Prejsť na článok

Prejsť na obsah

Švýcarsko a Lichtenštejnsko

Švýcarsko a Lichtenštejnsko

Švýcarsko a Lichtenštejnsko

Co se ti v mysli vybaví, když se mluví o Švýcarsku? Hory, hodinky, sýr, nebo lahodná tabulka čokolády? Ve Švýcarsku se však dá najít něco mnohem hodnotnějšího. Nejprve si však něco povíme o této zemi.

Během století, které předcházelo době, kdy Ježíš Kristus konal svou veřejnou službu v Izraeli, se keltský kmen Helvétů pokusil přesídlit ze Střední Evropy do mírnějšího podnebí na jihu. V cestě mu však bránila římská armáda pod vedením Julia Caesara. V roce 58 př. n. l. po bitvě, která skončila velkým pobíjením, byli zbylí Helvéti donuceni vrátit se a usídlit opět v nížinách mezi Rýnem a Lemanským jezerem. Během dlouhých staletí se vyvinul spolek států, jenž dostal název Comfederatio Helevetica neboli prostě Helvécie. Tuto zemi znáte bezpochyby pod jejím novodobým názvem Švýcarsko.

Švýcarsko je malá země v srdci Evropy. Měří jen 41 293 čtverečních kilometrů. Na sever od něho leží Německo, na západ Francie, na jihu je Itálie a na východě Rakousko a Lichtenštejnsko. Málokterá země však na tak malé ploše nabízí tak rozmanitou scenérii. Patří k ní zasněžené velehory i bulváry lemované palmami na jihu. Necelých 6,5 milionu obyvatel patří ke čtyřem kulturním a jazykovým skupinám: německé, francouzské, italské a rétorománské. Ti, kteří mluví rétorománsky, umějí zpravidla i německy nebo italsky. Kromě toho je zde mnoho cizinců, kteří se zde trvale usídlili nebo zde pracují. Ti mluví mnoha dalšími jazyky.

NÁBOŽENSKÁ SITUACE

Většina švýcarských usedlíků patří k protestantské nebo římskokatolické víře. Přestože ve městech dnes žijí příslušníci obou vyznání vedle sebe, stále ještě jsou oblasti, kde převládá jedno nebo druhé náboženství. Například Ženeva a Curych jsou historicky známé jako města protestantských reformátorů Kalvína a Zwingliho. Bern, Basilej a Lausanne jsou také převážně protestantské, kdežto St. Gallen, Lucern a Lugano jsou vesměs katolické, a starobylé město Fribourg je baštou římskokatolické církve díky své katolické univerzitě a četným seminářům.

Hranice kantonu (totiž státu neboli provincie) je často i hranicí náboženskou, protože obyvatelstvo určitého kantonu je buď převážně katolické nebo převážně protestantské. Například zmínka o středním Švýcarsku, Valais nebo Ticinu okamžitě vyvolává v mysli Švýcara představu katolictví. Ale lidé z bernského, neuchatelského nebo curyšského kantonu — jmenujeme-li jen pár — jsou zpravidla protestantské víry.

Existují ovšem i jiné denominace, jako Kristovi katolíci, Židé, metodisté a mnohé jiné. V některých vesnicích jsou dokonce tucty různých náboženských skupin.

Uvítá takové nábožensky založené obyvatelstvo poselství o království? Uvidíme.

BIBLICKÁ PRAVDA PŘICHÁZÍ DO ŠVÝCARSKA

V roce 1891 podnikl první prezident Společnosti Strážná věž Charles T. Russell cestu po různých evropských zemích a po Blízkém východě. Zastavil se mimo jiné ve švýcarském Bernu. Účel své cesty vysvětlil tak, že „ho nezajímají pozoruhodné a starobylé zříceniny, hrady a tak dále“, ale že chce „vidět lidi, posoudit jejich způsob života, myšlenkové návyky a sklony“. Později se zmínil ve své zprávě uveřejněné v „Sionské Strážné věži“ z listopadu 1891, že jako v jiných zemích shledal pole ve Švýcarsku „připravené ke žni“.

Proto navrhl Adolfu Weberovi, aby se vydal „na Pánovu vinici“ do Švýcarska.

Bratr Weber byl švýcarský občan, který poznal pravdu ve Spojených státech a pracoval na částečný úvazek jako zahradník u bratra Russella. Bratr Weber bez váhání přijal toto poslání. Byl pro ně dobře způsobilý, protože hovořil třemi hlavními švýcarskými jazyky. V lednu 1900 se usadil ve svém rodišti Les Convers v Jurském pohoří.

Bratr Weber si vydělával na živobytí jako zahradník a lesník, ale v prvé řadě se zajímal o rozsévání semen pravdy. Začal od lidí, s nimiž pracoval, a rozšiřoval své území pěšími výpravami do jiných vesnic a měst a tím, že hovořil s lidmi všude, kde je potkal. V zimě chodíval pěšky do Francie a až na jih do Itálie, aby kázal, a na jaře se vracel do Les Convers. Kromě věcí zcela nezbytných k životu si nakládal do batohu tolik literatury, kolik unesl.

Jednoho dne potkal bratr Weber na mostě přes Hagnecký kanál v bernském kantonu muže, kterému mohl vydat svědectví. Když ale sundaval batoh, vyklouzla mu jedna kniha a spadla do mělké vody u kraje zdymadla přímo před mříž. Hlídač zdymadla, který později přišel čistit mříže, knihu našel, usušil ji a dal se do čtení. Byl to výtisk prvního svazku „Studií Písem“ od bratra Russella. Hlídač zdymadla i jeho manželka žasli nad tím, co se dozvídali, a došli k přesvědčení, že nalezli pravdu.

ZÁJEM VZBUZENÝ INZERÁTY

Bratr Weber zkoušel způsoby, jak rozvinout dílo. Kromě toho, že osobně vydával svědectví, inzeroval „Studie Písem“ prostřednictvím různých novin, přestože byl tento druh publicity dost nákladný. Zařídil, aby někteří knihkupci zařadili „Studie Písem“ do svých nabídek. Brzy si o knihu psali lidé ze všech koutů země. Ti, kteří žili ve stejném území, dostali příležitost navzájem se poznat a bylo jim navrženo, aby se scházeli a společně studovali. V těch dobách se nenabízelo mnoho zábav, a tak se známí a přátelé ochotně účastnili takových shromáždění, když byli pozváni. Zpravidla se mezi sebou dohodli, kdo povede studium, a často se střídali.

V těchto raných počátcích hrály velkou úlohu traktáty. Hrstka oddaných bratrů sebrala odvahu a rozdávala je před kostely, nebo je po tisících posílali do domácností německy mluvících Švýcarů. Pomáhali také bratři ze Spojených států, tím, že posílali německé vydání „Sionské Strážné věže“ přátelům a příbuzným ve Švýcarsku. Někteří z nich později přijali pravdu. — Kaz. 11:1.

PREZIDENT NA PRAHU

Mezi prvními, kteří přijali pravdu prostřednictvím bratra Webera, byla paní Anna Bachmannová v Basileji. Docházela sice pravidelně do reformované evangelické církve, ale rozhovor s bratrem Weberem o Božím předsevzetí s lidstvem a o základních biblických pravdách v ní vzbudil zájem o bibli. Přijala „Božský plán věků“ a celý jej sama prostudovala, protože jí v okolí neměl kdo pomáhat. Po roce se bratr Weber vrátil, svým klidným způsobem jí odpověděl na otázky a povzbudil ji k dalšímu studiu Božího slova.

V květnu 1903 ji čekalo překvapení: na prahu stáli dva návštěvníci. Jeden byl badatel Bible z nedalekého Mülhausenu (tehdy německého, ale nyní francouzského města) a druhý byl prezident Společnosti Strážná věž bratr Russell. Rozmluva překládaná badatelem Bible byla velmi budující a pomohla paní Bachmannové dělat pokroky. Během času se stala oddanou Jehovovu služebnicí a pravdu přijal i její manžel a později její syn Fritz. Zájem projevilo ještě několik osob a od roku 1909 byla v Basileji organizována studijní skupina. Fritz Bachmann, nyní pokročilého věku, je dosud členem jednoho z basilejských sborů.

POTŘEBA FRANCOUZSKÝCH PUBLIKACÍ

„Sionská Strážná věž“ vycházela ve Spojených státech německy od roku 1897. Když roku 1903 začala vycházet také ve francouzštině, zaradoval se bratr Weber, ale cítil, že je třeba mít také ve francouzštině „Studie Písem“, aby bylo podpořeno porozumění Bible. Proto je sám přeložil. Následovaly jiné publikace a v Yverdonu byla roku 1903 zřízena malá kancelář Společnosti se skladem literatury. Počet těch, kteří zde sloužili Jehovovi, nebyl příliš velký. Shromáždění, a dokonce i sjezdy, se konaly v soukromých bytech. Budoucnost však vypadala slibně a bratři byli horliví. Adolf Weber byl jmenován vedoucím díla na francouzském poli. Pro německou část Švýcarska byla zřízena malá kancelář pro literaturu a informace v Curychu a dozírala na ni odbočka v německém Barmen-Elberfeldu.

BUDUJÍCÍ NÁVŠTĚVY BRATRA RUSSELLA

Od počátku díla hrála velkou úlohu „hlavní shromáždění“. Jedno se konalo v Curychu roku 1910 a zúčastnilo se ho asi sto osob. Počet účastníků rok od roku rostl. Často byl mezi nimi bratr Russell.

Když se díváme zpět, nemůže nám zůstat lhostejný jeho činorodý duch. Cestování nebylo na začátku 20. století tak pohodlné a rychlé jako dnes, ale přesto se bratr Russell snažil téměř každoročně přeplout oceán, aby posilnil bratry v Evropě a podpořil dílo. A jak nabitý měl časový plán!

V roce 1912 navštívil Ženevu, Basilej, Curych a St. Gallen. Jeho veřejná přednáška „Za hrobem“ byla inzerována pomocí velkých plakátů s prstem ukazujícím na průvod kněží a se slovy: „Běda vám . . . nebo jste vzali klíč umění!“ (Luk. 11:52, KB) Námět skutečně otevíral lidem oči a vyvolal senzaci. Po celém městě hovořili lidé o důkazech, že pekelný oheň neexistuje, že mrtví jsou bez vědomí a že mají naději znovu ožít. (Kaz. 9:10; Sk. 2:22–31; 24:15) Novina se šířila jako oheň. Najaté sály byly vždycky nakonec příliš malé. Často bylo nutné posílat pryč pro nedostatek místa zástupy lidí. Toto zvěstování pravdy o stavu mrtvých naleptávalo pilíře tradičního náboženství.

TRAPNÉ OTÁZKY PRO DUCHOVENSTVO

Někteří lidé začali klást svým pastorům trapné otázky. Patřila mezi ně Klára Adlerová, která dostala od příbuzného brožuru s názvem „Kde jsou mrtví?“ a s velkým zájmem ji přečetla. S tímto jasným myšlením o stavu mrtvých a naději pro celé lidstvo spěchala za svým knězem, aby se s ním mohla podělit o své nadšení.

„Jistě nikdy nečetl nic tak úžasného,“ myslela si. Ale běda! Odpověděl jí: „Já vím, já vím . . . ale bylo by mnohem lepší, kdybyste takové věci nečetla.“ Sestru Adlerovou to neodradilo. Říká: „Věděla jsem v té době sice velmi málo o pravdě, ale slova bible pro mne znamenala víc než to, co říkal pastor. Uvědomila jsem si nyní, že k porozumění Božího slova není nutné teologické studium. Bůh dal člověku schopnost uvažovat, aby ji dobře používal.“ Udělala to a pomohla mnoha jiným, aby to udělali také.

Přestože mnoho kněží bylo znepokojeno pravdami, které vyučoval bratr Russell, našli se i takoví, kteří sympatizovali s jeho úsilím postavit do popředí přesné poznání bible. Jedním z nich byl Ludwig Reinhardt. V roce 1877 vydal německý překlad „Nového zákona“, který je pozoruhodný tím, jak předkládá Lukáše 23:43: „A Ježíš řekl [zločinci]: V pravdě ti říkám dnes: Budeš se mnou v ráji.“ V korespondenci s jedním badatelem Bible napsal tento protestantský kněz roku 1908: „Vidíte tedy, že velmi dobře znám ‚Hnutí úsvitu milénia‘ a vřele oceňuji činorodou a obětavou oddanost bratra C. T. Russella a všech jeho společníků . . . Dychtím odstranit co nejvíc nepřesností a vydat co nejpřesnější a nejvěrohodnější překlad. Proto bych byl velmi vděčný Vám a bratru Russellovi, kdybyste mě upozornili na všechna místa v mém překladu, proti nimž máte výhrady.“

„POUTNÍCI“ POSILUJÍ VĚRNÉ

„Poutníci“ byli cestující zástupci Společnosti, jako jsou dnes krajští dozorci. Jejich úsilí přispívalo k jednotě mezi bratry a uvádělo je do těsnějšího styku s Boží organizací. Společnost oznámila v „Sionské Strážné věži“ plán cesty bratrů poutníků a sbory a menší skupiny na trase pak psaly a vyjadřovaly přání, aby byly navštíveny. Poutníci byli výborní řečníci a jejich veřejné přednášky měly zpravidla dobrou účast. Například roku 1913 dosáhli ve Švýcarsku celkem osmitisícového obecenstva.

Někteří dodnes vzpomínají na láskyplnou pomoc bratrů Herkendella a Buchholze z Německa i jiných poutníků. Na každém místě se zdrželi jen den nebo dva, ale používali své poznání bible, aby předávali bratrům duchovní porozumění a nabádali nové zájemce, aby se nedali zastrašit odpůrci. Oblíbeným námětem bratra Wellershause byla chronologie. Přednášíval obšírně na základě plánů a map, a kdykoli se někdo zmíní o této práci, plány a mapy dosud vyvstanou v mysli tehdejších posluchačů.

OČEKÁVÁNÍ ROKU 1914

Od roku 1876 byla pozornost badatelů Bible zaměřena na rok 1914 jako na okamžik dějinného zvratu. Tehdy mělo skončit 2 520 let známých jako časy pohanů. (Luk. 21:24) Sestra Berta Obristová si pamatovala, jak se jí rodina často smála, když jim říkala o válce, která má přijít. „Nech už ten rok 1914!“ říkávala jí hněvivě babička. Ale jak byla babička překvapená, a jak to na ni zapůsobilo, když v roce 1914 skutečně vypukla válka!

Rodiče malé Huldy ze Schaffhausenu prostě nemohli uvěřit, že v roce 1914 dojde k velké změně ve světových událostech, jak jim opětovně vysvětloval z bible jeden známý. Sestra Hulda Petersová si však vzpomíná, že její matka byla zcela vyvedena z míry, když válka opravdu propukla. Rázem měla mnoho otázek a rozhodně chtěla mít bibli. Jak se jí před očima otvírala pravda, přijímala ji celým srdcem, opustila svou někdejší církev a oddala se Jehovovi Bohu.

Jiní dostali pomoc, aby se probrali a povšimli si významu událostí, jež se od roku 1914 odehrávaly na světové scéně. Byl k tomu pod Jehovovým vedením připraven obdivuhodný nástroj. Byla to série čtyř přednášek s diapozitivy a pohyblivými obrazy.

„FOTODRAMA STVOŘENÍ“

Promítání „Fotodramatu stvoření“ bylo velkým úspěchem. První promítání v Bernu se konalo několik týdnů po vyhlášení všeobecné mobilizace švýcarské armády, protože propukla 1. světová válka. Během dvou týdnů se však promítání zúčastnilo přes 12 000 lidí. Potom je viděly další zástupy ve městech a vesnicích a projevily ocenění.

Mezi třemi tisíci těch, kteří předali své jméno a adresu se žádostí o další informace, byl Heinrich Heuberger, který viděl „Fotodrama“ ve vesnici Sefenwilu. Program trval čtyři večery a on žádný nevynechal. Vypráví: „Velmi mě to vzrušilo. Chtěl jsem se dozvědět víc, a tak jsem vyplnil lístek a ještě téhož večera jsem jej odeslal. Brzy nato jsem dostal traktát badatelů Bible. O něco později jsem přijal pozvání na veřejnou přednášku a tak jsem obdržel první svazek ‚Studií Písem‘.“ Jeho zaměstnavatel, švagr protestantského faráře, mu dal velmi jasně najevo, že knihu neschvaluje. Heinrich však měl živý zájem a trávil své volno v lese, kde si mohl knihu nerušeně číst.

V městečku Bruggu se mělo v roce 1915 promítat „Fotodrama“ v místním hostinci „Zum Rothen Haus“. Dlouho před ohlášeným časem byl sál zcela naplněn, a tak policie uzavřela dveře a posílala další příchozí pryč. Ale několik neústupných mladých lidí, rozhodnutých, že si představení nedají ujít, přistavilo žebříky k druhé straně budovy a vlezlo dovnitř otevřenými okny v prvním poschodí.

VÝVOJ NA FRANCOUZSKÉM ÚZEMÍ

Před rokem 1914 byl v německy mluvící části Švýcarska pěkný růst, ale dílo na francouzsky mluvícím území nesplnilo očekávání. Proto byla tomuto poli věnována zvláštní pozornost prostřednictvím veřejných přednášek a promítání „Fotodramatu stvoření“. To vše přineslo dobré ovoce.

V roce 1912 byl sklad literatury přestěhován z Yverdonu do Ženevy a zřízena kancelář odbočky. Odtud byl prováděn dozor nejen nad dílem ve francouzsky mluvícím Švýcarsku, ale také nad francouzským územím po celé Evropě. Kancelář byla později přestěhována, ale zůstala ve stejné ulici. Nyní se odbočka starala o 23 sborů a zpráva o Památné slavnosti roku 1916 mluvila o celkové účasti 256 osob ve francouzsky mluvícím Švýcarsku a 108 ve Francii. V roce 1917 se promítání „Fotodramatu“ zúčastnilo celkem 56 550 osob.

ZKOUŠKY VĚRNOSTI VEDOU K PŘEČIŠŤOVÁNÍ

Rok 1918 přinesl zkoušky věrnosti a přečišťování, takže struska byla odstraněna a ti, kdo opravdu milovali Jehovovy cesty, se stali zjevnými. (Mal. 3:1–3) Válka způsobila různá omezení, zejména v otázce paliva, a to vedlo ke zrušení některých shromáždění. Kromě toho zapůsobil nepříznivě na činnost zdejších bratrů vývoj situace v ústředí Společnosti v Brooklynu. Někteří se zalekli. Jiní věřili, že se dílo schyluje ke konci, a každou chvíli byl očekáván Armageddon. Bratři ve vedení neposkytovali mnoho povzbuzení. Taková byla situace, když 11. listopadu 1918 skončila válka.

Vážnější těžkosti způsobil L. A. Freytag, který spravoval kancelář v Ženevě. Byl zplnomocněn vydávat francouzský překlad anglického vydání „Strážné věže“ i „Studií Písem“. Zneužil však svého postavení k uveřejňování vlastních myšlenek. Když se o tom dozvěděl prezident Společnosti bratr Rutherford, byl Freytag okamžitě propuštěn a kancelář v Ženevě uzavřena. Freytag si však chtěl ponechat správu nad majetkem Společnosti v Ženevě a odmítl podat zprávu o finančních záležitostech. Kromě toho chtěl vydávat svůj vlastní časopis pod názvem „La Tour de Garde“ („Strážná věž“). Hrubě překrucoval fakta a tvrdil, že Společnost od něho žádá to, co patří jemu. Bylo nutné zasáhnout proti Freytagovi soudně. Všechny tři soudní pře prohrál a nakonec musel vrátit nábytek a literaturu Společnosti i „Fotodrama stvoření“ a byl nucen podat finanční vyúčtování. Potom s sním byly přerušeny styky a Freytag se stal vůdcem vlastního hnutí.

