13. kapitola

Je možné nás poznat podle chování

ŽIJEME ve věku, kdy velká část lidstva zavrhla mravní normy, které byly dlouhý čas uznávány. Většina náboženství křesťanstva se tomu přizpůsobila buď ve jménu tolerance, nebo s tím, že je jiná doba a názory předešlých generací, jež byly nedotknutelné, již neplatí. Děkan teologické fakulty na Harvardově univerzitě Samuel Miller zhodnotil, k čemu to vedlo: „Církev už prostě není jednička. Osvojila si kulturu naší doby a vstřebala ji.“ To má ovšem zdrcující vliv na život lidí, kteří u takových církví hledají vedení.

Když psal naproti tomu o svědcích Jehovových týdeník montrealské katolické arcidiecéze v Kanadě, L’Eglise de Montréal, uvedl: „Mají pozoruhodné mravní hodnoty.“ S tím souhlasí i velký počet učitelů, zaměstnavatelů a vládních úředníků. Z čeho vyplývá taková pověst?

Být svědkem Jehovovým obnáší mnohem víc než jen držet se jisté soustavy náboženských názorů a vydávat o nich svědectví jiným. Prvotní křesťanství bylo známé jako „ta Cesta“ a svědkové Jehovovi si uvědomují, že pravé náboženství dnes musí být také životní cestou. (Sk. 9:2) Ale — stejně jako u jiných věcí — nedosáhli novodobí svědkové okamžitě vyrovnaného náhledu na význam toho všeho.

‚Charakter, nebo smlouva?‘

Třebaže začali zdravou biblickou radou o potřebě podobat se Kristu, důraz, který někteří první badatelé Bible kladli na „pěstování charakteru“, jak tomu říkali, potlačoval určité stránky skutečného křesťanství. Někteří zřejmě byli toho názoru, že ušlechtilé chování — vždy se jevit laskaví a dobří, mluvit jemně, vyhýbat se jakémukoli projevu hněvu, denně číst Písma — jim zaručí vstup do nebe. Ztratili však ze zřetele to, že Kristus dal svým následovníkům práci, kterou měli konat.

Tímto problémem se důrazně zabýval článek „Charakter aneb smlouva?“ ve Strážné věži č. 8, 1926 (z 1. května 1926, angl.). * Ukázal, že snaha vypěstovat si „dokonalý charakter“, zatímco jsme ještě v těle,  působí, že někteří zmalomyslní a vzdají se, u jiných však zároveň vede k postoji „já jsem svatější než ty“ a může způsobit, že ztratí ze zřetele hodnotu Kristovy oběti. Článek nejprve zdůraznil víru v Kristovu prolitou krev a pak osvětlil důležitost toho, že člověk ‚něco dělá‘ v aktivní službě Bohu, a tak dosvědčuje, že jde cestou, která se líbí Bohu. (2. Petra 1:5–10) Tehdy ještě velká část křesťanstva předstírala, že se drží biblických mravních norem, a tak tento důraz na činnost zesiloval rozdíl mezi svědky Jehovovými a křesťanstvem. Rozdíl vynikl ještě více, když všichni, kdo se prohlašovali za křesťany, museli řešit morální problémy, které začínaly být běžné.

‚Zdržujte se smilstva‘

Křesťanská norma ohledně sexuální mravnosti byla v Bibli už dávno jasně vyslovena. „To, co Bůh chce, je vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva. . . Bůh nás totiž nepovolal s připuštěním nečistoty, ale ve spojitosti s posvěcením. Kdo tedy projevuje nevážnost, neznevažuje člověka, ale Boha.“ (1. Tes. 4:3–8) „Manželství ať je pro všechny počestné a manželské lože ať je neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ (Hebr. 13:4) „Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Boží království? Nedejte se zavést na scestí. Ani smilníci. . . ani cizoložníci ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely ani muži, kteří leží s muži,. . . nezdědí Boží království.“ — 1. Kor. 6:9, 10.

Ve Strážné věži bylo na tuto normu pro pravé křesťany poukázáno už v listopadu 1879. Nerozebírala se však ani opakovaně ani rozsáhle, jako by to byl u raných badatelů Bible nějaký větší problém. Jak se však postoj světa stával povolnějším, obracela se k tomuto požadavku větší pozornost, a to zejména v letech kolem druhé světové války. Bylo to zapotřebí, protože někteří svědkové Jehovovi přejímali názor, že pokud pilně vydávají svědectví, trochu uvolněnosti v sexuální morálce je čistě osobní záležitostí. Je pravda, že Strážná věž č. 6, 1935 (z 1. března 1935, angl.) jasně prohlásila, že účast na kazatelské službě nedává oprávnění k nemravnému chování. Ne každý si to však vzal k srdci. Proto Strážná věž tuto záležitost opět ve značné šíři rozebírala ve vydání z 15. května 1941 (angl.) v článku nazvaném „Noemovy dny“. Ukazovala, že sexuální prostopášnost v Noemových dnech byla jedním z důvodů, proč  Bůh zničil tehdejší svět, a že to, co Bůh tenkrát udělal, také stanovilo vzor pro to, co udělá v naší době. Jasnými slovy varovala, že Boží služebník, který zachovává ryzost, nemůže zasvětit část dne konání Pánovy vůle a po této práci si libovat ve „skutcích těla“. (Gal. 5:17–21) Nato přišel ve Strážné věži z 1. července 1942 (angl.) další článek, který odsuzoval chování, jež nebylo v souladu s biblickými mravními normami pro svobodné a osoby v manželství. Nikdo si neměl myslet, že podílet se na veřejném kázání poselství o Království jako svědek Jehovův dává oprávnění k nevázanému životu. (1. Kor. 9:27) Časem měly být podniknuty ještě přísnější kroky k zajištění mravní čistoty organizace.

Někteří z těch, kdo tehdy projevovali touhu stát se svědky Jehovovými, vyrostli v územích, kde bylo možné manželství na zkoušku, kde byly tolerovány sexuální styky mezi snoubenci nebo kde se u osob legálně neoddaných považoval společný život za normální. Byly i takové manželské dvojice, které se pokoušely pěstovat celibát. Jiní jednotlivci sice nebyli rozvedeni, ale nemoudře žili v odloučení od svého druha. Strážná věž v 50. letech rozebírala všechny tyto situace, hovořila o manželských odpovědnostech, zdůrazňovala biblický zákaz smilstva a aby nedošlo k nedorozumění, vysvětlovala, co to je smilstvo. * To vše, aby poskytla potřebné vedení. — Sk. 15:19, 20; 1. Kor. 6:18.

