Thomson, mladík z Ugandy, začal být nespokojený s náboženstvím. Znechutilo ho, že duchovní se tolik zaměřují na peníze, a tak přestal chodit na všechny bohoslužby. Každý den si ale dál četl Bibli a nejvíc ho fascinovala kniha Zjevení. Snažil se nějak si ji vysvětlit a dělal si přitom poznámky.  Když si jednou Thomson četl Bibli na stavbě, kde pracoval, uviděl ho náš bratr. Dal se s ním do řeči a rozvinula se živá diskuze. Thomson si od něj vzal knihu Co Bible doopravdy říká? a za jedinou noc ji přečetl. Další den od něj bratr dostal esemesku, ve které stálo: „Díky Bohu za všechno, co jsem se od vás dozvěděl. Teď jsem připravený vyjít z Velkého Babylónu.“ Thomson požádal o publikace, na které jsou odkazy v poznámkách pod čarou a v Dodatku. Ponořil se do studia, dělal rychlé pokroky a v roce 2012 se dal pokřtít na oblastním sjezdu „Střež své srdce“. Od března 2013 slouží jako pravidelný průkopník a teď druhým sám oznamuje, že je potřeba vyjít z Velkého Babylónu.

Jimmy vyrostl v Port Louis, hlavním městě Mauricia. Když mu bylo šestnáct, začal pít. Netrvalo dlouho a opíjel se každý den. Pod vlivem alkoholu se nedokázal ovládat a několikrát se dostal za mříže. Někdy za jediný den vypil až tři lahve rumu a vykouřil šedesát cigaret. Když mu došly peníze, pil přípravky na čištění oken. Někdy dokonce vypil parfém své matky. Jednou mu někdo řekl, že vypadá jako chodící mrtvola, a to ho přimělo, aby se přihlásil na odvykací léčbu. Strávil na ní rok a půl, ale moc mu to nepomohlo.

Časem se setkal se svědky Jehovovými a začal studovat Bibli. Ale nebylo to s ním snadné. Stávalo se, že ze studia odešel, aby si dal panáka. Postupně s ním studovalo osm bratrů. Jimmymu nějakou dobu  trvalo, než si uvědomil, že takhle to dál nejde. Vypráví: „Cítil jsem, jak obrazný meč, o kterém se mluví v Hebrejcům 4:12, proniká do mého srdce. Jednou jsem při čtení Bible narazil na Přísloví 24:16, kde se píše: ‚Spravedlivý totiž může padnout i sedmkrát, a jistě vstane.‘ To byl zlomový okamžik v mém životě.“ Jimmy sice studoval se sedmi bratry a pokaždé „padl“, ale teď byl rozhodnutý „vstát“ a s osmým bratrem studium dotáhnout do konce. Prosil Jehovu o sílu, chodil na všechna shromáždění a skoncoval se starými zvyky. V roce 2003 se dal pokřtít a od roku 2012 slouží jako pravidelný průkopník. Je služebním pomocníkem v jednom sboru na ostrově Rodrigues.

Sedmdesátiletá Mary z Keni byla celý život členkou presbyteriánské církve. Často pro ni získávala finanční příspěvky a i její zásluhou se v místě, kde žije, postavil kostel. Když se jeden z jejích synů stal svědkem, vůbec ji to nepotěšilo. Několikrát ji zval na shromáždění, ale Mary nechtěla jít. Říkala, že chce slyšet výklad Bible ve svém jazyce, v kikujštině, ne ve svahilštině. Ale když se pak v kikujštině konal oblastní sjezd, souhlasila, že na něj půjde. Našla si místo v sektoru pro starší lidi. Udělalo na ni velký dojem, jak laskavě s ní ostatní jednali. Řekla, že takovou lásku ve své církvi nikdy neviděla. Pozorně poslouchala a všechny proslovy se jí moc líbily. Když jí potom svědkové nabídli  biblické studium pomocí zjednodušené verze brožury Poslouchejte Boha, a budete žít věčně, okamžitě s tím souhlasila.

Už po několika měsících studia Mary věděla, že chce být svědkem Jehovovým, a tak vystoupila ze své církve. Představitelé presbyteriánů zuřili. Zavolali pastora z hlavního města Nairobi, aby si s Mary promluvil. Ten se ji snažil přesvědčit, aby v církvi zůstala. Ona se ale nedala zviklat. Tlačil na ni: „Když odejdete, nebudete mít žádné přátele. V církvi jich máte spoustu a patří do ní i mnoho vašich sousedů.“

„Mými přáteli budou Jehova a andělé,“ řekla mu na to Mary, „a taky ostatní svědkové.“

Pastor tedy odjel s nepořízenou. Mary dál studuje a dělá pěkné pokroky. Také nevynechá žádné shromáždění, i když je to velký kus cesty. Nedávno se na něj nemohla dostat autobusem, a tak šla dvě hodiny v dešti. I přes odpor sousedů je rozhodnutá dát se pokřtít.