Přestože byly sbory důrazně varovány a laskavě nabádány, šlo mnoho osob za Freytagem. Je smutné, že ze 304 osob shromážděných na francouzsky vedené Památné slavnosti v roce 1919 zůstalo při Společnosti jen 75, a i z těch se řada později vrátila do světa.

Navzdory tomuto vývoji situace posiloval Jehovův duch dál věrné. Ve všech částech země se objevovali další zájemci a zapojovali se s radostí do díla království, jež leželo před nimi. Patřila k nim také Alice Bernerová. Jako mladá dívka se naučila zpaměti 103. žalm a hluboce jí dojímala slova: „Dobrořeč duše má Hospodinu, a všechny vnitřnosti mé jménu svatému jeho.“ („KB“) Tato slečna dělala starosti pastorům své církve. Vzpomíná: „Můj odchod z protestantské církve vyvolal jistý rozruch. Dva kněží se mě pokoušeli přemluvit, abych zůstala se stádem. Ale tyto rozhovory mi ještě jasněji ukázaly, jak nezbytné je oddělit se od systému, který není plně založen na biblické pravdě.“ Za několik let se již sestra Bernerová věnovala plným časem Jehovově službě. To, že v osmdesáti pěti letech dosud radostně a činně pracuje v bételu (nyní v Německu), dokazuje, že svého rozhodnutí nikdy nelitovala.

Jaro 1919, roku, kdy se Alice Bernerová poprvé setkala s pravdou, přineslo dobrou zprávu ze zámoří: bratři z brooklynského ústředí včetně prezidenta Společnosti J. F. Rutherforda byli 25. března 1919 propuštěni z nespravedlivé vazby. Brzy dostával Jehovův lid potřebné pokyny na stránkách „Strážné věže“ a to mu pomáhalo ocenit, jakou velkou práci ještě musí vykonat. Místo, aby svědecké dílo končilo, mělo se rozběhnout jako nikdy dříve!

ZŘÍZENÍ STŘEDOEVROPSKÉ KANCELÁŘE

Příští rok navštívil Švýcarsko bratr Rutherford, aby uvedl dílo do pohybu. Pro reorganizaci díla v Evropě rozervané válkou se zdálo nejvhodnější zřídit Středoevropskou kancelář a soudilo se, že dobrým místem by pro ni bylo Švýcarsko, protože se aktivně neúčastnilo války. Nakonec se jak odbočka pro Švýcarsko, tak Středoevropská kancelář sešly na Usteristrasse 19 v Curychu. V roce 1924 tam pracovalo deset osob. Odpovědným byl Conrad Binkele a jedním ze spolupracovníků byl Max Freschel, který později sloužil v brooklynském ústředí, kde ho znali jako milovaného Maxwella Froenda (Přítele Maxwella).

Středoevropská kancelář měla dozírat na dílo ve Švýcarsku, Francii, Belgii, Nizozemí, Lucembursku, Rakousku, Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Československu, Jugoslávii, Polsku a na čas dokonce Německu. Některé země měly vlastní místní vedoucí, ale ti byli v úzkém spojení se Středoevropskou kanceláří, kam posílali své měsíční zprávy. Kancelář zase zprávu sestavovala dohromady a předávala ji do Brooklynu. Tato kancelář měla také za úkol dodávat publikace v různých jazycích do zemí pod svou pravomocí.

Během těchto let měl bratr E. Zaugg, který byl zodpovědný za dílo na francouzských územích, svou kancelář v Bernu. V Bernu také někteří bratři z vlastní iniciativy založili tiskařskou společnost a začali vydávat publikace pro Společnost za příznivou cenu, protože všichni pracovníci byli oddané osoby. Časem převzala tato tiskařská zařízení Společnost, rozšířila tiskárnu a instalovala rotačku, na níž se od října 1922 tiskl v němčině „Zlatý věk“. Vyrábělo se velké množství brožur a traktátů ve více než dvanácti jazycích.

Během návštěvy bratra Rutherforda v roce 1924 však vyšlo najevo, že pro uspokojení obrovské poptávky po literatuře v poválečné Evropě je zapotřebí rozsáhlejšího zařízení. Byl zakoupen pozemek na druhé straně ulice a začala práce na novém „Biblickém domě“, který byl dokončen na jaře 1925. V nové místnosti tiskárny byla instalována druhá rotačka. Během let se výkonnost této tiskárny stále zvyšovala, až nakonec vyráběla ročně 500 000 vázaných knih a milion brožur, kromě časopisů a traktátů v nejméně 16 jazycích.

ZMĚNY MÍSTA A ŘÍZENÍ

Byla to velká událost, když se Středoevropská kancelář 1. dubna 1925 přestěhovala do této nové budovy na Allmendstrasse 39.

Josef A. Bick si dobře pamatuje okolnosti spojené s tímto přemísťováním. „Těšili jsme se na nové budovy“, říká, „ale všichni zaměstnanci měli v mysli jednu velkou otázku: kdo bude pověřen odpovědností? Mohli to být tři bratři: C. C. Binkele, do té doby odpovědný za curyšskou kancelář, E. Zaugg, který již byl v Bernu a byl odpovědný za dílo tam i ve francouzské sekci, a byl tu také Jakob Weber, který se staral o kolportérské a kazatelské dílo.“

Budou se tito bratři v prvé řadě zajímat o prosazování zájmů pravého uctívání, nebo snad jejich schopnost sloužit bude ovlivněna osobní pýchou a touhou po postavení? „Ty dny byly plné napětí,“ pokračoval bratr Bick, „ale prezident dobře rozeznal situaci.“ Protože bratr Binkele měl zdravotní problémy, bylo mu navrženo, aby se jel léčit do Spojených států. Odpovědností dozoru byl pověřen bratr Zaugg. Během času však oba, Binkele i Zaugg, opustili pravé uctívání.

VÁŽNÉ ZKOUŠKY BĚHEM ROKU 1925

Rok 1925 začal velmi slibně novým domovem bétel a tiskárnou v Bernu. Bratři byli šťastni a byli povzbuzováni, aby postupovali v díle. Někteří však měli své vlastní osobní přesvědčení ohledně roku 1925. Uposlechnou vybídky „Strážné věže“ z 1. ledna 1925? Varovala:

„Je tu rok 1925. Křesťané se na tento rok těšili s velkým očekáváním. Mnozí s důvěrou očekávali, že během tohoto roku budou všechny údy Kristova těla proměněny do nebeské slávy. Možná, že se to stane. Možná, že ne. Bůh dokončí své předsevzetí ohledně svého lidu ve svém vlastním náležitém čase. Křesťané by se neměli do té míry zabývat tím, co by se mohlo během tohoto roku přihodit, že by opomenuli radostně činit to, co od nich žádá Pán.“

Jakob Weber, který odpovídal za služební oddělení bételu, patřil mezi ty, kteří na výstrahu nedbali. Byl si tak jistý, že všichni pomazaní budou do konce roku oslaveni v nebi, že nastoupil „dráhu likvidace“. Posílal sborům velké množství literatury, aniž na ni dostával objednávky, s pokyny, že mají na svém území do konce roku 1925 publikace zdarma rozšířit.

Všechny snahy bratrů v bételu domluvit mu byly marné. Nakonec opustil nejen bétel, ale i pravdu a způsobil bratrům v zemi velký zmatek, protože odvedl mnohé s sebou. Některé sbory se zmenšily více než o polovinu.

V rodině bétel vyšla najevo další smutná věc. Někteří se dopustili nemravných skutků. Následoval rychlý zákrok z prezidentovy kanceláře. V únoru 1926 pak přijel z Brooklynu Martin C. Harbeck, aby převzal správu kanceláře v Bernu.

ŠVÝCARŠTÍ ZVĚSTOVATELÉ SE STARAJÍ O LICHTENŠTEJNSKO

V tuto chvíli je zřejmě vhodné něco říci o Lichtenštejnsku, jedné z nejmenších zemí na světě. Leží na druhém břehu Rýna mezi Švýcarskem a Rakouskem. Lichtenštejnci své zemi říkají Ländle (Zemička). Ta zdrobnělina se hodí k její délce pouhých 27 kilometrů a k průměrné šířce necelých 6 kilometrů. Většina z 27 076 obyvatel ráda žije ve venkovských usedlostech, oproštěna od tlaku městského života. Hlavní město Vaduz má pouhých 4 927 obyvatel. Leží v krásné alpské přírodě.

Odpovědnost za to, aby světlo biblické pravdy zazářilo v této baště katolictví, spočívala na zvěstovatelích ze Švýcarska. Ve dvacátých letech se několik bratrů z Rorschachu střetlo s prudkým odporem, když kázali v Lichtenštejnsku. Byli zatčeni a vypovězeni ze země. Avšak v souladu s Ježíšovým proroctvím u Marka 13:10 pocítil Louis Meyer (bývalý důstojník Armády spásy, který v roce 1923 přijal pravdu) vážnou odpovědnost postarat se, aby lidé podobní ovcím v Lichtenštejnsku dostali příležitost slyšet pravdu. „Jednou jsme se pokusili dosáhnout každou domácnost tím, že jsme poslali brožuru,“ vzpomíná. „Úřady reagovaly obžalobou proti ‚neznámému odesilateli‘, ale neměly úspěch, protože švýcarská pošta odmítla sdělit jméno odesilatele.“

Po poradě s kanceláří odbočky organizoval bratr Meyer jednodenní sjezd v hotelu Rosengarten v Ragazu, nedaleko lichtenštejnských hranic. Dopoledne bylo vyhrazeno pro kázání dům od domu. Měly být pro jistotu přítomni odpovědní bratři ze služebního a právního oddělení bételu. Služební pokyny byly jasné: vydat krátké svědectví, předat nějakou publikaci, poznamenat si zájem a odejít. Kdyby se objevila policie, okamžitě telefonovat do hotelu.

Bratr Meyer vypráví: „Zprvu se zdálo, že všechno jde dobře. Ale v poledne chyběli u oběda zvěstovatelé, kteří kázali v Lichtenštejnsku. Pak přišel telefonát: „Všichni zatčeni. Požaduje se velká částka jako kauce.“ Byli zadržováni ve svém autobuse před vládní budovou a zpívali si písně ze „Sionského zpěvníku“. To nemohly úřady zakázat, ale značně je to rozčilovalo, protože to přitahovalo pozornost lidí celého okolí.“

Na zásah bratra z právního oddělení Společnosti byli zvěstovatelé nakonec propuštěni bez kauce. Byli přesvědčeni, že k propuštění přispěl i jejich zpěv.

SDĚLOVÁNÍ NEZAPOMENUTELNÝCH POSELSTVÍ

Dlouhodobí svědkové Jehovy měli během let přednost přinést švýcarské veřejnosti mnohá nezapomenutelná poselství. Jedním z nich byla přednáška „Miliony nyní žijících nikdy nezemřou“. Přišly si ji poslechnout velké zástupy. I dnes si starší lidé, jimž vydáváme svědectví, vzpomínají na název tohoto proslovu. Někteří žertem pozměnili německý název tím, že ze slova sterben („zemřít“) vypustili st, takže název zněl „Miliony nyní žijících nikdy nebudou dědit“ (v němčině erben). Důležité ovšem je, že lidé si pamatují poselství.

Památné bylo i poselství obsažené v traktátu „Církevní činitelé odhaleni“. Rozšiřování tohoto traktátu v polovině dvacátých let bylo vzrušující prací. Sbor v Curychu dostal za úkol pokrýt část katolického kantonu Schwyz. Jeden nebojácný bratr, Gottfried Honegger, se rozhodl rozdávat traktáty před kostelem po mši, ale jiní bratři mu domlouvali a říkali: „Ty ses zbláznil. Když je budeš tak troufale dráždit, zbijí tě.“

Bratr Honegger tehdy od tohoto plánu upustil, ale přesto podnikl odvážnou akci. Když skončily bohoslužby a všichni muži se rozešli do hostinců na skleničku, chodil od hostince k hostinci a od stolu ke stolu a rychle podával každému muži traktát. Když viděli, co to je, nastala vřava, a tak se bratr prozíravě odebral do nádražní čekárny, dokud se situace neuklidnila.

Jules Feller si vzpomíná, kolik námahy bylo vloženo do šíření toho traktátu: „Nás pět bratrů z rodiny bétel se rozhodlo, že tento traktát rozneseme po horském údolí Goma. Všichni jsme byli vytrénovaní cyklisté, proto jsme se rozhodli jet na kolech. Byl to ovšem výlet na dva dny. Vyrazili jsme tedy časně ráno jednu sobotu koncem května. Všechno šlo dobře až k horskému průsmyku, který byl dosud zavalen sněhem. Takovou překážku jsme vůbec neočekávali.“

Co udělali? Vrátili se? Ne. Bratr říká: „Statečně jsme si hodili kola s nákladem na rameno a začali klikatě stoupat do strmého kopce před sebou. Bylo to však mnohem nepříjemnější, než jsme si představovali, a k tomu nebezpečné. Jeden bratr navíc neměl dobré boty, po zmrzlém sněhu mu to klouzalo a pohyboval se více dozadu než dopředu. Zmalomyslněl z toho natolik, že se chtěl vzdát.“

Ostatní čtyři bratři mu pomohli s nákladem a nakonec, po tříhodinovém šplhání a po bouřce, která je promočila až na kůži, dospěli k první vesnici za průsmykem. Tam se posilnili jídlem a několika hodinami spánku. Bratr Feller pokračuje:

„Druhý den jsme začali ve tři ráno strkat traktáty pode dveře, nebo jsme je házeli do poštovních schránek. Později, když lidé vstávali, jsme je předávali osobně. Někteří se zlobili a trhali traktáty na kousky, ale my jsme klidně šli dál a obešli jsme dvacet vesnic tohoto tvrdě katolického území.“

SVĚDECTVÍ V BUDOVĚ SPOLEČNOSTI NÁRODU

Dozorce odbočky Martin C. Harbeck byl dynamická osobnost, schopná předkládat pravdu příjemným způsobem i lidem ve vysokém postavení. Opatřil si tedy novinářský průkaz, aby se dostal na jistá zasedání Společnosti národů v Ženevě. Velmi usiloval o příležitost promluvit s některými z těchto mužů a podařilo se mu opravdu předat literaturu Anthonymu Edenovi z Anglie, německému státníkovi Gustavu Stresemannovi a Maksimu Litvinovovi z Ruska. Ti všichni zastupovali své země ve Společnosti národů. Tak byla jejich pozornost obrácena ke skutečnému prostředku pro sjednocení lidí z národů v míru a spravedlnosti, k Božímu království v rukou Krista.

Další pokus dostat se k vlivným osobám i vůdčím osobnostem národů byl učiněn v roce 1932 během ženevské konference o odzbrojení. V souladu s tím, co bylo kdysi zapsáno v Žalmu 2:10–12, byla jim a předním duchovním zaslána brožura „Království, naděje světa“, do níž byl vložen lístek, který vybízel, aby tomuto poselství věnovali největší pozornost. Tak bylo vydáno svědectví 292 z těchto politicky mocných země.

PRÁCE S GRAMOFONEM

Roku 1934 začal nový způsob kázání království pomocí gramofonu. Zvěstovatelé říkali majitelům bytu, že mají pětiminutové biblické kázání, které by jim rádi přehráli. Obvykle dostávali odpověď: „Ale my nemáme gramofon!“ Když zvěstovatel ukázal na gramofon, který si přinesl s sebou, většiny lidí se zmocnila zvědavost a byli ochotni naslouchat. Tímto způsobem byl vzbuzen velký zájem a bylo přitom rozšířeno mnoho literatury.

Práce s gramofonem byla poměrně snadná. Dokázala to i školní mládež. Ruth Bosshardová (nyní v bételu) si vzpomíná, že v ranném dospívání chodila, pokud neměla odpoledne školu, do svého přiděleného obvodu a přehrávala desky dámám, které měly rády její návštěvy. Alespoň jedna z těch dam později k velké radosti mladičké svědkyně oddala svůj život Bohu.

Někdy vznikaly zvláštní situace. Heinrich Heuberger vzpomíná: „Jednou mi šestičlenná rodina dovolila přehrát biblický proslov. Všichni se shromáždili v pokoji, ale během přehrávání se jeden po druhém tiše vytráceli, až jsem na konci pětiminutového kázání zůstal sám. Co dělat? Sbalil jsem gramofon, křikl ‚Auf Wiedersehen‘ (nashledanou) a šel.“

Bylo zapotřebí trpělivosti a opakovaných návštěv, aby do mysli těchto lidí spoutaných tradicí mohly proniknout nové myšlenky.

„NÁŠ BŮH NENÍ BOHEM NEPOŘÁDKU“

To říkával Ervin Saner v Basileji a ukazoval přitom na hodiny, kdykoli nějaké dítě přišlo pozdě do nedělní školy sboru. — 1. Kor. 14:33.

Do nedělní školy? Ano. Nějakou dobu jsme měli samostatnou skupinu pro mladé od 13 do 25 let a nedělní školu pro mladší, v níž se probírala publikace „Cesta k ráji“ od V. E. Van Amburgha, vydaná roku 1924 a „věnovaná mládeži ke studiu Svatých písem“. Dospělí členové sboru se střídali v nedělním dopoledním poučování dětí. Ulrich Engler z Thalwilu vysvětluje: „Rodiče chodili v neděli kázat a tehdy nebylo zvykem brát s sebou děti. Nebrali jsme je ani na večerní shromáždění. Když se tedy v Curychu utvořila skupina mládeže, byli jsme rádi, že byly pozvány i děti z thalwilského sboru.“

Sdružení „Jehovova mládež“ mělo v Bernu dokonce svůj vlastní sekretariát. Vycházel tam zvláštní časopis pod názvem „Jehovova mládež“, který byl tištěn na strojích Společnosti. Předmluvu k prvnímu číslu napsal bratr Rutherford. Tito mladí vedli shromáždění a aktivně se účastnili svědecké práce. Předváděli také biblická dramata na větších shromážděních organizovaných pro mladé. Byla to však vlastně organizace v organizaci. Bible ukazuje, že ve starověkém Izraeli učinil Jehova opatření, aby se k poučování shromažďovali dospělí a děti spolu. (5. Mojž. 31:12) Když jsme to lépe pochopili, byla tato zvláštní uspořádání pro mládež rozpuštěna. Stalo se to v roce 1936 v době návštěvy bratra Rutherforda.

SNAHA NECHAT SVÍTIT SVĚTLO V ITÁLII

Středoevropská kancelář měla starost o Itálii. Přišel tam k moci diktátor Mussolini a dílo svědků Jehovových bylo zakázáno. V Itálii bylo velmi málo bratrů a byli bedlivě sledováni fašistickou policií. Přesto bylo v Miláně soukromě vytištěno 500 000 brožur „Království, naděje světa“ a čekaly na rozšíření.

Bylo tedy naplánováno, že někteří švýcarští bratři, kteří jsou ochotni to riskovat, pojednou do severní Itálie a rychlým rozšířením těchto brožur nechají svítit světlo lidem, kteří jsou ve tmě. Mezi těmi, kteří se s radostí podíleli na této práci, byl Alfred Gallmann z Basileje. Vypráví:

„Cestovali jsme s několika jinými bratry a sestrami do Milána, kde jsme dostali pokyny. Akce byla dobře organizována. Pracovali jsme ve dvojicích, každá dvojice měla rozšířit 50 000 brožur a ty již byly odeslány do příslušných měst. Měli jsme s mým společníkem pokrýt města Veronu, Vicenzu a Benátky. Práce se měla provést rychle, abychom se vyhnuli stížnostem kněží a zabavení brožur policií.

