.

Svědkové v anglickém Northamptonu usoudili, že to také dokážou. Jejich projekt v roce 1983 byl první v Evropě. Ze Spojených států a z Kanady přicestovali bratři zběhlí v tomto druhu stavění, převzali dohled nad projektem a pomohli místním svědkům naučit se té práci. Přijeli i jiní dobrovolníci — až z Japonska, Indie, Francie a Německa. A byli tam opravdu dobrovolně, ne za plat. Jak to vše bylo možné? Dozorce skupiny irských svědků, která na takovém projektu pracovala, řekl: ‚Daří se to,  protože všichni bratři a sestry pod vlivem Jehovova ducha táhnou za jeden provaz.‘

Svědkové zjistili, že i tam, kde místní stavební předpisy takové projekty zdánlivě znemožňují, se často stane, že městští úředníci ochotně spolupracují, když se jim vše podrobně vyloží.

V Norsku se uskutečnila rychlostavba severně od polárního kruhu. Noviny Finnmarken o tom nadšeně psaly: „Prostě fantastické. Jinak se nedá popsat to, co dokázali svědkové Jehovovi za minulý víkend.“ Podobně když svědkové na novozélandském Severním ostrově postavili atraktivní sál Království za dva a půl dne, titulek na první straně místních novin hlásal: „Stavba téměř zázračná“, a článek dále uváděl: „Snad nejvíc zůstává rozum stát nad tím, jak byla práce organizovaná a jak klidně proběhla.“

Odlehlost místa, kde je zapotřebí sálu Království, není nepřekonatelnou překážkou. Rychlostavba se uskutečnila v Belize, přestože to znamenalo dopravit každý kousek materiálu na ostrov vzdálený 60 kilometrů od města Belize. Když byl za jeden víkend postaven klimatizovaný sál Království v Port Hedlandu (Západní Austrálie), prakticky všechen materiál i pracovní síly přišly ze vzdálenosti nejméně 1 600 kilometrů. Cestovní náklady si pracovníci hradili sami. Většina těch, kdo se na stavbě podíleli, osobně neznala svědky z porthedlandského sboru a velmi málo se jich tam vůbec někdy zúčastní shromáždění. To je však neodradilo, aby tímto způsobem nevyjádřili svou lásku.

Ani tam, kde je počet svědků malý, není nemožné využít těchto metod při stavbě sálů. Asi 800 svědků z Trinidadu se roku 1985 dobrovolně vydalo na Tobago, aby tam pomohli svým 84 křesťanským bratrům a sestrám postavit sál v Scarborough. Sedmnáct svědků (většinou žen a dětí) v Goose Bay na Labradoru rozhodně potřebovalo pomoc, jestliže někdy měli mít vlastní sál Království. V roce 1985 si svědkové z jiných částí Kanady najali tři letadla, aby se jich 450 dostalo do Goose Bay a sál postavili. Po dvou dnech tvrdé práce proběhl v hotovém sále zahajovací program již v neděli večer.

To neznamená, že se dnes všechny sály Království staví rychlou metodou, ale staví se jich tak stále víc.

Regionální stavební výbory

V polovině roku 1986 se prudce zvýšila potřeba stavět nové sály Království. Za předešlý rok vzniklo na celém světě 2 461 nových sborů; 207 z nich bylo ve Spojených státech. Někdy používaly jeden sál Království tři, čtyři, ba i pět sborů. Jak předpověděla Písma, Jehova opravdu urychlil shromažďovací dílo. — Iz. 60:22.

 Společnost chtěla zajistit co nejlepší možné využití pracovníků a umožnit všem, kdo stavějí sály Království, aby mohli těžit ze získaných zkušeností, a proto začala koordinovat jejich činnost. Pro začátek byly v roce 1987 celé Spojené státy rozděleny mezi 60 regionálních stavebních výborů. Všechny výbory měly spoustu práce; některé měly zanedlouho naplánované projekty na rok i déle. Muži, kteří byli jmenováni, aby sloužili v těchto výborech, byli v první řadě duchovně způsobilí, byli staršími ve sborech a byli příkladní v projevování ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22, 23) Mnozí z nich také měli zkušenosti s předpisy o nemovitostech, s projektováním, stavebnictvím, v obchodním jednání, s bezpečností práce a podobnými obory.

Sbory byly vybízeny, aby se poradily s regionálním stavebním výborem, než si vyberou místo pro nový sál Království. Tam, kde je ve městě více než jeden sbor, byli bratři důrazně upozorněni, aby se poradili s krajským dozorcem (nebo s krajskými dozorci), s městským dozorcem a se staršími ze sousedních sborů. Sbory, které plánovaly velkou obnovu nebo stavbu nového sálu Království, dostaly radu, aby využily zkušeností bratrů z regionálního stavebního výboru pro jejich území a směrnic, které jim poskytla Společnost. Prostřednictvím tohoto výboru je možné koordinovat svolání potřebných odborných pracovníků asi ze 65 profesí — bratrů a sester —, kteří se již dobrovolně nabídli, že pomohou při takových projektech.