Čtrnáctiletá Ashton žije v Kamerunu. Když začala studovat Bibli se svědky Jehovovými, setkala se s odporem strýčka a tety, s nimiž bydlí. Trvali na tom, že s nimi bude dál chodit na bohoslužby letničního hnutí. Během jedné bohoslužby kazatelka pokládala ruce na hlavy přítomných, aby na ně přenesla „svatého ducha“, a oni následkem toho padali na zem. Ashton však nespadla. Kazatelka se modlila a modlila, ale Ashton pořád stála. Kazatelka jí tedy podrazila nohy, aby spadla stejně jako ostatní. Po návratu domů řekla strýčkovi a tetě, co jí kazatelka udělala, ale ti tomu nevěřili. Tehdy se rozhodla, že na bohoslužbu už nikdy nepůjde. Místo toho chodí na shromáždění do sálu Království, přestože jí v tom rodina a sousedé dál brání a zahrnují ji všelijakými urážkami.

Když se v Angole minulý rok rozdávaly pozvánky na oblastní sjezd, malé Anilpě bylo jen 17 měsíců. I přesto se kampaně horlivě účastnila. Měla za úkol zaklepat na dveře, a zatímco maminka vždycky vysvětlovala, proč přišly, Anilpa podala majiteli domu pozvánku. Samým nadšením někdy ani nepočkala, až maminka dokončí rozhovor, a už klepala na další dveře. Na lidi ve službě to dělalo dojem. Poslední den sjezdu za Anilpou dokonce přišla jedna žena a řekla  jí: „To jsem ráda, že jsem tě konečně našla, protože jsi to byla ty, kdo mě na sjezd pozval.“

V srpnu 2012 potkali zvěstovatelé ze sboru Antaviranambo na Madagaskaru skupinu lidí, kteří tvrdili, že se chtějí stát svědky Jehovovými. Nelíbilo se jim, jak je vykořisťují duchovní jejich církví, protože kázali vodu, ale pili víno. V církvích jim chybělo systematické biblické vyučování ani neměli k dispozici žádné publikace, které by vysvětlovaly nauky. Kromě toho museli platit vysoké příspěvky a ve svém náboženství neviděli pravou křesťanskou lásku. A věděli, že u svědků Jehovových je to jinak.

Tito lidé později napsali dopis do odbočky. Stálo v něm: „Píšeme vám, abyste věděli, jak moc chceme sloužit Jehovovi. Žijeme ale hodně daleko. Někteří z nás to mají na shromáždění pěšky 9 až 15 hodin.  Moc vás prosíme, pošlete sem někoho, kdo s námi bude studovat Bibli. Tolik si přejeme sloužit Jehovovi, ale to nepůjde, pokud nám nikdo nepomůže lásku k Bohu rozvíjet. Je nás tady 215 z několika vesnic. Dřív jsme patřili k různým náboženstvím, ale teď ze srdce toužíme sloužit Jehovovi a poslouchat ho. Věříme, že nám pomůžete.“

Bratři se za touto odloučenou skupinkou vydali. Trvalo jim devět hodin, než se dostali do první vesnice. Uspořádali tam shromáždění, kterého se zúčastnilo 65 zájemců. Zpráva, že svědkové dorazili, se rychle rozšířila a obyvatelé okolních vesnic chtěli, aby přišli učit o Bibli i je. Bratři tedy šli čtyři hodiny do další vesnice, i tam zorganizovali shromáždění a sešlo se na něm 80 místních. Potkali tam lidi, kteří je prosili, aby nevynechali ani jejich vesnici, vzdálenou další dvě hodiny cesty. Svědkové jim ochotně vyhověli a v té vesnici na shromáždění přišlo přes 50 lidí.

Víc než 30 lidí z těchto vesnic se dvakrát vydalo na sjezd do města Mahanoro. Cesta tam a zpátky jim trvala tři dny. Také na spolupráci s krajským dozorcem přicestovalo 25 vesničanů. Byly mezi nimi manželské páry, celé rodiny i staří lidé. Bydleli pohromadě v jednom domě, povídali si o myšlenkách z proslovů a dlouho do noci místním křesťanům kladli různé otázky. Řekli, že se ke svědkům Jehovovým chce přidat ještě mnoho lidí, protože už mají dost toho, jak je vykořisťují duchovní jejich církví.