Po příjezdu jsme vyhledali mladé chlapce, kteří by nám ukázali cestu do ulic a uliček, jež byly každému z nás přiděleny. Za spropitné byli ochotni pomáhat nám vhazovat brožury do schránek. Chlapcům se ta zvláštní činnost velmi líbila a bylo jim úplně jedno, oč jde.“

Prošla celá akce bez nehod? Téměř. Některé bratry zastavila policie, ale po troše vysvětlování lámanou italštinou je nechala jít. Na konci týdne se opět všichni sešli v Miláně a radovali se z dosažených výsledků. Pozornost alespoň malé části početného obyvatelstva Itálie byla obrácena k jediné naději na svobodu a spravedlnost, k Božímu království.

DUCHOVNÍ POKRM PRO NACISTICKÉ NĚMECKO

Jedním z úkolů Středoevropské kanceláře bylo udržovat kontakt s bratry, kteří trpěli pronásledováním. Přestože Německo nespadalo pod správu této kanceláře, bratři v Bernu se velmi snažili zásobovat bratry v Německu životně důležitým duchovním pokrmem.

Proto posílala kancelář kopie článků ze „Strážné věže“, psané na stroji, Karlu Kaltovi, dozorci v Basileji. Vzpomíná: „Byl jsem odpovědný za to, aby některý spolehlivý bratr nebo sestra opsal na stroji asi 30 kopií těchto článků na tenkém papíře a do určitého data je měl hotové. Pracovali jsme každý večer do půlnoci.“

Jak se tato látka dostávala k bratrům do Německa? Basilej bylo pohraniční město, proto nešlo o velkou vzdálenost a v letech před válkou ještě vládl na hranici čilý ruch. Čas od času byli ovšem cestující důkladně prohlíženi. Bratr Kalt pokračuje:

„Důvěryhodné osoby z Německa si vyzvedávaly kopie u mne doma a přenášely je přes hranice buď v botách mezi dvojitými podrážkami nebo pod šaty a bezpečně je dodávaly na místo určení. Často kvůli tomu nasazovaly život.“ Takový duchovní pokrm se dostával nejen ke svědkům na svobodě, ale i k vězňům v koncentračních táborech.

SOLIDARITA SE SVĚDKY V NĚMECKU

Bratři v Německu byli pod nesmírným tlakem a jejich spoluslužebníci na celém světě s nimi soucítili. Jak napsal apoštol Pavel: „Jestliže jeden úd trpí, všechny ostatní údy trpí s ním.“ (1. Kor. 12:26) To bylo zdůrazněno tím, co se odehrálo na zvláštním shromáždění všech sborů v neděli 7. října 1934 v 9,00 hodin. V té chvíli měla být otevřena zapečetěná obálka. Obsahovala text telegramu, jenž měl být zaslán Hitlerově vládě. Zněl:

„Hitlerova vláda, Berlín, Německo. Vaše špatné zacházení se svědky Jehovovými uráží všechny dobré lidi na zemi a zneuctívá Boží jméno. Zdržte se dalšího pronásledování svědků Jehovových, jinak Bůh zničí Vás a Vaši nacionální stranu.“

Tento telegram byl v jednom dnu odeslán sbory z 50 různých zemí včetně Německa. Představte si tu záplavu telegramů, která se toho dne přivalila do Berlína! Bylo to víc než jen varování pro Hitlera a jeho stranu, byla to také demonstrace jednoty a solidarity svědků Jehovových na celém světě. Výsledek, osud Hitlera a jeho politické strany, je dobře známý.

„KŘIŽÁCKÉ TAŽENÍ PROTI KŘESŤANSTVÍ“

Kancelář Společnosti v Brooklynu schválila vydání knihy „Kreuzzug gegen das Christentum“ (Křižácké tažení proti křesťanství), aby upoutala pozornost veřejnosti k tomu, jak svědkové Jehovovi čelí nacistickému teroru. Byla tam podrobně popsána trnitá stezka svědků Jehovových v nacistickém Německu. Kniha obsahovala zkušenosti více než sta bratrů a sester a byla především svědectvím o tom, že muži a ženy v nacistickém Německu bojují, trpí a umírají pro svou víru. Knihu vydalo světské nakladatelství, Europa-Verlag v Curychu, a byla k dostání v knihkupectvích a novinových stáncích. Byla přeložena do francouzštiny a polštiny, ale ne do angličtiny.

Známý spisovatel Dr. Thomas Mann napsal v dopise Společnosti: „ . . . splnili jste svou povinnost tím, že jste otevřeně vydali tuto knihu a zdá se mi, že neexistuje žádná silnější výzva ke svědomí světa, než je tato publikace.“ Protestantský kněz Th. Bruppacher poznamenal v jedněch švýcarských novinách z 19. srpna 1938: „Budoucí církevní historik musí jednoho dne uznat, že ne velká církev, ale několik pomlouvaných a posmívaných lidí ze sekt nejdříve povstalo proti běsnění nacistického démona a odvážilo se klást odpor podle víry. Trpí a krvácejí, protože jako ‚svědkové Jehovovi‘ a čekatelé na Kristovo panství odmítají uctívat Hitlera, hákový kříž a německý pozdrav.“

PŘÍSTAV PRO PRŮKOPNÍKY NA ÚTĚKU

V roce 1936 zakoupila Společnost farmu „Bärenmoos“ u Steffisburku/Thunu, aby zajistila pracovníkům bételu zdravou potravu za co nejnižší náklady. Po dvou letech byla koupena také farma Chanélaz u Nechâtelu. Obě farmy se staly útočištěm průkopníků, kteří museli opustit svá přidělená území v zahraničí a nemohli se vrátit do vlasti. Tak tomu bylo zejména u německých průkopníků, kteří sloužili na Balkáně. Na těchto farmách pracovalo přes třicet bratrů a sester jako zemědělští dělníci, a byla to mimochodem jediná práce, pro kterou udílely švýcarské úřady povolení k pobytu.

Jedním bratrem, který sloužil v Bärenmoosu, byl Heinrich Dwenger. Narodil se roku 1887 v Německu, byl pokřtěn roku 1909 v Barmenu, když navštívil tamější kancelář odbočky. Na místě byl pozván do služby plným časem. Nebylo snadné se rozhodnout, protože jeho rodiče nebyli v pravdě a očekávali, že jejich syn si opatří pěkné zaměstnání. V říjnu 1910 však vstoupil do služby plným časem. Nejprve sloužil v odbočce v Barmenu, potom v Magdeburku. Později plnil obtížná pověření v Polsku, Maďarsku a Československu. Když ho vystopovalo německé gestapo, dostal se podle instrukcí Společnosti do Švýcarska. Jako zemědělský dělník v Bärenmoosu se ochotně staral o prasata. V pozdějších letech sloužil v oddělení předplatných v kanceláři švýcarské odbočky.

Když se bratr Dwenger ohlížel zpět na svůj život v Jehovově službě, řekl: „Jsem velmi šťastný, že jsem přijal biblickou odpovědnost kázat dobré poselství o Božím království. Mnoho svých let jsem strávil službou v domovech bétel v různých zemích, kde mi nepříslušelo, abych si vybíral práci, která se mi líbila, ale spíše abych plnil přidělené úkoly. Jsem šťastný, že jsem se vždy snažil následovat Jehovovo vedení prostřednictvím jeho pozemské organizace tím, že jsem tyto přidělené úkoly věrně plnil. Právě tato poslušnost totiž byla zdrojem bohatých požehnání.“

30. ledna 1983 dokončil bratr Dwenger ve stáří 96 let svou pozemskou pouť. V paměti četných bratrů a sester ve Švýcarsku i jinde zůstává Heinrich Dwenger příkladem skromnosti, pokory a poslušnosti — příkladem k následování.

Oskar Hoffmann a jeho manželka Anni se za doby, kdy pracovali na farmě Chanélaz, zvláště radovali ze společenství s Adolfem Weberem, který zahájil kázání dobrého poselství ve Švýcarsku roku 1900. Viděl mnohé, jak slibně začínali sloužit Jehovovi, ale potom se obrátili k věcem za sebou. Ačkoli se někteří nechali strhnout pocitem vlastní důležitosti, bratr Weber vždy sloužil Jehovovi s věrnou oddaností a pokorou. Stárl a churavěl, a proto trávil zimní měsíce na farmě. Jeho skromnost, silná víra a horlivá služba zanechaly hluboký dojem ve všech, kteří ho znali. Posléze v únoru 1948 ukončil svou pozemskou pouť ve stáří 85 let.

DOBÝVÁNÍ BAŠTY KATOLICTVÍ

Roku 1922 došlo ve spojitosti s návštěvou bratra Rutherforda k rozhodnutí pokusit se zajistit veřejný proslov v Lucernu, baště katolictví. Bratrům se podařilo najít sál s 850 místy a všechna sedadla byla obsazena. Obecenstvo dalo najevo plný souhlas dlouhým a opakovaným potleskem, takže se bratr Rutherford musel vrátit k řečnickému pultu. Tam se rozloučil s publikem zvoláním: „Auf Wiedersehen!“

Svůj slib dodržel. Byl zorganizován mezinárodní sjezd, který se měl konat v Lucernu do 4. do 7. září 1936. Přijeli bratři prakticky ze všech evropských zemí, někteří dokonce z nacistického Německa, třebaže tím riskovali život a svobodu. Nacističtí agenti však německé účastníky sjezdu tajně fotografovali. Po návratu domů pak byli okamžitě zatčeni.

Bratr Rutherford měl pronést široce rozhlašovanou přednášku „Armageddon — bitva všemohoucího Boha“. Na poslední chvíli ji však lucernské katolické úřady pro veřejnost zakázaly. Bratři si ji sice mohli poslechnout, ale zástupu asi 2 000 jiných zájemců zabránila policie vejít do sálu. Bratři však byli rozhodnuti, že veřejnost poselství obdrží. Našli tiskárnu, která byla ochotná vytisknout materiál za šest hodin, text proslovu byl tedy k dispozici všem, jimž bylo zabráněno vstoupit do sálu. Tak obdrželo město Lucern trvalejší svědectví, což značně pozlobilo duchovenstvo, které zákaz podnítilo.

Když se potlačování svobody stalo veřejně známým, vyjádřil švýcarský tisk velké pobouření. Basilejský „National-Zeitung“ se na konci dlouhého článku otázal: „Kam se vytrácí svoboda, na kterou jsme bývali tak hrdí?“

SNAHY DUCHOVENSTVA SE VRACEJÍ JAKO BUMERANG

Příštího dne předložil bratr Rutherford, odvážný a přímý muž, sjezdu rezoluci. Stálo v ní mimo jiné: „Nyní varujeme vládce Německa a římskokatolickou hierarchii a podobné organizace, které krutě pronásledují pravé a věrné následovníky Krista Ježíše, že je podle Božího prohlášení čeká úplné zničení. (Žalm 145:20)“ Kopie této rezoluce byla doporučeně poslána jak papeži, tak Hitlerovi.

Ale to nebylo všechno. Za poslední den sjezdu rozšířilo asi tisíc svědků v Lucernu a okolí více než 10 000 výtisků brožury „Zvolíš si bohatství, nebo zkázu?“ Někteří zvěstovatelé byli zatčeni a jejich literatura byla zabavena. Několikeré noviny kritizovaly postup úřadů, ale tímto způsobem bylo vlastně vydáno rozsáhlejší svědectví. Navíc bylo připraveno zvláštní vydání „Zlatého věku“, které obsahovalo všechny skutečnosti o tomto sjezdu.

Přední strana tohoto vydání zobrazovala černý kněžský klobouk nasazený na tyči, a za ním panorama Lucernu. Text pod obrázkem zněl: „Der neue Gesslerhut“ („Nový Gesslerův klobouk“). Kdo to byl Gessler? V Schillerově Vilému Tellovi je Gessler vylíčen jako utlačující zemský správce, který se ve 13. století snažil podmanit svobodomyslný lid z okolí Lucernského jezera. Nasadil prý svůj klobouk na tyč a nutil lidi, aby se klobouku klaněli na znamení podřízenosti a věrnosti. Symbol despotismu — Gesslerův klobouk — se tedy objevil na první straně tohoto zvláštního vydání „Zlatého věku“ jako narážka na potlačení svobody slova, jež při této příležitosti duchovenstvo podnítilo.

Bylo vytištěno 100 000 kusů tohoto vydání a 20 000 jich bylo zdarma zasláno do všech domácností v Lucernu a okolí. Ukázalo se nutné vytisknout ještě 18 000 kusů a i ty byly za několik dní rozšířeny. Na sjezd v Lucernu roku 1936 se mnozí dodnes pamatují.

Jedním z těch, jejichž zájem vzbudilo zvláštní vydání „Zlatého věku“, byl Edouard Zysset, který žil v Bernu. Spojil se s kanceláří Společnosti a po živé diskusi s odpovědným redaktorem bratrem Zürcherem odešel s množstvím publikací pod paží. Po čtyřech letech, v roce 1940, byl se svou manželkou Yvonnou pokřtěn. Zejména od té doby jsou oba pro Společnost velkou pomocí jako korektoři publikací a také tím, že přispívají k přípravě naší francouzské Biblické konkordance a navíc posilují francouzské sbory. Při dvou různých příležitostech sloužili jako členové rodiny bétel.

SOUDNÍ BOJE VE TŘICÁTÝCH LETECH

Švýcarsko je v celém světě známé jako jedna z nejstarších demokracií. Historikové oslavují boj za osvobození od cizí nadvlády, který podstoupili zakladatelé spolku, a Švýcaři se pyšní svou ústavou, která zaručuje mimo jiné svobodu náboženství a svědomí. Tím překvapivější byly intenzivní soudní boje, jež bylo nutné svést k „obhajobě a zákonnému utvrzování“ našeho práva kázat. (Fil. 1:7) Bitva trvala téměř tři desetiletí. Jen v roce 1935 se muselo řešit 111 právních případů, a asi polovina byla vyřešena v náš prospěch.

Co bylo jejich příčinou a kdo stál za všemi těžkostmi způsobenými zvěstovatelům Božího království? Vedoucí představitelé „Velkého Babylóna“, kterým se nelíbila rostoucí činnost svědků Jehovových. Postihla je symbolická rána v podobě kobylek z Joelova proroctví a ze Zjevení a oni se cítili trápeni poselstvím o soudu.

Například brožura „Utečte ke království“ způsobila, že jeden katolický kněz prohlásil: „Tato publikace obsahuje mnoho překroucených výkladů Bible, nesmyslů, vulgárních pomluv, jejichž záměrem je svést lidi, i mrzké působení na smyslové sklony lidstva. Měli bychom my, katolíci, trpět takové projevy? Existují přece zákonná opatření k zneškodnění těchto podlých demagogů. Neměli bychom použít své moci? Naléhavě žádáme příslušné autority, aby přísně naložily s těmito zhoubnými badateli Bible a daly jim, co si zaslouží.“

SKUTEČNÉ POUŽILI SVÉ MOCI

Účinky stálého nátlaku kněžstva na úřady začaly být citelné. Policie často na popud místních duchovních zatýkala zvěstovatele při kazatelské službě. Obvinění se různila: od urážky náboženských citů silnými slovy nebo ilustracemi v našich publikacích až po rušení pokoje vyznání nebo porušování zákonů o nedělním klidu. Často jsme také byli obviňováni z nepovoleného podomního obchodu.

V lucernském kantonu byl zakázán první díl knihy „Světlo“ kvůli jistým obrázkům, které obsahoval. V jiném katolickém kantonu, Fribourgu, byli někteří zvěstovatelé před soudem obviněni z urážlivé kritiky katolické církve, protože rozšiřovali knihu „Osvobození“, a proces jsme prohráli. Kanton Graubünden zakázal rozšiřování jakékoli naší literatury a katolický kanton Zug zakázal „činnost narušující pokoj“, kterou konají svědkové Jehovovi. Vláda lucernského kantonu následovala jeho příklad.

V těchto případech a v desítkách jiných jsme vznášeli námitky o zákonnosti kroků, jež byly proti nám podnikány. Znamenalo to bojovat u soudu, někdy až po Federální nejvyšší soud. Utrpěli jsme porážky, ale také jsme se radovali z vítězství. Jehova svůj lid podporoval, a bylo posilou víry vidět, jak zvěstovatelé bojují za svobodu kázat pravdu. Pokračovali v kazatelské službě, přestože na jistých územích to téměř zcela jistě vedlo k zatčení.

NEPŘÍTELŮV CÍL: ÚPLNÝ ZÁKAZ

„Je nejvyšší čas skoncovat s činností badatelů Bible alias svědků Jehovových,“ ozývalo se často zejména v katolickém tisku. Naši nepřátelé ve Švýcarsku se cítili povzbuzeni tím, že svědkové Jehovovi byli zakázáni v nacistickém Německu, a usilovali o stejný cíl. Jejich zbraněmi byly pomluvy a překrucování.

Silným nástrojem byla „Švýcarská tisková korespondence“, informační měsíčník zasílaný všem úřadům a vydavatelům novin. Měl úzké vztahy se „Společností pro církev a papeže“, založenou roku 1931 v St. Gallenu. Tento list se horlivě snažil představit svědky Jehovovy jako krajně podezřelou organizaci nepřátelskou státu a prosazující myšlenku židovské světovlády. Ve snaze o potlačení našeho díla a šíření naší literatury tvrdil: „Tato kalná záplava valící se z Bernu a pohlcující všechny evropské země ukládá nám, katolíkům ve Švýcarsku, závazek postarat se, aby bylo (švýcarské) ústředí rozpuštěno. Nesmíme strpět, aby byla naše země zneužívána jako východisko lstivé bolševické agitace.“ Další absurdní tvrzení!

Odpovědný redaktor tohoto listu, pan Toedtli, zahájil soudní řízení proti Martinu C. Harbeckovi a Franzi Zürcherovi, zástupcům Společnosti, na základě „snižování náboženství“. Při soudním řízení se také mělo ujasnit, zda jsou publikace Společnosti „brakovou literaturou“ nebo ne. Obvinění pana Toedtliho se zakládala na obšírném vyjádření pana Fleischhauera, člena národní fronty a ředitele protižidovského a národně-socialistického propagačního střediska v německém Erfurtu. Tento muž tvrdil, že badatelé Bible jsou převlečení komunisté, „kteří se snaží spolu se svobodnými zednáři a Židy o násilné svržení všech křesťanských vlád, aby na troskách křesťanstva zbudovali židovskou říši“.

BRATR RUTHERFORD PŘÍTOMEN NA PŘELÍČENÍ

Když se 26. srpna 1936 konalo přelíčení před soudem v Bernu, byl ve Švýcarsku bratr Rutherford. Vystoupil před soudem a svědčil jako autor napadené literatury. „Jestliže publikacím přísluší označení ‚braková literatura‘, potom je ‚brakovou literaturou‘ i Slovo všemohoucího Boha,“ dokazoval, protože jak přirovnání tak ilustrace, proti nimž jsou výhrady, se zakládají na textech z biblických knih Ezechiela, Jeremjáše a Zjevení. „Je zjevné, že zákonodárci nehodlali zakázat rozšiřování Svatých písem nebo tištěného výkladu Písma. Tyto publikace obsahují pravdu a nic než pravdu, a Pán Ježíš Kristus řekl: ‚Posvěť je svou pravdou, tvé Slovo je pravda.‘ (Jan 17:17)“ Tím bratr Rutherford skončil.

Po pěti hodinách argumentů a protiargumentů dospěl předseda soudu, pan Lehmann, k závěru, že úředníci společnosti Strážná věž, Martin C. Harbeck a Franz Zürcher, nemohou být odsouzeni pro přestoupení zákona proti „brakové literatuře“ a že také v publikacích vydaných tiskárnou Společnosti v Bernu nebylo snižováno náboženství. Obžalovaní byli osvobozeni a žalobci bylo nařízeno, aby každému obžalovanému zaplatil 150 švýcarských franků jako přípěvek na výdaje za obhajobu.