Když se někde lidé začínali spojovat s Jehovovou organizací, ale nebrali vážně biblické mravní normy, věnovala se tomu zvláštní pozornost. Když navštívil třetí prezident Watch Tower Society N. H. Knorr v roce 1945 Kostariku, pronesl přednášku o křesťanské mravnosti a řekl v ní: „Vám všem, kteří tu dnes večer jste a žijete se ženou, ale nedali jste se zákonně oddat, bych dal jednu radu. Jděte ke katolíkům a nechte se zapsat za člena církve, protože tam takové věci dělat můžete. Tohle je však Boží organizace a tady takové věci dělat nemůžete.“

Od 60. let, kdy se homosexuálové začali otevřeněji přiznávat ke svým zvyklostem, zabývaly se touto věcí mnohé církve, jež pak homosexuály přijaly za členy. Některé církve dnes dokonce ordinují homosexuály jako své duchovní. Publikace svědků Jehovových tyto otázky také rozebíraly, aby pomohly upřímným lidem, kteří se na tyto záležitosti ptali. Mezi svědky však nikdy nevznikla pochybnost, jak pohlížet na homosexualitu. Proč? Protože se nedívají na biblické požadavky, jako by to byly pouze názory lidí z jiné doby. (1. Tes. 2:13) Ochotně vedou biblická studia s homosexuály, aby jim pomohli poznat Jehovovy požadavky, a takoví  lidé mohou navštěvovat shromáždění svědků jako posluchači. Avšak žádný, kdo nadále pěstuje homosexualitu, nemůže být svědkem Jehovovým. — 1. Kor. 6:9–11; Juda 7.

V nedávných letech se ve světě stala běžnou sexuální uvolněnost mladých lidí, kteří nejsou v manželství. Mladí v rodinách svědků Jehovových ten tlak pocítili a někteří začali přejímat způsoby okolního světa. Jak řešila organizace tuto situaci? Ve Strážné věži a v Probuďte se! vyšly články, které měly pomoci rodičům a mladistvým, aby na věci pohlíželi biblicky. Na sjezdech se předváděly dramatizace z praktického života, aby každému pomohly uvědomit si, jaké ovoce to přináší, když se zavrhnou biblické mravní normy, ale jaký je prospěch z toho, když se Boží příkazy poslouchají. Jedna z prvních dramatizací, nastudovaná v roce 1969, se jmenovala „Trní a pasti jsou na cestě nezávislého“. Byly připraveny zvláštní knihy, aby pomohly mladým lidem ocenit moudrost biblické rady. Patřily k nim Využij co nejlépe své mládí (vydáno v angl. roku 1976) a Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi (z roku 1989). Místní starší poskytovali osobní duchovní pomoc jednotlivcům i rodinám. Sbory svědků Jehovových byly ochraňovány i tím, že vylučovaly nekajícné provinilce.

Zhroucení morálky ve světě nevedlo u svědků Jehovových k žádnému povolnějšímu jednání. Naopak, vedoucí sbor svědků Jehovových klade až dosud zvýšený důraz na nutnost vyhýbat se nejen nedovolenému sexuálnímu jednání, ale i vlivům a situacím, které podkopávají mravní hodnoty. V uplynulých třech desetiletích poskytl poučení, aby jednotlivce posilnil proti takovým „tajným hříchům“, jako je masturbace, a aby je varoval před nebezpečností pornografie, televizních seriálů a hudby, která má zhoubné účinky. Zatímco tedy svět směřuje k větší nemravnosti, svědkové Jehovovi směřují k prohloubení mravnosti.

Rodinný život řízený Božími měřítky

To, že se svědkové Jehovovi pevně drží biblické normy sexuální mravnosti, velmi prospělo jejich rodinnému životu. Ale naopak to, že je někdo svědek Jehovův, není zárukou, že nebude mít doma problémy. Přesto jsou svědkové přesvědčeni, že Boží slovo dává daleko nejlepší rady pro řešení takových problémů. Mají k dispozici mnoho opatření, která činí organizace, aby jim pomohla tyto rady uplatnit; a když se jimi řídí, opravdu to přináší užitek.

Již v roce 1904 poskytl šestý svazek Studií Písem rozsáhlý rozbor manželských odpovědností a rodičovských závazků. Od té doby byly uveřejněny stovky článků a v každém sboru svědků Jehovových byly proneseny četné přednášky, aby každému členu rodiny pomohly zvážit  úlohu, kterou dostal od Boha. Toto vzdělávání ve zdravém rodinném životě není jen pro novomanžele, ale je stále pokračujícím programem, který se týká celého sboru. — Ef. 5:22–6:4; Kol. 3:18–21.

Bude přijatelná polygamie?

Přestože zvyky ohledně manželství a rodinného života se v jednotlivých zemích liší, svědkové Jehovovi uznávají, že normy stanovené v Bibli platí všude. Když se ve 20. století rozvinulo jejich dílo v Africe, učili tam, jako všude jinde, že křesťanské manželství připouští jen jednoho manželského druha. (Mat. 19:4, 5; 1. Kor. 7:2; 1. Tim. 3:2) Byly však stovky těch, kdo přijali biblické názory na modlářství a s radostí se chopili toho, co vyučují svědkové Jehovovi o Božím Království, ale dali se pokřtít, aniž se vzdali polygamie. Strážná věž č. 6 a 7, 1947 (z 15. ledna 1947, angl.) pro nápravu této situace zdůraznila, že křesťanství, bez ohledu na místní zvyky, nepřipouští polygamii. Dopis rozeslaný sborům upozornil všechny, kdo se prohlašují za svědky Jehovovy, ale žijí v polygamii, že mají půl roku na to, aby své manželské záležitosti uvedli do souladu s biblickou normou. Upozornění bylo podpořeno přednáškou, kterou téhož roku při návštěvě Afriky pronesl bratr Knorr.

