1.–4. a) Co se děje, když Pilát ukazuje Ježíše rozvášněnému davu před místodržitelským palácem? b) Jak Ježíš reaguje na ponižování a utrpení a které důležité otázky to vyvolává?

 „PODÍVEJTE SE, člověk!“ S těmito slovy římský místodržitel Pontius Pilát ukazuje Ježíše Krista rozvášněnému davu, který se ráno shromáždil před místodržitelským palácem. (Jan 19:5) Je den svátku Pesach roku 33 n. l. Když Ježíš před pouhými několika dny triumfálně vjížděl do Jeruzaléma jako král, kterého ustanovil Bůh, zástupy ho nadšeně vítaly. Ale tento den se na něj nepřátelský dav dívá úplně jinak.

² Ježíš má na sobě purpurový oděv, jaký nosili členové královské rodiny, a na hlavě má korunu. Ale tento oděv přehozený přes cáry krvácejícího masa na zbičovaných zádech a trnová koruna naražená na zkrvavělé hlavě – to je jen výsměch jeho královskému postavení. Lidé podněcovaní předními kněžími dávají najevo, že tohoto zbitého muže, který stojí před nimi, zavrhují. Kněží volají: „Na kůl s ním! Na kůl s ním!“ Rozzuřený dav křičí, že Ježíš „musí zemřít“. (Jan 19:1–7)

³ Toto ponižování a utrpení snáší Ježíš důstojně a statečně. Nestěžuje si. a Je připravený zemřít. Později toho dne Ježíš dobrovolně podstupuje bolestivou smrt na mučednickém kůlu. (Jan 19:17, 18, 30)

 ⁴ Ježíš se vzdal svého života a tím se prokázal jako pravý přítel svých následovníků. Řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele.“ (Jan 15:13) To vyvolává několik důležitých otázek. Bylo opravdu nutné, aby Ježíš tolik trpěl a pak zemřel? Proč byl ochotný to všechno podstoupit? Jak můžeme jako jeho přátelé a následovníci napodobovat jeho příklad?

 5. Jak to, že Ježíš věděl, které zkoušky ho čekají?

⁵ Ježíš jako slíbený Mesiáš věděl, co má očekávat. Uvědomoval si, že v Hebrejských písmech je mnoho proroctví, která podrobně předpověděla Mesiášovo utrpení a smrt. (Izajáš 53:3–7, 12; Daniel 9:26) Nejednou připravoval své učedníky na to, že ho čekají zkoušky. (Marek 8:31; 9:31) Když šel do Jeruzaléma na svůj poslední Pesach, svým apoštolům zcela konkrétně řekl: „Syn člověka tam bude vydán předním kněžím a znalcům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají ho lidem z jiných národů. Ti se mu budou vysmívat, plivat na něj, zbičují ho a zabijí.“ (Marek 10:33, 34) To nebyla prázdná slova. Jak už jsme viděli, lidé se Ježíšovi opravdu vysmívali, plivali na něj, zbičovali ho a nakonec ho zabili.

 6. Proč bylo nutné, aby Ježíš trpěl a zemřel?

⁶ Proč ale bylo nutné, aby Ježíš trpěl a zemřel? Z několika velmi důležitých důvodů. Za prvé, svou oddaností měl prokázat, že je věrný Jehovovi, a posvětit jeho jméno. Vzpomeňme si na Satanovo falešné tvrzení, že lidé slouží Bohu jen ze zištných důvodů. (Job 2:1–5) Svou věrností až do smrti „na mučednickém kůlu“ dal Ježíš tu nejpřesvědčivější odpověď na Satanovo nepodložené obvinění. (Filipanům 2:8; Přísloví 27:11) Za druhé, Mesiášovým utrpením  a jeho smrtí se měla jiným lidem otevřít cesta ke smíření za jejich hříchy. (Izajáš 53:5, 10; Daniel 9:24) Ježíš dal „svůj život jako výkupné za mnohé“ a umožnil nám získat Boží schválení. (Matouš 20:28) Za třetí, když Ježíš snášel nejrůznější těžkosti a utrpení, byl tím „zkoušen ve všem tak jako my“. Je tedy soucitným veleknězem, který dokáže „chápat naše slabosti“. (Hebrejcům 2:17, 18; 4:15)

 7. Čeho všeho se Ježíš vzdal, když přišel na zem?