ODVOLALI SE

Katolický tisk po celé zemi začal soud ostouzet a nazval to „neuvěřitelným přehmatem“. Teodtli se odvolal a případ byl 28. května 1937 znovu projednáván před Nejvyšším soudem v Bernu. Rozsudek prvního tribunálu byl zrušen a zástupcům Společnosti bylo nyní nařízeno zaplatit pokutu 100 švýcarských franků za „snižování náboženství“. Soud se nicméně přidržel názoru, že nebyl překročen zákon proti „brakové literatuře“.

Za necelý rok byli našeptávači za Toedtlim odhaleni, když byl Toedtli souzen a shledán vinným ze špionáže ve prospěch nacistického Německa a odsouzen ke třem měsícům vězení. To však již uprchl a byl souzen v nepřítomnosti.

ÚŘEDNÍ ZÁKAZ BROŽURY

V roce 1939 byla situace v Evropě napjatá. Švýcarsko bylo téměř obklíčeno totalitními režimy. Přestože byly jejich ideologie obecně odmítány, bály se švýcarské úřady dráždit tyto nebezpečné sousedy. Situace byla ještě napjatější když Švýcarsko ze všech stran obklopovaly německé nacistické jednotky. Na západě byly ve Francii, na východě v Rakousku a na jihu v Itálii. Švýcarsko a Lichtenštejnsko byly zcela izolované jako ostrůvek v burácejícím moři. V tomto ovzduší Jehovův lid odvážně šířil brožuru „Fašismus, nebo svoboda“, kde byla předložena tato sporná otázka: „Bude světu vládnout ve spravedlnosti Kristus, Jehovův dosazený král? Nebo mu budou vládnout sobečtí, svévolní diktátoři?“ Brožura označila Hitlera za „satanova zástupce“ a odhalila římskokatolickou hierarchii jako „spolupracovnici fašistů“.

V zemích podléhajících Středoevropské kanceláři byly rozšířeny miliony výtisků této brožury. Nikoho však nepřekvapilo, když Úřad švýcarského státního návladního po rozhodnutí Federální rady brožuru zakázal. Přesto se v tisku o tomto kroku velmi diskutovalo. Společnost reagovala traktátem. Ve Švýcarsku bylo rozšířeno 400 000 jeho výtisků. Následovala lavina odporu, protože jsme často byli obviňováni z komunistické propagandy. Na katolickém území byla mnohá shromáždění znemožněna nebo přerušena, ale podle Josefa Dvoraka z Lucernu „se dá říci, že ve sboru vládl nejlepší duch, i když byly obtíže největší“. Bez podpory Jehovova ducha by byli bratři možná zemdleli a ochabli před ustavičnými útoky nepřítele. Byli však naopak ochotni „vést tvrdý boj za víru“ a jejich důvěra v Jehovu byla odměněna. — Juda 3.

O příkladu jejich ochoty svědčí zkušenost sboru v Buchsu z kantonu St. Gallen. Tento sbor měl značnou zásobu brožury „Fašismus, nebo svoboda“, která byla ve Švýcarsku zakázána. Bratři se rozhodli, že bude nejlepší šířit brožuru za hranicemi — v sousedním Lichtenštejnsku. Dík celní unii se Švýcarskem neexistuje při přechodu hranic žádná kontrola. Karl Dengelmeier byl jedním z bratrů, kteří po večerech šířili brožuru v Lichtenštejnsku. „Představ si, jaký to vyvolalo rozruch mezi lidmi,“ vypravuje, „zejména kvůli obrázku papeže ve společnosti Hitlera a Mussoliniho! Noviny tiskly rozhořčené články a katolické hnutí mládeže se na nás chystalo, ale my jsme si dávali pozor a nikdy jsme s sebou nenosili tašku. Tak jsme dokončili akci, aniž jsme byli odhaleni, a brožury se dostaly k lidem.“

1939: PROPUKÁ DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Pro švýcarskou vládu nebylo snadné plout ve stínu totalitních mocností, které zabíraly jednu zemi za druhou. K ochraně hranic bylo mobilizováno vojsko. Protože je vojenská služba povinná, způsobilo to velké zkoušky mužům výlučně oddaným Bohu. Většina svědků Jehovových se řídila podle svého křesťanského svědomí a odmítla službu se zbraní. (Iz. 2:2–4; Řím. 6:12–14; 12:1, 2) Značný počet svědků byl proto souzen vojenským tribunálem. Vyměřené rozsudky kolísaly od několika měsíců do pěti let vazby. Často byli bratři po odpykání jednoho trestu povoláni do armády znovu a všechno začalo znovu. Druhý výměr trestu byl vždy delší než první.

Ze všech svědků, kteří byli odsouzeni pro své náboženské přesvědčení, byl nejdéle ve vězení Fernard Rivarol ze Ženevy. Stálo ho to světské zaměstnání a pochopitelně to způsobilo problémy jeho manželce a dcerce. Ale Jehova mu poskytl povzbuzení v osobě vězeňského dozorce, který se již v té době zajímal o pravdu. Využíval každou příležitost, kterou mu dovolovala služba, aby se staral jak tělesně, tak duchovně o bratra Rivarola i o dva bratry uvězněné s ním. Pevný postoj těchto Božích služebníků přispěl k tomu, že se vězeňský dozorce stal naším horlivým bratrem Emilem Bolomeyem.

Postoj našich bratrů přivedl úřady k mylnému závěru, že činnost Společnosti je zaměřena proti zájmům státu, že úmyslně podněcují k antimilitaristické činnosti. Dokonce obvinily Společnost z podvratné činnosti, což bylo zcela neopodstatněné.

STŘEDOEVROPSKÁ KANCELÁŘ SE ZAVÍRÁ

Propuknutí 2. světové války, kdy se jedna země po druhé dostávala pod nadvládu totalitních režimů, velmi ztížilo činnost Středoevropské kanceláře. Kontakt s bratry byl obtížný nebo zcela přestal. Práce Středoevropské kanceláře ztratila smysl, a tak se počátkem léta 1940 bratr Harbeck s manželkou vrátili do Spojených států, kde jim byla přidělena zónová a krajská práce.

Odpovědnost za dílo ve Švýcarsku spočinula na Franzi Zürcherovi, který vstoupil do služby v bételu roku 1923. Podílel se na předvádění „Fotodramatu stvoření“ v Belgii, Sársku, v údolí řeky Nahe, v Porýní, Alsasku-Lotrinsku a samozřejmě po celém Švýcarsku. Později mu byla svěřena redaktorská práce na německém vydání „Zlatého věku“. Ve spojitosti se služebním oddělením měl také radostnou povinnost starat se o téměř 100 průkopníků spadajících pod Středoevropskou kancelář.

Bratr Zürcher převzal odpovědnost za švýcarskou odbočku ve velmi těžkém období. Musel silně spoléhat na Jehovovo vedení. Cílem našich nepřátel nebylo nic menšího než úplný zákaz činnosti svědků Jehovových. V katolickém tisku vycházely články obviňující svědky Jehovovy, že sledují politické cíle a že jejich činnost je nepřátelská státu. Tyto články se objevovaly pod nadpisy jako „Vážní badatelé Bible — průkopníci bolševismu“ a „Nadháněči Moskvy — badatelé Bible“.

V tomto ovzduší se cítily vojenské autority povolány zakročit. Časně odpoledne 5. července 1940 obsadil plný nákladní vůz vojáků kanceláře a tiskárnu odbočky v Bernu. Rodina bétel dostala příkaz shromáždit se v jídelně a byla tam držena po celou dobu důkladné prohlídky. Některé místnosti byly zapečetěny a velké množství literatury bylo zabaveno a odvezeno. Hledal se nějaký výrok, který by dokazoval, že Společnost přímo podněcuje k odmítání výkonu vojenské služby. Začalo vyšetřování.

PROHLÍDKY V DOMOVECH BRATRŮ

Brzy poté došlo v předem určený den a ve stanovenou hodinu ke vpádu do domovů řady dozorců a zvěstovatelů v celém Švýcarsku. Byla zabavena literatura a byly protokolovány výslechy před úředníky.

Emile Walder vypravuje: „V sedm ráno zazvonil zvonek u našeho bytu na Marchwartstrasse 37 v Curychu-Wollishofenu. Dva státní detektivové od kantonální policie předložili povolení k prohlídce a bez váhání vstoupili. Prohlíželi všechno a našli i mou tašku s dokumenty a příspěvky z včerejšího shromáždění, protože jsem měl v té době na starosti účty. Prozkoumali ji a všechno zabavili. Musel jsem jít s nimi na policejní ředitelství. Tam se mě pokoušeli zmást a získat ode mne další jména a adresy bratrů. Ale nepodařilo se jim to. Později šel se mnou jiný detektiv do banky, kde jsem pracoval, aby zkontroloval můj soukromý bankovní sejf, zda v něm není něco kompromitujícího Společnost. Ale k ničemu to nevedlo.“

VNUCENÁ CENZURA

Štáb švýcarské armády nečekal na výsledky šetření a podrobil „Strážnou věž“ předběžné cenzuře. S tím Společnost nemohla souhlasit. Jak by mohl být duchovní pokrm od Jehovy cenzurován vojáky tohoto světa? „Strážná věž“ se tedy přestala oficiálně vydávat. Ale bratři, kterých bylo již přes tisíc, proto nijak netrpěli duchovní nouzí. Dostávali strojopisné nebo rozmnožené články k soukromému studiu a ve sboru si je předávali. Tak drželi krok se stále postupujícím světlem.

Abychom však měli literaturu k šíření ve službě, získali jsme povolení cenzorského úřadu tisknout časopis „Útěcha“ (dříve „Zlatý věk“) a brožury. V neustálém naléhání autorit, aby se obezřetně volily výrazy, když se pojednává o situaci ve světě, se zrcadlil jejich strach z mocných sousedů.

Úkol nosit rukopisy do cenzorského úřadu byl svěřen bratru Julesovi Fellerovi, který slouží v bételu již přes šedesát let. „Obvykle proti textu nic nenamítali,“ vzpomíná. „Čas od času se jim zdál některý výraz příliš přímočarý a žádali o jinou formulaci. Věci se samozřejmě dají říci různě i bez ředění pravdy. Ale jednoho dne jsem byl přijat velmi nepřátelsky. Úředníci vyčetli svědkům Jehovovým, že jen tyjí ze státu, ale nechtějí pro něj nic dělat, například konat vojenskou službu. Byl to skutečný útok.“

Následovala dlouhá diskuse. Dvě hodiny se na mne sypalo krupobití otázek od čtyř mužů, kteří tehdy byli přítomni. Skutečně jsem zažil, jak pravdivá jsou Ježíšova slova u Matouše 10:18, 19: ‚Budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům . . . Nestaňte se úzkostlivými, jak nebo co máte mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit.‘ Rozhovor skončil pro pravdu vítězně. Od té doby až do konce války nám vycházeli vstříc.“

ODSOUZENÍ BRATRA ZÜRCHERA

Vyšetřování podniknuté vojenskými úřady však vedlo k procesu s dozorcem odbočky, bratrem Zürcherem. Byl falešně obviněn z podkopávání vojenské kázně a z obcházení zákazu propagandy nebezpečné pro stát. Uplynuly dva roky, než se konečně 23. a 24. listopadu 1942 konalo přelíčení. Řeč vojenského žalobce byla jako ledové krupobití. Nazval bratra Zürchera demagogem nejhoršího druhu, který patří za mříže. Byla citována publikace „Světlo“, (něm.), druhý díl, strany 171–174, kde je zmínka o tom, že ostatek bude z bezpečného místa přihlížet velkému pobíjení těch, kteří tvoří satanovu organizaci, včetně králů, velitelů a mocných mužů. Protože jedním z bodů žaloby bylo podkopávání vojenské kázně, bylo zjevné, proč takové prohlášení vzbudilo žalobcův hněv. Hřímal: „To je vyhýbání se povolávacímu rozkazu, vojenská zbabělost nejvyššího řádu. Tady máte obrázek jejich postoje k švýcarským ozbrojeným silám!“

Právní zástupce pan Johannes Huber, vysoce vážený poslanec a člen Národní rady, se vyjádřil, že za svých čtyřicet let praxe ještě nikdy neprojednával případ v tak předpojatém ovzduší. Tento soud podle něho ve skutečnosti nebyl proti obviněné osobě, ale spíše proti svědkům Jehovovým jako celku. Byla to snaha umlčet je. Na závěr své obhajoby řekl: „Nešlo mi tedy jen o plnění klientova pověření, přestože se naše názory různí, pokládal jsem za svou povinnost postavit se za tyto lidi, kteří jsou tak špatně chápáni a jimž se činí tak trpká křivda. Proto žádám soud o osvobozující rozsudek.“ Bratr Zürcher byl i navzdory tomu odsouzen ke dvěma letům káznice a ke ztrátě některých občanských práv.

Náš právník podal odvolání u apelačního soudu. Konečné rozhodnutí bylo předáno 16. dubna 1943. Rozsudek byl změněn na jeden rok káznice podmíněně a ztrátu některých občanských práv na pět let. Vzhledem k panujícím okolnostem to byl neobyčejně mírný rozsudek.

SPOJENÍ S BROOKLYNEM PŘERUŠENO V ROCE 1942

Od počátku nepřátelských akcí byly všechny dopisy adresované Společností cenzurovány, ale když vstoupily Spojené státy do války, byly přerušeny všechny styky s ústředím Společnosti v Brooklynu. Anglické vydání „Strážné věže“ tedy docházelo jen do čísla z 1. října 1942, jež obsahovalo článek „Jediné světlo“. Jak ale bude odbočka opatřovat pokrm pro bratry, nad nimiž má dozor, když není možné dál získávat anglické vydání?

Jehova se postaral, aby bylo možné se spojit s odbočkou ve Švédsku, jiné z mála evropských zemí, které se neúčastnily války. Odtamtud jsme dostávali nová čísla „Strážné věže“, ale ve švédštině. Mezi švýcarskými bratry nikdo neovládal tento jazyk, ale mezi švédštinou a němčinou byla zřejmá určitá podobnost. Alici Bernerovou (nyní v německé odbočce, ale tehdy sloužící v rodině bétel v Bernu) to povzbudilo ke studiu švédštiny. Za poměrně krátkou dobu byla schopna překládat „Strážnou věž“ do němčiny, a tak bylo možné následující dva roky zásobovat bratry duchovním pokrmem. Tímto způsobem bylo opatřeno celkem 42 článků a dvě brožury.

Po válce poslalo brooklynské ústředí úplný soubor článků, které vyšly v anglické „Strážné věži“ během období přerušených styků. O kolik článků přišli švýcarští bratři během války? Ani o jeden! První vydání, jež dostali ve švédštině, obsahovalo články z anglického vydání, které následovalo hned po „Jediném světle“. Přítok vod pravdy byl po celé válečné roky nepřerušený. Jistě si dovedeš představit, jak vděční jsme byli Jehovovi, který všechno opatřuje. — Srovnej 1. Mojžíšovu 22:14.

FINANČNÍ PROBLÉMY

Jehova pomáhal svému lidu vytrvat nejen duchovně, ale i hmotně. Byly ovšem finanční problémy. Proč? Dílo bylo podporováno dobrovolnými příspěvky a mnoho bratrů bylo během války ve velké finanční tísni. A když jsme přestali tisknout „Strážnou věž“ a literatura se nedala posílat do jiných evropských zemí, přicházelo z tohoto zdroje méně peněz. Za těchto okolností nebylo dost práce pro všechny členy rodiny bétel, takže řada bratrů a sester projevila ochotu opustit bétel, třebaže jednomyslně považovali své roky v bételu za nejšťastnější dobu svého života.

Vážné finanční problémy však trvaly. V té situaci bylo mimo jiné nutné snížit kapesné pracovníků v bételu a na farmě na 150 švýcarských franků měsíčně. Přesto bratři s tímto úsporným opatřením bez námitek souhlasili.

JAKOU BARVU KNIHY SI VYBEREŠ?

Uprostřed válečných let se v roce 1942 konal v Curychu vzrušující sjezd. V neděli ráno byly první řady sjezdového sálu plné zářících mladých tváří. Měla to být pro ně zvláštní událost. V proslovu, který se obracel právě k nim, jim bylo připomenuto, aby byli pilní, ochotní, přičinliví a laskaví a především, aby poslouchali své rodiče v souladu s biblickou radou. Na konci této přednášky byla vydána kniha „Děti“ a každý z mladých měl dostat jeden výtisk zdarma.

Bratři vystoupili na pódium se zásobou knih v devíti různých odstínech. Pak byly všechny děti pozvány, aby přešly po pódiu, a každé dostalo knihu v té barvě, kterou si vybralo. Děti měly obrovskou radost. Tak se dostalo více než 400 knih do rukou budoucích svědků. Velká řada z těchto dětí se stala horlivými pracovníky a jsou dosud činní v Jehovově organizaci.

ŠKOLA TEOKRATICKÉ SLUŽBY VYSTŘÍDÁ GRAMOFON

V roce 1944 se ve švýcarských sborech objevilo nové uspořádání, škola teokratické služby. Na počátku roku zahájil toto školení bernský bétel. Během následujících měsíců začal ve sborech po celé zemi probíhat kurs veřejného řečnictví spojený s užitečnými radami, jak předkládat majitelům bytů poselství o království. Jak bratři získávali větší dovednost ve vysvětlování dobrého poselství, byly gramofonové nahrávky postupně nahrazeny vlastním krátkým kázáním zvěstovatelů.

Pro mnoho svědků to byla velmi vítaná změna postupu, protože pro některé byly gramofon a k tomu taška s literaturou v kazatelské službě dost těžké. Změna navíc znamenala pokrok v kvalitě naší služby.

KONEC VÁLKY V DOHLEDU

6. června 1944 začalo v Normandii vyloďování spojeneckých vojsk a 15. srpna stanula spojenecká vojska na francouzském středomořském pobřeží. Bylo stále jasnější, že se nacismus hroutí a spojenecká vojska zvítězí, a tak švýcarské úřady začaly zmírňovat opatření proti svědkům Jehovovým a Společnosti. Tak to bylo předpověděno ve Zjevení 12:16: „Země [stabilnější demokratické mocnosti] přišla ženě na pomoc a země otevřela ústa a pohltila řeku (totalitářského odporu), kterou drak vychrlil ze své tlamy.“

Odpovědní bratři v kanceláři odbočky si oddychli. Bratr Rutherford kdysi naléhal, aby se pokud možno vyhnuli úplnému zákazu díla a uzavření odbočky ve Švýcarsku. Zažili mnoho nebezpečných situací, ale teď měli nejhorší za sebou. Odbočka byla v provozu a dílo bylo živé! Bratři se cítili jako David, když skládal Žalm 34:19 (34:20, „KB“): „Mnohá jsou neštěstí spravedlivého, ale Jehova jej ze všech osvobozuje.“

Brzy byla Společnosti vrácena literatura zabavená štábem švýcarské armády v červenci 1940. Trvalo několik dní, než vojáci přesně spočítali publikace. Všechny byly později použity ve službě.

Jaký bys měl pocit, kdybys měl po čtyřleté přestávce zase v rukou tištěnou „Strážnou věž“? Ano, německy a francouzsky mluvící bratři měli velkou radost, když od 1. října 1944 byl časopis opět vydáván pravidelně, třebaže jen jednou za měsíc. Asi o rok později již opět vycházel dvakrát měsíčně.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA SKONČILA, ALE NÁŠ BOJ POKRAČOVAL

8. května 1945 slavily západní národy konec 2. světové války v Evropě, ale ve Švýcarsku trvala bitva o svobodu uctívání a právo kázat. Ve většině částí země jsme se těšili z větší svobody činnosti než za války, ale v katolických oblastech byl stále značný odpor.