V Nigérii bylo nemálo světských lidí, kteří předpovídali, že pokus odbourat polygamii v řadách svědků Jehovových bude znamenat odbourání jejich řad. A je také pravda, že ne všichni, kdo žili v polygamii a byli dříve pokřtěni jako svědkové, udělali v roce 1947 potřebné změny. Například cestující dozorce Asuquo Akpabio vypráví, že jeden svědek, u kterého v Ifiayongu nocoval, ho o půlnoci vzbudil a žádal, aby změnil to, co bylo ohlášeno o požadavku monogamie. Dozorce odmítl, a hostitel ho ihned vyhnal uprostřed noci na déšť.

Jiným však dodala láska k Jehovovi sílu, aby jeho přikázání uposlechli. Uveďme několik z nich. Jeden muž v Zairu, který býval katolíkem a žil v polygamii, propustil dvě ze svých manželek, aby se mohl stát svědkem Jehovovým, přestože se musel rozloučit se svou nejmilovanější ženou, protože ta nebyla ‚manželkou jeho mládí‘, a to pro něj bylo tvrdou zkouškou víry. (Přísl. 5:18) V Dahome (nyní Benin) překonal bývalý metodista, který měl dosud pět manželek, velmi obtížné právní překážky, aby dosáhl potřebných rozvodů a byl způsobilý ke křtu. Přesto dál hmotně zajišťoval své bývalé manželky a jejich děti, stejně jako jiní, kteří propustili vedlejší manželky. Nigerijka Warigbani Whittingtonová byla druhou manželkou svého muže. Když se rozhodla, že líbit se pravému Bohu Jehovovi je pro ni to nejdůležitější, octla se tváří v tvář zlosti svého manžela a pak své vlastní rodiny. Manžel ji i její dvě  děti propustil, ale bez finančního zaopatření — nedal jí ani peníze na dopravu. Řekla však: ‚Žádný hmotný prospěch, který jsem opustila, se nedá srovnat s tím, že se líbím Jehovovi.‘

Jak je to s rozvodem?

V západních zemích není běžná polygamie, ale v módě jsou jiné zvyklosti, které neodpovídají Písmům. Jednou z nich je názor, že je lepší se rozvést než žít v nešťastném manželství. Někteří svědkové Jehovovi začali v nedávných letech napodobovat tohoto ducha, a žádali o rozvod na základě takových věcí, jako jsou například „vzájemné neshody“. Jak to svědkové řeší? Organizace pravidelně a důrazně vzdělává v Jehovově názoru na rozvod, aby z toho měli prospěch jak ti, kteří jsou už déle v pravdě, tak statisíce těch, kteří řady svědků každoročně rozšiřují.

Na jaká biblická měřítka obrací Strážná věž pozornost? Mimo jiné na tato: V biblické zprávě o prvním lidském manželství je zdůrazněno, že manžel a manželka jsou jedno; říká se zde: ‚Muž se přidrží své manželky a stanou se jedním tělem.‘ (1. Mojž. 2:24) Později v Izraeli Zákon zakazoval cizoložství a stanovil smrt pro kohokoli, kdo se ho dopustil. (5. Mojž. 22:22–24) Rozvod na jiném základě než kvůli cizoložství byl povolen, ale jen ‚pro tvrdost jejich srdce‘, jak vysvětlil Ježíš. (Mat. 19:7, 8) Jak pohlížel Jehova na propouštění manželského partnera, aby mohlo být uzavřeno nové manželství? Malachiáš 2:16 prohlašuje: „On nenávidí rozvádění.“ Přesto dovoloval těm, kdo dosáhli rozvodu, aby zůstali v izraelském sboru. Jestliže tam přijímali Jehovovo ukázňování určené Božímu lidu, časem mohlo být jejich kamenné srdce nahrazeno měkčím srdcem, jež dokázalo projevovat opravdovou lásku k Jehovovým cestám. — Srovnej Ezekiela 11:19, 20.

Strážná věž často opakovala, že Ježíš, když hovořil o rozvodu, jak se prováděl ve starověkém Izraeli, ukázal, že mezi jeho následovníky má být zavedena vyšší norma. Řekl, že rozvede-li se někdo se svou manželkou na jiném základě, než je smilstvo (porneia, „nezákonný styk“), a ožení se s jinou, cizoloží; a i kdyby se znovu neoženil, vystavoval by cizoložství svou manželku. (Mat. 5:32; 19:9) Proto Strážná věž ukázala, že pro křesťany je jakýkoli rozvod mnohem vážnější záležitostí, než byl v Izraeli. Třebaže Písma nenařizují, aby byl každý, kdo se rozvede, ze sboru vyloučen, ty, kdo se také dopustí cizoložství a nečiní pokání, sbory svědků Jehovových zbavují pospolitosti. — 1. Kor. 6:9, 10.

V nedávných letech došlo k převratným změnám v postojích světa k manželství a rodinnému životu. Přesto se svědkové Jehovovi dál drží norem, které poskytl Bůh, Původce manželství, jak jsou uvedeny  v Bibli. S tímto vodítkem se snaží pomoci upřímným lidem, aby se vypořádali s těžkou situací, v níž se mnozí nalézají.

V životě mnohých, kteří přijali od svědků Jehovových biblické poučení, došlo díky tomu k pronikavým změnám. Muži, kteří předtím bili manželky, muži, kteří se neujímali svých odpovědností, muži, kteří se o rodinu starali hmotně, ale ne citově a duchovně — mnoho tisíc takových mužů se stalo milujícími manžely a otci, kteří se dobře starají o svou domácnost. Ženy, které byly bojovně nezávislé, ženy, které zanedbávaly své děti a nedbaly o sebe ani o domácnost — z mnoha takových se staly manželky, které uznávají zásadu vedení prostřednictvím hlavy a jednají tak, že je manžel a děti vřele milují. Mladiství, kteří drze neposlouchali rodiče a bouřili se proti společenskému uspořádání, mladiství, kteří si tím, co dělali, kazili život, a tak hluboce zarmucovali rodiče — nejeden z nich získal bohulibý smysl života, a to mu pomohlo přetvořit vlastní osobnost.

Důležitým činitelem v úspěšném rodinném životě je ovšem vzájemná poctivost. Poctivost je životně důležitá i v jiných vztazích.