Jak se postupy zdokonalovaly, bylo možné snížit počet pracovníků potřebných pro jednotlivou stavbu. Staveniště nesledovaly ani tam nenabízely své služby tisíce lidí, naopak se jich na tom místě vyskytovalo v danou chvíli málokdy více než dvě stě. Pracovníci tam netrávili celý víkend, ale dostavili se až tehdy, když byla potřebná právě jejich odbornost. Tak mohli věnovat více času rodině a činnosti v domovském sboru. Když mohli místní bratři vykonat určité práce za přijatelnou dobu, často se ukázalo jako praktičtější přivést skupinu rychlých stavitelů jen na ty práce, pro které jich bylo naléhavěji zapotřebí.

Přestože celá práce postupovala ohromující rychlostí, nebylo tempo prvořadé. Důležitější bylo kvalitně stavět skromné sály Království, vyhovující místním potřebám. Pečlivě se plánovalo, aby pořizovací náklady byly co nejmenší. Činila se opatření, aby se zajistila maximální bezpečnost — bezpečnost pracovníků, sousedů, kolemjdoucích a budoucích uživatelů sálu Království.

Když se zprávy o tomto uspořádání pro stavbu sálů Království dostaly do jiných zemí, kanceláře odboček Společnosti, které se domnívaly, že by to bylo na jejich území výhodné, obdržely potřebné informace. Do roku  1992 pomáhaly regionální stavební výbory jmenované Společností při stavbě sálů Království například v Argentině, Austrálii, Británii, ve Francii, v Japonsku, Jižní Africe, Kanadě, Mexiku, Německu a ve Španělsku. Stavební metody se přizpůsobovaly místním podmínkám. Pokud bylo nutné, aby na stavbu sálu Království přišla pomoc z jiné odbočky, zařídila to kancelář v ústředí Společnosti. V některých částech světa byla stavba nových sálů otázkou dní, jinde týdnů, nebo i několika měsíců. Při pečlivém plánování a koordinovaném úsilí se čas potřebný na stavbu nového sálu Království rozhodně zkracoval.

Stavební činnost svědků Jehovových se neomezila jen na sály Království. Když se skupiny sborů sejdou ke každoročním krajským sjezdům a zvláštním sjezdovým dnům, je zapotřebí větších prostor.

Jak získávají potřebné sjezdové sály

Během let se pro krajské sjezdy používaly prostory nejrůznějšího druhu. Svědkové Jehovovi si pronajímali veřejné sály, školy, kina, zbrojnice, sportovní haly a výstaviště. Někde byly k dispozici velmi pěkné prostory za rozumnou cenu. Častěji bylo zapotřebí věnovat mnoho času a námahy na vyčištění takového místa, na ozvučení, postavení pódia a dopravu židlí. Někdy byla na poslední chvíli domluva zrušena. Jak počet sborů rostl, bylo stále těžší najít dostatek vhodných míst. Co dělat?

Řešením opět bylo, aby si svědkové Jehovovi pořídili vlastní budovy. To znamenalo obnovovat vhodné stavby a budovat nové. Prvním takovým sjezdovým sálem ve Spojených státech bylo kino v Long Island City (New York), které svědkové Jehovovi renovovali a začali používat koncem roku 1965.

Asi v téže době vyprojektovali svědkové na karibském ostrově Guadeloupe pro své potřeby sjezdový sál. Domnívali se, že by bylo výhodné, kdyby mohli mít své krajské sjezdy na mnoha různých místech. Většina měst však neměla dost velké prostory. Proto svědkové vybudovali z ocelových trubek a hliníkové střešní krytiny přenosnou konstrukci, do níž se vešlo 700 lidí a jež se dala postavit všude, kde byl k dispozici poměrně rovný pozemek. Museli ale sál znovu a znovu zvětšovat, až dosáhl kapacity 5 000 osob. Jen si představte, na každý sjezd stěhovat a tam sestavovat a rozebírat 30 tun materiálu! Ten sjezdový sál se stavěl a rozebíral několikrát ročně po třináct let, až začalo být těžké najít pro přenosný sál pozemek. Bylo nutné pozemek koupit a postavit trvalý sjezdový sál, který nyní slouží pro krajské a oblastní sjezdy.

Na nejednom místě se při projektech sjezdových sálů využily již existující budovy. V Anglii byl zakoupen a renovován 50 let starý komplex  školy v Hays Bridge (Surrey). Stojí na jedenáctihektarovém pozemku v krásné krajině. Ve Španělsku byla přestavěna a využita bývalá kina a průmyslová skladiště, v Austrálii i jedna nepoužívaná textilní továrna, v kanadském Quebeku tančírna, v Japonsku kuželna, v Korejské republice skladiště. Všechny budovy byly přestavěny na přitažlivé sjezdové sály, které mohly dobře sloužit jako prostorná střediska biblického vzdělávání.