Když se například v lednu ve městě Zugu konala veřejná přednáška „Uspěje člověk jako budovatel světa?“, objevila se náhle v sále policie a řečníka přerušila. Společnost vznesla žalobu a předložila případ Federálnímu nejvyššímu soudu v Lausanne. Díky tomu byl zrušen protiústavní zákaz vynesený úřady v Zugu a novinové zprávy měly titulky jako „Svědkové Jehovovi dosáhli svého práva“ a „Svoboda uctívání musí být zachována“. Dovedeš si ale jistě představit, že katolický tisk nepsal o rozsudku tak pozitivně.

POMOC BRATRŮM V NĚMECKU

Když přišly zprávy o tísnivém stavu, v němž se ocitají naši věrní bratři po propuštění z koncentračních táborů, nezavřeli švýcarští bratři „dveře svého něžného soucitu“. (1. Jana 3:17) Vrhli se do pomocné akce v duchu raně křesťanských obcí. (Sk. 11:29, 30; 2. Kor. 8:1–4) Byly darovány velké zásoby oblečení a domácích potřeb a některé sestry nabídly svůj čas a služby, aby dohlédly na to, že věci budou v dobrém stavu. Nakonec bylo do Německa během let 1946 a 1947 odesláno 444 beden vážících asi 25 000 kg. Hodnota této pomoci činila více než 262 000 švýcarských franků. „Když jsme slyšeli o radosti a vděčnosti našich německých bratrů a sester, byli jsme velmi šťastní a cítili se velmi odměněni za práci navíc, kterou to pro nás znamenalo,“ vzpomíná sestra, která také pomáhala.

Hmotná pomoc byla velmi potřebná, ale k posílení bratrů byl také nutný duchovní pokrm. Jen tak mohli dobře zahájit poválečnou činnost. Proto se z odbočky ve Švýcarsku posílala do Německa biblická literatura, a pokládali jsme za velkou přednost, že jsme tak mohli maličko přispět k obnově díla v Německu.

DLOUHO OČEKÁVANÁ NÁVŠTĚVA BRATRA KNORRA

Nemohli jsme se dočkat první návštěvy prezidenta Společnosti po válce. Uplynulo osm rušných let a prezidentem se stal Nathan H. Knorr. Jeho návštěva v Bernu roku 1945 byla velmi krátká, ale vrátil se opět v květnu 1947. Chtěli jsme z toho udělat velkou událost, a tak jsme naplánovali sjezd v krásném sjezdovém sále v Curychu.

Námět veřejné přednášky bratra Knorra v pátek večer na sjezdu byl „Radost všeho lidu“. Zvěstovatelé měli skutečně radost, když rozšiřovali 100 000 letáků, vyvěšovali plakáty a pochodovali s poutači po ulicích města. Veřejnou přednášku inzerovaly i noviny. Chtěli jsme, aby v Curychu každý věděl, co se děje.

Přednášky se tehdy zúčastnilo 1 540 osob. Na konci shromáždění dostali všichni, kdo nebyli svědkové, brožuru. Protože bylo rozšířeno 800 brožur, došli jsme k závěru, že větší část přítomných byli zájemci, kteří reagovali na naše pozvání. To bylo opravdu uspokojující.

DŮRAZ NA PRŮKOPNICKOU SLUŽBU

Od doby raných kolportérů sloužili vždycky na německém a francouzském území nějací věrní kazatelé plným časem. Přiznejme však, že jich bylo velmi málo. Mezi 1 462 zvěstovateli v roce 1945 byli například jen tři průkopníci. Bratr Knorr shledal, že je to neúměrné hojným možnostem v zemi. Došel k závěru, že k tomuto nízkému počtu průkopníků přispívá, že mnoho literatury se rozšiřuje zdarma, abychom nenarazili na zákony o podomním obchodu, a zvěstovatelé tedy musí sami nést všechny náklady a výdaje na kazatelské dílo.

Byl to správný postřeh. Někteří bratři opravdu museli nechat kázání plným časem, protože neměli na výdaje. Musel se tedy vyřešit problém dobrovolných příspěvků, aby se pomohlo těm, kteří by se mohli podílet na průkopnické práci.

JAK JEJ VYŘEŠIT

S bratrem Knorrem přicestoval Hayden Covington, tehdejší právník Společnosti v Brooklynu. Na sjezdu vysvětlil, že ve Spojených státech vymáhali bratři soudně oprávnění, aby směli přijímat za literaturu šířenou ve spojitosti s kázáním evangelia dobrovolné příspěvky, a to bez jakéhokoli povolení k podomnímu prodeji. Švýcarská odbočka bude tedy muset bojovat o práva a přednosti křesťanské služby od nejnižšího soudu až po nejvyšší, dokud se sporná otázka nevyjasní. Měla to být sjednocená akce všech zvěstovatelů ve Švýcarsku. O jejich ochotě ke spolupráci svědčil nadšený potlesk. Sjezd v Curychu se stal milníkem v historii díla království ve Švýcarsku.

SPORNÁ OTÁZKA NEPOVOLENÉHO PODOMNÍHO OBCHODU

Již v 30. letech byli zvěstovatelé zatýkáni a dostávali pokuty za „podomní obchod bez povolení“. Nyní se měla tato sporná otázka vyřešit, a to díky povzbuzení, které bratři obdrželi na curyšském sjezdu. Stejně jako apoštol Pavel ve starověkých Filippech chystali se bratři „obhajovat a zákonně utvrzovat dobré poselství“. — Fil. 1:7.

Zvěstovatelé tedy měli opět přijímat dobrovolné příspěvky za literaturu šířenou v kazatelské službě. Vzápětí ovšem následovala lavina policejních udání ve všech částech země. Ale Společnost byla rozhodnuta spornou otázku prosadit. Jak to dopadlo?

Například Nejvyšší soud v převážně protestantském bernském kantonu dlouho zastával názor, že předávat publikace za dobrovolný příspěvek podléhá nařízení o podomním obchodě. Celá desetiletí vynášel tento soud rozsudky proti nám. Nyní, v roce 1948, dostal jeden bratr opět pokutu 20 švýcarských franků u nižšího soudu a odvolal se k Nejvyššímu soudu. Tentokrát jsme ale prorazili! Bernský Nejvyšší soud ve svém vyjádření prohlásil:

„Nebereme-li v úvahu, že nebyl realizován žádný zisk, nic v chování obžalovaných nesvědčí o profesionální povaze jeho činnosti. Nelze prokázat, že šlo o záměr dosáhnout zisku — buď pro sebe nebo na konto svědků Jehovových — pomocí podomního obchodu. Okolnosti připouštějí závěr, že obžalovaný dal stranou jakýkoli sobecký pud a jednal výlučně s ušlechtilým a nesobeckým záměrem. Nabídka brožur nebyla činěna s očekáváním finanční úhrady, která by pokryla alespoň výrobní náklady. Nejlepší odměnou pro obžalovaného je zřejmě růst počtu adeptů sekty a příznivé přijetí evangelizace. Je sice pravda, že předpisy o podomním obchodě mají chránit veřejnost před obtěžováním, bylo by však přehnané bránit náboženské propagandě dům od domu pod rouškou zákona o prodeji zboží a tak znásilňovat svobodu názorů, jež je ústavně zaručena.“

Tímto osvobozením zvrátil bernský Nejvyšší soud svou právní politiku, které se v této otázce držel 40 let. Toto rozhodnutí sice nebylo závazné pro jiné kantony, ale pro mnoho soudů v jiných kantonech se prokázalo jako velmi zajímavé.

NEJTVRDŠÍ BOJ V KANTONU VAUD

Nejdelší a nejzarputilejší boj ve věci podomního obchodu byl sveden ve francouzsky mluvícím kantonu Vaud. V roce 1935 tam byl schválen dodatek k zákonu o podomním obchodě. Tento dodatek prohlašoval, že nabídka zboží, jehož cena není stanovena, ale je ponechána na úvaze kupujícího, se rovná podomnímu obchodu. Státní zástupce v Lausanne to uvítal jako základ pro postup proti svědkům Jehovovým.

V roce 1948 dal okresní soud v Payerne pokutu bratru průkopníkovi Jeanu Siegenthalerovi za nepovolený podomní obchod. Případ se odvoláním dostal před Nejvyšší soud a ten potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, totiž, že činnost odvolatele je přesně to, nač zákon míří.

Po tomto výroku následoval boj za naše práva a svobodu, který trval víc než pět let. Ve většině případů chránily nižší okresní soudy naše právo a osvobozovaly nás. Ale státní návladní byl silně zaměřen proti nám a odvolával se k Nejvyššímu soudu, který rušil rozsudek nižšího soudu. Společnost dokonce přivedla jeden případ až před nejvyšší soudní autoritu, Federální nejvyšší soud. Ale ten ke své hanbě odvolání zamítl.

ODVÁŽNÝ SOUDCE SI TROUFÁ ROZHODNOUT JINAK

Pak přišel 3. září 1951 před okresní soud v Lausanne případ Gilberty Schneebergerové. Neskládaly se v něj velké naděje a Společnost se rozhodla obejít se bez právníka. Dovedeš si představit, jak bylo této mladé sestře průkopnici, když seděla sama v soudní síni?

Vešel soudce, pan Zweifel. Po zahájení přelíčení řekl otcovským tónem: „Milá slečno, váš případ je stejný jako ten, který byl nepříznivě rozhodnut Federálním nejvyšším soudem. Já sám jsem zákonem vázán a nemohu jej změnit.“

Tu naše mladá sestra vstala a zeptala se, zda se smí hájit. „Ale samozřejmě, slečno, samozřejmě. Poslouchám.“ Soudce se opřel dozadu a soustředil se na výklad mladé ženy. Přečetla memorandum sestavené právním oddělením Společnosti.

Argumenty na pana Zweifela velmi zapůsobily. Skutečně začal pochybovat (to je význam jeho německého jména Zweifel) a odročil vynesení rozsudku. Po dvou dnech jej vynesl: osvobození!

Bylo to překvapení a vyžadovalo to od pana Zweifela skutečně odvahu. Co víc, odvážil se označit rozsudek Nejvyššího soudu i Federálního nejvyššího soudu za sporný a neuspokojivý. Co přinese budoucnost?

UPŘÍMNÝ DUCHOVNÍ SVĚDČÍ V NÁŠ PROSPĚCH

O něco později řešil jiný případ okresní soud v Aigle. Mezi jinými tam byl povolán jako svědek i protestantský duchovní. Přijal totiž od zvěstovatelů dvě knihy a dal čtyři franky jako dobrovolný příspěvek. Duchovní před soudem jasně potvrdil, že svědek Jehovy za ním nepřišel, aby prodával knihy, ale aby s ním hovořil o náboženských otázkách. Duchovní rozhodně pohlížel na tohoto mladého muže jako na evangelistu a ne jako na podomního obchodníka. Zvěstovatel byl osvobozen.

Na druhé straně musel věrný průkopník v Payerne, Karl Maurer, strávit den a noc ve vězení, protože nebyl ochoten zaplatit uloženou pokutu.

TVRDÝ STÁTNÍ NÁVLADNÍ KONEČNÉ PROHRÁVÁ

Konflikt vyvrcholil roku 1953. Státní návladní, upnutý ke snaze zvítězit nad svědky Jehovovými a popuzený tím, že nižší soudy přehlížejí negativní přístup vyšších soudů, se opětovně odvolával v jistých případech, kdy nižší soudy obžalovaného osvobodily. Nejvyšší soud vaudského kantonu tedy stál počtvrté od roku 1948 před touž spornou otázkou.

A nyní se stalo něco neočekávaného: soud v nové sestavě soudců prozkoumal záležitost až do kořene a 26. ledna 1953 se jednomyslně usnesl, že činnost svědků Jehovových nemůže být považována za podomní obchod. Odvolání státního návladního bylo zamítnuto. Nejvyšší soud vaudského kantonu konečně našel cestu ke zdravé a liberální politice v souladu s duchem a literou zákonu o obchodu!

Toto vítězství uzavřelo vzrušující kapitolu v dějinách díla svědků Jehovových ve Švýcarsku. Svědčilo o nebojácném postoji zvěstovatelů a o lásce mnoha soudců ke svobodě. A především podalo svědectví o tom, jak Jehova žehná svým služebníkům, kteří horlivě bojovali o svá Bohem daná práva a o svobodu uctívání.

NEUTRALITA STÁLE PROBLÉMEM

Již jsme vám vyprávěli, jak se vedlo bratrům, kteří zaujali neutrální postoj během 2. světové války. Přestože se Švýcarsko války aktivně nezúčastnilo a slavnostně vyhlásilo svou neutralitu, odsuzovala a věznila země zcela nedůsledně občany, kteří pro sebe žádali totéž právo na náboženském základě.

Po válce byly rozsudky mírnější, ale odsouzení byla stále na denním pořádku. Během doby se však začala veřejnost stále více zajímat o problém „odpůrců vojenské služby na mravním základě“ a tisk se tou věcí obsáhle zabýval. Zajímavý je komentář bývalého náčelníka štábu švýcarské armády Jörga Zumsteina o soudních případech osob, jež odmítaly vojenskou službu. V únoru 1984 citovaly jedny noviny jeho výrok:

„Účastnil jsem se takových přelíčení, protože jsem chtěl vědět, oč vlastně jde. Případy svědků Jehovových se vyznačovaly jistou úrovní i ze strany obžalovaných. Tito lidé a jejich příbuzní se objevovali před soudem ve svátečních šatech, důstojně hájili svou při. Soudcové znali jejich postoj a udíleli trest, který se stal běžným, pět nebo šest měsíců. Svědkové Jehovovi jaksi přijímají, že stát trestá osoby, které se nepodřizují jeho požadavkům. Ale nejednají se státem jako se ‚sviní‘, jak to dělají mnozí jiní, kteří se dnes objevují před vojenskými soudy.“

Úsilí o řešení problému „odpůrců vojenské služby na mravním základě“ mělo nicméně účinek na vojenské soudy. Rozsudky se dnes pohybují do tří do pěti měsíců vazby a bratři jsou obvykle zproštěni dalších vojenských povinností, jakmile jsou odsouzeni. Bratři často tráví svůj vyměřený čas prací v nemocnicích nebo v domovech důchodců a do vězeňské cely se vracejí jen na noc. Stále se však ročně před vojenským soudem projednává 60 až 70 případů, zejména s mladými bratry, kteří zaujímají neutrální postoj.

‚Jako znamenití vojáci Krista Ježíše‘ se tito mladí bratři podílejí na snášení zla pro křesťanskou neutralitu. (2. Tim. 2:3) Ochotně se nabízejí ke konání služby požadované Bohem. Je to tak, jak jednou řekla sestra Adela Reichenbachová, jedna z prvních pomazaných svědků v alpské oblasti Gstaad. Konala dodatečnou návštěvu u manželky důstojníka. Otevřel sám plukovník, vrátil knihu, kterou jeho manželka předtím přijala, a řekl pohrdlivě: „Odejděte a vezměte s sebou tenhle brak, když odmítáte vojenskou službu!“ Sestra Reichenbachová odpověděla: „Pane, my konáme službu, kterou vy odmítáte!“

ÚSILÍ DOSTAT SE DO „NEPŘIDĚLENÝCH ÚZEMÍ“

Od roku 1952 se vyvíjelo zvláštní úsilí kázat v „nepřidělených územích“. Byla to z velké části zapadlá údolí a zemědělské kraje, vesnice s velkými kostely a s kříži rozestavěnými na nápadných místech u cesty. Tvrdě katolické obyvatelstvo tu možná někdy v minulosti obdrželo nějaký traktát, ale v některých těchto odlehlých končinách nebylo nikdy vydáno důkladné svědectví.

Někteří z těchto lidí nikdy neslyšeli o svědcích Jehovových a mnozí nikdy neviděli Bibli, tím méně ji vlastnili. Byla to panenská půda. Zvěstovatelé se na této činnosti podíleli s odvahou a nadšením. Na mnoha místech byli překvapeni tím, jak se jim dařilo. Překvapené bylo i duchovenstvo, které neočekávalo tento vpád na místa, jež pokládalo za své pastviny. Varovali svá stáda, jak uměli, aby lidé nepřijímali žádné publikace nebo aby je pálili a volali policii. V jedné vesnici chodilo asi 50 mladých katolíků od domu k domu sbírat literaturu, kterou tam nechali svědkové. Vyhrožovalo se a docházelo i k fyzickému napadení.

V jednom případě se stalo, že po tom, co bratr vydal vesničanovi svědectví, muž rychle zatelefonoval na policii a podal stížnost. Dostal však neočekávanou odpověď: „Jen ty lidi klidně nechte být, oni znají zákon lépe než my a vědí přesně, co směji a co nesmějí.“ Náš boj za svobodu uctívání se neminul cíle!

„POSLOVÉ CÍRKVE“ POMÁHAJÍ VZBUDIT ZÁJEM

Někdy se snahy kněží o to, aby zabránili přístupu pravdy k farníkům, vrátily na jejich vlastní hlavu. Takový byl případ jedněch manželů: Když je navštívili dva mladí průkopníci, manželka pozorně vyslechla jejich kázání a pak je pozvala dál. „To bude zajímat mého manžela,“ řekla. Asi hodinu sledovali manželé s neobyčejným zájmem biblická vysvětlení, která jim průkopníci poskytli o Božím novém světě. Přijali biblické publikace a byla domluvena další návštěva. Brzy se hluboce zabrali do studia bible.

Po třetí návštěvě objasnil manžel důvod svého počátečního zájmu: „Víte, četl jsem krátký článek o svědcích Jehovových v ‚Církevním poslu‘. Říkalo se tam, že přijdou-li k vašim dveřím dva mladí lidé, slušně oblečení, taktní a s biblickým výkladem svého náboženství, nemáte jim naslouchat, prostě jim řekněte, že máte svou vlastní církev a váš duchovní vás tohle všechno učí, a pak zavřete dveře. Ale víte, já jsem svobodný člověk a chci si prozkoumat věci sám. Proto jsem vás vyslechl.“

Tito mladí manželé dělali pěkné pokroky, začali se účastnit shromáždění a brzy se podíleli na kazatelské službě. Symbolizovali také svou oddanost Jehovovi. A jejich pozornost obrátil k pravdě „Církevní posel“.

Mezi kněžími byly i výjimky — ti, kteří uznali, že jejich stádo potřebuje pomoc a že jim návštěvy svědků Jehovových mohou prospět. Jeden duchovní například uveřejnil ve svém církevním časopise následující článek:

„Milí svědkové Jehovovi,

jsem Vám skutečně vděčný, dokonce velmi vděčný za to, že odvážně chodíte dům od domu v naší obci. Přestože nejste všude přijímáni, působíte, že si naši lidé zase jednou snad — jenom snad — připomenou, že:

vedle chleba a zábavy, vedle radosti a truchlení, úspěchu a selhání, vedle boje o existenci a podnikání, práce a odpočinku jsou také věci jako náboženství a víra, víra v Ježíše Krista. Samotný Váš příchod je mocné kázání. Snad Vám odpověděli: ‚Děkujeme, nic nepotřebujeme, máme vlastní církev.‘ Ale smím Vás požádat, abyste se v případě takové odpovědi zeptali dále: ‚Ale čemu tedy vlastně věříte?‘

Vidíte, proto jsem Vám tak vděčný. Snad se Vám místy podaří naše lidi probudit. Ale ne, nebudu nespravedlivý a přiznám, že potřebuji sám tuto návštěvu, abych se probudil, stejně jako oni. Obdivuji Vaši odvahu. Všechna čest za takovou oddanou činnost, můj obdiv za Vaši dobrou vůli. Věřím, že se z toho všichni musíme mnohému učit.“

ZŘIZOVÁNÍ MISIONÁŘSKÝCH DOMOVŮ

První misionáři vyškolení v Gileadu, kteří přijeli roku 1947 do Švýcarska, byli tři bratři a jedna sestra z naší vlastní kanceláře odbočky, kteří byli pozváni do osmé třídy a pak byli přiděleni zpátky do Švýcarska. Jejich školení velmi pomohlo, aby mohla být rozšířena činnost kanceláře odbočky i služby. Tři z této skupiny jsou ještě dnes, po 40 letech, členy rodiny bétel — Fred Borys a Willi Diehl ve Švýcarsku a Alice Bernerová od roku 1956 v Německu.