Kam až sahá požadavek poctivosti?

Svědkové Jehovovi si uvědomují, že ve všem, co dělají, se požaduje poctivost. Základ pro svůj názor našli například v následujících textech: Jehova sám je ‚Bohem pravdy‘. (Žalm 31:5) Naproti tomu, jak řekl Ježíš, Ďábel je „otec lži“. (Jan 8:44) Proto je pochopitelné, že k věcem, které Jehova nenávidí, patří „falešný jazyk“. (Přísl. 6:16, 17) Jeho Slovo nám říká: „Nyní, když jste odložili faleš, mluvte. . . pravdu.“ (Ef. 4:25) A křesťané musí nejen mluvit pravdu, ale je třeba, aby se jako apoštol Pavel ‚chovali ve všem poctivě‘. (Hebr. 13:18) Není žádná oblast života, kde mohou svědkové Jehovovi právem uplatnit nějakou jinou soustavu hodnot.

Když Ježíš navštívil domov výběrčího daní Zachea, ten přiznal, že jeho obchodní praktiky byly nesprávné, a udělal kroky, aby vynahradil to, co dříve protiprávně vymohl. (Luk. 19:8) Někteří lidé, kteří se v nedávných letech začali scházet se svědky Jehovovými, učinili něco podobného, aby měli čisté svědomí. Například ve Španělsku začal jeden zatvrzelý zloděj studovat Bibli se svědky Jehovovými. Brzy ho začalo trápit svědomí; vrátil tedy kradené zboží bývalému zaměstnavateli a svým sousedům a pak odnesl jiné věci na policii. Dostal pokutu a krátký trest ve vězení, ale nyní má čisté svědomí. V Anglii se bývalý zloděj diamantů přihlásil na policii po pouhých dvou měsících biblického studia s jedním svědkem Jehovovým. Na policii užasli; půl roku ho totiž hledali. Během  dvou a půl roku, které pak strávil ve vězení, pilně studoval Bibli a naučil se sdělovat biblické pravdy jiným. Po propuštění požádal svědky Jehovovy o křest. — Ef. 4:28.

Je známé, že svědkové Jehovovi mají pověst poctivých lidí. Zaměstnavatelé přišli na to, že svědkové je nejen neokrádají, ale ani nelžou či nefalšují záznamy na pokyn zaměstnavatele — dokonce ani když jim hrozí ztráta zaměstnání. Pro svědky Jehovovy je dobrý vztah k Bohu mnohem důležitější než schválení jakéhokoli člověka. A uvědomují si, že bez ohledu na to, kde jsou nebo co dělají, „všechno je obnažené a otevřeně vystavené očím toho, jemuž máme skládat účty“. — Hebr. 4:13; Přísl. 15:3.

V Itálii napsal o svědcích Jehovových list La Stampa: „Dělají to, co kážou. . . Mravní ideály lásky k bližnímu, nenásilí, osobní poctivosti a odmítání moci (což jsou pro většinu křesťanů ‚sváteční pravidla‘, která se hodí jen pro kázání z kazatelny) vstupují do jejich ‚každodenního‘ způsobu života.“ A ve Spojených státech napsal Louis Cassels, náboženský redaktor United Press International ve Washingtonu, D. C.: „Svědkové lpí na své víře s velkou věrností, i když je to stojí velmi mnoho.“

Proč mezi nimi nevznikl problém hazardních her

V minulosti se poctivost obecně spojovala s ochotou tvrdě pracovat. Na hazardní hraní, totiž na riskování nějaké peněžní částky tím, že se sází na výsledek hry nebo na výsledek nějakého jiného děje, se ve společnosti obecně pohlíželo svrchu. Ale jak začal ve 20. století vítězit sobecký duch touhy po rychlém zbohatnutí, hazardní hry — legální i nelegální — se rozšířily. Finančně je podporuje nejen podsvětí, ale často také církve a světské vlády, aby získaly peníze. Jak se svědkové Jehovovi vypořádali s touto změnou společenského postoje? Na základě biblických zásad.

Jejich publikace ukázaly, že v Bibli není žádné výslovné přikázání: Nebudeš hazardně hrát. Ale  ovoce hazardu je bez výjimky špatné, a Strážná věž i Probuďte se! toto prohnilé ovoce odhalují už půl století. Tyto časopisy dále ukázaly, že každá hazardní hra je úzce spjata s postoji, před nimiž Bible varuje. Například láska k penězům: „Láska k penězům je. . . kořenem škodlivých věcí všeho druhu.“ (1. Tim. 6:10) A sobectví: „Ani nebudeš sobecky a žádostivě toužit. . . po čemkoli, co patří tvému bližnímu.“ (5. Mojž. 5:21; srovnej 1. Korinťanům 10:24.) Také chamtivost: „Abyste se přestali společensky stýkat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, když je. . . chamtivec.“ (1. Kor. 5:11) Bible navíc varuje před tím, abychom se nedoprošovali ‚štěstí‘, jako by to byla nějaká nadpřirozená síla, která může udílet přízeň. (Iz. 65:11) Svědkové Jehovovi si berou tyto biblické výstrahy k srdci, a proto se důsledně vyhýbají hazardním hrám. A od roku 1976 vynakládají zvláštní úsilí na to, aby neměli ve svých řadách nikoho, kdo je prokazatelně zaměstnán v nějakém hráčském podniku.

Hazardní hry nikdy nebyly mezi svědky Jehovovými vážným problémem. Svědkové vědí, že Bible v nich nepodporuje ducha zištnosti na úkor jiných, ale vede je k tomu, aby pracovali svýma rukama, svědomitě se starali o to, co je jim svěřeno, byli štědří a dělili se s těmi, kdo jsou v nouzi. (Ef. 4:28; Luk. 16:10; Řím. 12:13; 1. Tim. 6:18) Uznávají to však i jiní, kteří s nimi jednají v nějaké záležitosti? Ano, zejména ti, kteří s nimi jednají obchodně. Není neobvyklé, že si zaměstnavatelé vyhledávají svědky Jehovovy, aby pro ně pracovali, protože znají jejich svědomitost a spolehlivost. Vědí, že takovými lidmi, jakými svědkové jsou, je činí jejich náboženství.