Jiné sjezdové sály byly docela nové, postavené od základu. Jedinečný osmiúhelníkový půdorys sálu v Hellaby (jižní Yorkshire v Anglii) a skutečnost, že velkou část práce vykonali dobrovolní pracovníci, vedly k tomu, že v časopise Institutu stavebních inženýrů o tom vyšel článek. Sjezdový sál v kanadském Saskatoonu (Saskatchewan) byl plánován pro 1 200 osob; když se však vysunou vnitřní stěny, lze stavbu použít jako čtyři sály Království vedle sebe. Haitský sjezdový sál (prefabrikovaný a dovezený ze Spojených států) byl ze dvou stran otevřený, aby stále vanoucí vítr ochlazoval lidi uvnitř — a to je vítaná úleva od horkého haitského slunce. Sál v Port Moresby na Papui-Nové Guineji byl projektován tak, aby se daly části stěn rozevřít jako dveře, a tak aby tam mělo přístup více lidí, než kolik by se vešlo dovnitř.

Rozhodnutí postavit sjezdový sál nečiní skupinka dozorců, kteří by potom očekávali, že je všichni ostatní budou podporovat. Než se začne stavět jakýkoli nový sjezdový sál, Společnost se postará o důkladný rozbor, jak dalece je sál potřebný a jak by byl využit. Nebere se v úvahu pouze místní nadšení pro projekt, ale také celková potřeba. Rozbor se prohovoří se všemi sbory, jichž se projekt bude týkat, aby se zjistilo, nakolik bratři touží projekt podpořit a zda jsou toho schopni.

 Když se tedy práce rozběhne, svědkové Jehovovi na tom území ji celým srdcem podporují. Každý projekt si svědkové financují sami. Náklady se zdůvodňují; příspěvky jsou dobrovolné a anonymní. Předem se pečlivě plánuje a projekt využívá již získané zkušenosti ze staveb sálů Království a často z projektů sjezdových sálů na jiných místech. Tam, kde je to nutné, se některé práce mohou zadat komerčním stavebním firmám, ale většinu jich obvykle vykonají nadšení svědkové. Tak se dá náklad snížit až na polovinu.

Stavebními dělníky jsou školení odborníci a jiní bratři, kteří dobrovolně nabídnou svůj čas a nadání, a tak celý projekt zpravidla postupuje rychle kupředu. Některé projekty si vyžádají i více než rok. Ale na ostrově Vancouver (Kanada) vystavělo v roce 1985 asi 4 500 dobrovolných pracovníků sjezdový sál s plochou 2 300 metrů čtverečních za pouhých devět dní. Pro místní sbory je v budově i sál Království s 200 sedadly. Na Nové Kaledonii vyhlásila vláda v roce 1984 zákaz nočního vycházení, protože tam byly politické nepokoje. Přesto na stavbě sjezdového sálu pracovalo najednou až 400 dobrovolných pracovníků a dokončili jej za pouhé čtyři měsíce. Nedaleko Stockholmu ve Švédsku byl krásný, praktický sjezdový sál s 900 čalouněnými dubovými křesly postaven za sedm měsíců.

Někdy bývá nutné vytrvale se soudit o získání stavebního povolení ke stavbě těchto sjezdových sálů. To se stalo v Kanadě v Surrey (Britská Kolumbie). V době, kdy byl zakoupen pozemek, požadavky územního plánování dovolovaly stavbu takového místa pro uctívání. Po předložení stavebních plánů v roce 1974 však Okresní rada v Surrey schválila doplněk zákona, že kostely a sjezdové sály je možné stavět jen v zóně P-3 — zóně, která neexistovala! Přesto bylo na území pod touto městskou správou předtím zcela bez potíží postaveno 79 kostelů. Věc byla předložena soudu. Rozsudek zněl opakovaně ve prospěch svědků Jehovových. Když byly konečně odstraněny překážky ze strany zaujatých úředníků, pustili se dobrovolní pracovníci do stavby s takovým nadšením, že ji dokončili asi za sedm měsíců. Stejně jako když se Nehemjáš snažil obnovit hradby starověkého Jeruzaléma, cítili, že je ‚nad nimi Boží ruka‘, aby dílo vykonali. — Neh. 2:18.

Když svědkové Jehovovi ve Spojených státech koupili Stanleyovo divadlo v Jersey City (New Jersey), budova byla na seznamu státem chráněných historických objektů. Přestože divadlo bylo žalostně zanedbané, nabízela se skvělá možnost využít je jako sjezdový sál. Když však chtěli svědkové provést potřebné opravy, městské úřady odmítly vydat povolení. Starosta nechtěl mít v tom městě svědky Jehovovy; měl s budovou jiné záměry. Bylo nutné soudní jednání, aby úředníci nemohli nezákonně  využívat své pravomoci. Soud vynesl rozsudek ve prospěch svědků. Brzy nato místní občané zvolili jiného starostu. Práce na sále rychle postupovala kupředu. Vznikl tak krásný sjezdový sál, který pojme více než 4 000 osob. Je to místo, na něž jsou pyšní jak podnikatelé, tak obyvatelé města.