V roce 1948 přijeli další misionáři. Charles Renye a Raymond Leistikow byli přiděleni do krajské služby a tvrdě pracovali, aby se naučili německy a mohli pečovat o svěřený úkol. Dvě dvojice ze Spojených států, Robert a Elaine Honeyovi a William a Ione Stregerovi byli posláni do Ženevy, kde byl otevřen v roce 1950 první misionářský domov. Vynaložili velkou námahu, aby zvládli francouzštinu a mohli spolupracovat s místními bratry. Franziska Trackova z 15. třídy Gileadu nyní věrně slouží jako misionářka v Lausanne. Spojené úsilí těchto misionářů mělo příznivý účinek na ženevský sbor, jak je vidět z tamějšího růstu.

V lausannském sboru nastalo skutečné oživení v roce 1951, když tam byl zřízen misionářský domov pro čtyři sestry ze 17. třídy. Tyto veselé dívky pomohly zejména sestrám, aby zlepšily svá svědectví tím, že použijí nějaký námět.

NOVÝ DOZORCE ODBOČKY

Během let se řada věrných bratrů v úloze dozorců odbočky kvalitně starala o řízení díla ve Švýcarsku. Do roku 1953 o toto pověření pečoval Franz Zürcher. Pak bylo rozhodnuto, aby složil náklad odpovědnosti na mladší ramena. Z Německa byl poslán Filip Hoffmann. V roce 1957 byl vystřídán Julesem Fellerem a nyní slouží v odbočce v Dánsku. Roku 1963 byl dozor nad odbočkou ve Švýcarsku svěřen Günterovi Kulschewskému. A 1. listopadu 1965 byl jako dozorce jmenován Willi Diehl.

Bratr Diehl zahájil službu plným časem v roce 1931 v bernském bételu, a to jako tiskař. Po patnácti letech byl pozván do školy Gilead. Když se oženil, sloužili s manželkou dva roky jako průkopníci. Sloužil také jako krajský a oblastní dozorce. V roce 1964 byl opět pozván do Gileadu spolu s manželkou, aby využil rozšířenějšího kursu. To vše mu dalo vynikající zázemí pro práci dozorce odbočky.

Stejně jako i jiné odbočky Společnosti má Švýcarsko od roku 1976 výbor odbočky. Willi Diehl je koordinátorem a ostatními jeho členy jsou Armin Beetschen, Jean-Jules Guilloud, Lars Johansson a Hans Klenk.

POZORNOST SE ZAMĚŘUJE NA KANTON TICINO

Na slunném jihu Švýcarska mezi Alpami a italskou hranicí leží kanton Ticino. Mluví se tu italsky a obyvatelé jsou téměř výlučně katolické víry. Nebylo snadné, aby se zde ujalo poselství o království, ale Společnosti se dařilo pečovat i o tu trochu zájmu, která se tu našla. Žádnému z bratrů se ani nesnilo, jak bohatá žeň tu bude sklizena.

Andreas Monstein byl německo-švýcarského původu, ale mluvil italsky. Roku 1944 byl přidělen do Lugana. Propracovával území, staral se o skupinky zájemců a konal veřejné přednášky. Byl to malý, ale ne opovrženíhodný začátek. — Zech. 4:10.

Během doby pomohli zasévat semena pravdy v různých částech Ticina i jiní průkopníci. Byla to tvrdá práce, lidé vůbec neznali bibli a mnozí tkvěli v osidlech pověr a strachu z kněží. Skupinka zvěstovatelů však projevovala vytrvalost a nakonec přišla pomoc z nečekaného zdroje.

MISIONÁŘI Z ITÁLIE

Když bylo několik misionářů školených v Gileadu náhle donuceno opustit Itálii, usídlili se v Ticinu. Většina těchto misionářů se časem mohla vrátit do Itálie nebo odešli z jiných důvodů, ale mezitím byly položeny základy pro utváření několika sborů. Dlouho se bude vzpomínat na misionáře Angela Fraese. Zůstal v misionářském domově v Luganu asi 20 let a někdy se mu žertem říkalo „anděl (italsky angelo) luganského sboru“.

Od prvních svědectví v Ticinu uplynulo mnoho let a vykonalo se mnoho další kazatelské práce. K čemu to vedlo? Dnes je tam 11 kvetoucích sborů a asi 950 zvěstovatelů. Jen v Luganu jsou čtyři činné sbory, a to ještě není konec.

KÁZÁNÍ ZAHRANIČNÍM DĚLNÍKŮM

Po válce nastal ve Švýcarsku velký hospodářský rozmach. Švýcarské pracovní síly zaujaly to, co se považovalo za nejlepší místa, ale kdo bude provádět podřadnější práce? V zemích rozrušených válkou bylo mnoho ochotných rukou, a tak se objevila vlna přistěhovalců. Koncem roku 1968 bylo již těchto cizích usedlíků 933 000, a tvořili 15 procent celého obyvatelstva. Většina těchto zahraničních dělníků přišla z Itálie. Bratři se ve službě brzy setkávali s Italy po celé zemi. Mnozí z nich projevili zájem o pravdu.

Typická je zkušenost Rudolfa Wiederkehra. Setkal se s italským dělníkem v jednom starém domě v Hunzenschwilu. Ani jeden neznal příliš jazyk toho druhého. Co tedy dělat? Náš bratr mu prostě nechal jeden výtisk italské „Strážné věže“. Navzdory jazykovému problému se bratr Wiederkehr vrátil. Když ho Ital uviděl, rychle si došel pro onen výtisk „La Torre di Guardia“ a s rozzářenýma očima volal: „Questo é la veritá!“ („To je pravda!“)

Bratr byl povzbuzen touto reakcí, opatřil si tři knihy „Bůh budiž pravdivý“ v italštině a začal studovat s tím mužem, signorem Pelagattim, s jeho manželkou a jejich dvanáctiletým synem Giannim. Rodina si četla italské knihy, kdežto bratr Wiederkehr sledoval své německé vydání. Když chyběla slova, přišla k řeči gesta. Někdy sloužil jako překladatel chlapec, který se učil německy ve škole.

Ke studiu s rodinou Pelagattiových se připojila starší sestra a její manžel, signor Trombi. Všech pět dělalo pokroky. Ke konci studia knihy se celá rodina spontánně odhlásila z katolické církve a symbolizovala svou oddanost Jehovovi. Jako horliví svědkové pomohli mnoha dalším italským rodinám, aby poznaly pravdu. Nyní spí starší bratr Pelagatti ve smrti, ale Gianni a jeho rodina stále pokračují jako věrní svědkové v italském sboru v Reinachu, a rodina Trombiů je činná v Itálii, v okolí Parmy. A jak se cítí bratr Wiederkehr? „Neumíte si představit, jakou radost dodnes mám z té zkušenosti!“ říká.

PŘÍLEŽITOSTNÉ SVĚDECTVÍ S DALEKOSÁHLÝMI NÁSLEDKY

V Lucernu se Irena Frenzelová (která v tomto území sloužila mnoho let jako průkopnice) letmo zmínila svému italskému kadeřníkovi, že se během roku 1953 chystá do Spojených států na sjezd svědků Jehovových. Kadeřník nikdy neslyšel o svědcích Jehovových a zeptal se na ně. Dohodli se, že si o tom po práci pohovoří, a pomocí italsky mluvící sestry bylo zahájeno studium.

Kadeřník, Bruno Quilici, se velmi dychtivě učil, ale současně se zastával svých katolických nauk. Vedly se bouřlivé diskuse ohledně pekelného ohně. „Učili nás, že peklo je!“ vykřikoval a bušil pěstí do stolu. Ale nakonec Bible zvítězila nad falešnou naukou a pan Quilici se tak zabral do Bible, že si přál studovat dvakrát týdně. Po celou tu dobu stále chodil zpívat do kostela. Časem se však osvobodil z okovů falešného uctívání a oddal se Bohu pravdy, Jehovovi. Poslechněte si však, jak sám vypráví o výsledcích svých snah:

„V prvé řadě jsem byl velmi šťastný, že i moje manželka, původem německy hovořící Švýcarka, přijala pravdu. Tak jsme mohli vychovat své dvě děti podle biblických zásad. Když jsme se přestěhovali do kantonu Aargau, ujistil jsem, že jsem jedním z prvních italských zvěstovatelů v tom kraji, a cítil jsem se povolán kázat mezi všemi italskými dělníky, kde jsem jen mohl. Moje úsilí mělo požehnání, protože četné rodiny přijaly pravdu. A když pomyslím na těch sedm italských sborů, které zde během času vznikly, skutečně děkuji Jehovovi za radost, kterou to dělá mému srdci.“

Spokojil se bratr Quilici s výsledky ve svém bezprostředním okolí? Ne. Myslel také na své příbuzné v Itálii. Říká: „Jakmile jsem mohl, vydal jsem se do Itálie, abych podnítil zájem ve své rodině. Nebylo to marné. Dvě z mých tělesných sester a jejich rodiny se staly prvními svědky v okolí Luccy. A dnes je tam pět kvetoucích sborů.“

Během doby odešel bratr Quilici do důchodu a připojil se ke své dceři v pravidelné průkopnické službě. Jeho syn a snacha také slouží Jehovovi plným časem.

NEUVĚŘITELNĚ RYCHLÝ RŮST

Pro švýcarské zvěstovatele byla živá reakce a rychlý vzrůst mezi Italy překvapením. Byli zvyklí na studia, která se u Švýcarů vlekla celé roky — ale u Italů to bylo jinak. Když pochopili nějakou myšlenku z biblického učení, ihned ji uplatnili. Na shromáždění jsme je nemuseli zvát dvakrát, a málokdy přišli sami. Vodili s sebou příbuzné a přátele a neměli strach z toho, co si pomyslí sousedé. Někteří sice museli překonávat odpor rodinných příslušníků, ale jejich vzdálenost od domova a určitá izolace mezi švýcarským obyvatelstvem velmi přispěla k rychlému růstu semen království zasetých do jejich přístupných srdcí.

Arturo Leveris říká, že měl navštěvovat devět italských sborů a několik skupinek, když na začátku 60. let zahajoval italské krajské dílo. Vysvětluje: „Brzy rostly italské sbory v celé zemi jako houby po dešti. To znamená, že se v německy a francouzsky mluvících krajích vytvářely italské sbory, aby podporovaly zájem mezi svými rodáky.“ Časem vzniklo pět italských krajů a krajské sjezdy s dobrou účastí ještě více podnítily dílo mezi Italy.

ZNAMENITÉ VLASTNOSTI STARŠÍCH

Mezi Italy se pěstují pevné rodinné svazky. Typická je nesmírná láska k dětem, mají však také velkou úctu ke stárnoucím rodičům a obvykle se o ně dobře starají. Tato citová vřelost jim zřejmě pomáhá, aby se stávali dobrými staršími ve sboru, velké křesťanské rodině. Laskavý a ohleduplný, a přitom pevný postoj starších nesmírně přispěl k rozmachu na italském poli.

Dávají dobrý příklad tím, že pravidelně vodí na shromáždění celou rodinu, a tak uplatňují radu v Hebrejcům 10:25 a v 5. Mojžíšově 31:12. Tento dobrý zvyk napodobují nově příchozí a také přivádějí své děti. Někdy jsou sice maličcí, kteří ještě nechápou, co se vyučuje v sále království, trochu neklidní a pláčou, ale je lepší mít je u sebe, než je nechávat doma. Časem se učí a rostou v moudrosti.

Sály jsou často nabité a je v nich nepříjemně horko. Ale bratři to trpělivě snášejí, dokud se nenajde řešení. Nejeden francouzský nebo německý sbor musel hledat větší sál ne kvůli sobě, ale kvůli italskému sboru, který používal tentýž sál.

Typický je případ neuchâtelského sboru. Ve městě býval německý a francouzský sbor. Později přibyl italský a španělský a potom tam byl založen vůbec první portugalský sbor v naší zemi. Vzrůst na cizojazyčném poli tedy přiměl bratry hledat vhodnější shromáždiště. Koupili byt v jedné budově a rozdělili jej na dva sály království, nyní se o ně dělí pět sborů.

PO ITALECH ŠPANĚLÉ

Jinou skupinou zahraničních dělníků, ovšem zdaleka ne tak početnou jako Italové, jsou Španělé. Všímaví zvěstovatelé pomohli mnohým z nich, aby se seznámili s poselstvím o království. Dokládá to vyprávění Hanse Bodenmanna staršího z Basileje:

„Jednoho dne jsem se vracel z neúspěšné návštěvy a u cesty jsem si všiml dvou mladíků. Jeden z nich si četl knihu, která vypadala jako bible. Pozdravil jsem je a zjistil jsem, že jsou to Španělé. Kniha byla skutečně bible. S jistými obtížemi jsem jim vysvětlil, že sem zítra večer přijdu s někým, kdo mluví španělsky.

Když se mnou druhý večer přišel bratr Siegenthaler, který žil mnoho let ve Španělsku, našli jsme tam čtyři Španěly. Přestože se ještě nikdy nesetkali se svědky Jehovovými, okamžitě souhlasili, že se budeme jednou týdně scházet v soukromém bytě a studovat bibli.

Na prvním setkání bylo přítomno šest lidí, pak osm. Promítli jsme jim jeden z filmů Společnosti, který na ně udělal výborný dojem. V prvním roce to šlo jednou nahoru, jednou dolů. Někteří studující přestali chodit, jiní se vrátili do Španělska, ale jejich místa zaujali noví. Byl jsem šťasten, že Juan Pérez, jeden z mužů, s nimiž jsme nejprve mluvil u cesty, i jeho manželka se stali velmi činnými zvěstovateli.“

Konečně se v prosinci 1969 španělská studijní skupina stala sborem Basel-expañola, druhým španělským sborem ve Švýcarsku. (První byl založen v Lucernu roku 1965.) Juan Pérez se stal dozorcem sboru. V květnu 1970 se potom s manželkou vrátili do Španělska, aby se věnovali zvláštní průkopnické službě.

Bylo organizováno více španělských sborů a od roku 1972 tvoří vlastní kraj. Prvního krajského sjezdu se zúčastnilo jen 185 osob, ale od té doby se kraj rozrostl na 16 sborů a téměř 1 200 zvěstovatelů.

Ve spojitosti s italským a španělským polem v naší zemi oceňujeme, že máme bratry, kteří dovedou hovořit těmito jazyky kromě jiného jazyka, jímž se běžně mluví ve Švýcarsku. Například Max Wörnhard, německo-švýcarského původu a velmi jazykově nadaný, se musí starat o rodinu, a přesto slouží částí svého času v odbočce a jako oblastní dozorce pro italské a španělské kraje.

OCENĚNÍ PRO FILMY SPOLEČNOSTI

Promítání filmů Společnosti nebylo k užitku jen španělským zahraničním dělníkům. Všichni jsme jimi byli nadšeni. Protože mnozí bratři patřili k malým sborům na venkově, těžko si dovedli představit rozsah Jehovova světaširého díla. Proto na ně, stejně jako na veřejnost, velmi působily různé filmy, které přibližovaly život bratrů mnoha ras a národností. To, co viděli, nebyla nějaká malá bezvýznamná skupina, ale celosvětová organizace.

Mnoho příznivých komentářů vyvolaly scény ukazující naše černé bratry, jak se věnují službě království. Jedna paní měla starost, když viděla, že se afričtí kandidáti křtu ponořují zcela oblečeni. Bála se, že nastydnou, když potom chodí v mokrých šatech. Jenže teplota v Africe není jako ve Švýcarsku.

Tyto filmy byly výborným prostředkem, jak přivést lidi do sálu království, aby se stali očitými svědky toho, jak se plní Ježíšova slova: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ — Mat. 24:14.

PRŮKOPNÍCI KLESTÍ CESTU V LICHTENŠTEJNSKU

Naposledy jsme vám vyprávěli o Lichtenštejnsku ve spojitosti se šířením brožury „Fašismus, nebo svoboda“. Co se dělo v krásném Lichtenštejnsku potom? V roce 1956 tam byla přidělena práce sestře Heleně Knechtliové, průkopnici. Bydlela v Buchsu na švýcarské straně Rýna a denně chodila přes most do Lichtenštejnska. Kázala jen s biblí, ale kde našla zájem, tam při dodatečné návštěvě nechala publikace. Sestra Knechtliová byla velmi přátelská a trpělivá a tyto vlastnosti vyvolaly u mnohých příznivou reakci. Podařilo se jí zahájit několik biblických studií. Konečně se v „Zemičce“ ujímala pravda!

Asi za dva roky se přesunula z Rakouska do Švýcarska Blanka Hertensteinová, která se zúčastnila školy Gilead, a byla jí přidělena práce v Lichtenštejnsku. Organizovala svou činnost tak dovedně, že policii to trvalo rok a půl pátrání — v zemi o pouhých 169 kilometrech čtverečních —, než se s ní konečně střetli. Sestra Hertensteinová uplatňovala radu „Buďte . . . obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“, navštívila na jednom území několik osob a pak šla jinam. (Mat. 10:16) Dík autu, zapůjčeném štědrými bratry, začínala ráno na jednom konci země a kázala v jedné vesnici po druhé, až skončila den na druhém konci. Proto pokaždé, když volali policii a ta ji přišla hledat, Blanka zmizela, jako by ji pohltila země.

Policisté jí zakázali kázat, ale sestra již našla několik upřímných zájemců o pravdu a dále se o ně starala. Takové soukromé návštěvy nemohla policie zakázat.

„ZEMIČKA“ ZAČÍNÁ NÉST OVOCE

V roce 1961 byla pokřtěna na sjezdu v Hamburku první sestra z Lichtenštejnska. O rok později tu bylo sedm zvěstovatelů království a v soukromém domě se konalo týdenní studium „Strážné věže“.

Třebaže měla tehdy katolická církev obyvatelstvo pevně v rukou a uměla chytře využívat státní moc v postupu proti svědkům Jehovovým, dílo království dělalo pokroky. V roce 1965 bylo už 11 činných zvěstovatelů. Někteří se později odstěhovali a dva bratři, kteří přišli z Německa, aby sloužili tam, kde je větší potřeba, museli opustit zemi. Jiní zvěstovatelé se stali nečinnými. Ale světlo pravdy svítilo v Lichtenštejnsku dále.

ČLÁNEK V „PROBUĎTE SE!“ LÁME PŘEDSUDKY

Německé vydání „Probuďte se!“ z 8. srpna 1966 obsahovalo poutavý článek „Lichtenštejnsko — klenot v Alpách“. Toto číslo bylo rozšířeno po celé zemi a zvěstovatelé ze Švýcarska i z Lichtenštejnska se radostně podíleli na této akci.

Článek byl velmi oceňován. Lidé byli přístupní a rádi časopis přijímali. Líbilo se jim pomyšlení, že na celém světě budou číst zprávu o jejich zemi lidé hovořící 26 jazyky (v tolika řečech tehdy „Probuďte se!“ vycházelo). Společnost obdržela od vládní tiskové služby dopis s poděkováním za znamenitý článek.