A co tabák a zneužívání drog?

Bible se nezmiňuje o tabáku a nejmenuje ani mnohé jiné drogy, které se v naší době zneužívají. Poskytuje však vodítka, která pomáhají svědkům Jehovovým určit, jaké chování se líbí Bohu. A tak již v roce 1895 Strážná věž komentovala používání tabáku a obrátila pozornost na 2. Korinťanům 7:1, kde stojí: „Milovaní, když tedy máme tyto sliby, očisťme se od každé poskvrny těla a ducha a zdokonalujme svatost v Boží bázni.“

Mnoho let se zdálo, že ta rada stačí. Ale když tabákové společnosti začaly dělat kouření nezřízenou reklamu a když se značně rozšířilo zneužívání „nelegálních“ drog, bylo zapotřebí více. Byly zdůrazněny další biblické zásady: úcta k Jehovovi, Dárci života (Sk. 17:24, 25); láska k bližnímu (Jak. 2:8) a to, že člověk, který nemiluje svého bližního, nemiluje skutečně ani Boha (1. Jana 4:20); také poslušnost vůči světským vládcům (Tit. 3:1). Bylo poukázáno na to, že řecké slovo farmakía,  které má základní význam „zacházení s drogami“, vztahovali bibličtí pisatelé na „provozování spiritismu“, protože se při spiritistických praktikách používaly drogy. — Gal. 5:20.

Již v roce 1946 odhalil časopis Útěcha často podvodnou povahu placených dobrozdání o takzvaných přednostech kouření, která byla používána v reklamách na cigarety. Když byly k dispozici vědecké podklady, časopis Probuďte se!, nástupce Útěchy, také uveřejnil důkazy, že užívání tabáku vyvolává rakovinu, srdeční choroby, poškozuje nenarozené dítě těhotné ženy a ubližuje nekuřákům, kteří jsou nuceni dýchat zakouřený vzduch, a také doklady o tom, že nikotin je návykový. Byla zaměřena pozornost na opojný účinek marihuany a na to, že její užívání může vést k poškození mozku. Také vážná nebezpečí jiných návykových drog byla opakovaně rozebírána k užitku čtenářů publikací Strážné věže.

Dlouho předtím, než se vládní činitelé dohodli, do jaké míry by měli varovat lidi před škodlivostí tabáku, objasnila Strážná věž ve svém vydání z 1. března 1935 (angl.), že žádný, kdo užívá tabák, nemůže být členem ústředí Watch Tower Bible and Tract Society ani jejím jmenovaným zástupcem. Potom, co byli všichni služebníci ve sborech svědků Jehovových jmenováni Společností (toto opatření začalo být uplatňováno v roce 1938), Strážná věž z 1. července 1942 (angl.) uvedla, že zákaz užívání tabáku se vztahuje také na všechny tyto jmenované služebníky. V některých územích trvalo několik let, než to bylo plně prosazeno. Většina svědků Jehovových však reagovala příznivě na biblickou radu a na dobrý příklad těch, kteří se mezi nimi ujímali vedení.

Dalším krokem vpřed v důsledném uplatňování této biblické rady bylo opatření, že od roku 1973 nebyl připuštěn ke křtu žádný, kdo stále ještě kouřil. Během následujících měsíců ti, kdo měli aktivní podíl na výrobě tabáku nebo podporovali jeho prodej, dostali pomoc, aby pochopili, že to nemohou dál dělat, a přitom být přijímáni jako svědkové Jehovovi. Rada z Božího slova se musí důsledně uplatňovat v každé oblasti života. Takové uplatňování biblických zásad v používání tabáku, marihuany a takzvaných tvrdých drog svědky chrání. S použitím Písem také dokázali pomoci mnoha tisícům lidí, kteří si ničili život zneužíváním drog.

Jsou alkoholické nápoje něco jiného?

Publikace Strážné věže nezastávají názor, že požívání alkoholických nápojů je totéž jako zneužívání drog. Proč? Vysvětlují: Stvořitel ví, jak jsme  utvořeni, a jeho Slovo dovoluje umírněné požívání alkoholických nápojů. (Žalm 104:15; 1. Tim. 5:23) Bible však na druhé straně varuje před ‚silným pitím‘ a důrazně odsuzuje opilství. — Přísl. 23:20, 21, 29, 30; 1. Kor. 6:9, 10; Ef. 5:18.

Charles Taze Russell sám dával přednost úplné abstinenci, protože viděl, jak nemírné požívání alkoholických nápojů ničí život mnoha lidem. Uznával však, že Ježíš pil víno. Během 19. století a na počátku 20. století se na veřejnosti hodně agitovalo pro úřední zákaz alkoholu ve Spojených státech. Strážná věž otevřeně vyjadřovala sympatie vůči těm, kdo se snažili bojovat se škodami páchanými alkoholem, ale nepřipojila se ke kampani za dosažení prohibičních zákonů. Časopis nicméně důrazně poukazoval na škody působené nemírným pitím a často uváděl, že by bylo lepší úplně se vyhýbat vínu a alkoholu. Ti, kdo cítili, že mohou umírněně požívat alkohol, byli povzbuzováni, aby uvažovali o textu v Římanům 14:21, kde stojí: „Je dobře nejíst maso nebo nepít víno nebo nedělat nic, oč tvůj bratr klopýtá.“

V roce 1930 však ředitel Anti-Saloon League (Protibarové ligy) ve Spojených státech dokonce veřejně prohlásil, že jeho organizace je „narozená z Boha“. Tehdejší prezident Watch Tower Society J. F. Rutherford té příležitosti využil k rozhlasovým přednáškám, v nichž ukázal, že takové tvrzení se rovná pomluvě Boha. Proč? Protože Boží slovo nestaví veškeré požívání vína mimo zákon; protože prohibiční zákony neskoncovaly s opilstvím, které Bůh odsuzuje, ale místo toho vyvolaly reakci v podobě podloudné výroby a prodeje alkoholu a korupce vlády.