V uplynulých 27 letech si svědkové Jehovovi na mnoha místech zeměkoule postavili pěkné a účelné sjezdové sály, aby sloužily jako střediska biblického vzdělávání. Stále více takových sálů je nyní v Severní i Jižní Americe, Evropě, Africe i na Dálném východě a také na mnoha ostrovech. V některých zemích — například v Nigérii, Itálii a Dánsku — postavili svědkové Jehovovi i větší, trvalé nezastřešené prostory, jež mohou využívat pro své oblastní sjezdy.

Avšak sjezdové sály a sály Království nejsou jedinými stavebními projekty, jež svědkové Jehovovi uskutečňují, aby podpořili ohlašování Božího Království.

Kanceláře, tiskárny a domovy betel po celém světě

V roce 1992 bylo na celé zeměkouli 99 kanceláří odboček Watch Tower Society. Každá koordinovala činnost svědků Jehovových ve své části světového pole. Více než polovina těchto odboček tiskla různé materiály podporující biblické vzdělávací dílo. Ti, kdo v odbočkách pracují, bydlí většinou jako velká rodina v domovech, jimž se říká betel. To znamená „Boží dům“. Protože roste počet svědků Jehovových a tím i jejich kazatelská činnost, je zapotřebí zvětšovat tyto prostory a stavět nové.

Růst organizace je tak rychlý, že často probíhá současně 20 až 40 takových programů k rozšiřování odboček. To si vyžádalo rozsáhlý mezinárodní stavební program.

Protože se po celém světě tolik staví, má Watch Tower Society vlastní projektové oddělení ve svém newyorském ústředí. Stavitelé s mnohaletými zkušenostmi opustili své světské zaměstnání a dobrovolně se nabídli, že budou plným časem pomáhat se stavebními projekty, které přímo souvisejí s činností Království. Ti, kdo mají zkušenosti, navíc vyškolili jiné muže a ženy v projektování, tedy v tom, jak navrhnout a kreslit plány. Tím, že je práce koordinována prostřednictvím tohoto oddělení, mohou zkušenosti získané při stavbě odboček kdekoli na světě prospět těm, kdo pracují na projektech v jiných zemích.

Při velkém množství prováděných prací se časem ukázalo, že bude prospěšné zřídit v Japonsku regionální projektovou kancelář, jež by pomáhala s projekty pro stavby na Dálném východě. Jiné regionální projektové kanceláře pracují v Evropě a v Austrálii. Pracovníci pocházejí z různých zemí. Kanceláře úzce spolupracují s kanceláří v ústředí a díky jejich službám  a používání počítačů se snižuje počet projektantů a kresličů potřebných na jednotlivých stavbách.

Některé projekty mají poměrně skromné rozměry. Tak to bylo s kanceláří odbočky, která se roku 1983 stavěla na Tahiti. Byl v ní prostor pro kancelář, sklady a ubytování pro osm dobrovolných pracovníků. Skromná byla i čtyřpatrová budova odbočky postavená na karibském ostrově Martiniku v letech 1982–1984. Obyvatelům velkoměst v jiných zemích by se tyto stavby nezdály nijak zvláštní, upoutaly však pozornost místní veřejnosti. Noviny France-Antilles prohlásily, že budova odbočky na Martiniku je „architektonické mistrovské dílo“, v němž se zrcadlí „velká láska k dobře vykonané práci“.

Z hlediska velikosti docela jiné jsou budovy, jež byly roku 1981 dostavěny v Kanadě. K nim patřila tiskárna o rozloze více než 9 300 čtverečních metrů podlahové plochy a obytná budova pro 250 dobrovolných pracovníků. V Cesario Lange (Brazílie) patřilo ke komplexu Strážné věže, dokončenému téhož roku, osm budov s takřka 46 000 čtverečními metry podlahové plochy. To si vyžádalo 10 000 nákladních aut plných cementu, kamení a písku a kromě toho tolik betonových sloupků, že postavené na sebe by dvakrát převýšily Mount Everest! V roce 1991, kdy byla dokončena velká nová tiskárna na Filipínách, bylo také nutné postavit jedenáctipodlažní obytnou budovu.

Pro potřeby rostoucího počtu hlasatelů Království v Nigérii se roku 1984 rozběhl velký stavební projekt v Igiedumě. Měl zahrnovat tiskárnu, prostornou kancelářskou budovu, čtyři propojené obytné budovy a jiná potřebná zařízení. Bylo naplánováno, že tiskárna bude plně prefabrikována a pak dopravena ze Spojených států. Potom však byli bratři postaveni před napohled nemožné termíny dovozu. Když byly tyto termíny dodrženy a všechno bezpečně dorazilo na staveniště, svědkové nepřipsali zásluhu sobě, ale vzdali díky Jehovovi za jeho požehnání.

