V pátek 30. srpna 2019 přednesl bratr Valerij Moskalenko u soudu svoji závěrečnou řeč. Část z ní si teď můžete přečíst:

Ctěný soude a vážení přítomní, je mi 52 let a poslední rok jsem strávil ve vazbě. Abych byl přesný, v tuhle chvíli už je to víc než rok.

Na závěr tohoto soudního procesu bych vám rád řekl něco o sobě, o tom, jak vnímám obvinění své osoby z trestných činů, a také o tom, jaký mám pohled na život. Doufám, Vaše Ctihodnosti, že pochopíte, proč se nevzdám své víry v Boha a proč to, že někdo věří v Boha, není zločin.

Nejsem od narození svědkem Jehovovým. Moji rodiče byli slušní lidé a dobře mě vychovali, ale už jako dítě mě trápilo, proč je všude kolem nás tolik nespravedlnosti. Říkal jsem si: Takhle by to přece být nemělo, aby se zlí lidé a podvodníci měli dobře a hodným a poctivým lidem se vedlo špatně!

Když mi bylo 24, začal jsem o tom vážně přemýšlet a několik měsíců jsem studoval Bibli. To mi pomohlo najít odpovědi na moje otázky.

Od té doby se vždy, než udělám nějaké rozhodnutí, nejdřív snažím přemýšlet o tom, jak se na danou věc dívá Bůh a jaký z jeho zákonů nebo zásad se na to vztahuje. O těchto zákonech a zásadách, které jsou dopodrobna popsány v Bibli, se můžeme naučit ještě víc, když budeme studovat životy těch, kdo uctívali Boha v minulosti.

Žiju se svou maminkou společně v jednom bytě. Vzhledem ke svému pokročilému věku už potřebuje, abych se o ni staral. Dne 1. srpna 2018, když byla sama doma, nařídil vyšetřovatel Federální bezpečnostní služby speciálním jednotkám, aby vyrazili naše vchodové dveře. Tímto způsobem se vyšetřovatel chtěl dostat do našeho bytu a prohledat ho.

Moje matka byla k smrti vyděšená. Poté co se maskovaní příslušníci speciálních jednotek dostali do našeho bytu, maminka dostala infarkt a musela být zavolána záchranka. Jakmile jsem se dozvěděl, že je policie v našem bytě, do 30 minut jsem tam přijel. Když jsem viděl, v jakém stavu moje maminka je, i mně vyletěl tlak a udělalo se mi špatně. I přesto všechno jsem se nerozčílil a snažil jsem se zachovat klid. Byl jsem laskavý tak, jak by měl křesťan být. Učí mě to můj Bůh, Jehova, a já ho nechci zklamat.

Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti, nemám ve zvyku o sobě tolik mluvit, ale teď něco říct musím.

Jsem svědkem Jehovovým přes 25 let. To už je celkem velká část mého života. A celou tu dobu jsem nebyl považovaný za extremistu. Naopak, byl jsem známý jako dobrý soused, pracovitý člověk a starostlivý syn.

A najednou, od 20. dubna 2017, jsem nazván extremistou. Na základě čeho? Co se změnilo? Stal jsem se horším člověkem? Ne. Stal se ze mě násilník nebo jsem někomu ublížil? Ne. Nebo se už na mě nevztahuje článek 28 Ústavy Ruské federace? Také ne. Moje jméno nebylo na seznamu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nikdo mě nezbavil práv vyplývajících z Ústavy Ruské federace, konkrétně článku 28. Tak proč jsem teď tady, na lavici obžalovaných?

Jak mi vyplynulo z rozhovoru s vyšetřovatelem, hlavním důvodem, proč jsem byl uvězněn a držen ve vazbě, bylo to, že věřím ve Všemohoucího Boha Jehovu a používám jeho jméno ve svých modlitbách a v běžné řeči. To ale přece není zločin. Sám Bůh si tohle jméno vybral a dohlédl na to, aby bylo zapsáno v Bibli.

Znovu a znovu opakuji, že je pro mě zcela nemyslitelné, abych jednal v rozporu s tím, co si Bůh přeje a co je jasně uvedeno v Bibli. A bez ohledu na to, jak budu trpět nebo jaký trest dostanu – i kdybych byl odsouzen k trestu smrti – tímto prohlašuji, že Všemohoucího Stvořitele celého vesmíru, Boha Jehovu, nikdy neopustím.

Vaše Ctihodnosti, svědkové Jehovovi jsou po celém světě známí jako přátelští a mírumilovní lidé. Jejich práva na svobodu vyznání jsou respektována ve většině zemí po celém světě. Byl bych moc rád, aby i tady v Rusku byla jejich práva respektována, a stejně tak, aby byla respektována i v mém případě.

Necítím se vinen ze zločinu, ze kterého jsem obviněn, a žádám soud o to, abych byl shledán nevinným.

Děkuji vám!