Po této akci cítili bratři, že se předsudky proti dílu svědků Jehovových zmenšily. Díky tomu se kazatelské dílo od roku 1966 setkává s menšími obtížemi než dříve.

PŘÍTELKYNĚ NA HRADĚ

Když se blížíte k lichtenštejnskému hlavnímu městu, uvidíte zdálky hrad, který se tyčí nad úhlednými domy Vaduzu. Není to pouhá památka z minulých století, ale skutečné sídlo panujícího knížete. Lichtenštejnské knížectví je totiž konstituční dědičná monarchie na demokratickém a parlamentárním základě.

A tu se stalo, že Amalija, mladá žena z Jugoslávie, která se zajímala o pravdu, dostala zaměstnání v domácnosti knížete. Znala svědky Jehovovy ze své vlasti a získala určité poznání Božího slova. Očekávalo se, že se podle obyčeje zúčastní modliteb v hradní kapli, ale díky tomu, co poznala z bible, to odmítla. „Jeho Výsosti se nebude líbit, když s námi nepůjdete do kaple,“ řekl jí nadřízený. „Ale když tam půjdu, nebude se to líbit Bohu,“ odpověděla. A tak ji nechali na pokoji.

Jenže Amalija měla problém, který navíc zhoršovala jazyková přehrada: Jak navázat spojení se svědky Jehovovými? Vzala knihu „Od ráje ztraceného k ráji znovuzískanému“ a šla na nedaleké nádraží ve švýcarském Buchsu. Ukazovala knihu kolemjdoucím a gestikulováním se pokoušela doptat, kde je možné najít lidi, kteří rozšiřují takovou literaturu. Nikdo jí však nerozuměl. Zklamaně o tom napsala do rodné země, až konečně s pomocí odboček navázala spojení s bratry.

Jako dobrá a spolehlivá pracovnice se tato mladá žena těšila mezi personálem knížecí domácnosti velké vážnosti. Proto jí v roce 1969 dovolili jet do Norimberka na mezinárodní sjezd „Mír v zemi“, kde se s velkým nadšením zúčastnila jugoslávského programu. Patřila mezi 5 095 osob, které byly při té příležitosti pokřtěny.

ZALOŽENÍ SBORU

Od roku 1967 podporuje malou skupinku zvěstovatelů království v Lichtenštejnsku dvojice zvláštních průkopníků, Oskar a Anni Hoffmannovi. Věrně a vytrvale obdělávají pole a zasévají semena pravdy království, pěstují mladé rostlinky a pečují o ně. Pravda, úroda není příliš velká, ale v Schaanu byl nyní založen sbor asi 49 činných svědků, který se schází v pěkném sále království. Někteří zvěstovatelé ze Švýcarska pomáhají sboru tím, že slouží ve sboru jako starší.

Bratr Hoffmann shrnuje zprávu o činnosti v knížectví Lichtenštejnském: „Snášeli jsme odpor kněžstva a policejní zákroky. Ty dny jsou za námi. Nyní se musíme vyrovnávat s hmotařským smýšlením a lhostejností k duchovním věcem, ale naši věrní bratři v Lichtenštejnsku jsou odhodláni vypořádat se i s tímto problémem.“ S Jehovovou pomocí se jim to jistě podaří.

ROZHLAS — VZÁCNÁ PŘÍLEŽITOST

Protože hlavními náboženstvími ve Švýcarsku jsou protestantská a katolická církev, mají menší denominace málokdy příležitost mluvit do rozhlasu. My jsme však měli příležitost v roce 1956.

Několik odštěpeneckých náboženských hnutí bylo pozváno k rozhlasové diskusi se zástupci evangelické reformované církve, ale my jediní jsme pozvání přijali. Církev zastupoval profesor teologie bernské univerzity, ředitel střední školy, a učitelka. Společnost vyslala Alfreda Rütimanna a Freda Boryse, pracovníky odbočky. Diskuse byla zahájena jejich stručnou zprávou o svědcích Jehovových. Po ní následoval krátký proslov profesorův. Pak přišla otevřená debata na různé náměty.

Program byl vysílán v sobotu večer, tedy ve velmi výhodném čase. Po celé zemi vyvolal spontánní a jednoznačnou reakci ve prospěch svědků Jehovových. Pozornými a nadšenými posluchači zřejmě nebyli jen naši bratři. Desítky dopisů adresovaných kanceláři odbočky vyjadřovaly chválu způsobu, jímž se svědkové Jehovovi hájili. Mnohé znechutil posměšný postoj představitelů církve. Nejpůsobivější bylo, že bratři během celé diskuse neustále citovali Bibli, kdežto zástupci církve ji nepoužili ani jedinkrát.

„Klobouk dolů před svědky Jehovovými,“ zvolal muž, který zatelefonoval do kanceláře odbočky hned po vysílání. Jiný poslal kopii své žádosti o vystoupení z církve, kterou podal v důsledku toho, co slyšel. Napsal: „Konečně jsem našel to, co jsem hledal.“

Noviny „Oberländer Tagblatt“ to shrnuly: „Diskuse o výkladu bible vyžaduje od účastníků nemalou dávku vlastního opravdového a praktického křesťanství a lidské schopnosti jednat s odštěpenci. Zástupci evangelické reformované církve toto úsilí nedokázali obeplout. S lítostí musíme říci, že kdybychom se v debatě museli rozhodnout pro jednu nebo druhou stranu, raději bychom se rozhodli pro zástupce sekty svědků Jehovových.“

VYSÍLÁNÍ NA FRANCOUZSKÉ STANICI

Také naši francouzsky mluvící bratři zatoužili, aby bylo vydáno dobré svědectví rozhlasem v jejich řeči. Stalo se to v neděli večer 20. prosince 1970. Několik týdnů předtím se kancelář Radia Sottens, francouzsky mluvící švýcarské rozhlasové stanice, spojila s dozorcem sboru v Prilly, bratrem André Eiselé. V sérii vysílání o různých sociálních a náboženských skupinách se měl konat rozhovor také se svědky Jehovovými.

Diskuse se zúčastnil bratr Eiselé spolu s dalšími dvěma bratry a jednou sestrou. Byly zodpovězeny otázky vedoucího diskuse o našem vztahu k Bohu, k bližnímu a k lidské společnosti obecně. Protože to bylo krátce před vánocemi, byla zdůrazněna důležitost čistého uctívání nenakaženého pohanskými zvyky.

„Dva dny po diskusi se na mne obrátili znovu,“ vypráví bratr Eiselé. „Vedoucí diskuse mi nabídl další vysílání o osobních dojmech a vnitřních konfliktech, které vznikají, když křesťan zaujme neutrální postoj, protože dodržuje biblické zásady. Přijal jsem, a vysílání se konalo v pátek 8. ledna 1971 od 22,00 do 22,25 hodin.“ Ozvaly se mnohé ohlasy, zejména od sester, jejichž manželé byli proti pravdě. Tito muži si udělali lepší dojem o svědcích Jehovových a již neprotestovali tak kategoricky proti účasti manželek na shromáždění nebo na kazatelské službě.

I V TELEVIZI

Najde v sobě Švýcarská televizní společnost někdy dost liberálnosti, aby přestavila svědky Jehovovy na obrazovce? Průlom jsme zažili při našem mezinárodním sjezdu v roce 1965 v Basileji. Do denních zpráv byly zařazeny krátké, ale příznivé zprávy o sjezdu. Od té doby přinášela televize jak na německých tak i francouzských kanálech rozhovory nebo krátké zprávy z oblastních sjezdů. Přestože to byly jen několikaminutové zprávy, vzbudily zájem mnoha osob.

Nejlepší a nejpodrobnější pořad o svědcích Jehovových v televizi probíhal na italském kanálu 26. ledna 1979. Trval 40 minut a ukázal mnohé stránky našeho křesťanského života. Divákům bylo předvedeno rodinné biblické studium bratra Soldatiho v Bellinzoně, byli zavedeni na sjezd v Miláně a byla jim ukázána činnost naší organizace při návštěvě odbočky a tiskárny Společnosti v Thunu. Zajímavým prvkem byl rozhovor s Teresou Mediciovou z Lugana, osmadevadesátiletou sestrou, která byla pokřtěna v osmdesáti a až do té doby statečně hovořila o svém přesvědčení. Tato drahá sestra zemřela ve stáří 102 let s pevnou nadějí na splnění Kristových slibů o vzkříšení. — Jan 5:28, 29.

NEJVĚTŠÍ SHROMÁŽDĚNÍ VŠECH DOB

Největším shromážděním, jaké se kdy ve Švýcarsku konalo, byl mezinárodní sjezd „Slovo pravdy“ v roce 1965, konaný v Basileji, městě s 200 000 obyvateli. Sjezdu se měly zúčastnit i tisíce bratrů z jižního Německa, z Francie a jiných evropských zemí. Očekávalo se 30 až 40 tisíc návštěvníků. Na švýcarská měřítka to bylo obrovské shromáždění a příprava na ně byla problematická.

„ ‚Kde ubytujeme tolik delegátů?‘ bylo první, co mě napadlo,“ vzpomíná Hans Klenk, švýcarský oblastní dozorce, kterému byla svěřena organizace spolu s Karlem Hägelem, oblastním dozorcem z Německa.

Program se měl konat v pěti jazycích: německém, francouzském, italském, španělském a portugalském. Ano, byla to velká událost pro 2 000 bratrů ze Španělska a Portugalska, kteří doufali, že vzdor tomu, že dílo bylo v jejich zemích ještě zakázáno, dostanou povolení k cestě do Švýcarska. Všem se to naneštěstí nepodařilo, protože úředníci se dozvěděli, že se chtějí zúčastnit křesťanského shromáždění, a tak jim nedali pas.

Na zahajovacím shromáždění v Basileji dlouho před datem sjezdu dostalo asi 800 zvěstovatelů, včetně některých z nedalekého Německa, poučení o tom, jak zajistit ubytování v hotelech, školních noclehárnách, na tábořištích a v soukromí ve městě i v okolních městečkách a vesnicích. Věnovali této činnosti 18 000 hodin. Láska k bratrům a nadšení jim pomohly zvládnout úkol, a když delegáti přijeli, ani jeden nemusel spát pod širým nebem.

LIDÉ SE DIVÍ NAŠÍ DOBRÉ VŮLI

Na místě sjezdu, velkém sportovním hřišti, bylo zapotřebí mnoha stavebních prací. Pět jazykových oddílů vyžadovalo pět pódií a také jiná zařízení. Časem, silami i dovedností přispělo sedmdesát sedm bratrů a sester. Například Frieda Hemmingová kopala příkopy na stavbu nových hygienických zařízení v den, kdy jí bylo 65 let. Stále vzpomíná jako na přednost na to, že se podílela na namáhavé práci z lásky k  „celému společenství bratrů“. — 1. Petra 2:17.

Nejudivenějším člověkem tam byl velitel městských požárníků. Zvolal: „Jak to děláte? Tady máte spoustu neplacených dělníků a ve městě je nedostatek pracovních sil, i když se nabízejí vysoké platy.“

Jeden z krajských dozorců, bratr Rohleder z Německa, který měl na starosti dobrovolníky, to vysvětlil na příkladu bratra z Austrálie, který cestoval čtyři týdny, aby se dostal na místo sjezdu. Když přijel do Basileje, šel rovnou na oddělení dobrovolných služeb a nabídl se jako instalatér. Požárník zavrtěl hlavou: „To je opravdu pozoruhodné. Nemohu tomu věřit. Dnes přece zadarmo nikdo nic neudělá!“ Nevěděl totiž ze zkušenosti, co může vykonat Jehovův duch prostřednictvím těch, kteří se nechají používat Bohem.

Poslední den sjezdu, 18. července 1965, se veřejné přednášky zúčastnilo celkem 36 785 osob. Přednesl ji bratr Knorr a jmenovala se „Světové panství na rameni Knížete pokoje“. Sjezd sám se stal důkazem, jak již svědkové Jehovovi mezi sebou uskutečnili jednotu a mír. Účast byla následující: 29 827 v německé sekci, 3 385 ve francouzské, 1 340 v italské, 1 886 ve španělské a 347 v portugalské sekci.

POTŘEBA NOVÉ BUDOVY ODBOČKY

Když tu byl roku 1968 na návštěvě bratr Knorr, dospělo se k důležitému rozhodnutí. Prezident sám sdělil tu novinu na zvláštním shromáždění v Bernu 29. května: odbočka dostane nový domov bétel a tiskárnu. Potřeba lepších zařízení byla naléhavá a bratři měli ze zprávy velkou radost. Zrcadlilo se v ní požehnání, které Jehova udělil jejich úsilí. Vhodný pozemek se našel v Thunu, asi 32 kilometrů od staré budovy bételu v Bernu. Bylo to v krásném prostředí nedaleko Thunského jezera a s nádherným výhledem na Alpy. Rodina bétel se těšila!

11. února 1969 začali kopat základy a koncem března se betonovalo. Pak dělala stavba rychlé pokroky. Budova měla být asi dvakrát tak velká jako stará. Měla mít pět podlaží, 53 ložnic pro rodinu a dostatečný prostor pro tiskárnu, sklady a kanceláře. Mnoho prací uvnitř, jako kladení podlahových krytin a dřevěná obložení, vykonali bratři. Na posílení hlavní podlahy bylo použito 80 tun železných prutů. 50 tun přišlo jen do betonové podlahy továrny. O léta později se ukázalo, jak předvídavé bylo postavit tovární podlahu tak pevnou.

I NOVÁ ROTAČKA

Vzhledem k rostoucí potřebě publikací se měl v nové továrně instalovat druhý tiskařský lis. Byla to třicetitunová rotačka M. A. N. , kterou nám pomohl postavit Milan Miller z Brooklynu. Byla tam samozřejmě i stará rotačka, kterou Společnost koupila v roce 1924. Mnoho let u ní pracoval Reinhard Pletscher. Staral se o ni tak, že „svůj“ stroj dokonce čistil a leštil ve svém volném čase. Dík této náklonnosti říkali někteří členové rodiny bétel černému stroji „Reinhardova černá manželka“. Sestra Pletscherová se proto nezlobila, smála se tomu s ostatní rodinou. Avšak díky této dobré údržbě a důkladným opravám vydržel stroj ještě mnoho let po stěhování do Thunu. Přežil dokonce bratra Pletschera, který dokončil svůj pozemský běh v roce 1973.

OCENĚNÍ PRO NOVOU STAVBU

Při zasvěcení budovy 16. května 1970 připomněl bratr Knorr důležitou roli budov ve starověku ve vztahu k Jehovovu uctívání: svatostánek starověkého Izraele a velkolepý chrám postavený Šalomounem. Řekl: „Tento nový domov bétel, přestože je zasvěcen pravému uctívání, by neměl žádnou hodnotu, kdyby lidé, kteří jej používají, nepracovali celým srdcem v zájmu Jehovova díla na zemi.“

Nejenže byla rodina bétel hluboce vděčná za svůj nový domov a své pracoviště, ale více než 4 000 jiných bratrů a zájemců využilo příležitost navštívit nový bétel o dvou víkendech otevřených dveří v říjnu téhož roku. „Velmi na nás zapůsobila krásná budova a prostorná tiskárna,“ řekla jedna sestra, „a jsme šťastní při pomyšlení, že odtud budou dostávat duchovní pokrm nejen zvěstovatelé ve Švýcarsku, ale i bratři v mnoha cizích zemích.“ Pro živý zájem a ducha štědrosti, který se projevil v uhrazování finančních potřeb ve spojitosti a touto novou stavbou, je typický tento dopis jedné mladé sestry:

„Milí bratři,

právě jsem se vyučila. Za dobré výsledky jsem dostala cenu v podobě jisté částky peněz, která mi udělala velkou radost. Nevím, jak lépe bych peníze využila než tím, že Vám je dám k dispozici na novou budovu v Thunu. Přikládám tedy 80 švýcarských franků.

Spojena s Vámi v Jehovově službě posílám s láskou srdečné pozdravy.

Vaše sestra

Marie-Louise.“

NUTNÝ PŘEDPOKLAD JE VYTRVALOST

V naší zemi lidé obvykle nepřicházejí okamžitě k pravdě, když studují bibli. Musíme projevovat velkou trpělivost. Zkušenosti ukazují, že většinu biblických studií je možné zahájit, teprve když lidé získají důvěru k zvěstovateli. Musí být přesvědčeni, že se upřímně zajímáme o jejich osobní prospěch. Dokládá to zkušenost dlouholeté zvláštní průkopnice Grety Schmidtové:

„Před několika lety jsme s manželem navázali přátelský styk s českou rodinou žijící v Lucernu. Manželka byla učitelka a manžel vrcholový sportovec — veslař. Oba byli vychováni jako ateisté, ale rádi diskutovali. Když jsme se však zmínili o Bohu nebo o bibli, jen se usmívali . . . Nakonec jsme je přestali navštěvovat.“

Uplynuly dva tři roky. Potom se ve „Strážné věži“ z 15. října 1976 (v českém vydání číslo 8, 1977) objevil článek o bratrovi, který získal zlatou medaili jako běžec na olympijských hrách v Tokiu. „Když jsem četla ten článek,“ pokračuje sestra Schmidtová, „vzpomněla jsem si na onu českou dvojici, protože manžel získal stříbrnou medaili na stejných olympijských hrách. Rozhodla jsem se tedy, že rodinu opět navštívím s tímto časopisem. Nejdříve mluvili o sportu, a já jen naslouchala. Při dalších návštěvách jsem opakovaně mluvila o bibli.“

Jak reagovali manželé? „Omluvte nás prosím, paní Schmidtová. Zapomínáte, že jsme ateisté.“

„Přesto jsem k té milé rodině chodila. Měla jsem jakýsi pocit, že není všechno v pořádku. Nakonec jsem postřehla, že mají rodinné problémy. Mluvili již o rozvodu.“

Sestra jim v bibli ukázala, jak takové problémy překonat. Užasli nad praktickými radami bible a souhlasili s biblickým studiem. Jejich manželství se stále více posilovalo. Nakonec přijali pravdu a na jaře 1979 byli pokřtěni. Jak teď smýšlí bratr Jiří Lundák?

„Dřív jsem prostě nesnášel slova jako ‚svatý‘ a ‚anděl‘ a podobné výrazy, vadily mi. Nechtěl jsem také ani slyšet o shromážděních. Ale teď se všechno změnilo. Můj volný čas patří Bohu a mé rodině. Také pokud jde o přátele, jsme udělali změny. Teď vím, jak jsou důležitá shromáždění. Naučil jsem se přijímat svou odpovědnost jako otec a vedeme šťastný rodinný život. Chci znovu poděkovat Jehovovi, že nám dovolil, abychom se naučili modlit se, a že nám podal ruku dřív, než jsme ho hledali.“ Vytrvalost skutečně přináší dobré výsledky.

JE POZORUHODNÉ, ŽE MNOHO TĚCH, KTEŘÍ PŘISTUPUJÍ KE KŘTU, JE MLADÝCH

V roce 1975 se dostavil ke křtu na našich čtyřjazyčných krajských a oblastních sjezdech vrcholný počet všech dob: 1 138 osob. Příštího roku počet klesl, ale mezi průměrně asi 560 kandidáty ročně jsou mnozí mladí lidé, a to je pozoruhodné. Někteří museli tvrdě bojovat, aby se osvobodili od rodinných tradic, ale pohled na jejich opravdovost posiluje víru. Poslechněme si například příběh jednoho mladého muže.