Rychlý rozmach na celém světě

Růst díla ohlašování Království je však tak rychlý, že i po velkém rozšíření prostor odbočky v určité zemi bylo často nutné za poměrně krátkou dobu začít stavět znovu. Vezměme několik příkladů.

V Peru byla na konci roku 1984 dostavěna pěkná nová odbočka — s kancelářskými prostorami, 22 ložnicemi a jiným nutným vybavením pro členy rodiny betel a se sálem Království. Avšak kladná reakce na poselství o Království byla v této jihoamerické zemi mnohem větší, než se očekávalo. Čtyři roky nato bylo nutné dvojnásobně rozšířit existující komplex. Tentokrát byla projektována stavba odolná proti zemětřesení.

 Roku 1979 byl dokončen prostorný nový komplex odbočky v Kolumbii. Zdálo se, že zajistí dostatek prostoru na mnoho příštích let. Ale za sedm let se počet svědků v Kolumbii téměř zdvojnásobil a odbočka nyní tiskla časopisy La Atalaya a ¡Despertad! nejen pro Kolumbii, ale i pro čtyři sousední země. V roce 1987 museli začít stavět znovu — tentokrát na místě, kde byl větší prostor pro přístavby.

Svědkové Jehovovi v Brazílii věnovali v roce 1980 asi 14 000 000 hodin veřejnému kázání poselství o Království. V roce 1989 vystoupil počet hodin téměř na 50 000 000. Další lidé projevovali touhu ukojit svůj duchovní hlad. Rozsáhlé prostory odbočky, zasvěcené v roce 1981, již nestačily. V září 1988 se již prováděly výkopy pro novou tiskárnu. Bude mít podlahovou plochu o 80 procent větší než dosavadní tiskárna. Samozřejmě bude třeba i obytných prostor pro rozšířenou rodinu betel.

V Seltersu/Taunusu (Německo) byl roku 1984 slavnostně otevřen druhý největší tiskárenský komplex Watch Tower Society. O pět let později se již díky přírůstku v Německu a také možnostem rozšířit svědecké dílo v zemích, pro něž odbočka tiskne literaturu, vytvářely plány na rozšíření tiskárny o více než 85 procent a na připojení dalších pomocných zařízení.

Japonská odbočka se roku 1972 přestěhovala z Tokia do rozlehlého nového komplexu v Numazu. V roce 1975 byl dále značně rozšířen. Roku 1978 byl zakoupen další pozemek v Ebině a rychle se rozběhla práce na výstavbě tiskárny třikrát větší než v Numazu. Byla dostavěna v roce 1982. Stále to nestačilo; do roku 1989 byly přistavěny další budovy. Nebylo možné stavět jen jednou a udělat stavbu dostatečně velkou? Ne. Počet hlasatelů Království v Japonsku se zdvojnásoboval znovu a znovu způsobem, který nemohl žádný člověk předvídat. Ze 14 199 v roce 1972 se jejich řady rozrostly na 137 941 v roce 1989 a velké procento z nich se věnovalo plným časem kazatelské službě.

Podobnou situaci vidíme i v jiných částech světa. Do deseti let — a často už za pár let — po dostavění velkých odboček vybavených pro tisk bylo nutné je podstatně rozšířit. Stalo se to mimo jiné v Mexiku, Kanadě, Jižní Africe a v Korejské republice.

Kdo koná vlastní stavební práci? Jak se to všechno provádí?

Mnoho tisíc dychtivých pomocníků

Ve Švédsku bylo 17 000 svědků v době, kdy se stavěla tamní odbočka v Arboze. Asi 5 000 se jich dobrovolně nabídlo, že pomohou při práci. Většinou to prostě byli ochotní pomocníci, ale byl i dostatek velmi zkušených odborníků, kteří mohli zajistit, že bude práce provedena správně. Co je k tomu podnítilo? Láska k Jehovovi.

 Když jeden úředník v kanceláři stavebního dozoru v Dánsku slyšel, že všechny práce na nové odbočce v Holbæku budou provádět svědkové Jehovovi, vyjádřil pochybnosti. Mezi svědky, kteří dobrovolně nabídli pomoc, se ovšem našly všechny potřebné praktické dovednosti. Bylo by snad výhodnější, kdyby byli na práci najali komerční stavební firmy? Když byl projekt dokončen, odborníci z městského stavebního odboru prošli všechny budovy a vyjádřili se o znamenitě provedené práci — takovou dnes u komerčních staveb málokdy vidí. A úředník, který předtím vyjádřil pochybnosti, se usmál a řekl: „Víte, tehdy jsem ještě nevěděl, jakou máte organizaci.“