Mezi svědky Jehovovými se považuje užívání alkoholických nápojů nebo abstinence za osobní věc každého. Drží se však biblického požadavku, že dozorci musí být ‚umírnění v návycích‘. Ten výraz je přeložen z řeckého slova nefalion, což doslova znamená ‚střízlivý, umírněný, zdržující se vína buď úplně, nebo alespoň jeho nemírného užívání‘. Také služební pomocníci musí být muži, o nichž platí: „Neměli by se oddávat množství vína.“ (1. Tim. 3:2, 3, 8) Silní pijani tedy nejsou způsobilí pro zvláštní služební výsady. Ti, kdo se mezi svědky Jehovovými ujímají vedení, dávají dobrý příklad, a to jim poskytuje volnost řeči, když pomáhají jiným. Pomáhají i těm, kteří snad mají sklon spoléhat na alkoholické nápoje, aby se vyrovnali se stresem, nebo kteří snad skutečně potřebují být úplnými abstinenty, aby zůstali střízliví. Jaké to přináší výsledky?

Jedna tisková zpráva z jižní části střední Afriky například uvádí: „Podle všech zpráv ta území, v nichž jsou svědkové Jehovovi mezi  Afričany nejsilnější, mají nyní daleko méně problémů ve srovnání s průměrem v jiných územích. Svědkové rozhodně vystupují proti agitátorům, čarodějnictví, opilství a násilí všeho druhu.“ — The Northern News (Zambie).

Jinou důležitou věcí, v níž se chování svědků Jehovových liší od chování světa, je

Úcta k životu

Taková úcta je zakotvena v uznání toho, že život je dar od Boha. (Žalm 36:9; Sk. 17:24, 25) Patří k ní vědomí, že v Božích očích je drahocenný i život nenarozených. (2. Mojž. 21:22–25; Žalm 139:1, 16) Bere v úvahu, že „každý z nás se bude Bohu zodpovídat sám za sebe“. — Řím. 14:12.

V souladu s těmito biblickými zásadami se svědkové Jehovovi důsledně vyhýbají potratům. Časopis Probuďte se! opatřil svým čtenářům zdravé vedení, když jim pomohl pochopit, že božským požadavkem je cudnost; obšírně rozebíral zázraky rozmnožovacího procesu i psychologické a fyziologické činitele spojené s rozením dětí. Po druhé světové válce, když začaly být potraty běžnější, ukázala Strážná věž jasně, že toto jednání je v rozporu s Božím slovem. Strážná věž č. 12, 1970 (z 15. prosince 1969, angl.) prohlásila jasně: „Přerušení těhotenství, jehož účelem je odstranění nežádoucího dítěte, je tedy obdobou úmyslného usmrcení člověka.“

Proč jsou odmítány transfúze krve

Svědkové Jehovovi projevují úctu k životu, a ta také ovlivnila jejich postoj k transfúzím krve. Když se transfúze krve staly spornou otázkou, před kterou byli postaveni, Strážná věž z 1. července 1945 (angl.) podrobně vysvětlila křesťanský náhled na svatost krve. * Ukázala, že zvířecí i lidská krev byly zahrnuty do božského zákazu, který byl závazný pro Noema a všechny jeho potomky. (1. Mojž. 9:3–6) Ukázala dále, že tento požadavek byl znovu zdůrazněn v prvním století v příkazu, aby se křesťané ‚zdržovali krve‘. (Sk. 15:28, 29) Týž článek objasnil na základě Písem, že Bůh vždy schvaloval pouze jediné použití krve, a to obětní. A protože zvířecí oběti přinášené pod mojžíšským Zákonem předstiňovaly Kristovu oběť, přehlížet požadavek, aby se křesťané ‚zdržovali krve‘, by svědčilo o hrubé neúctě k výkupní oběti Ježíše Krista. (3. Mojž. 17:11, 12; Hebr. 9:11–14, 22) Těm, kteří nedbají na  božský požadavek, přijímají transfúze krve a projevují nekajícný postoj, je v souladu s tímto porozuměním od roku 1961 odnímána pospolitost se sbory svědků Jehovových.

Zprvu se v publikacích Strážné věže nerozebíraly tělesné vedlejší účinky transfúzí krve. Později, když byly takové informace k dispozici, byly také uveřejňovány — ne jako důvod, proč svědkové Jehovovi odmítají transfúze krve, ale aby si více vážili toho, že sám Bůh zakázal používat krev. (Iz. 48:17) Proto vyšla roku 1961 brožura Blood, Medicine and the Law of God (Krev, lékařství a Boží zákon). V roce 1977 byla v angličtině vydána další brožura s názvem Svědkové Jehovovi a otázka krve. Opět zdůraznila, že postoj, který svědkové Jehovovi zaujímají, je náboženský, založený na tom, co říká Bible, a že nezávisí na zdravotním riziku. Další aktualizaci námětu přinesla roku 1990 brožura Jak může krev zachránit náš život? S použitím těchto publikací vynaložili svědkové Jehovovi velké úsilí, aby přiměli lékaře ke spolupráci a umožnili jim pochopit stanovisko svědků. V lékařských kruzích však už po mnoho let jsou transfúze krve uznávány.

Přestože svědkové Jehovovi opakovaně říkali lékařům, že nemají žádné náboženské námitky proti alternativní léčbě, odmítání transfúzí krve nebylo snadné. Často byl na svědky a jejich rodiny vyvíjen velký nátlak, aby se podvolili tomu, co bylo tehdy obvyklým lékařským postupem. Na Portoriku souhlasila v listopadu 1976 pětačtyřicetiletá Ana Paz de Rosario s operací a s potřebnou léčbou, ale žádala, aby kvůli jejímu náboženskému přesvědčení nebyla použita krev. Přesto vstoupilo do jejího nemocničního pokoje po půlnoci pět policistů, vyzbrojených soudním příkazem, a tři ošetřovatelky, připoutali pacientku k lůžku a vnutili jí transfúzi krve proti jejímu přání a proti přání jejího manžela a dětí. Utrpěla šok a zemřela. Nebyl to zdaleka ojedinělý případ a takové surovosti se neděly jen na Portoriku.

V Dánsku byli roku 1975 rodiče, svědkové, pronásledováni policií, protože nedovolili, aby byla jejich synkovi vnucena transfúze krve, ale místo toho hledali alternativní léčbu. V Itálii byli rodiče, kteří s láskyplným úsilím hledali ve čtyřech zemích lékařskou pomoc pro svou nevyléčitelně nemocnou dcerku, v roce 1982 odsouzeni ke 14 rokům vězení na základě obvinění z vraždy poté, co děvčátko zemřelo, když mu byla dána soudem nařízená transfúze.