⁷ Abychom lépe pochopili to, co byl Ježíš ochotný udělat, položme si otázku: Který člověk by opustil svou rodinu a domov a odstěhoval by se do cizí země, kdyby věděl, že ho bude většina tamních obyvatel nenávidět, že ho budou ponižovat a mučit a nakonec ho zavraždí? Teď se zamysleme nad tím, co udělal Ježíš. Než přišel na zem, měl v nebesích jedinečné postavení po boku svého Otce. A přesto ochotně opustil svůj nebeský domov a přišel na zem jako člověk. Udělal to, i když věděl, že ho většina lidí zavrhne, že ho budou hrubě ponižovat, že ho čeká velké utrpení a že zemře v krutých bolestech. (Filipanům 2:5–7) Co ho podnítilo k tomu, aby takovou oběť přinesl?

 8., 9. Co vedlo Ježíše k tomu, že se vzdal svého života?

⁸ Ježíše k tomu vedla především velká láska k Otci. To, že byl ochotný tolik vytrpět, svědčilo právě o jeho lásce k Jehovovi. Jelikož svého Otce miloval, záleželo mu na jeho jménu a pověsti. (Matouš 6:9; Jan 17:1–6, 26) Ježíš si především přál, aby jméno jeho Otce bylo očištěno od všech Satanových pomluv. To, že bude trpět pro své správné jednání, tedy Ježíš považoval za největší čest. Věděl totiž, že svou věrností významným způsobem přispěje k posvěcení Otcova překrásného jména. (1. Paralipomenon 29:13)

 ⁹ K tomu, aby obětoval svůj život, měl Ježíš ještě další pohnutku. Byla to jeho láska k lidem. Miloval je od samého začátku lidských dějin. To, co k nim cítil dlouho před tím, než přišel na zem, poznáváme z Bible. Jako zosobněná moudrost Ježíš řekl: „Mým velkým potěšením byli lidští synové.“ (Přísloví 8:30, 31) Když byl na zemi, dával svou lásku zřetelně najevo. Předcházející tři kapitoly této knihy pojednávaly o mnoha způsobech, jak Ježíš projevoval lásku k lidem obecně a ke svým následovníkům zvlášť. Ale 14. nisanu roku 33 n. l. v náš prospěch ochotně dal svůj život. (Jan 10:11) Svou lásku k nám opravdu nemohl vyjádřit lépe. Máme ho v tomto směru napodobovat? Ano, dokonce jsme to dostali příkazem.

10., 11. Co je nové přikázání, které dal Ježíš svým následovníkům, co zahrnuje a proč je potřeba, abychom ho poslouchali?

¹⁰ Svým nejbližším učedníkům Ježíš v noci před svou smrtí řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste jeden druhého milovali. Jako jsem miloval já vás, tak i vy milujte jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci – když budete mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) „Milujte jeden druhého“ – proč je toto přikázání „nové“? Už Mojžíšův zákon přikazoval: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojžíšova 19:18) Nové přikázání však vyžaduje ještě větší lásku. Vyžaduje lásku, která by nás podnítila k tomu, abychom za druhé dali svůj život. Sám Ježíš to jasně ukázal, když řekl: „To je mé přikázání: Milujte jeden druhého, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele.“ (Jan 15:12, 13) Nové přikázání v podstatě  říká: „Milujte druhé ne jako sami sebe, ale víc než sami sebe.“ Svým životem i svou smrtí dal Ježíš bezesporu názorný příklad takové lásky.