Velká i menší města jsou v Austrálii daleko od sebe; proto většina ze 3 000 dobrovolníků, kteří se v letech 1978–1983 přihlásili k práci na budovách odbočky v Ingleburnu, musela cestovat nejméně 1 600 kilometrů. Doprava autobusem byla však pro skupiny dobrovolníků koordinována tak, že sbory v místech, jimiž dobrovolníci projížděli, pohostinně poskytovaly bratrům jídlo a společenství při zastávkách k odpočinku. Někteří bratři prodali svůj dům, jiní zavřeli podnik, další si vzali dovolenou a přinesli i jiné oběti, jen aby se mohli podílet na stavbě. Přicházely skupiny zkušených řemeslníků — některé i několikrát — betonovat, usazovat stropy, budovat oplocení. Jiní darovali materiál.

Dobrovolní pracovníci na těchto stavbách většinou neměli zvláštní kvalifikaci, ale po určitém zapracování přijali někteří velkou odpovědnost a vykonali znamenitou práci. Naučili se vyrábět okna, jezdit s traktorem, míchat beton a zdít. Rozhodně byli ve výhodě proti těm, kdo nejsou svědky a dělají tutéž práci pro obživu. Jak to? Ti, kdo v tom měli praxi, byli ochotni podělit se o své znalosti. Nikdo se nebál, že mu někdo jiný vezme práci; pro každého bylo práce až dost. A měli silnou pohnutku pracovat co nejkvalitněji, protože tím vyjadřovali lásku k Bohu.

Na všech stavbách tvoří někteří svědkové jádro stavitelské „rodiny“. Během práce v Seltersu/Taunusu v letech 1979–1984 tvořilo toto jádro zpravidla několik set pracovníků. Tisíce jiných se k nim připojovaly na různě dlouhou dobu, mnozí o víkendech. Plánovalo se pečlivě, a tak když dobrovolníci přijeli, měli tam hodně práce.

Dokud budou lidé nedokonalí, budou problémy, ale ti, kdo pracují na těchto projektech, se je snaží řešit na základě biblických zásad. Vědí, že dělat věci křesťansky je důležitější než podávat výkon. Na staveništi v Ebině (Japonsko) jim to připomínaly velké tabule s vyobrazením dělníků v přilbách a na každé přilbě bylo japonským písmem napsáno jedno z ovoce Božího ducha: láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání. (Gal. 5:22, 23) Ti, kdo taková pracoviště navštíví,  vidí a slyší, co to znamená. Novinář, který prošel staveniště v Brazílii, vyjádřil svůj dojem slovy: „Není tam žádný nepořádek a nechybí tam spolupráce. . . Toto křesťanské ovzduší odlišuje zdejší stavbu od atmosféry, jež obvykle panuje na brazilských světských stavbách.“

Stálý růst ve světovém ústředí

Zatímco se rozrůstaly odbočky Watch Tower Society, bylo nutné rozšiřovat i prostory světového ústředí. Od druhé světové války došlo více než desetkrát k velkému rozšíření tiskáren a kanceláří v Brooklynu a na jiných místech ve státě New Yorku. Bylo nutné postavit nebo koupit a adaptovat četné velké i malé budovy pro ubytování pracovníků. Další velké rozšíření v Brooklynu bylo ohlášeno v srpnu 1990 a v lednu 1991 — ačkoli severně od města New Yorku pokračovala stavba rozsáhlého vzdělávacího střediska Strážné věže, stavba, která byla zahájena v roce 1989 a má sloužit pro ubytování 1 200 osob včetně stálého učitelského sboru a studujících.

Od roku 1972 nepřestávají stavební práce ve světovém ústředí v Brooklynu a v prostorách, které k němu patří a jsou v jiných částech New Yorku a v New Jersey. Během doby se ukázalo, že stálí stavbaři nemohou práci stihnout, přestože jich jsou stovky. Proto byl v roce 1984 zaveden průběžný program práce s dočasnými pracovníky. Byly rozeslány dopisy tehdejším 8 000 sborů ve Spojených státech a způsobilí bratři byli pozváni, aby přišli na týdenní nebo delší výpomoc. (Podobný program se již osvědčil v některých odbočkách včetně Austrálie, kde byli pozváni k dobrovolné práci ti, kdo tam mohli zůstat dva týdny.) Pracovníci dostanou ubytování a stravu, ale cestu si musí hradit sami a nedostanou žádnou mzdu. Kdo se ozve?