„Dal jsem si občerstvení v restauraci, když se mě jedna německá turistka zeptala, zda je místo vedle mne volné. Když jsem přisvědčil, sedla si a brzy jsme si povídali. Pověděla mi, že má mnoho co dělat s mladými lidmi, protože pracuje v Německu na univerzitě v Kostnici. Poukázala na to, jak důležité je ukazovat mladým lidem nejlepší způsob života. Mohl jsem jedině souhlasit, protože jsem sám viděl, kolik mladých lidi trpí závislostí na alkoholu a drogách. Nakonec mi pověděla o zajímavé knize pro mládež nazvané „Využij co nejlépe své mládí“. Litovala, že ji nemá s sebou, ale slíbila, že mi ji přinese. Skutečně to udělala, ale protože jsem neměl čas, jen mi ji nechala a řekla, že se teď musí vrátit do Německa, ale někdo jiný si přijde se mnou o té knize pohovořit.

Přišel za mnou jeden bratr a brzy jsem nejen studoval, ale také chodil na všechna shromáždění. Má láska k Jehovovi se prohlubovala. Můj život dostal cíl a najednou jsem měl mnoho nových přátel. Pochopil jsem, že je nutné odejít z ‚Velkého Babylóna‘. V únoru 1979 jsem se rozhodl opustit církev. Protože jsem nebydlel doma, nikdo mi v tom rozhodnutí nebránil.

Ale když jsem to sdělil rodičům, reakce byla prudká. Zatelefonovali mi a ptali se, jestli jsem se zbláznil. Zkoušeli všechno možné, aby mě přiměli ke změně názoru. Laskavě jsem jim vysvětloval, že jsem pochopil nutnost sloužit jedinému pravému Bohu a že se budu držet svého názoru. Druhý den přijel otec a řekl: ‚Pojedeš se mnou domů, darebáku!‘ Umíte si představit, jak mi bylo?“

Jak to s naším mladým přítelem dopadlo? Musel s otcem ke knězi, který se mu snažil vymluvit jeho rozhodnutí, ale nebyl ochoten s ním hovořit o žádných textech z Bible. Potom se rodiče rozhodli, že ho pošlou do kazatelské koleje. Jak se cítil?

„Byl jsem velmi sklíčený, ale vložil jsem důvěru v Jehovu podle Šalomounových slov: ‚Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách a sám napřímí tvé stezky.‘ (Přísl. 3:5, 6) Zpočátku to bylo velmi těžké. Každou neděli jsem musel do kostela, ale seděl jsem tam a modlil se k Jehovovi, zatímco se ostatní podíleli na svém uctívání. Měl jsem mnoho příležitostí vydávat svědectví, a když byl čas na shromáždění, věnoval jsem se v koleji osobnímu studiu. Asi po třech měsících kněží připustili, že je zbytečné nutit mě dál chodit do kostela. Později mi dovolovali na celou neděli odcházet z koleje. Můžete si domyslet, kam jsem chodil.“ Při jedné z několika rozmluv s opatem nabídl mladík opatovi časopisy. Opat ho na oplátku vyzval, aby promluvil ke třem třídám žáků na námět svědkové Jehovovi. Tak mohl vydat svědectví 90 žákům a dát jim literaturu. Dvě třídy měly tolik otázek k Bibli, že mu dovolili, aby jim dvě hodiny povídal.

Náš mladý bratr uzavírá svůj příběh: „Na konci roku mi správci ústavu dokonce poděkovali a řekli, že nikdy neměli tak pilného žáka. Dnes se raduji z toho, že můj život má cíl, a ten mi dal Jehova prostřednictvím své organizace. V létě 1980 jsem byl pokřtěn na oblastním sjezdu v Curychu a nyní prožívám mnoho radosti v průkopnické službě. Děkuji Jehovovi za jeho milosrdenství a milující laskavost!“

NOVÝ BÉTEL POTŘEBUJE PŘÍSTAVBU

Za několik málo let činnosti v naší nové budově bételu bylo zřejmé, že potřebujeme víc prostoru, protože výroba rostla. Tiskli jsme nyní časopisy v šesti jazycích. Vrcholný výkon bylo 31 miliónů v roce 1975. Protože dílo svědků Jehovových ve Španělsku bylo roku 1970 zákonně uznáno, potřebovali zvěstovatelé velmi mnoho španělských časopisů, jelikož se stále více věnovali pravidelné službě. Měli jsme přednost je zásobovat. Totéž platilo o Portugalsku, když bylo dílo v prosinci 1974 oficiálně uznáno. Tiskli jsme již časopisy francouzsky, německy, anglicky a italsky. Od roku 1981 přibyla řečtina a turečtina a celkem se připravovalo měsíčně 15 vydání v osmi jazycích. Později přibylo turecké čtvrtletní vydání „Probuďte se!“.

„To vše potřebovalo prostor,“ vysvětluje Lars Johansson, nynější dozorce tiskárny. „Usoudili jsme tedy, že na kusu zahrady přistavíme k našemu komplexu bételu další budovu. Měl v ní být velký sklad papíru a dostatečný prostor pro lépe vybavenou expedici. Předpokládali jsme také potřebu dalších obytných prostor, a tak měla nová budova sloužit k ubytování dvanácti dalších osob.“ Tato přístavba byla zasvěcena v únoru 1978.

ZAVEDENÍ NOVÝCH TISKAŘSKÝCH METOD

Výrok apoštola Pavla, že „scéna tohoto světa se mění“, rozhodně platí o tomto starém světě, ale je možné ho uplatnit i na tiskařské metody. (1. Kor. 7:31) Slyšeli jsme o moderních metodách, které byly zavedeny v tiskárnách Společnosti ve Spojených státech a jinde, aby bylo udrženo tempo se světovým rozvojem, a byli jsme zvědaví, kdy dojde na nás.

Přípravy začaly v zimě 1980–81. Krok za krokem vznikalo v nové stavbě bételu grafické oddělení. Nejdříve vycházela fotosazbou „Naše služba království“ ve čtyřech jazycích a v červenci jsme začali na našem novém ofsetu tisknout řecké vydání „Strážné věže“ a „Probuďte se!“.

V červnu 1982 pak přišla z Brooklynu první předělaná ofsetová rotačka. Musela jí ustoupit naše „stará bitevní loď“, rotačka koupená v roce 1924. Byla rozebrána a dána do šrotu. Za 58 let práce vytiskla nespočetné miliony časopisů.

Potom jsme dostali z Brooklynu zprávu, že odbočce ve Švýcarsku byla přidělena druhá ofsetová rotačka. Byli jsme šťastni, že podlaha továrny byla při stavbě odbočky v Thunu tak důkladně udělána. Lis jsme dostali v prosinci 1983. Nyní byla naše tiskárna dobře vybavena pro výrobu časopisů v osmi jazycích, které budou používat k rozšiřování nebo k osobnímu studiu naši bratři v téměř 100 různých zemích.

OCHOTNĚ SE NABÍZEJÍ

Jsme šťastni, že průkopnický duch, který vane Jehovovou organizací, dospěl i k řadě našich bratrů a sester ve Švýcarsku. Mnoho let byl počet průkopníků v naší zemi jednou z našich slabin, ale od roku 1980 stoupl počet pravidelných průkopníků ze 102 na vrcholný počet 271, kromě 64 zvláštních průkopníků (včetně dvou v Lichtenštejnsku a tří misionářů ve Švýcarsku). Doufáme, že ještě mnozí další se rozhodnou a chopí se této služby během zbývajícího krátkého času. — 1. Kor. 7:29.

Mnozí jiní by rádi sloužili plným časem, ale nemohou. To vyplývá z rostoucího počtu těch, kteří využívají příležitosti sloužit jako pomocní průkopníci. V květnu 1986 se na této službě podílel vrcholný počet 1 117 zvěstovatelů. Srovnejme to s 361 v roce 1980. Cítíme, že je to pozoruhodný krok vpřed na našem poli.

Příkladem toho, do jaké míry přispívá k tomuto plodnému rozvoji pozitivní postoj starších, je dittingenský sbor. Samuel Hurni představil na pódiu při podzimním krajském sjezdu 1985 v Basileji 15 pomocných průkopníků. Vysvětlil: „Náš sbor se skládá z 26 pokřtěných zvěstovatelů a 57 procent z nich, totiž 15, se radovalo z pomocné průkopnické služby buď v květnu nebo v září, nebo v obou měsících.“ Vysvětlil, že starší se rozhodli ujmout se vedení v této činnosti. Pak šli za jinými členy sboru a říkali: „Starší budou v květnu konat pomocnou průkopnickou službu. Chtěl bys to zkusit s námi?“ Někteří zvěstovatelé měli takovou radost, že je starší pokládají za schopné této služby, že to s nadšením zkusili. Toto společné úsilí bylo velmi úspěšné a prospělo celému sboru. Všichni byli posíleni a povzneseni nadšeným duchem těchto průkopníků. — Žalm 110:3.

ZACHOVÁVAT JEDNOTU NAVZDORY RŮZNOSTI

Významným rysem organizace Jehovova lidu ve Švýcarsku je různost jazyka i zázemí. Jedním z hlavních cílů, o něž proto usiluje výbor odbočky, je zachovávání jednoty a společný postup.

Vytváření cizojazyčných sborů vyžaduje velkou námahu. Starat se o ně znamená administrativní práci, jako je korespondence se sbory a krajskými dozorci, rozbor zpráv, organizování sjezdů, rozesílání informačních oběžníků, opatřování pokynů pro kazatelskou službu a publikací a mnohé jiné — to vše ve čtyřech jazycích: německy, francouzsky, italsky a španělsky. Protože všichni bratři v kanceláři odbočky těmito jazyky nemluví, je zapotřebí velké množství překladatelské práce.

Ve službě se stal pro zvěstovatele problémem rostoucí počet cizích usedlíků. Budou tyto dveře obcházet s výmluvou, že se s těmi lidmi nedomluví? Nebo aspoň zjistí jejich původ a opatří publikaci v jejich jazyce? Někteří čilí zvěstovatelé udělali ještě více. Naučili se další jazyk, aby mohli těmto lidem pomáhat. — 1. Tim. 2:4.

Kromě již zmíněných jazykových skupin tu jsou také Jugoslávci, Portugalci, Řekové a Turci, a také tamilští a vietnamští uprchlíci, jimž se vydává svědectví, a značný počet jich projevuje opravdový zájem nebo se již postavili na Jehovovu stranu. Ano, uvnitř švýcarských hranic žijí lidé z tolika jiných zemí, že si připadáme, jako bychom měli misionářské pole přímo u dveří.

I V RODINĚ BÉTEL SE ZRAČÍ RŮZNOST

V naší rodině bétel je asi 65 členů. Protože odbočka ve Švýcarsku je jedna z nejstarších, máme členy z raných dob, kteří jsou jako sloupy našeho osazenstva. Na návštěvníky často zapůsobí poměrně velký počet dlouhodobých pracovníků. Rádi bychom vám představili 12 bratrů a sester, kterým je víc než 65 let. Celkem odsloužili v bételu 552 let, neboli každý v průměru 46 let.

Všichni stále horlivě pracují. Například Lydia Wiedenmanová v osmdesáti sedmi letech denně prostírá stoly; šestaosmdesátiletý Jules Feller pracuje v recepci; šestaosmdesátiletý Arnold Rohrer se stará o všechna naše jízdní kola; jedenaosmdesátiletý Paul Obrist pracuje v kanceláři; pětasedmdesátiletý Willi Diehl slouží jako koordinátor výboru odbočky.

Chybí tu dva drazí bratři, kteří nedávno dokončili svůj pozemský běh: David Wiedenmann ve věku 82 let, když do posledního dechu pracoval jako člen výboru odbočky a zanechal nám příklad prostoty a spokojenosti, a Gottfried Feuz ve věku 88 let, po tom, co strávil 63 let ve službě plným časem. V pozdějších letech byl svědomitým spolupracovníkem v oddělení předplatných a budeme dlouho vzpomínat na jeho laskavost.

O těchto bratrech a sestrách lze rozhodně říci: „Šediny jsou korunou krásy, když se nalézají na cestě spravedlnosti.“ (Přísl. 16:31) Jejich rozsáhlé zkušenosti je činí drahými mladším členům rodiny. Různost věku rozhodně není překážkou v jednotě, a různost jazyka také ne. Přímo v bételu máme zástupce tří oficiálních jazyků. To je patrné během rozhovoru o denním textu a při rodinném studiu „Strážné věže“, kdy se ozývají komentáře ve třech jazycích.

VÝVOJ SITUACE V BÉTELU

Většina svědků Jehovových žijících v tomto dvacátém století si uvědomuje, že technický pokrok v nedávných letech byl strhující. Jehova se bezpochyby postaral, aby bylo takové moderní vybavení dostupné pro použití při kázání „tohoto dobrého poselství o království. . . po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“, a to během života jedné generace. — Mat. 24:14, 34.

Proto je jasné, proč Společnost co nejvíce využívá počítačové techniky. Odbočka ve Švýcarsku dostala v červenci 1983 MEPS (mnohojazyčný elektronický fotosázecí systém) a učíme se usnadňovat si práci pomocí tohoto pružného systému. Zejména velká práce v oddělení předplatných se zredukovala na poměrně jednoduchou činnost na několika osobních počítačích. I v expedici zjednodušil počítač práci.

Velkou část toho, co jsme dříve tiskli pro jiné odbočky, však převzaly tyto odbočky samy, když byly také vybaveny novými budovami a ofsetovými rotačkami. Některé výhody této decentralizace jsou úspora času a dopravních nákladů. Počet kusů každého vydání, které nyní tiskneme, se značně snížil, ale stále pravidelně tiskneme 12 různých časopisů v šesti řečech.

Díky tomuto rozvoji mohlo několik členů osazenstva naší odbočky vstoupit do kazatelské služby plným časem a s potěšením dostáváme zprávy o jejich znamenité práci. Je zjevné, že Jehova žehná těm, kteří se nechávají používat v jakékoli práci, a že se o ně s otcovskou láskou stará.

OBLASTNÍ SJEZDY S MEZINÁRODNÍ ÚČASTÍ

Když Společnost ohlásila, že na sjezdech v roce 1985 bude něco zvláštního, byli jsme zvědaví, co se plánuje. Časem jsme se to dozvěděli a začali jsme pilně organizovat své německé a francouzské sjezdy „Lidu, který zachovává ryzost“ s myšlenkou na zahraniční hosty.

Zvlášť velká měla být anglicky mluvící skupina, a proto jsme naplánovali anglický program na celé čtyři dny souběžně s německým sjezdem v Curychu od 1. do 4. srpna. Někteří bratři ze Spojených států, Kanady a Británie a také různí anglicky mluvící bratři žijící ve Švýcarsku byli ochotni přijmout řečnické pověření. Díky tomu jsme mohli předložit všechny náměty kromě dramat, na něž ovšem byli hosté pozváni do německé sekce. Na francouzském sjezdu v Ženevě nebyl anglický program tak rozsáhlý. Ale na obou sjezdech si naši místní bratři radostně poslechli nadšené zprávy od delegátů z různých zemí.

Před programem a po něm, zejména v kafetérii, byla příležitost, aby se švýcarští a zahraniční bratři sešli a popovídali si. Bylo potěšující dívat se, jak se mnozí snaží překlenout jazykovou přehradu oprašováním své angličtiny nebo němčiny, kterou se učili kdysi ve škole. Rozuměli si, a když ne slovy, tedy alespoň gestem, objetím, výrazem očí. Byl to projev skutečného bratrství, které se může zrodit jedině z ovoce Božího ducha, lásky, neboť ta „je dokonalým poutem jednoty“. — Kol. 3:14.

Mnozí z necelých 1 800 zahraničních delegátů doprovázeli švýcarské zvěstovatele ve svědecké službě a tak projevili zájem o kazatelskou činnost zdejších bratrů. Většina jich také do své cesty zahrnula návštěvu v našem domově bétel a v tiskárně. Bylo to pro nás povzbuzující.

Od bratrů, kteří se účastnili sjezdu v Ženevě, jsme dostali dojemné poselství na rozloučenou, kde mimo jiné stálo: „Nechceme odjet, aniž bychom se zmínili o tom, že si nebudeme pamatovat především výšku Vašich hor a hloubku Vašich jezer, ale budeme si navždy pamatovat Vaši velkou lásku k našemu vznešenému stvořiteli a Vaši věrnost, s níž se snažíte zachovávat spravedlivé zásady našeho Otce. Povzbudilo nás Vaše odhodlání nadále zachovávat ryzost.

Velmi jsme ocenili Vaše úsilí hovořit s námi navzdory jazykovým přehradám.

Nikdy nezapomeneme na Vaše přátelské a usměvavé tváře, které nám daly pocítit, že jsme tu doma a vítáni. Ano, ‚jak je dobré a jak je příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě‘! A jak vděční jsme, že patříme k této naší univerzální rodině bratrů!“ — Žalm 133:1.

Na oblastní sjezdy v roce 1985, jichž se zúčastnilo celkem 20 601 osob, nám tedy zůstává mnoho pěkných vzpomínek. Všechny nás to povzbudilo, abychom dál rameno vedle ramena se svými bratry na celém světě zachovávali ryzost Jehovovi a Ježíši Kristu a těšili se na další podivuhodné příležitosti ke křesťanskému společenství.

ODHODLÁNÍ POKRAČOVAT

Prošli jsme spolu asi 95 let teokratického rozvoje ve Švýcarsku, od první návštěvy bratra Russella v roce 1891 až po dnešek. Od malého pramínku dospěly přibývající vody pravdy do každého údolí a vysoko k osamělým horským chatám. Když navštěvujeme lidi ve městech, často v nás poznají svědky Jehovovy dřív, než stačíme promluvit. Poselství o království tedy zaznělo a lidé je slyšeli. Většina se však cítí bezpečná a spokojená se svou životní situací a pramálo z nich dbá o to, co považují za nemožné: o trvalý mír na zemi pod Božím královstvím.

Přesto nebylo úsilí Jehovových služebníků marné. Ačkoliv se mnozí, kteří na čas sloužili Jehovovi, vrátili do světa, jsme šťastní, že jsme v květnu 1986 dosáhli vrcholného počtu 13 659 věrně oddaných zvěstovatelů království (včetně 42 v Lichtenštejnsku). To slibuje další růst, pokud potrvá Jehovova trpělivost. Je zajímavé, že velmi mnozí zvěstovatelé — snad polovina — jsou cizinci, kteří si přišli do Švýcarska zlepšit hmotnou situaci a nečekaně nalezli duchovní bohatství. Mnozí zvěstovatelé se vrátili do rodné země a pomohli podpořit dílo království tam, odkud pocházejí. Tak se v oněch zemích urychlovalo šíření dobrého poselství o království a švýcarští svědkové pokládají za přednost, že na tom mohli mít podíl.

Příslušníky „velkého zástupu“ označil Izajáš 56:6 jako „cizince, kteří se připojili k Jehovovi, aby mu sloužili a milovali jeho jméno, aby se stali jeho sluhy“. Tisíce takových osob ve Švýcarsku jsou odhodlány vytrvat v Jehovově službě spolu se 73 členy pomazaného ostatku, kteří jsou dosud přítomni zde a v Lichtenštejnsku, a sjednoceně zvěstovat naději království všem, kteří jsou ochotni slyšet

[Mapa na straně 5]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŠVÝCARSKO A LICHTENSTEJNSKO

FRANCIE

NĚMECKÁ SPOLKOVÁ REPUBLIKA

Schaffhausen

Basilej

Rýn

Bodamské jezero

Brugg

Curych

St. Gallen

Thalwil

Aara

Les Convers

Zug

Schaan

Buchs

Vaduz

LICHTENŠTEJNSKO

Neuchâtel

Lucerne

Lázně Ragaz

Bern

Payerne

Steffisburg

Yverdon

Fribourg

Thun

Prilly

Lausanne

Ženevské jezero

Gstaad

Aigle

Rhona

Ženeva

Bellinzona

Lugano

RAKOUSKO

ITÁLIE