¹¹ Proč je tak důležité, abychom toto nové přikázání poslouchali? Vzpomeňme si na Ježíšova slova: „Podle toho [této obětavé lásky] všichni poznají, že jste moji učedníci.“ Ano, obětavá láska je dokladem toho, že jsme praví křesťané. Tuto lásku bychom mohli přirovnat ke jmenovce, podle které lze poznat totožnost jejího nositele. Ti, kdo se účastní každoročních třídenních sjezdů svědků Jehovových, nosí jmenovku. Je na ní uvedeno jejich jméno a sbor. Vzájemná obětavá láska je „jmenovkou“, podle které lze poznat pravé křesťany. Jinými slovy, láska, kterou si vzájemně projevujeme, by měla být tak jasně patrná, aby sloužila jako jmenovka neboli označení, podle kterého mohou ti, kdo nás pozorují, poznat, že jsme skutečně Kristovi praví následovníci. Každý z nás by si měl položit otázku: Je na mém životě patrná „jmenovka“ v podobě obětavé lásky?

12., 13. a) Jak daleko máme být ochotní jít, abychom svým spoluvěřícím dali najevo lásku? b) Co znamená být obětavý?

¹² Jako Ježíšovi následovníci máme milovat jeden druhého tak, jako on miloval nás. To znamená být ochotní přinášet ve prospěch svých spoluvěřících oběti. Jak daleko máme být ochotní jít? Bible nám říká: „Poznali jsme, co je láska, díky tomu, že on za nás položil život. I my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1. Jana 3:16) Kdyby to bylo nutné, máme být podobně jako Ježíš ochotní jeden za druhého zemřít. V dobách pronásledování bychom raději obětovali svůj vlastní život, než abychom své duchovní  bratry zradili a tím ohrozili jejich život. V zemích, které jsou znesvářené rasovými a etnickými boji, bychom chtěli i s nasazením života chránit své bratry, bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ. Když národy vstoupí do války, raději bychom riskovali uvěznění nebo i smrt, než abychom pozvedli zbraň proti svým spoluvěřícím či proti komukoli jinému. (Jan 17:14, 16; 1. Jana 3:10–12)

¹³ Obětavá láska se neprojevuje pouze tím, že jsme ochotní za své bratry položit život. Vždyť do situace, ve které by bylo zapotřebí přinést tak velkou oběť, se dostane jen málokdo z nás. Pokud ale své bratry milujeme natolik, že bychom za ně položili život, neměli bychom snad být ochotní přinášet také menší oběti a snažit se bratrům pomáhat v každodenním životě? Být obětavý znamená vzdát se vlastních výhod nebo pohodlí ve prospěch druhých. Potřebám a blahu druhých dáme přednost i v případě, že nás to stojí velké úsilí. (1. Korinťanům 10:24) Jak můžeme obětavou lásku dávat najevo v praktickém ohledu?

14. a) Jaké oběti přinášejí sboroví starší? b) Jak se díváš na pracovité starší ve vašem sboru?

¹⁴ Když sboroví starší pasou „Boží stádo“, přinášejí přitom mnoho obětí. (1. Petra 5:2, 3) Nejen že se starají o svou rodinu, ale po večerech a o víkendech možná potřebují věnovat čas sborovým záležitostem. K nim patří příprava programů na shromáždění, pastýřské návštěvy a projednávání právních případů. Mnozí starší přinášejí ještě další oběti, když usilovně pracují na sjezdech a na stavbách nebo slouží ve výborech pro styk s nemocnicemi či jako členové skupin pro navštěvování pacientů. Starší, nikdy nezapomeňte, že věnujete-li péči o Boží  stádo svůj čas, energii i hmotné prostředky a děláte-li to ochotně, pak projevujete obětavou lásku. (2. Korinťanům 12:15) Vašeho nesobeckého úsilí si velmi váží nejen Jehova, ale i bratři a sestry ve vašem sboru. (Filipanům 2:29; Hebrejcům 6:10)

15. a) Například jaké oběti přinášejí manželky starších? b) Co si myslíš o manželkách, které podporují svého manžela v péči o sbor, i když to znamená, že s ním stráví méně času?