Do roku 1992 bylo zpracováno hodně přes 24 000 přihlášek. Nejméně 3 900 z nich patřilo lidem, kteří se vraceli podruhé, potřetí, dokonce i podesáté nebo podvacáté. Většinou to byli starší, služební pomocníci nebo průkopníci — lidé se znamenitou duchovní způsobilostí. Všichni se nabízeli, že budou dělat, cokoli je třeba, ať bude jejich odbornost využita, nebo ne. Často to byla těžká a špinavá práce. Pokládali si však za čest, že tímto způsobem přispívají k podpoře zájmů Království. Někteří cítili, že jim to pomáhá lépe ocenit ducha obětavosti, jímž se vyznačuje práce ve světovém ústředí. Všichni se cítili bohatě odměněni díky tomu, že se účastnili programu ranního uctívání a týdenního rodinného studia Strážné věže v rodině betel.

Dobrovolní pracovníci z různých zemí

Potřeba rychlého rozšiřování rostla, a proto byl v roce 1985 zahájen program práce dobrovolníků z různých zemí. Rozhodně to nebyl počátek  mezinárodní spolupráce ve výstavbě, ale nyní byla tato činnost pečlivě koordinována z ústředí. Všichni, kdo se na ní podílejí, jsou svědkové, kteří se dobrovolně nabídnou, že budou pomáhat při stavebních pracích jinde než ve své zemi. Jsou to kvalifikovaní pracovníci, a také manželky, které doprovázejí své manžely a pomáhají, jak mohou. Většina si hradí cestovní výlohy; nikdo za svou práci nedostává mzdu. Někteří jedou nakrátko, obvykle na dva týdny až tři měsíce. Jiní jsou dlouhodobými dobrovolnými pracovníky, kteří pracují rok i déle, někdy až do ukončení projektu. Za prvních pět let se na této činnosti podílelo více než 3 000 svědků Jehovových ze 30 různých zemí a další se těšili na spolupráci, až bude jejich odbornosti zapotřebí. Považují za výsadu, že mohou vynakládat svou sílu i své prostředky, aby tak podpořili zájmy Božího Království.

Dobrovolní pracovníci z různých zemí mají zajištěno ubytování a stravu. Často mají jen velmi málo pohodlí. Místní svědkové velmi oceňují to, co dělají hostující bratři, a kde mohou, zvou je k sobě domů, i když mají velmi skromnou domácnost. Jí se nejčastěji na staveništi.

Bratři z ciziny tam nejsou proto, aby vykonali všechnu práci. Jejich cílem je pracovat společně s místní skupinou stavbařů. A stovky i tisíce jiných z té země také přicházejí pomáhat o víkendech nebo na týden či na delší dobu. V Argentině pracovalo 259 dobrovolníků z jiných zemí s několika tisíci místními bratry, z nichž někteří pracovali denně, jiní jen několik týdnů a mnozí další o víkendech. V Kolumbii pomáhalo po různě dlouhou dobu více než 830 dobrovolníků z různých zemí. Plným časem se na  projektu také podílelo přes 200 místních dobrovolných pracovníků a dalších 250 nebo více pomáhalo každý víkend. Celkem tam pracovalo přes 3 600 různých osob.

Někdy jsou problémy s rozdílností jazyků, ale to nebrání mezinárodním skupinám ve spolupráci. Gestikulace, výraz obličeje, smysl pro humor a touha vykonat dílo, které bude Jehovovi ke cti, to vše pomáhá, aby se práce dokončila.

Mimořádný růst organizace — a s tím související potřeba větších prostor odbočky — někdy nastane v zemích, kde je omezený počet lidí zběhlých ve stavbařských profesích. To však není mezi svědky Jehovovými překážkou — ti si rádi navzájem pomáhají. Pracují společně jako součást celosvětové rodiny, kterou nerozděluje národnost, barva pleti ani jazyk.

Na Papui-Nové Guineji každý dobrovolník, který přišel z Austrálie a Nového Zélandu, v souladu s požadavky ministerstva práce vyškolil ve svém řemesle jednoho Papuánce. Také místní svědkové vynakládali své síly a přitom se učili řemeslům, která jim mohou pomoci postarat se o potřeby vlastní i potřeby rodiny.

Když bylo zapotřebí stavět odbočku v Salvadoru, připojilo se k místním bratrům 326 dobrovolníků z ciziny. Při stavebním projektu v Ekvádoru pracovalo se svými ekvádorskými bratry a sestrami 270 svědků ze 14 zemí. Někteří dobrovolní stavbaři z různých národů pomáhali při několika současně probíhajících projektech. Pohybovali se mezi staveništi v Evropě a Africe podle toho, kde bylo zapotřebí jejich odbornosti.

Do roku 1992 byli dobrovolní pracovníci z různých zemí vysláni do 49 odboček, aby pomohli místním stavbařům. V některých případech ti, kteří dostali pomoc podle tohoto programu, mohli na oplátku poskytnout pomoc jiným. Tak se stalo, že na Filipínách pomáhalo při stavbě odbočky asi 60 dlouhodobých pracovníků z různých zemí a také přes 230 dobrovolníků z ciziny pomáhalo kratší dobu. Někteří Filipínci se pak na oplátku dali k dispozici a pomohli stavět budovy v jiných částech jihovýchodní Asie.