Tisk často vyvolával velké veřejné nepřátelství ve spojitosti s pokusy vnutit transfúze dětem svědků Jehovových. Byly případy, kdy soudci dokonce bez soudního jednání, při němž by rodiče mohli promluvit,  nařídili, aby děti svědků dostaly transfúzi. Ve více než 40 případech v Kanadě však byly děti po transfúzi vráceny rodičům mrtvé.

Ne všichni lékaři a soudci souhlasí s těmito svévolnými postupy. Někteří začali nabádat k vstřícnějšímu postoji. Vyskytli se lékaři, kteří využili své zručnosti a poskytli léčbu bez krve. Přitom získali velké zkušenosti v bezkrevní chirurgii každého typu. Postupně bylo prokázáno, že se všechny typy operací jak na dospělých, tak na dětech dají úspěšně provádět bez transfúzí krve. *

Počátkem 60. let začali svědkové Jehovovi konat zvláštní návštěvy u svých lékařů, aby zabránili zbytečným střetnutím v kritických situacích, hovořili s nimi o svém postoji a nabízeli jim vhodnou literaturu. Později žádali, aby bylo do jejich zdravotních záznamů vloženo písemné prohlášení, že jim nemá být dána žádná transfúze krve. V 70. letech začali při sobě nosit kartu, která upozorňuje lékařský personál, že jim za žádných okolností nemá být dána krev. Po konzultaci s lékaři a právníky byla karta upravena tak, aby byla právním dokumentem.

Podpořit svědky Jehovovy v odhodlání nenechat si dát transfúzi krve, odstranit nepochopení ze strany lékařů a nemocnic a navodit ducha lepší spolupráce mezi zdravotnickými institucemi a pacienty z řad svědků — to byly důvody, proč se na pokyn vedoucího sboru svědků Jehovových začaly zřizovat výbory pro styk s nemocnicemi. V roce 1979 byla takových výborů hrstka, ale jejich počet vzrostl na něco přes osm set ve více než 70 zemích. Vybraní starší jsou školeni a poskytují podobné služby v Severní Americe, na Dálném východě, ve větších zemích jižního Tichomoří, v Evropě a Latinské Americe. Tito starší jednak vysvětlují postoj svědků Jehovových, jednak upozorňují personál nemocnic, že existují použitelné alternativy k infúzím krve. V kritických situacích pomáhají zprostředkovat konzultaci mezi ošetřujícími lékaři a chirurgy, kteří už podobné případy u svědků léčili bez krve. Kde to bylo nutné, navštívily tyto výbory nejen nemocniční personál, ale i soudce, kteří řešili případy, když nemocnice žádaly o soudní příkaz k transfúzi.

Tam, kde se nedalo jinak zajistit respektování jejich náboženského přesvědčení o svatosti krve, svědkové Jehovovi někdy lékaře a nemocnice žalovali. Obvykle žádali pouze o omezující příkaz či nařízení. V nedávných letech však dokonce podávali žaloby o náhradu škody proti  nemocnicím a lékařům, kteří jednali svévolně. V Kanadě v roce 1990 ontarijský odvolací soud podpořil takovou žalobu o náhradu škody, protože lékař ignoroval kartu ve svědkově peněžence, kde jasně stálo, že svědek nepřijme za žádných okolností transfúzi krve. V různých částech Spojených států bylo od roku 1985 projednáváno nejméně deset takových žalob o náhradu škody. Žalovaní se časem rozhodli, že se mimosoudně dohodnou na zaplacení určité částky, protože se nechtěli dostat do situace, kdy by jim porota uložila ještě vyšší odškodné. Svědkové Jehovovi jsou pevně odhodláni poslouchat božský zákaz použít krev. Neradi volají lékaře před soud, ale když to bude nutné, udělají to, aby jim zabránili vnucovat svědkům léčbu, která je jim mravně odporná.

Veřejnost si stále více uvědomuje nebezpečí spojená s transfúzemi krve. Zčásti to způsobil i strach z AIDS. Svědky však vede opravdová touha líbit se Bohu. V roce 1987 uvedl francouzský lékařský deník Le Quotidien du Médecin: „Snad dělají svědkové Jehovovi dobře, že odmítají používat krevní produkty, protože je pravda, že značný počet patogenních činitelů se dá přenést transfundovanou krví.“

Postoj svědků Jehovových není založen na lepších lékařských znalostech, které by pocházely od nich. Důvěřují prostě, že Jehova má pravdu a že „nezadrží nic dobrého“ svým věrně oddaným služebníkům. (Žalm 19:7, 11; 84:11) I kdyby nějaký svědek zemřel v důsledku ztráty krve — a to se již občas stalo —, svědkové Jehovovi naprosto důvěřují tomu, že Bůh na své věrné nezapomíná, ale vrátí jim život prostřednictvím vzkříšení. — Sk. 24:15.

Když se jednotlivci rozhodnou přehlížet biblické normy

Milióny lidí studovaly Bibli se svědky Jehovovými, ale ne všichni se stali svědky. Když někteří lidé poznají vysoké normy, které platí, dospějí k rozhodnutí, že takový život nechtějí. Všichni, kdo se dávají pokřtít, byli nejprve důkladně poučeni o základních biblických naukách a potom (zejména od roku 1967) starší ve sboru s každým uchazečem o křest tyto nauky zopakují. Vyvíjí se všemožné úsilí, aby bylo zajištěno, že ti, kdo se dávají pokřtít, jasně chápou nejen nauky, ale chápou také, co zahrnuje křesťanské chování. Co když se ale později někteří nechají kvůli své lásce ke světu zlákat k vážnému přestupku?