¹⁵ A co manželky starších? I ony přináší oběti, když podporují své manžely, aby mohli pečovat o stádo. Někdy jsou například ochotné vzdát se času, který by jejich manžel jinak trávil s rodinou, protože vědí, že se potřebuje věnovat sborovým záležitostem. A nezapomeňme na manželky krajských starších. Ty také přinášejí oběti, když doprovázejí svého manžela na cestách od sboru do sboru a každých několik let mění kraj. Zříkají se vlastní domácnosti a možná každý týden spí v jiné posteli. Manželky, které ochotně dávají zájmům sboru přednost před svými vlastními zájmy, tím štědře projevují obětavou lásku a my jsme jim za to opravdu vděční. (Filipanům 2:3, 4)

16. Jaké oběti přinášejí křesťanští rodiče ve prospěch svých dětí?

¹⁶ Jak můžeme obětavou lásku dávat najevo v rodině? Vy, rodiče, jste dostali za úkol starat se o své děti a vychovávat je tak, „že je budete poučovat a usměrňovat v souladu s Jehovovou vůlí“. (Efezanům 6:4) Plnit tento úkol od vás vyžaduje oběti. Je možné, že musíte mnoho hodin těžce pracovat, jen abyste měli co dát na stůl a zajistili svým dětem přiměřené oblečení a bydlení. Raději se sami bez něčeho obejdete, než aby nějaká nezbytná věc chyběla vašim dětem. Také vynakládáte velké úsilí, abyste s dětmi studovali, brali je na křesťanská shromáždění a chodili s nimi do kazatelské služby. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Vaše obětavá láska  se líbí původci rodinného života a může pro vaše děti znamenat věčný život. (Přísloví 22:6; Efezanům 3:14, 15)

17. Jak mohou Ježíšův nesobecký postoj napodobovat křesťanští manželé?

¹⁷ Manželé, jak můžete Ježíšovu obětavou lásku napodobovat vy? Bible odpovídá: „Manželé, milujte své manželky, jako Kristus miloval sbor a vzdal se za něj svého života.“ (Efezanům 5:25) Jak už jsme viděli, Ježíš miloval své následovníky tak moc, že za ně zemřel. Ježíš „nedělal to, co se líbilo jemu“ a křesťanský manžel jeho nesobecký postoj napodobuje. (Římanům 15:3) Takový manžel ochotně dává potřebám a zájmům své manželky přednost před svými vlastními. Netrvá striktně na tom, aby se všechno dělalo podle jeho přání. V případě, že nejde o porušení nějaké biblické zásady, je ochotný ustoupit. Manžel, který dává najevo obětavou lásku, tím získává Jehovovo schválení a také lásku a úctu manželky a dětí.

18. Co nás podněcuje k tomu, abychom v souladu s novým přikázáním milovali jeden druhého?

¹⁸ Milovat jeden druhého, jak to vyžaduje nové přikázání, není snadné. Ale pohnutka, která nás k tomu vede, je silná. Pavel napsal: „Pohání nás Kristova láska. Došli jsme totiž k tomuto závěru: Jeden člověk zemřel za všechny… A zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, už nežili pro sebe, ale pro toho, kdo za ně zemřel a byl vzkříšen.“ (2. Korinťanům 5:14, 15) Jestliže za nás Ježíš zemřel, nemělo by snad být naším vroucím přáním žít pro něj a následovat přitom jeho příklad obětavé lásky?

19., 20. Jaký drahocenný dar nám Jehova dal a jak můžeme dát najevo, že ho přijímáme?

¹⁹ Ježíš nepřeháněl, když prohlásil: „Nikdo nemá větší  lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele.“ (Jan 15:13) To, že byl ochotný dát za nás svůj život, bylo tím největším projevem jeho lásky k nám. Někdo jiný nám však prokázal lásku, která je ještě větší. Ježíš to vysvětlil slovy: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nikdo, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Bůh nás tolik miluje, že dal svého Syna jako výkupné a tím nám umožnil, abychom byli osvobozeni od hříchu a smrti. (Efezanům 1:7) Výkupné je drahocenný dar. Jehova nám ho dává, ale nenutí nás, abychom ho přijali.

²⁰ To, zda Jehovův dar přijmeme, je na nás. Jak to dáme najevo? Tím, že budeme věřit v jeho Syna. Víra se však neprojevuje pouhými slovy. Prokazuje se skutky, naším způsobem života. (Jakub 2:26) Víru v Ježíše Krista dáváme najevo tím, že ho každý den následujeme. Když to budeme dělat, získáme velkou odměnu nejen teď, ale i v budoucnosti. A o tom bude pojednávat poslední kapitola této knihy.