Svědkové Jehovovi vykonávají stavební činnost proto, že to je ve spojitosti s kázáním dobré zprávy nutné. S pomocí Jehovova ducha chtějí v době, která zbývá do Armagedonu, vydat co největší svědectví. Jsou přesvědčeni, že Boží nový svět je velmi blízko, a věří, že přežijí jako organizovaný lid do tohoto nového světa, kde bude panovat Boží mesiášské Království. Doufají také, že snad mnohé z těch pěkných budov, které postavili a zasvětili Jehovovi, budou po Armagedonu dál sloužit jako střediska, odkud se bude šířit poznání jediného pravého Boha, dokud opravdu nenaplní zemi. — Iz. 11:9.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 322]

Svědkové z nedalekých sborů pomohli při práci

[Praporek na straně 323]

Stavební práce konali dobrovolní, neplacení pracovníci

[Praporek na straně 324]

Důraz se kladl na duchovní vlastnosti

[Praporek na straně 326]

Kvalitní stavba, bezpečnost, minimální náklady, rychlost

[Praporek na straně 328]

Přenosný sjezdový sál!

[Praporek na straně 331]

Soudní jednání

[Praporek na straně 332]

Velký mezinárodní rozmach

[Praporek na straně 333]

Pracovníci připisovali zásluhu Jehovovi, ne sobě

[Praporek na straně 334]

Tak rychlý růst nemohl žádný člověk předvídat

[Praporek na straně 336]

Pokládali si za čest pomáhat se stavebními pracemi v ústředí

[Praporek na straně 339]

Pracují jako celosvětová rodina, nerozdělená národností, barvou pleti nebo jazykem

 [Rámeček a obrázky na straně 320 a 321]

Společná práce na rychlostavbě sálů Království

Každoročně vznikají tisíce nových sborů. Ve většině případů si nové sály Království stavějí svědkové sami. Tyto fotografie byly pořízeny během stavby sálu Království v Connecticutu (USA) v roce 1991

Pátek: 7.40

Pátek: poledne

 Sobota: 19.41

Hlavní práce dokončeny. Neděle 18.10

Vzhlížejí k Jehovovi, aby jim požehnal, a dělají si čas na rozhovory o radách z jeho Slova

Všichni jsou neplacenými dobrovolnými pracovníky a rádi pracují bok po boku

 [Rámeček a obrázky na straně 327]

Sály Království v různých zemích

Místa, kde se shromažďují svědkové Jehovovi, jsou obvykle neokázalá. Jsou čistá, pohodlná a ve svém okolí působí pěkně

Peru

Filipíny

Francie

Korejská republika

Japonsko

Papua-Nová Guinea

Irsko

Kolumbie

Norsko

Lesotho

 [Rámeček a obrázky na straně 330]

Sjezdové sály svědků Jehovových

Svědkové Jehovovi na některých místech shledali, že je praktické postavit si pro své pravidelné sjezdy vlastní sjezdové sály. Velkou část stavebních prací provádějí místní svědkové. Zde je ukázka několika z těchto sálů, jež sloužily počátkem devadesátých let 20. století

Británie

Venezuela

Itálie

Německo

Kanada

Japonsko

 [Rámeček a obrázky na straně 338]

Mezinárodní stavební program uspokojuje naléhavé potřeby

Rychlý růst organizace si vyžádal průběžné rozšiřování kanceláří, tiskáren a domovů betel po celé zeměkouli

Dobrovolní pracovníci z různých zemí pomáhají místním svědkům

Španělsko

Použité stavební metody umožňují, aby mnoho dobrovolných pracovníků s malými zkušenostmi vykonalo hodnotnou práci

Portoriko

Kvalifikovaní pracovníci se ochotně dávají k dispozici

Nový Zéland

Řecko

Brazílie

Používání trvanlivých materiálů pomáhá snížit dlouhodobé výdaje na údržbu

Británie

Vysoce kvalitní práce vyplývá z osobního zájmu těch, kdo ji provádějí; je vyjádřením jejich lásky k Jehovovi

Kanada

Tyto stavební projekty jsou příjemnými příležitostmi ke vzniku mnohých trvalých přátelství

Kolumbie

Tabule v Japonsku připomíná pracovníkům bezpečnostní opatření a také potřebu projevovat ovoce Božího ducha

[Obrázek na straně 318]

První budova, jež dostala název sál Království, na Havaji

[Obrázky na straně 319]

Mnohé z prvních sálů Království byly najaté budovy nebo jen místnosti nad obchodem; několik si jich postavili svědkové sami

[Obrázky na straně 329]

Dva z prvních sjezdových sálů

Město New York

Guadeloupe

[Obrázky na straně 337]

Do světového ústředí v New Yorku právě přijeli dočasní stavbaři

Každé skupině se připomíná, že je důležitější být duchovními lidmi a konat kvalitní práci než pracovat rychle