Již v roce 1904 se v knize The New Creation (Nové stvoření) věnovala pozornost potřebě učinit patřičné kroky, aby nedošlo k mravnímu narušení sboru. Podle porozumění, které tehdy měli badatelé Bible, se rozebíral postup jednání s provinilci, jenž je naznačen v Matoušovi  18:15–17. V souladu s tím se vzácně konaly ‚církevní soudy‘, při nichž se v závažných případech doklady o provinění předkládaly celému sboru. O léta později se touto věcí zabývala Strážná věž z 15. května 1944 (angl.) a ve světle celé Bible ukázala, že takové záležitosti týkající se sboru by měli řešit odpovědní bratři pověření dozorem nad sborem. (1. Kor. 5:1–13; srovnej 5. Mojžíšovu 21:18–21.) Strážná věž z 1. března 1952 (angl., v českém vydání čl. „Zachovat organisaci čistou“) pak uveřejnila články, které zdůraznily nejen náležitý postup, ale také potřebu jednat, aby organizace zůstala čistá. Od té doby se tomuto námětu opakovaně věnovala pozornost. Cíle však zůstaly vždy stejné: 1. zachovat organizaci čistou a 2. vštípit provinilci ve snaze o jeho nápravu, že je nutné upřímné pokání.

V prvním století někteří lidé opustili víru, aby vedli nevázaný život. Jiní odbočili kvůli odpadlickým naukám. (1. Jana 2:19) Totéž se stále děje mezi svědky Jehovovými ve 20. století. Je smutné, že v nedávných dobách bylo nutné ročně odejmout pospolitost desetitisícům nekajícných provinilců. Patřili mezi ně i význační starší. Tytéž biblické požadavky platí pro všechny. (Jak. 3:17) Svědkové Jehovovi si uvědomují, že je životně důležité zachovat organizaci mravně čistou, aby měla dále Jehovovo schválení.

Obléknout novou osobnost

Ježíš vybízel lidi, aby byli čistí nejen vně, ale také uvnitř. (Luk. 11:38–41) Ukázal, že to, co říkáme a děláme, zrcadlí, co je v našem srdci. (Mat. 15:18, 19) Jak vysvětlil apoštol Pavel, jestliže jsme opravdu vyučováni Kristem, budeme ‚obnoveni v síle, která podněcuje naši mysl‘, a ‚oblékneme novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti‘. (Ef. 4:17–24) Ti, kdo jsou vyučováni Kristem, se snaží získat „stejný myšlenkový postoj, jako měl Kristus Ježíš“, aby smýšleli a jednali jako on. (Řím. 15:5) Chování svědků Jehovových jako jednotlivců zrcadlí, do jaké míry toho skutečně dosáhli.

Svědkové Jehovovi rozhodně netvrdí, že jejich chování je bezvadné. Vážně se však snaží napodobovat Krista v tom, jak se přizpůsobují vysokým biblickým normám chování. Nepopírají, že jsou i jiní jednotlivci, kteří v životě uplatňují vysoká mravní měřítka. Pokud však jde o svědky Jehovovy, ty je možné snadno poznat nejen jako jednotlivce, ale také jako mezinárodní organizaci, a to podle chování, které odpovídá biblickým normám. Podnětem jim je inspirovaná rada zaznamenaná v 1. Petra 2:12: „Udržujte si znamenité chování mezi národy, aby. . . oslavovali Boha. . . kvůli vašim znamenitým skutkům, jichž jsou očitými svědky.“

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 172]

„Mají pozoruhodné mravní hodnoty“

[Praporek na straně 174]

Vznikla vůbec někdy pochybnost, jak pohlížet na homosexualitu?

[Praporek na straně 175]

Zhroucení morálky ve světě nezpůsobilo, že by se svědkové stali povolnějšími

[Praporek na straně 176]

Někteří zkoušeli být svědky, a přitom žít dále v polygamii

[Praporek na straně 177]

Důrazný program vyučující Jehovovu názoru na rozvod

[Praporek na straně 178]

Pronikavé změny v životě lidí

[Praporek na straně 181]

Tabák ne!

[Praporek na straně 182]

Alkoholické nápoje umírněně, nebo vůbec ne

[Praporek na straně 183]

Pevně odhodláni nepřijmout krev

[Praporek na straně 187]

Odejmout pospolitost, aby organizace zůstala mravně čistá

[Rámeček na straně 173]

‚Pěstování charakteru‘ — ovoce nebylo vždy dobré

Zpráva z Dánska: ‚Mnozí, zejména mezi staršími přáteli, se ve své upřímné snaze obléci křesťanskou osobnost snažili vyhnout všemu, co mělo v sobě jen špetičku světskosti, a tak se chtěli stát hodnějšími nebeského Království. Často se pokládalo za nevhodné během shromáždění se usmívat a mnozí starší bratři nosili jedině černý oblek, černé boty, černou kravatu. Často se spokojili s tím, že vedou tichý a pokojný život v Pánu. Věřili, že stačí konat shromáždění, a kázání přenechat kolportérům.‘

[Rámeček na straně 179]

Co vidí na svědcích jiní

◆ Německý list „Münchner Merkur“ napsal o svědcích Jehovových: „Jsou to nejpoctivější a nejdochvilnější daňoví poplatníci ve Spolkové republice. Jejich poslušnost vůči zákonům je vidět na tom, jak řídí vozidlo, i ve statistice zločinnosti . . . Poslouchají autority (rodiče, učitele, vládu). . . Jejich oporou je Bible, základ všeho jejich jednání.“

◆ Starosta ve francouzském Lens řekl svědkům potom, co pro jeden ze svých sjezdů použili místní stadión: „Líbí se mi, že plníte sliby a dohody, a navíc jste čistotní, ukáznění a organizovaní. Líbí se mi vaše společnost. Jsem proti nepořádku a nemám rád lidi, kteří všechno špiní a rozbíjejí.“

◆ Kniha “Voices From the Holocaust” (Hlasy z holocaustu) obsahuje vzpomínky jedné Polky, která přežila koncentrační tábory v Osvětimi a Ravensbrücku a napsala: „Viděla jsem lidi, kteří se stali velmi, velmi dobrými, a lidi, kteří se stali absolutně podlými. Nejslušnější skupinou byli svědkové Jehovovi. Klobouk dolů před nimi. . . Dělali pro druhé úžasné věci. Pomáhali nemocným, dělili se o chléb a poskytovali všem okolo sebe duchovní útěchu. Němci je nenáviděli, a zároveň si jich vážili. Dávali jim nejhorší práci, ale oni ji přijímali se vztyčenou hlavou.“